hlavička

MYKOTOXINY

verze (c) Jan Šimůnek

 

Toxiny makromycetů


Toxiny makromycetů lze rozdělit podle účinku i chemického složení.

Hepatonefrotoxický syndrom Toxiny ucháče obecného
  Toxiny muchomůrky zelené
Nefrotoxický syndrom Toxiny pavučince plyšového
Syndromy trávicí trubice Otrava závojenkou olovovou
  Toxiny jedovatých hřibů
  Toxiny holubinek a ryzců
  Toxiny kuřátek
Syndrom antabusový Toxiny hnojníku inkoustového
Halucinogenní syndrom Halucinogenní houby
Muskarinový syndrom Otrava vláknicí načervenalou
Pseudootravy Zdravotní potíže po houbách

Hepatonefrotoxický syndrom

 

Toxiny ucháče obecného


Ucháč obecný má latinské jméno Gyromitra esculenta, což přeloženo znamená "ucháč jedlý". Ještě na počátku tohoto století to byla kodexová houba (= bylo možno ji prodávat na trhu). Otravy po této houbě se dostavují po latenci několika desítek hodin. Navíc nejde o otravu konstantně se vyskytující, ucháče je možno požívat i opakovaně bez jakýchkoli potíží, potom náhle dojde k otravě. Otravy byly proto dříve považovány za potíže po kyselině hevelové (odstraňuje se ze smržovitých hub, i jedlých, spařením vroucí vodou). Později byl vysloven předpoklad, že se jedná o kumulující se v organismu konzumentů, který vyvolá otravu po opakované konzumaci.
Ing. Kříž, vedoucí mykologické poradny v Brně, zastával názor, že poměrně odolné plodnice ucháče obecného jsou v přírodě napadány bakteriemi a ty že v nich vytvářejí toxin.

Toxin ucháče obecného se nazývá gyromitrin. Jde o derivát hydrazinu, stanovitelný jodometrií. Je však otázkou, zda gyromitrin je skutečně ta látka, která vyvolává otravy z ucháčů.

 

Toxiny muchomůrky zelené


Otravy muchomůrkou zelenou (hlízovitou) Amanita phalloides patří mezi nejčastější smrtné otravy u nás. Přestože v posledních cca dvaceti letech bylo při léčbě těchto otrav dosaženo značného pokroku a úmrtnost se dramaticky snížila, pořád ještě zbývají případy oslabených jedinců a případy se špatně stanovenou diagnózou, u nichž je léčba lege artis nasazena příliš pozdě.
Toxiny, amanitiny a phalloidiny, jsou bicyklické okta a dekapeptidy. Vstřebávají se v tenkém střevě a portálním oběhem přecházejí do jater. Část toxinů proniká do nitra hepatocytů (jaterních buněk), kde se navazuje na nitrobuněčné membrány, především endoplasmatické retikulum. Dojde k narušení jejich funkcí a následnému odumření hepatocytu. Nevstřebaně toxiny a snad i toxiny uvolněné z rozpadlých buněk přecházejí do žluče a s ní do dvanáctníku, aby se v dalších partiích tenkého střeva znovu vstřebaly a tím znásobily svůj účinek.
Příznaky otravy se objevují až po narušení většího počtu hepatocytů a selhávání jaterních funkcí. Z toho důvodu se objevují 24 - 48 hodin po požití houby. V první fázi jde o nespecifické narušení funkcí trávicí soustavy s nevolností a zvracením, následují specifické příznaky narušení jaterních funkcí (žloutenka a vzestup hladiny enzymů z nitra hepatocytů v krvi - tzv. jaterní testy). Každá nevolnost následující delší dobu po požití hub má být od počátku řešena jako otrava zelenou muchomůrkou, dokud není prokázán opak. Problémem jsou otravy spojené s opakovaným požitím hub v krátkých časových odstupech a otravy mimo sezónu z hub sušených či jinak konzervovaných.
Toxiny lze poměrně snadno stanovit chromatograficky ve zbytcích jídla nebo odpadu z přípravy hobového pokrmu. Po požití přestávají být toxiny poměrně rychle analyticky snadno dostupné. V moči popř. krvi je lze stanovit RIA nebo HPLC, avšak tyto metody nejsou pro toxiny muchomůrky zelené běžně k dispozici (sety pro RIA, speciálně seřízený přístroj pro HPLC). Běžně se proto provádí sledování spor ve zvratcích a výplaších trávicí trubice, pokud nejsou spory odpovídajícího tvaru a velikosti nalezeny, přechází se na méně náročnou léčbu.
Léčba spočívá především v opakovaných výplaších popř. permanentní laváži trávicí trubice, megadávkách penicilínu (až deset milionů jednotek denně) a podávání léků ochraňujících jaterní parenchym (analogy známého Legalonu v injekční podobě). Zkouší se podávání různých materiálů absorbujících toxiny ve střevě. Při časném záchytu otravy má význam hemoperfuse (odstranění toxinů z krve speciálně upraveným aktivním uhlím). Léčba už středně těžké otravy stojí několik desítek tisíc Kč v přímých nákladech (bez započtení sociálních dávek a poměrných nákladů na vznik invalidity resp. úmrtí u části pacientů).
Stejné toxiny v nižší koncentraci se v dalších druzích hub. Tzv. faloidní otravy se vyskytují i po požití některých drobných lupenatých hub. V malém množství se tyto toxiny objevují i u mnoha dalších druhů hub včetně jedlých. Stopové koncentrace byly nalezeny i v hřibu obecném.

 

Hepatonefrotoxický syndrom

 

Otrava pavučincem plyšovým


Otrava pavučincem plyšovým je u nás prakticky neznámá. Někteří odborníci mají za to, že vzhledem k obtížné diagnóze bývá přehlížena a případy končí jako "selhání ledvin nejasné etiologie". V sousedním Polsku je několik odborníků na uvedené otravy a diagnostikují až několik desítek případů ročně.
Pavučinec plyšový je drobnější skořicově hnědá houba, nelákající příliš ke sběru, nicméně vyskytující se na značné části našeho území. Příznaky otravy - selhávání ledvinných funkcí až totální zhroucení tohoto orgánu - nastupují až za dva týdny po požití pavučinců, popřípadě i za delší dobu.

 

Otravy s postižením trávicí trubice

Otrava závojenkou olovovou (ev. zvonovkou jarní)


Otrava závojenkou olovovou i zvonovkou jarní může mít smrtný průběh u dětí, starších pacientů a pacientů s chorobami snižujícími odolnost vůči ztrátám vody a minerálních látek (například poruchy krevního oběhu, těžší choroby ledvin apod.). Projevuje se především průjmem a zvracením, které pacienta mohou vyčerpat a natolik dehydratovat, že nepřežije (tedy podobně jako některá bakteriální onemocnění).
Závojenka olovová Entoloma lividum je snadno zaměnitelná s čirůvkou májovkou, roste i na podobných lokalitách a doby jejich fruktifikace se překrývají. Ještě snadnější je záměna s jedlou závojenkou podtrnkou (kulinární užití podobné jako u májovky). Ta by se nikdy neměla sbírat jinde než v sadech se švestkami, kde je růst závojenky olovové prakticky vyloučen (obě závojenky se mohou vyskytovat např. na okraji lesa, kde rostou trnkové keře, zde je sběr podtrnek vysoce rizikový a nelze ho rozhodně doporučit. Zvonovka jarní bývá sbírána spíše náhodně, popř. "houbaři", kteří sbírají prostě vše.

 

Otravy jedovatými hřiby

Prakticky všechny modrající hřiby (na řezu rachle či pomaleji vzniká modré zabarvení) jsou za syrova jedovaté. K vyvolání explozívního zvracení do několika desítek minut po požití stačí ůdajně kousek plodnice o velikosti ořechu. Hřib kříšť obsahuje navíc látky, propůjčující plodnici odpornou chuť (neplést s podhřibem žlučníkem, který je rovněž odporný ale není jedovatý). Ostatní modrající hřiby jsou po dostatečné tepelné úpravě (přes dvacet minut při sto stupních celsia) jedlé, včetně "zlopověstného" hřibu satana. Smrtné vyústění otravy je vzácné.

 

Toxiny holubinek a ryzců


Rody holubinka a ryzec (Russula a Lactarius) rozeznáme mezi ostatními lupenatými houbami poměrně snadno podle toho, že jejich dužnina je kruchá jako jablko. (Dužnina ostatnách hub se odlupuje ve vláknech). Ryzce obsahují oproti holubinkám mléčnice, takže po poranění vylučují mléko (otázku mléčících holubinek a nemléčících ryzců ponechme specializovaným odborníkům). Je-li dužnina holubinky (z klobouku) nebo mléko ryzce chuti mírné, je houba jedlá. Některé palčivé druhy holubinek a ryzců jsou jedlé rovněž, ale ty už je třeba dobré znát. Problémem mohou být plodnice vymáčené nebo naopak přeschlé či přestárlé (ale takové by se stejně neměly sbírat ke konzumaci).
Toxiny holubinek a ryzců vyvolávají dráždění žaludku a tenkého střeva. Vzniká více či méně intenzívní zvracení, popř. následované průjmem. Mezi druhy vyvolávajícími zvracení obligátně (Russula emetica) a jedlými druhy je v podstatě plynulý přechod, z tohoto důvodu mohou být ve schopnosti konzumovat jednotlivé druhy bez potíží velké meziindividuální rozdíly.
V ryzcích a holubinkách se vyskytují látky pryskyřičného charakteru, které dráždí trávicí ústrojí.
Podobné potíže (a rovněž velice individuálně odlišné) vyvolávají žampiony z okruhu žampionu zápašného. Celá skupina těchto žampionů se vyznačuje žloutnutím cibulky na konci třeně (např. po říznutí nebo škrábnutí nehtem). Ostatní skupiny žampionů na tomto místě zůstávají nezbarveny nebo růžoví (neplést se žloutnutím pokožky klobouku po poranění, to se vyskytuje u řady jedlých druhů i u žampionů zápašných). Ke stanovení tohoto znaku je nutno mít plodnici kompletní, protože se vyskytuje pouze na 1/2 - 1 cm dolního konce třeně. Dalším znakem žampionů zápašných je pach po fenolických látkách, který se při tepelné úpravě zesiluje. Dobře tepelně upravené zápašné žampiony může řada lidí konzumovat bez potíží.

 

Toxiny kuřátek


Jedovatá kuřátka vyvolávají silné dráždění tlustého střeva po latenci jeden až dva dny po požití, kdy se dostavují kruté bolesti břicha a průjmy.

 

Antabusový syndrom


Toxiny hnojníků (především hnojníku inkoustového)


Několik druhů hnojníků vyvolává intoleranci etanolu, zakládající se na stejném principu, jako je záměrně farmakologicky vyvolaná intolerance při některých typech léčby etylismu. Nejznámějším taktoé účinkujícím druhem je hnojník inkoustový Coprinus atramentarius, podobný účinek má snad i hnojník třpytivý Coprinus micaceus.
Byl-li požit alkohol do několika hodin před konzumací těchto hub, současně s nimi popř. (v závislosti na dávce) do 12 - 24 hodin po jejich konzumaci, dostavují se vegetativní potíže, nevolnost, špatně od žaludku až mdloby. Principem je zablokování druhého stupně oxidace etanolu v organismu (v prvním stupni se etanol oxiduje na acetaldehyd a ten se normálně ihned oxiduje do druhého stupně na kyselinu octovou). Tím dojde ke hromadění acetaldehydu v organismu a k vyvolání popsaných potíží. Nejsilnější potíže nastávají tehdy, je-li houba požita současně s alkoholem nebo připravena např. na víně.
Z hnojníků byla na začátku 80. let izolována účinná látka a nazvána jako coprinin. V některých zemích byla dokonce zavedena do léčby etylismu, protože je k lidskému organismu šetrnější než antabus. Zatímco po antabusu byla popsána i úmrtí, po hnojnících nikoli.

 

Halucinogenní syndrom


Halucinace se mohou vyskytovat při otravě celou řadou hub. Dělal jsem rozhovor s pacientem, který přežil požití tří plodnic zelených muchomůrek, ležel 60 dní na intenzívní péči a měl jednak halucinace připomínající tzv. Lazarův syndrom, jednak trpěl bludem, že se na oddělení natáčí další díl tehdy populárního TV seriálu "Nemocnice na kraji města". Po zlepšení stavu blud korigoval. Podobně se mohou do psychiky promítnout prakticky jakékoli těžké stavy s narušením jaterních funkcí, kdy je mozek zaplavován toxiny z trávicího ústrojí, normálně játry odstraňovanými z krve.
Otrava muchomůrkou červenou Amanita muscaria a příbuznými druhy (muchomůrka tygrovaná Amanita pantherina, Muchomůrka královská Amanita regalis apod.) vyvolává stav podobný alkoholickému opojení, který může být doprovázen i halucinacemi. Otrávení někdy končí na záchytce.
Pravý halucinogenní syndrom se objevuje po požití několika druhů rodů kropenatec a lysohlávka. Tyto houby obsahují psilocybin a jeho derivát psilocyn, jejichž účinek je podobný účinku LSD, avšak otravy jsou zpravidla subjektivně prožívány příjemněji a je menší riziko "bad tripu" (kdy dochází ke vzniku halucinací s negativním nebo děsivým obsahem). Naše halucinogenní houby jsou poměrně drobné, zato lysohlávky ze Střední Ameriky mohou dosahovat šířky klobouku přes deset cm. Některé z nich jsou pěstovatelné uměle (naše domácí druhy netvoří v kultuře plodnice). Není zcela vyloučen jejich únik do volné přírody nebo skleníků, jak se už stalo u několika jiných exotických druhů hub.
Na našem pracovišti jsme analyzovali i další druhy hub, po nichž se vyskytly při intoxikaci halucinace, šupinovku nádhernou Gymnopilus junonius a strmělku kohoutí Clitocybe gallinacea. V žádné z nich jsme psilocybin a psilocyn neprokázali, obsahovaly však řadu jiných indol pozitivních látek, které jsme nebyli s to (už vzhledem k omezenému množství hub, které bylo k dispozici) došetřit.
Více informací naleznete na protidrogové stránce MU, kde udržujeme odkazy na další internetovské zdroje.

 

Muskarinový syndrom


Muskarin vyvolává zvýšený tonus parasympatiku. Objevuje se pocení, slinění, slzení, poruchy srdečního rytmu, může se objevit bolest břicha, průjem a zvracení. Nápadné je zúžení zorniček, až na velikost špendlíkové hlavičky. Smrt může nastat především zhroucením krevního oběhu. Účinek toxinu lze snadno zablokovat podáním atropinu, pokud na to ošetřující lékař včas pomyslí. Smrtné otravy jsou popsány předevčím při požití vláknice načervenalé Inocybe Patouillardii, která je poměrně statná a obsahuje velké množství toxinu
Muskarin obsahují rovněž některé menší druhy vláknic a také další drobné lupenaté houby jako některé strmělky. Otravy těmito druhy jsou vzácnější, protože tyto houby méně lákají k jídlu.

 

Pseudootravy


Houby jsou obecně obtížně stravitelné, podle individuální citlivosti může dojít k potížím po jejich požití, také při přejedení nebo po nevhodné úpravě nebo při nevhodné kombinaci potravin. Jsou náchylnější ke kažení než zelenina, takže se po nich častěji mohou objevit zdravotní potíže při nevhodném uskladnění.
Dalším zdrojem zdravotních potíží po houbách mohou být nakumulované cizorodé látky. Akutní potíže mohou nastat v souvislosti s postřiky lesních porostů. Problém je v tom, že v houbovém organismu nakumulované pesticidy mohou přetrvat i přes karanténní lhůtu, kdy na jiných lesních plodinách jsou již bezpečně rozloženy (a v lese už nejsou výstražné tabulky).
Z hlediska dlouhodobějšího postižení zdraví je významná schopnost hub kumulovat těžké kovy. Plodnice hub rostoucích kolem silnic bývají silně kontaminovány olovem. Na pozemcích hnojených strojenými hnojivy mohou být plodnice hub kontaminovány kadmiem. V obou případech jsou popisovány koncentrace, kdy ve stogramové porci hub může být až několikatýdení doporučený limit příjmu Pb nebo Cd. V oblastech radioaktivních skvrn, především po Černobylu může koncentrace radionuklidů (především izotopy Cs a Sr) může způsobit ozáření převyšující roční limit pro populaci.
Při vzniku zdravotních potíží po požití hub je nutné vyloučit i tu možnost, že se jedná o náhodnou časovou souvislost mezi vznikem zdravotních potíží a konzumací jídla s houbami. Takové případy se staly. Hlavní nebezpečí pro pacienta spočívá v tom, že nemusí být adekvátně léčen, popř. jsou léčebné zákroky v rozporu s požadavky na léčbu vzniklé choroby. (Například infarkt může nastat po opulentním jídle s houbami a mít natolik atypický průběh - může k tomu přispět mj. i alkohol - , že bude léčen jako otrava. Přitom výplachy žaludku a další podobné zákroky mohou vést k fatálnímu vyústění této choroby.)

 

Návrat na úvodní stranu