Příčiny poruch zdraví, determinanty nemocí

Představy o příčinách zdraví a nemocí prošly dlouhým histo­rickým vývojem. V minulosti často převládala snaha objevit u jed­notlivých nemocí či skupin chorob jejich určitou, jednu příčinu. Dnes však vycházíme z multifaktorové koncepce vzniku nemocí. Je totiž zřejmé, že každá nemoc má více příčin a že kromě toho musí být přítomna i řada podmínek, bez nichž nemoc nevznikne. Bývá přitom dokonce nesnadné rozhodnout, co je příčinou a co podmín­kou. Proto dnes obvykle příčiny i podmínky vzniku nemocí shrnujeme do jednoho společného pojmu a označujeme je jako determinanty nemocí.

Obzvláštní mnohočetností a komplikovaností soustavy determi­nant a jejich vzájemných vztahů se vyznačují dnešní chro­nické nemoci hromadného výskytu, které patří společensky k nej­významnějším zdravotnickým problémům -nemoci srdečně cévní, zhoubné nádory, cukrovka, alergie, duševní nemoci aj. Proto zů­stává ve znalostech o jejich původu zatím mnoho neznámého.

VNITŘNÍ A ZEVNÍ DETERMINANTY

Zdraví je do značné míry předurčeno dědičně. Základem je souhrn genetických informací, genotyp. V optimálním případě před­stavuje program normálních vývojových, morfologických i fyziolo­gických procesů, který zabezpečí normální chod všech funkcí, a tedy zdraví. Pokud dojde k tomu, že do systému jsou vřazeny in­formace, které nejsou slučitelné s normálním programem, nastupuje nemoc. Tato situace může nastat jednak modifikací samotného geno­typu, jednak interakcí organismu se zevními podmínkami. Celkově vzato nejsou tedy jednoznačně určujícím činitelem ani geny ani zevní životní podmínky, ale interakce genů s faktory životního prostředí. Vlivy obou těchto složek, vnitřní a zevní, jsou neod­dělitelné.

Podíl genetické složky v etiologii různých nemocí je ovšem různý. U nevelké skupiny chorob, které můžeme označit jako geno­typické, je odchylka dědičných informací tak významná, že podíl dědičnosti je stoprocentní. Nemoc se objeví u každého jedince s takovým genotypem, a to i za zcela normálních, neagresivních životních podmínek. Sem patří např. Downova choroba ( „mongolismus“), vrozená chorobná krvácivost (hemofilie) aj.

Druhou skupinu tvoří nemoci s různě velkou příčinnou účastí genetických dispozic, kde k projevení choroby jsou ne­zbytné i škodlivé zevní vlivy. Prahová intenzita těchto vlivů k vyvolání choroby je tím menší, čím je geneticky založená dispo­zice vyšší. Do této skupiny patří převážná většina chorob; jen namátkou jmenujme vysoký krevní tlak, neurózy, padoucnici, krátkozrakost, alergie, dnu, vředovou cho­robu, diabetes a také většinu infekč­ních chorob, u nichž se výrazně podílejí geneticky založené pomě­ry imunitní. Tyto nemoci se objeví tím častěji, čím vyšší bude tlak nepříznivých zevních podmínek. Snižováním tohoto tlaku budou naopak ustupovat.

Konečně existují i poruchy zdraví podmíněné pouze zevními podmínkami. Postihnou každého jedince, exponovaného danému zevní­mu faktoru příslušné intenzity. Do této skupiny patří úrazy, o­travy, poškození fyzikálně chemickými vlivy a vysoce virulentní infekce. Genetická složka není ovšem ani zde zcela nepřítomná; dokonce i při úrazech se nepochybně uplatní dědičné prvky tempe­ramentu, obratnosti apod.

Přímé ovlivnění dědičných vlastností není zatím možné. Proto se v prevenci zaměřujeme na úpravu životních podmínek jednak ve smyslu potlačování zdravotně nepříznivých zevních faktorů, zná­mých jako determinanty hromadných nemocí, jednak využíváním vlivů zvyšujících adaptibilitu a odolnost. Roste tak pravděpodobnost, že nepříznivé genetické vlohy se budou méně často projevovat a zdravotní stav populace jako celku se zlepší.

K determinantám nemocí patří jednak faktory životních podmínek (fyzikální, chemické, biologické, psychosociální), jednak zátěže (tělesné, psychické).

FAKTORY ŽIVOTNÍCH PODMÍNEK

1. Fyzikální

Charakter, kvantitativní úrovně a rozmezí kolísání základ­ních fyzikálních parametrů (gravitace, atmosférického tlaku, elektrostatického pole Země, teploty a různých forem elektromag­netického záření) při zemském povrchu, za nichž se člověk jako druh vyvinul, jsou současně nezbytnou podmínkou jeho existence.

Konstelace přírodních fyzikálních podmínek je základem kli­matických zvláštností a rozdílů v různých pásmech na Zemi, v růz­ných nadmořských výškách a v místech s různým charakterem geogra­fického utváření a biologického oživení zemského povrchu. Tento faktorový komplex ovlivňuje lidské zdraví.

Krátkodobé výkyvy přírodních fyzikálních faktorů jsou příči­nou nebo doprovodným jevem procesů meteorologických. Změny počasí rovněž ovlivňují člověka, jak je známo u tzv. meteorotropních nemocí, jimiž někteří lidé trpí při změnách poča­sí, zejména při přechodu meteorologických front. Vedle obtíží, jako jsou bolesti hlavy, neuralgie, bolesti zubů, revmatické bo­lesti, bolesti v jizvách, únava a podrážděnost, to mohou být i závažnější stavy a onemocnění (např. častější výskyt infarktů myokardu při přechodu studených front).

Důležitou kauzální roli hraje při vzniku meteorotropních ob­tíží atmosférická elektřina. Podstatou je elektrostatické pole Země, charakterizované potenciálním spádem v atmosféře ve svislém směru. Existence elektrostatického pole Země je založena mj. na přítomnosti iontů, které vznikají v plynném obalu Země, především vlivem ionizujícího a ultrafialového záření. Podmiňují vodivost atmosféry. Podle náboje rozlišujeme ionty kladné a záporné, podle hmoty lehké (ionizované molekuly plynů) a těžké (částečky prachu nebo kouře, jimž lehký iont předal svůj náboj). Obsah lehkých iontů v ovzduší velmi kolísá. Značné změny ionizace nejen prová­zejí, ale i předcházejí některé meteorologické komplexy. Vzhledem k vnímavosti nervového systému pro elektrické impulsy lze uvede­nými jevy vysvětlit meteorotropní zdravotní potíže a poruchy, nastávající při náhlé změně počasí a případně již 1-2 dny před ní. V podrobnostech však zatím není vliv atmosférické elektřiny a elektromagnetických atmosférických jevů na člověka dostatečně objasněn.

Dnešní člověk je některým fyzikálním faktorům exponován nad úrovně, běžné v přírodě. Platí to především o hluku a vibracích, o nichž bude podrobněji pojednáno na jiném místě. Totéž platí o ionizujícím záření.

HLUK

Chvějící se tělesa předávají energii svých kmitů částicím okolního prostředí. Elastické kmity těchto částic se pak šíří od zdroje všemi směry jako zvukové vlny.

Zvukové vlnění je charakterizováno dvěma základními parametry: frekvencí (kmitočtem) a intenzitou.

Kmitočet určuje výšku tónů, je vyjadřován v Hz. Lidský sluch vnímá zvuky od 16 Hz do 20000 Hz (20 kHz). Vlnění pod uvedenou dolní hranicí je infrazvuk a je vnímáno jako chvění, oblast nad 20 kHz je označo­vána jako ultrazvuk. Horní hranice slyšitelných frekvencí v dospělosti s věkem klesá, v 60 letech se pohybuje kolem 12 kHz. Pro představu o výšce tónů různých frekvencí lze uvést, že kmitočtový rozsah klavíru činí 27 Hz až 4186 Hz. Pro porozumění řeči je nejdůležitější frekvenční oblast 1000 až 3000 Hz.

Intenzitou zvuku rozumíme energii vlnění, která projde jednotkovou plochou kolmou na směr šíření za jednotku času.

Při šíření vzduchem roste s intenzitou zvuku i tlak vyvolaný zvukovými vlnami. Z toho se vychází při měření hluku v praxi. Jednotky intenzity se odvozují z uvedeného akustického tlaku. Je definován jako tlak superponovaný při šíření zvuku na tlak atmosférický.

Lidské ucho je schopno vnímat zvuky ve velikém rozsahu hodnot akustického tlaku (1 : 106). Vyjadřování zvukových intenzit přímo hodnotami akustického tlaku by proto bylo nepraktické. Udávají se v logaritmické stupnici, jednotkou je 1 decibel (dB). Logaritmický princip hodnocených zvukových intenzit je výhodný i proto, že vztah mezi akustickým tlakem zvukového podnětu a intenzitou sluchového vjemu je rovněž logaritmický. Rozdíl 1 dB je přibližně stupněm právě uchem rozlišitelným.

Hodnoty kolem 0 dB udávají práh slyšení, tj. intenzity právě zachytitelné uchem mladého zdravého člověka. Maximální prakticky se vyskytující intenzity hluku dosahují 130 - 140 dB. Od hodnot kolem 120 dB začíná člověk vnímat hluk jako bolest (práh bolesti). Pro představu o různých zvukových úrovních uveďme, že slabý šepot ze vzdálenosti 1 m produkuje asi 20 dB, běžný rozhovor 40 dB až 60 dB, pneumatické kladivo ve vzdálenosti 3 m 90 dB, údery padacího kladiva na ocelovou desku v těžkém strojírenství 115 dB, tryskový letecký motor 140 dB. Intenzita hluku klesá se čtvercem vzdálenosti od zdroje.

Jako hluk označujeme jakýkoliv zvuk, který přichází člověku nevhod, ruší jeho pohodu a výkonnost nebo působí nepříznivě na sluch. Hluk tedy není definován fyzikálně, ale podle svého účinku na člověka. Stejný sled zvukových podnětů (např. hlasitá hudba) může být pro jednoho člověka zdrojem příjemné stimulace a pro jiného obtížnou hlukovou zátěží.

Podle hlavních dvou oblastí, v nichž hluk na obyvatelstvo působí, rozlišujeme hluk uliční a hluk na pracovištích.

Účinek hluku na člověka je závislý nejen na intenzitě a frekvenční distribuci, ale i na řadě dalších faktorů, jako je jeho trvání, míra a typ časového kolísání jeho intenzity a frekvencí, spojení s vibracemi, neočekávanost aj. Je podmíněn též individuálními vlastnostmi; lidé se neobyčejně liší reakcemi na hluk podle svých konstitučních předpokladů, zdravotního stavu, pohlaví, věku a kulturně sociálních podmínek.

Zvýšené úrovně hluku do 70 – 80 dB(A) působí především na nervový systém a psychiku člověka. Touto cestou se při intenzivním působení mohou podílet na psychosoma­tických poruchách. Vyvolávají

Závažným efektem hluku, především uličního, je rušení spánku a tím neurotizaci a oslabování zdraví exponovaných vnímavých osob. I velmi krátké zvukové podněty mohou narušovat spánek, překročí-li svojí intenzitou hlukové pozadí alespoň o 20 dB.

Dlouhodobá zátěž hlukem o hla­dinách vyšších než 85 dB (obvykle u pracujících v hlučných provozech) vyvolává sluchovou ztrátu, způsobenou poškozením převodního ústrojí i smyslových buněk ve vnitřním uchu. Je zde však třeba podotknout, že zhoršování sluchu nastupuje v dospělosti i fyziologickým stárnutím, a t již po 30. roce a zřetelněji pak od páté dekády (stařecká nedoslýchavost)..

Akutní poškození sluchu hlukem označujeme jako akustické trauma. Může být vyvoláno zvukovým rázem (např. výstřelem z děla), který způsobí poškození bubínku, převodních kůstek nebo i určitých struktur vnitřního ucha.

Ženy jsou k působení rušivých účinků hluku vnímavější, zejména v období těhotenství a klimakteria. Protože zvuková vlna se přenáší i skrz břišní stěnu a plodovou vodu, existuje možnost nitroděložního poškození sluchu u plodu.

Hygienická opatření směřující ke snížení hlukových hladin v životním a pracovním prostředí mají různý charakter. Nejlepšího účinku se dosáhne tehdy, když se komplexně uplatní všechny do­stupné způsoby.

Technická opatření lze v pracovním prostředí lze uplatnit již při konstruk­ci strojů použitím umělých materiálů místo kovů, náhradou vali­vých ložisek kluznými apod. Někdy má významný efekt změna tech­nologického postupu: náhrada nýtování svařováním, kování lisová­ním za tepla, mechanické ohýbání kovů jejich vysokofrekvenčním ohřevem, apod. Instalace různých druhů krytů a přepážek je zalo­žena na poznatku, že akustická energie, která narazí na nějakou překážku, je odražena, ohnuta nebo pohlcena - podle charakteru překážky. S určitým úspěchem je možno použít také izolačních ma­teriálů s antivibračními nátěry, které snižují hlučnost vznikají­cí rezonancí. Je vhodné soustřeďovat hlučné pracovní operace do společných prostor, aby hlukem nebyli obtěžováni pra­covníci, kteří jej sami neprodukují. V automatizované výrobě je možno vybudovat pro stanoviště obsluhy a kontroly zvukově izolo­vané a klimatizované kabiny nebo velíny. Do stavebních izolačních prvků patří zdvojené podlahy, zvukotěsné dveře a zvukotěsná okna, obklady stěn a stropní podhledy.

Pokud jde o uliční hluk, je nutno tlumit především hlučnost způ­sobenou silniční, kolejovou a leteckou dopravou. Hlavní opatření spočívají v urbanistických řešeních funkčního rozdělení obytných a dopravních zón. Vytvoření akustické pohody přitom musí respek­tovat jak obytné budovy, tak zejména zdravotnická, školská a rekreač­ní zařízení. Do těchto zón je zamezován příjezd těm vozidlům, která zde nemají svůj cíl.

Další možnost snížení uličního hluku představuje vhodná organizace dopravy, zajišťující především plynulou jízdu jedno­směrnými komunikacemi a mimoúrovňovými křižovatkami. Podél těchto komunikací je možno budovat valy nebo protihlukové stěny, doplněné smíšenou vegetací (keře, stromy). Ochrana před hlukem z letecké dopravy spočívá v dodržování dostatečné vzdálenosti mezi obytnými sídlišti, letišti a vedením letových tras startovacích i přistá­vacích drah.

Organizační opatření uplatňovaná v profesionální expozici hluku jsou zaměřena na snižování doby expozice pracujících nad­měrnému hluku, který nelze snížit technickými a technologickými opatřeními. Krátkodobé protihlukové přestávky, při kterých pra­covníci mohou vykonávat jiné práce, ale v tichém prostředí, jim umožní odpočinout si od používání osobních ochranných pomůcek a uvolnit adaptační protihlukové fyziologické mechanismy. Osobní ochranné pomůcky představují individuální doplňující ochranu tam, kde hlučnost nelze technicky omezit. Jsou to různé materiály vkládané do zvukovodu, snižující vzdušný přenos zvuku, nebo sluchátka a přílby, které omezují i kostní vedení zvuku.

VIBRACE A OTŘESY

Vibrace a otřesy jsou mechanické kmity, které jsou organis­mem vnímány prostřednictvím povrchových a hlubokých kožních smyslových buněk, pokud překročí určité prahové hodnoty. Oba pojmy jsou v medicíně od sebe oddělovány podle kmitočtu: vibrace působí kmi­tání vysokých frekvencí, otřesy nízké frekvence.

Otřesům a vibracím přenášeným na celé tělo jsou lidé vysta­veni v dopravních prostředcích nebo v budovách, ve kterých jsou umístěny nedokonale odizolované zdroje kmitání a chvění. Vibrace mohou být způsobeny i silným akustickým polem, zejména tehdy, když hladina akustického tlaku přesáhne l20 dB.

Přenos vibrací na ruce se uplatňuje při držení vibrujícího nástroje, jak je tomu při práci s pneumatickými vrtačkami, sbí­ječkami, pěchovačkami, kladivy, kotoučovými bruskami, motorovými pilami, elektrickými vibrátory, apod. Vibrace se přenášejí i při přidržování rozkmitaného materiálu, např. nýtovaných plechů, broušených odlitků, atd. Při práci s vibrujícím nástrojem nebo při držení opracovávaného výrobku proti vibrujícímu stroji je nutno uplatnit i aktivní svalovou sílu; svaly v důsledku své kon­trakce mají pak menší schopnost tlumit přenos vibrací a proto při tomto způsobu vzniká poškození dříve a častěji.

Nejčastějším klinickým projevem škodlivého působení vibrací je postižení nervové regulace průsvitu cév okrajových částí rukou, tzv. traumatic­ká vazoneuróza. Zpočátku je celý proces reverzibilní, křečovité smršťování tepének se po přerušení expozice uvolňuje a stav upravuje. Vlivem smrštění tepének tkáň trpí nedostatkem kyslíku, postižený pociťuje brnění a bolesti, je možno pozorovat bělení prstů, ztrátu citlivosti, případně změny výživy kůže. V tomto stádiu je již obvykle nemoc správně diagnostikována včetně příčiny jejího vzniku a postižený je z rizikové práce vyřazen. Pokud expozice přetrvává dál, dochá­zí k ochrnutí hladkého svalstva cévních stěn, k modrání rukou a chorobným změnám ve sva­lech, šlachách, kostech a kloubech. Vlivy vibrací se mohou proje­vovat i na vzdálenějších místech horních končetin, kam se přená­šejí pákovým mechanismem. Vznikají poruchy ramenního kloubu, a to jed­nostranně nebo oboustranně podle způsobu práce s vibrujícím ná­strojem. Zánětlivé změny mohou působit i v okolí kloubů a zasaho­vat probíhající nervy.

Otřesy, které se přenášejí na celý organismus, nepůsobí žád­né specifické onemocnění, ale mohou přispívat ke vzniku něk­terých chorob. Osoby dlouho­době profesionálně exponované otřesům celého těla (např. řidiči) mají častější onemocnění zažívacího ústrojí (záněty žaludku, dvanáctníkové vředy, záněty červovitého výběžku slepého střeva, nemoci koneč­níku aj.), onemocnění svalového a kostního systému (dislokace mezi­obratlové ploténky, tříselné kýly, poškození meziobratlových vazů, chronické bolesti bederní páteře) i častější one­mocnění oběhového systému (křečové žíly, hemeroidy). Určité hodnoty vibrací zhoršují též ostrost vidění, neboť zne­možňují přesné zaostření na žlutou skvrnu sítnice, což zhoršuje výkon při jemné manipulaci nebo může ohrožovat bezpečnost.

Hygienická opatření: technická zamezují především přenos vibrací a otřesů na organismus: u stacionárních strojů jejich izolovaným uložením na samostatných základech nebo pružných si­lenblocích, u dopravních prostředků odpružením sedadel, u mobil­ních nástrojů odpružením rukojetí a úchopových míst. V některých případech je možno vibrace zcela eliminovat změnou technologie.

Velmi významná jsou opatření organizační, která omezují ča­sově dobu expozice vibracím. Protože řada potíží vzniká ze špat­ného prokrvení vlivem reflexního křečovitého stažení cév, je účelné prokládat práci s vibrujícím nástrojem přestávkami, během nichž se fyziolo­gické poměry v exponovaných částech obnoví.

Chvějící se tělesa předávají energii svých kmitů částicím okolního prostředí. Elastické kmity těchto částic se pak šíří od zdroje všemi směry jako zvukové vlny.

Zvukové vlnění je charakterizováno dvěma základními parameztry: frekvencí (kmitočtem) a intenzitou.

Kmitočet určuje výšku tónů, je vyjadřován v Hz. Lidský sluch vnímá zvuky od 16 Hz do 20000 Hz (20 kHz). Vlnění pod uvedenou dolní hranicí je infrazvuk a je vnímáno jako chvění, oblast nad 20 kHz je označo­vána jako ultrazvuk. Horní hranice slyšitelných frekvencí v dospělosti s věkem klesá, v 60 letech se pohybuje kolem 12 kHz. Pro představu o výšce tónů různých frekvencí lze uvést, že kmitočtový rozsah klavíru činí 27 Hz až 4186 Hz. Pro porozumění řeči je nejdůležitější frekvenční oblast 1000 až 3000 Hz.

Intenzitou zvuku rozumíme energii vlnění, která projde jednotkovou plochou kolmou na směr šíření za jednotku času.

Při šíření vzduchem roste s intenzitou zvuku i tlak vyvolaný zvukovými vlnami. Z toho se vychází při měření hluku v praxi. Jednotky intenzity se odvozují z uvedeného akustického tlaku. Je definován jako tlak superponovaný při šíření zvuku na tlak atmosférický.

Lidské ucho je schopno vnímat zvuky ve velikém rozsahu hodnot akustického tlaku (1 : 106). Vyjadřování zvukových intenzit přímo hodnotami akustického tlaku by proto bylo nepraktické. Udávají se v logaritmické stupnici, jednotkou je 1 decibel (dB). Logaritmický princip hodnocených zvukových intenzit je výhodný i proto, že vztah mezi akustickým tlakem zvukového podnětu a intenzitou sluchového vjemu je rovněž logaritmický. Rozdíl 1 dB je přibližně stupněm právě uchem rozlišitelným.

Citlivost ucha k tónům různých výšek není stejná, nejvyšší je v oblasti 1000 Hz až 5000 Hz (s maximem kolem 4000 Hz) a směrem k nižším i vyšším frekvencím klesá. Přistejném akustickém tlaku mají proto různé výšky tónů různou hlasitost, vyvolávají různě intenzivní sluchový vjem. Moderní měřicí přístroje (hlukoměry) jsou opatřeny váhovými filtry, které přiměřeně tlumí zvuky okrajových frekvencí a přibližují tak výsledek měření úrovni sluchových vjemů.

Hodnoty kolem 0 dB udávají práh slyšení, tj. intenzity právě zachytitelné uchem mladého zdravého člověka. Maximální prakticky se vyskytující intenzity hluku dosahují 130 - 140 dB. Od hodnot kolem 120 dB začíná člověk vnímat hluk jako bolest (práh bolesti). Pro představu o různých zvukových úrovních uveďme, že slabý šepot ze vzdálenosti 1 m produkuje asi 20 dB, běžný rozhovor 40 dB až 60 dB, pneumatické kladivo ve vzdálenosti 3 m 90 dB, údery padacího kladiva na ocelovou desku v těžkém strojírenství 115 dB, tryskový letecký motor 140 dB. Intenzita hluku klesá se čtvercem vzdálenosti od zdroje.

Jako hluk označujeme jakýkoliv zvuk, který přichází člověku nevhod, ruší jeho pohodu a výkonnost nebo působí nepříznivě na sluch. Hluk tedy není definován fyzikálně, ale podle svého účinku na člověka. Stejný sled zvukových podnětů (např. hlasitá hudba) může být pro jednoho člověka zdrojem příjemné stimulace a pro jiného obtížnou hlukovou zátěží.

Hluk obvykle nemá povahu jednotlivých tónů, nejčastěji je směsicí zvuků o různých kmitočtech, jež jsou zastoupeny různými intenzitami. Označujeme je jako kmitočtové komponenty. Složení hluku pak můžeme graficky znázornit vyjádřením zastoupení a intenzity jednotlivých kmitočtových komponent jako zvukové (hlukové) spektrum, podobně jako znázorňujeme složení smíšeného světla spektrem světelným. Zvukové spektrum umožňuje upřesnit vliv daného hluku na člověka, neboť vysoké tóny působí při stejné intenzitě rušivěji než nízké.

Podle hlavních dvou oblastí, v nichž hluk na obyvatelstvo působí, rozlišujeme hluk uliční a hluk na pracovištích.

Práh slyšitelnosti pro určitý typ zvuků, např. řeč, je ovlivňován také ostatními vnímanými zvuky. Jsou-li neúměrně silné, mají tzv. maskovací efekt. Ve hlučném prostředí, kde zvuk řeči nepřevyšuje hlukové pozadí alespoň o 20 dB, je narušena její srozumitelnost. Tato okolnost může přispívat k úrazovosti v průmyslu i v dopravě, zvyšovat zátěž žáků i učitelů v městských školách apod.

Účinek hluku na člověka je závislý nejen na intenzitě a frekvenční distribuci, ale i na řadě dalších faktorů, jako je jeho trvání, míra a typ časového kolísání jeho intenzity a frekvencí, spojení s vibracemi, neočekávanost aj. Je podmíněn též individuálními vlastnostmi; lidé se neobyčejně liší reakcemi na hluk podle svých konstitučních předpokladů, zdravotního stavu, pohlaví, věku a kulturně sociálních podmínek.

Podle trvání hluku rozeznáváme hluk ustálený (jeho hladina v čase nekolísá o více než 5 dB), proměnný (hladina se v čase mění o více než 5 dB), nebo impulsní (trvá mé­ně než 200 ms); je-li délka impulsu kratší než 2 ms, mluvíme o třesku.

Zvuk má pro člověka důležitý informativní charakter. I bez­významné zvuky tvoří zvukové pozadí a jsou potřebnou součástí fyziologické­ho prostředí. Déletrvající pobyt ve zvukotěsném prostoru vyvolává nejistotu, úzkost až psychické změny. Podněty zvukového pozadí jsou vnímány podvědomě, člověk na ně bezprostředně nereaguje.

Zvýšené úrovně hluku do 70 – 80 dB(A) působí především na nervový systém a psychiku člověka. Touto cestou se při intenzivním působení mohou podílet na psychosoma­tických poruchách. Vyvolávají

Již hladiny hluku pohybující se v blízkosti stanoveného limitu působí na celou exponovanou populaci. Vzhledem k výše zmíněným velkým interindividuálním rozdílům v citlivosti na hluk je však dotčena jen část populace. Výs­kyt osob vysloveně senzitivních na hluk se u našeho obyvatelstva odha­duje na 5 - 8%. Na druhé straně existuje obdobně velká skupina lidí ke hluku relativně odolných. U zbytku populace stoupá účinek s rostoucí intenzitou hluku (ovšem i v závislosti na řadě dalších faktorů).

Závažným efektem hluku, především uličního, je rušení spánku a tím neurotizaci a oslabování zdraví exponovaných vnímavých osob. I velmi krátké zvukové podněty mohou narušovat spánek, překročí-li svojí intenzitou hlukové pozadí alespoň o 20 dB.

Po určité době pobytu ve velmi hlučném prostředí se dostavuje sluchová únava, projevující se snížením sluchové ostrosti (zvýšením sluchového prahu s maximem při 4000 Hz). Spolu s akustickým reflexem chrání organismus před nadměrnými hlukovými zátěžemi. Po opuštění hlučného prostředí pozvolna, někdy i hodiny, odeznívá. Čím vyšší byly hlukové úrovně, tím je posun sluchového prahu větší a restituce pomalejší.

Dlouhodobá zátěž hlukem o hla­dinách vyšších než 85 dB (obvykle u pracujících v hlučných provozech) vyvolává sluchovou ztrátu, způsobenou poškozením převodního ústrojí i smyslových buněk ve vnitřním uchu. Je zde však třeba podotknout, že zhoršování sluchu nastupuje v dospělosti i fyziologickým stárnutím, a t již po 30. roce a zřetelněji pak od páté dekády (stařecká nedoslýchavost). Profesionální sluchová ztráta u pracujících hlučných provozů je však větší a má také jiný charakter, postihuje nejvíc vnímání tónů kolem 4 kHz, stařecká nedoslýchavost se pro­jevuje poklesem citlivosti především k vyšším frekvencím.

Akutní poškození sluchu hlukem označujeme jako akustické trauma. Může být vyvoláno zvukovým rázem (např. výstřelem z děla), který způsobí poškození bubínku, převodních kůstek nebo i určitých struktur vnitřního ucha.

Ženy jsou k působení rušivých účinků hluku vnímavější, zejména v období těhotenství a klimakteria. Protože zvuková vlna se přenáší i skrz břišní stěnu a plodovou vodu, existuje možnost nitroděložního poškození sluchu u plodu.

Individuální vnímavost na hluk je značně rozdílná. Odolnost ke hluku se mů­že zvyšovat fyzickou zdatností a sportovním tréninkem, ri­ziko poškození sluchu se tím však neovlivní. Pro citlivost k hluku je důle­žitý i vztah k jeho zdroji: člověk, který hluk při své činnosti sám produkuje, snáší jeho působení lépe než ten, který je hluku pasivně vystaven.

Hygienická opatření směřující ke snížení hlukových hladin v životním a pracovním prostředí mají různý charakter. Nejlepšího účinku se dosáhne tehdy, když se komplexně uplatní všechny do­stupné způsoby.

Technická opatření lze v pracovním prostředí lze uplatnit již při konstruk­ci strojů použitím umělých materiálů místo kovů, náhradou vali­vých ložisek kluznými apod. Někdy má významný efekt změna tech­nologického postupu: náhrada nýtování svařováním, kování lisová­ním za tepla, mechanické ohýbání kovů jejich vysokofrekvenčním ohřevem, apod. Instalace různých druhů krytů a přepážek je zalo­žena na poznatku, že akustická energie, která narazí na nějakou překážku, je odražena, ohnuta nebo pohlcena - podle charakteru překážky. S určitým úspěchem je možno použít také izolačních ma­teriálů s antivibračními nátěry, které snižují hlučnost vznikají­cí rezonancí. Je vhodné soustřeďovat hlučné pracovní operace do společných prostor, aby hlukem nebyli obtěžováni pra­covníci, kteří jej sami neprodukují. V automatizované výrobě je možno vybudovat pro stanoviště obsluhy a kontroly zvukově izolo­vané a klimatizované kabiny nebo velíny. Do stavebních izolačních prvků patří zdvojené podlahy, zvukotěsné dveře a zvukotěsná okna, obklady stěn a stropní podhledy.

Pokud jde o uliční hluk, je nutno tlumit především hlučnost způ­sobenou silniční, kolejovou a leteckou dopravou. Hlavní opatření spočívají v urbanistických řešeních funkčního rozdělení obytných a dopravních zón. Vytvoření akustické pohody přitom musí respek­tovat jak obytné budovy, tak zejména zdravotnická, školská a rekreač­ní zařízení. Do těchto zón je zamezován příjezd těm vozidlům, která zde nemají svůj cíl.

Další možnost snížení uličního hluku představuje vhodná organizace dopravy, zajišťující především plynulou jízdu jedno­směrnými komunikacemi a mimoúrovňovými křižovatkami. Podél těchto komunikací je možno budovat valy nebo protihlukové stěny, doplněné smíšenou vegetací (keře, stromy). Ochrana před hlukem z letecké dopravy spočívá v dodržování dostatečné vzdálenosti mezi obytnými sídlišti, letišti a vedením letových tras startovacích i přistá­vacích drah.

Organizační opatření uplatňovaná v profesionální expozici hluku jsou zaměřena na snižování doby expozice pracujících nad­měrnému hluku, který nelze snížit technickými a technologickými opatřeními. Krátkodobé protihlukové přestávky, při kterých pra­covníci mohou vykonávat jiné práce, ale v tichém prostředí, jim umožní odpočinout si od používání osobních ochranných pomůcek a uvolnit adaptační protihlukové fyziologické mechanismy. Osobní ochranné pomůcky představují individuální doplňující ochranu tam, kde hlučnost nelze technicky omezit. Jsou to různé materiály vkládané do zvukovodu, snižující vzdušný přenos zvuku, nebo sluchátka a přílby, které omezují i kostní vedení zvuku.

VIBRACE A OTŘESY

Vibrace a otřesy jsou mechanické kmity, které jsou organis­mem vnímány prostřednictvím povrchových a hlubokých kožních smyslových buněk, pokud překročí určité prahové hodnoty. Oba pojmy jsou v medicíně od sebe oddělovány podle kmitočtu: vibrace působí kmi­tání vysokých frekvencí, otřesy nízké frekvence.

Otřesům a vibracím přenášeným na celé tělo jsou lidé vysta­veni v dopravních prostředcích nebo v budovách, ve kterých jsou umístěny nedokonale odizolované zdroje kmitání a chvění. Vibrace mohou být způsobeny i silným akustickým polem, zejména tehdy, když hladina akustického tlaku přesáhne l20 dB.

Přenos vibrací na ruce se uplatňuje při držení vibrujícího nástroje, jak je tomu při práci s pneumatickými vrtačkami, sbí­ječkami, pěchovačkami, kladivy, kotoučovými bruskami, motorovými pilami, elektrickými vibrátory, apod. Vibrace se přenášejí i při přidržování rozkmitaného materiálu, např. nýtovaných plechů, broušených odlitků, atd. Při práci s vibrujícím nástrojem nebo při držení opracovávaného výrobku proti vibrujícímu stroji je nutno uplatnit i aktivní svalovou sílu; svaly v důsledku své kon­trakce mají pak menší schopnost tlumit přenos vibrací a proto při tomto způsobu vzniká poškození dříve a častěji.

Nejčastějším klinickým projevem škodlivého působení vibrací je postižení nervové regulace průsvitu cév okrajových částí rukou, tzv. traumatic­ká vazoneuróza. Zpočátku je celý proces reverzibilní, křečovité smršťování tepének se po přerušení expozice uvolňuje a stav upravuje. Vlivem smrštění tepének tkáň trpí nedostatkem kyslíku, postižený pociťuje brnění a bolesti, je možno pozorovat bělení prstů, ztrátu citlivosti, případně změny výživy kůže. V tomto stádiu je již obvykle nemoc správně diagnostikována včetně příčiny jejího vzniku a postižený je z rizikové práce vyřazen. Pokud expozice přetrvává dál, dochá­zí k ochrnutí hladkého svalstva cévních stěn, k modrání rukou a chorobným změnám ve sva­lech, šlachách, kostech a kloubech. Vlivy vibrací se mohou proje­vovat i na vzdálenějších místech horních končetin, kam se přená­šejí pákovým mechanismem. Vznikají poruchy ramenního kloubu, a to jed­nostranně nebo oboustranně podle způsobu práce s vibrujícím ná­strojem. Zánětlivé změny mohou působit i v okolí kloubů a zasaho­vat probíhající nervy.

Otřesy, které se přenášejí na celý organismus, nepůsobí žád­né specifické onemocnění, ale mohou přispívat ke vzniku něk­terých chorob. Osoby dlouho­době profesionálně exponované otřesům celého těla (např. řidiči) mají častější onemocnění zažívacího ústrojí (záněty žaludku, dvanáctníkové vředy, záněty červovitého výběžku slepého střeva, nemoci koneč­níku aj.), onemocnění svalového a kostního systému (dislokace mezi­obratlové ploténky, tříselné kýly, poškození meziobratlových vazů, chronické bolesti bederní páteře) i častější one­mocnění oběhového systému (křečové žíly, hemeroidy). Určité hodnoty vibrací zhoršují též ostrost vidění, neboť zne­možňují přesné zaostření na žlutou skvrnu sítnice, což zhoršuje výkon při jemné manipulaci nebo může ohrožovat bezpečnost.

Hygienická opatření: technická zamezují především přenos vibrací a otřesů na organismus: u stacionárních strojů jejich izolovaným uložením na samostatných základech nebo pružných si­lenblocích, u dopravních prostředků odpružením sedadel, u mobil­ních nástrojů odpružením rukojetí a úchopových míst. V některých případech je možno vibrace zcela eliminovat změnou technologie.

Velmi významná jsou opatření organizační, která omezují ča­sově dobu expozice vibracím. Protože řada potíží vzniká ze špat­ného prokrvení vlivem reflexního křečovitého stažení cév, je účelné prokládat práci s vibrujícím nástrojem přestávkami, během nichž se fyziolo­gické poměry v exponovaných částech obnoví.

Protože účinky vibrací na cévy potencuje řada faktorů, které je samy také vyvolávají, zejména chlad, hluk, kouření, je třeba do komplexu preventivních opatření zahrnout i jejich řeše­ní, např. klimatizaci pracovišť na optimální mikroklima, poskyto­vání mobilních vyhřívaných přístřešků, teplých nápojů a jídel pracovníkům v lesích, lomech, dopravních stavbách silnic a želez­nic, apod. Někdy je možné vliv vibrací na ruce vhodně omezit ochrannými antivibračními rukavicemi.

IONIZUJÍCÍ ZÁŘENÍ

Radioaktivní prvky (radionuklidy) při svých samovolných přeměnách vysílají část své energie resp. hmoty do okolí, a to v podstatě trojím způsobem: jako částice s dvěma protony a dvěma neutrony (záření alfa), elektrony a neutrina (záření beta) nebo jako elektromagnetické záření (gama). Tuto jejich vlastnost označujeme jako přirozenou radioaktivitu. Stejné typy záření a také záření neutronové (proud neutronů) je možno vyrobit i technickými prostředky (umělá radioaktivita). Stejnou povahu má i záření rentgenové. Všechny uvedené typy záření při průchodu hmotou rozkládají podél své dráhy přítomné molekuly na elektricky nabité ionty, tj. tuto hmotu ionizují. Odtud je odvozen i název tohoto typu záření.

Uvedené druhy záření se navzájem liší pronikavostí a mohutností vyvolávané ionizace. Záření gama má vysokou pronikavost, ale relativně méně ionizuje, záření alfa a záření neutronové má naopak pronikavost malou (zejména alfa, které zadrží např. list papíru), ale ionizuje při stejné fyzikální dávce zhruba 20x mohutněji. Záření beta stojí mezi oběma uvedenými extrémy, ovšem mnohem blíže k záření gama

Mohutnost záření a účinků radioaktivních látek se vyjadřuje několika základními veličinami:

Aktivita charakterizuje zdroj záření a je dána počtem přeměn v dané látce za jednotku času. Jednotkou je becquerel (Bq). 1 Bq = 1 přeměna za sekundu v daném množství zkoumané látky. Uvádí se proto Bq/kg, Bq/m3 apod.

Dávka charakterizuje fyzikální účinek v ozářené látce a měří se množstvím energie absorbované v určité hmotnosti ozářené látky. Jednotkou je 1 gray (Gy). 1 Gy = 1 J/kg.

Dávkový ekvivalent charakterizuje účinek na ozářenou živou hmotu (tkáň, orgán, lidský organismus). Zohledňuje skutečnost, že různé druhy záření různě silně ionizují a tím při stejné dávce vyvolávají různé biologické účinky, úměrné stupni vyvolané ionizace. Jednotkou je sievert (Sv). V praxi ochrany zdraví v životním a pracovním prostředí se běžně užívá jednotka tisíckrát menší, milisievert (mSv).

Biologické účinky

Při průchodu živou hmotou jsou ionizovány i molekuly biologicky významných látek v buňkách a tím měněna jejich struktura i funkce. Nejzávažnější důsledky může mít taková změna v mimořádně složitých molekulách hmoty buněčného jádra (zvláště kyseliny deoxyribonukleové , DNA), které jsou nositeli genetické informace. Dojde-li k porušení jejich stavby a funkce, mění se řídící informace a vývoj buňky se dostává na scestí. V organismu ovšem fungují poměrně účinné reparační mechanismy schopné značnou část takových poškození napravit. Jestliže se to ale nezdaří, nastupují různé a různě závažné poruchy.

Je-li postižena tělesná buňka (v běžné tkáni), může odumřít, může ztratit schopnost rozmnožování a tím vést k úbytku buněk ve tkáni, nebo dojde k její mutaci, tj. změně vlastností, přenosné na buňky dceřinné. Obávaným typem takové mutace je prvotní karcinogenní přeměna, tj. zahájení následujícího, obvykle léta i desetiletí trvajícího scestného vývoje směrem ke vzniku zhoubného nádoru.

Je-li ozářena zárodečná buňka (spermie, vajíčko) a po takové mutaci se podílí na oplození, je ohrožen nově vznikající jedinec. Je-li změna neslučitelná se životem, dojde k potratu, je-li méně závažná, hrozí vznik různých vrozených vad.

Ochrana zdraví

Z hlediska ochrany zdraví je značný rozdíl mezi ozářením zevním a vnitřním. Zevní ozáření proniká do těla ze zdroje lokalizovaného vně organismu. Je relativně snáze měřitelné, lépe přehledné a kontrolovatelné a v případech umělých zářičů i snáze regulovatelné ochrannými opatřeními.

Vnitřní ozáření vzniká, jestliže radionuklid pronikl do organismu (byl požit s kontaminovanou stravou, vdechnut, vstřebán kůží apod.). Další osudy takové látky v těle jsou rozmanité, může kolovat v těle, koncentrovat se v různých orgánech apod.

Pokud jde o účinky na zdraví, je též třeba rozlišovat akutní a chronické ozáření. Akutním ozářením rozumíme jednorázové zapůsobení vysoké dávky (v Hirošimě a Nagasaki po výbuchu atomových bomb, v Černobylu v blízkosti havarované jaderné elektrárny, při různých nehodách na pracovištích s radioaktivními látkami apod.). Vzhledem k možnostem přímého studia následků po uvedených neštěstích jsou jejich účinky poměrně dobře známé a prozkoumané. Chronické ozáření vzniká působením dlouhodobých, i celoživotních expozic nízkým dávkám, většinou jen lehce zvýšeným nad úrovně běžné v životním prostředí. Průkazy jejich vlivu jsou velmi nesnadné, neboť takto vyvolaný výskyt nádorů nebo jiných zdravotních poruch je nízký a ve statistikách nemocnosti a úmrtnosti je rozsáhle překryt jinými, podstatně výraznějšími vlivy životních a pracovních podmínek.

U nás vycházíme při hodnocení chronického ozáření obyvatelstva z nových zdrojů (nad úroveň běžného pozadí) z limitní ekvivalentní dávky 1 mSv za rok.

Zdroje a úrovně ozáření obyvatelstva

Všichni lidé na Zemi jsou neustále a nevyhnutelně vystaveni ionizujícímu záření, a to jednak přírodnímu, jednak umělému. Celosvětově je průměrný efektivní dávkový ekvivalent z přírodních zdrojů odhadován na 2,4 mSv ročně, odhady ozáření z civilizačních zdrojů se liší podle jednotlivých autorů a zemí. Mezi přírodními zdroji se kromě kosmického záření (galaktického a solárního) a geologického záření (radium, thoron, uran aj.) uplatňuje i vnitřní ozáření přírodními radioaktivními prvky (14C, 40K aj.) inkorporovanými do tělesných tkání a tekutin a vdechování radonu ve vnitřním prostředí domů.

Z umělých zdrojů se nejvýrazněji uplatňují vyšetřovací a léčebné úkony ve zdravotnictví, především rentgenové záření a dále též radioizotopy. Dále se podílí 210polonium v cigaretovém kouři, některá umělá hnojiva, některá zařízení používaná v průmyslu, dobývání a drcení kamene, užívání televizních přístrojů, svítící ciferníky hodin aj. Jde již o nepatrné příspěvky k celkové dávce. Řadí se k nim i záření produkované do životního prostředí v souvislosti s bezporuchovým energetickým využíváním nukleární energie.

V České republice je ozáření obyvatel pravděpodobně poněkud vyšší než světový průměr, zřejmě v souvislosti s vyšší přítomností radioaktivních látek v geologickém podloží. Průměrné ekvivalentně efektivní dávky celkového ozáření z přírodních zdrojů se pohybují kolem 3 mSv. Zátěž ze zdrojů používaných v lékařství je odhadována na 0,6 mSv/rok.

Vyso­kofrekvenční (vf) elektromagnetické (elm) záření

je rovněž typickým civilizačním faktorem v dnešním životním prostředí. Studium jeho vlivu na zdraví patří v poslední době mezi módní výzkumné témati­ky, často diskutované i v poloodborném tisku. Aktuálně jsou to např. možné nepříznivé vlivy elm záření z mobilních telefonů, z blízkosti silných rozhlasových a televizních vysílačů, elektrického vedení vysokého napětí aj.

Vf záření se v přírodě vyskytuje jen výjimečně a krátkodobě při bouřkách. Biologicky účinné jsou zejména vlnové délky řádu mm (mikrovlny), cm až do několika metrů (rozhlasové vlny VKV). V kmitočtovém vyjádření jde o rozpětí od stovek MHz do jednotek GHz. Podnětem ke zkoumání jejich vlivu na člověka byly stížnosti pracovníků vystavených vyšším intenzitám takového elm pole, např. v radiolokačních stanicích, na potíže jako bolesti hlavy a očí, únavu, závratě, poruchy spánku, bušení srdce, úzkostné stavy aj. Expozice tomuto záření jsou nejčastější v profesionálních podmín­kách při obsluze radarů a různých energetických a průmyslových zařízení, která vf záření produkují (bezdrátové spojení, rozhlas, televize, radiové dálkové ovládání, telemetrie, indukční ohřev aj.). Exponováni jsou např. též radioamatéři. V životním prostře­dí se tato problematika může dotýkat lidí, žijících v blízkosti letišť (radary) nebo silných radiových a televizních vysílačů.

Od konce 70. let jsou stále intenzivněji zkoumány též účinky elektrických a magnetických polí kolem vodičů vysokého napětí, zejména dálkového elektrického vedení. Po fyzikální stránce je toto pole odlišné od pole vf záření. Má velmi nízkou frekvenci (50 Hz) a zaujímá jen omezený prostor kolem vodiče; nedochází k vyzařování na velké vzdálenosti, intenzita pole rychle klesá se vzdáleností od vodičů. Uprostřed mezi nosnými sloupy je podstatně vyšší než v jejich blízkosti. Nadprůměrně exponováni jsou lidé, žijící v těsném sousedství dálkových elektrických vedení.

Účinek všech typů uvedených polí na exponovanou živou tkáň je obdobný. Jeho podstatou je zřejmě elektrické napětí, nainduko­vané v tkáni vlivem střídavého elm pole.

Od 80. let byla provedena i řada studií epidemiologických. Jsou zaměřeny především na výskyt rakoviny a některé z nich uvá­dějí u exponovaných osob lehké zvýšení výskytu, zejména leukémií a v některých případech i mozkových nádorů. Všeobecně to však ne­ní akceptováno, problém vyžaduje ještě další výzkum.



2. CHEMICKÉ FAKTORY

Existence živých organismů je založena na neustálé výměně chemických látek s prostředím, na jejich biochemických transfor­macích a využití k získávání energie, materiálu pro výstavbu vlastního těla a působků potřebných pro žádoucí chod všech funkcí. Chemické prostředí je proto nerozlučnou součástí a pod­mínkou života a rozhodujícím způsobem živé organismy ovlivňuje. V podstatě jde o dvojí druh ovlivnění: a) nabídkou živin, b) škodlivými cizorodými látkami. Totéž platí i o člověku. Pří­vod živin bude probírán při výkladu o výži­vě. Zde se zaměříme na působení chemických škodlivin.

Spolu s kyslíkem se mohou dýchacím ústrojím dostávat do těla i mnohé nežádoucí příměsi, přítomné ve znečištěném ovzduší, spolu s živinami pak cestou trávicího ústrojí chemické látky přimíšené k potravě. Některé chemické škodliviny prostupují i kůží. Nebez­pečí průniku těchto látek do organismu v současných podmínkách znepokojivě narůstá v souvislosti s postupující chemizací životního prostředí, zejména ovzduší, vody a půdy. Tato chemizace zahrnuje nejen produkci odpadů, ale i úmyslné, záměrné vyrábění a využívání chemických látek. V průmyslu prudce narůstá počet druhů a množství chemických sloučenin, jimž jsou exponováni pracující a prostřednictvím výrobků i široká veřejnost. Připomeň­me jen výrobu umělých hmot a jejich využití ve stavebních a ná­bytkářských materiálech, lepidlech, nátěrech, textilních materiá­lech aj., výrobu barviv, čistících prostředků nebo kosmetik. Úpl­ný výčet by byl mnohem delší. Patří k němu i řada konzervačních látek, barviv a aromátů přidávaných záměrně do potravinářských výrobků a konečně též asi čtyři tisíce druhů chemických slouče­nin, užívaných jako léky. Závažnou sférou chemizace životního prostředí je i dnešní zemědělství s masovým užíváním strojených hnojiv a pesticidů.

Lidé dnes produkují na půl milionu druhů chemických slouče­nin. Většinou jsou to látky uměle syntetizované, které příroda nezná. Začleňují se proto obtížně do přírodních ekosystémů a mnohdy v nich vyvolávají nečekané efekty. Tyto látky, cizí živé hmotě, bývají souborně označovány jako xenobiotika (řecky xenos = cizí, neobvyklý, neznámý), česky též jako látky cizorodé. Na rozdíl od látek přírodních, pro něž mají živé organismy k dispo­zici většinou dokonalé, fylogeneticky vyvinuté mechanismy, jimiž je buď využívají, nebo rozloží či vyloučí, znamená přítomnost syntetických látek v prostředí novodobou hrozbu, která se z hle­diska vývoje živé přírody na Zemi objevila náhle a v masovém mě­řítku a zastihuje přírodu nepřipravenou. Živý organismus s těmito látkami po biochemické stránce jedná podle jejich chemické struk­tury a případné podobnosti s látkami přírodními, což může být někdy účelné, jindy zcela neúčinné a mnohdy dokonce škodlivé.

Cizorodé chemické látky mohou pronikat do těla třemi hlavní­mi vstupními branami: trávicím ústrojím, dýchacím ústrojím a ků­ží. Tyto brány mají značný plošný rozsah. Epitel trávicí trubice, složený ve střevě do klků, má u dospělého člověka celkovou plochu asi 40 m2, epitel dýchacího ústrojí asi 70 m2 a kůže 1,5 - 2,5 m2. První ochranou je zábrana vstupu škodlivin do těla. Zabezpe­čují ji na rozhraních ve všech uvedených vstupech biologické mem­brány.

Do trávicího ústrojí mohou vstupovat škodliviny, které se dostaly do potravin při jejich výrobě, zpracování a distribuci nebo do pokrmů při kuchyňské úpravě, dále látky přenesené z rukou na jídlo, na cigarety či přímo do úst, a konečně též škodliviny, zachycené na sliznicích dýchacího ústrojí a polykané spolu s hle­nem těchto sliznic. Rozhraním je zde epitel trávicí trubice, kte­rý má charakter lipidové membrány a mnohé látky s větší molekulou nepropouští do vnitřního prostředí. Dobře jím však difundují sla­bě kyselé nebo slabě zásadité chemické látky v neionizované for­mě, a také složitější organické látky, jsou-li rozpustné v tu­cích. Pronikají též látky, které mají podobnou strukturu jako vstřebávané živiny nebo jsou-li na ně navázány.

Dýchacím ústrojím mohou chemické škodliviny pronikat ve for­mě prachových částic, kouře (ze spalování organických látek), dý­mu (z oxidace par anorganických látek), kapének tekutin a plynů. Uplatňují se často ve směsích, jejichž jednotlivé složky spolu reagují a případně i vzájemně potencují či zeslabují výsledný účinek. Plynné směsi, v nichž jsou rozptýleny pevné nebo kapalné částice tak malých rozměrů, že vlivem gravitace prakticky nesedi­mentují, označujeme jako aerosoly; jako příklad aerosolu lze uvést tabákový kouř, výfukové plyny výbušných motorů, městské kouřmo či mlhu.

Kůže je velmi účinnou, málo propustnou bariérou. Má však rovněž lipoidní charakter a dovoluje tedy určité vstřebávání všech látek v tucích rozpustných.

Vedle plynů (O2, CO2) a vody pronikají relativně dobře do neporušené kůže těžké kovy (Hg, Cu, Ni, Co, As), organická roz­pouštědla, aromatické nitro- a aminosloučeniny (např. TNT, ani­lin), dále kyanovodík, nitroglycerin, tetraetylolovo, fenol aj To vše platí o kůži neporušené. Po­škozenou kůží může být resorbována téměř každá chemická látka.

Jakmile škodlivina pronikla některou z uvedených zevních ba­riér, vstupuje obvykle do krevního oběhu v podobě volných mole­kul, rozpuštěných v plasmatické tekutině, nebo ve vazbě na che­mické složky plasmy či na povrch krvinek. Prostup do cév a z nich do mezibuněčných prostor ve tkáních je pro většinu rozpuštěných látek poměrně snadný, neboť kapilární stěna je díky velkým mezi­buněčným štěrbinám značně průchodná.

Proniká-li škodlivina do tkání, narazí na další membrány na povrchu i uvnitř jednotlivých buněk. Přitom dochází přinejmenším ke zpomalení postupu a tím ke zmírnění a prodloužení expozice; zlepšují se tak vyhlídky na chemické zneškodnění cizorodé látky a její vyloučení z těla.

Situace je komplikována tím, že většina xenobiotik v těle nezůstává v původní podobě, ale vstupuje do různých vazeb s tě­lesnými proteiny a jinými makromolekulami, čímž mění svoji biolo­gickou aktivitu i schopnost průniku skrze bariéry.

Některé vstřebané látky jsou z těla opět eliminovány aniž došlo k jejich chemické změně. Plyny a páry se vylučují prakticky pouze plícemi, a to velmi intenzivně v prvních minutách po přechodu do čistého ovzduší, potom pomaleji. Většina cizorodých látek je však v těle metabolizována a konečné produkty jsou vylu­čovány v exkretech (moči, žluči a stolici, potu). Hlavním ochran­ným orgánem jsou v tomto směru játra. Detoxikace škodlivin se zde dosahuje především konjugací, tj. navázáním na molekulu nebo che­mickou skupinu jiného metabolitu.

Výsledkem těchto konjugací bývá látka lépe rozpustná ve vodě, kterou lze snáze vyloučit z těla, resp. látka biologicky méně aktivní, neškodná či alespoň méně toxická.

Některé látky, např. nikotin, strychnin a mnohé barbituráty, mohou být v játrech zcela destruovány úplnou oxidací.

Odstraňování chemických škodlivin z těla probíhá ovšem růz­nou rychlostí. Pokud je přívod látky opakovaný či neustálý a de­toxikační nebo eliminační mechanismy nejsou dost pohotové, může docházet k postupné kumulaci cizorodé látky v organismu. U sil­ných kuřáků takto např. stoupá obsah CO v krvi, zatímco nikotin je během intervalu mezi cigaretami zcela odbou­rán. Významně se v těle živočichů i člověka kumulují chlorované uhlovodíky (např. DDT) nebo polychlorované bifenyly (PCB), a to díky své vysoké rozpustnosti v tucích a odolnosti vůči detoxikač­ním pochodům. Kumulace je také známá u řady těžkých kovů (Pb , Cd aj.) a u některých léků.

Vidíme tedy, že i při rozsáhlých možnostech ochrany proti chemickým škodlivinám zůstává dost cest a možností k pronikání některých z nich do organismu, pro jejich hromadění a toxické či jinak nežádoucí (mutagenní, rakovinotvorné, alergen­ní aj.) působení.



3. BIOLOGICKÉ FAKTORY

Z ekologie víme, jak zásadní význam pro živou přírodu má získávání, předávání a uvolňování energie. Jejím primárním zdro­jem v našem životním prostředí je slunce. Z tohoto zdroje dovedou přímo čerpat pouze zelené rostliny, které jsou tedy autotrofními organismy. Cestou fotosyntézy transformují světelnou energii do energie chemických vazeb, v této podobě ji ukládají a později, chemickým štěpením zásobních látek, ji podle svých potřeb postup­ně uvolňují. Ostatní organismy, tj. většina bakterií, houby, ne­zelené parazitující rostliny, celá říše živočišná a tedy i člo­věk, jsou heterotrofní, odkázané na přísun energeticky bohatých látek zvenčí.

Autotrofní rostliny jsou primárními producenty živé hmoty, heterotrofní organismy jsou jejími konzumenty. Ti na sebe navzá­jem navazují, napřed býložraví první konzumenti, na ně masožraví druzí konzumenti, rozlišitelní mnohdy na primární a sekundární tam, kde menší masožraví živočichové jsou potravou větších dravců či šelem. Vznikají tak charakteristické potravní (trofické) ře­tězce, obvykle o 3 - 6 článcích, z nichž každý další je konzumen­tem předešlého. Zbylé energetické látky z organických odpadů a mrtvých těl rostlinných a živočišných využívají různé formy mikroorganismů, které dokončují mineralizaci organických látek a vracejí tak chemický materiál k novému cyklu biologického využití.

Pokud do vnitřního prostředí rostlin a živočichů proniká látka, která se v nich kumuluje (tj. organismy nedovedou vylučovat), dochází v trofických řetězcích k biologické kumulaci, tj. k postupnému růstu koncentrace dané látky v těle jednotlivých reprezentantů řetězce. V rybách tak např. může být látka přítomná ve vodě koncentrována až v násobku 107. Jednotlivé potravní řetězce jsou navzájem nejrůznějším způ­sobem a mnohdy velmi složitě propojeny v tzv. trofickou struktu­ru, charakteristickou pro jednotlivé ekosystémy. V neporušené přírodě jsou tyto systémy nadány vysokým stupněm autoregulace a tím i stability; zajišťují mj. i plynulý a vybalancovaný kolo­běh kyslíku, oxidu uhličitého, uhlíku, dusíku, fosforu, síry a dalších biogenních prvků.

Člověk svojí činností do přirozených ekologických poměrů zá­važným způsobem zasahuje; značně modifikuje potravní řetězce, jednak tím, že jedny preferuje potlačováním ostatních, jednak tím, že je zjednodušuje a zkracuje (např. obilí -člověk nebo tráva - skot - člověk). Důsledkem je často ohrožení nebo porušení ekologické rovnováhy.

Člověk je nedílnou součástí těchto ekosystémů i potravních řetězců; stejně jako ostatní heterotrofní organismy je zatím stá­le závislý na fixaci sluneční energie v zelených rostlinách. Eko­logické poměry pak rozhodují nejen o možnostech opatření dosta­tečného množství výživy, ale i o její kvalitě, o druhu, složení a zastoupení jednotlivých živin, působků a nerostných látek. Vliv těchto podmínek na existenci člověka, jeho pohodu, výkonnost a zdraví je hluboký a zásadní.

Zatímco ve společenství vyšších rostlin a živočichů je člo­věk obvykle posledním článkem trofického řetězce, ve vztahu k mikrosvětu není jeho postavení tak jednoznačné. Především již za života poskytuje vhodné životní podmínky nejrůznějším mikroorganismům, čerpajícím energii z odloupaných buněk kožního povrchu a dýchacích a trávicích sliznic, z nestrávených zbytků ve střev­ním traktu apod. Kvantitativně je toto bakteriální osídlení po­vrchu těla a některých tělesných dutin značné. Počty mikrobů na 1 cm2 kožního povrchu mohou jít do statisíců, v 1 ml slin do sto­vek milionů až miliard, a ve stolici tvoří těla živých i mrtvých mikrobů celou polovinu jejího objemu. I když tato flóra není choroboplodná, má její složení a stav ke zdraví člověka řadu významných vztahů.

Z uvedené přírodní mikroflóry jen velmi málo druhů fylogene­ticky získalo schopnost opatřovat si energetické zdroje a staveb­ní látky z živých tělesných tkání. Postupně se zde vyvinuly kom­plikované poměry, dané na jedné straně zdokonalováním schopnosti těchto patogenních (choroboplodných) mikroorganismů pronikatdo vnitřního prostředí organismu a využívat je, a na druhé straně rozvojem obranných mechanismů vyšších živočichů a člověka.

Viry stojí na nejnižším stupni mikroskopických parazitů člo­věka. Jsou na podbuněčné úrovni, sestávají v podstatě jen z bíl­koviny a nukleové kyseliny (buď RNK nebo DNK); pouze velké viry obsahují kromě toho i některé další látky. Nejsou schopny samo­statného, nezávislého metabolismu; mají-li uspět, musí se proto dostat do bezprostředního kontaktu s vnímavou buňkou (obvykle na spojivce či sliznici dýchací nebo trávící, v některých případech i v kůži narušené bodnutím hmyzího přenašeče).

U některých virů probíhá pomnožování v buněčném jádře. Je pochopitelné, že pak mohou zasáhnout i do genetické výbavy buňky a za určitých okolností přispět ke vzniku rakoviny.

Bakterie a jejich vlastnosti jsou již mnohotvárnější. Obje­vuje se zde tvorba odolných spór, produkce různých enzymů (streptoki­náza, kolagenáza, hyaluronidáza), toxinů (exotoxinů a endotoxinů) aj. Imunitní mechanismy jsou také mnohotvárnější a svojí povahou odlišné od obrany protivirové; celkově lze říci, že dosahovaná imunita zde není tak dokonalá a trvalá jako u valné části nákaz virových. Bakterie a jejich antigenní produkty mohou též senzibi­lizovat tkáně vůči příštímu opakovanému kontaktu a vyvolávat tak projevy alergické.

Podobnou roli při vzniku alergií mohou hrát též kvasinky a plísně. Jako parazitující původci lidských onemocnění (kůže, ústní dutiny aj.) se však zástupci této veliké rostlinné katego­rie uplatňují jen ojediněle. Některé druhy plísní vylučují myko­toxiny; při požívání potravin, napadených plísněmi, se dostávají do organismu a mohou působit toxicky a případně i karcinogenně. Vyšší rostliny se v některých případech uplatňují jako významný zdroj alergenů.

Mezi prvoky je jen málo druhů patogenních. V organismu člo­věka parazitují obvykle buď ve střevním traktu nebo v krvi. Mají typický životní cyklus, během něhož procházejí řadou stádií; pr­voci žijící v krvi potřebují ke svému cyklu mezihostitele, savý hmyz. Patří k nim např. původci malárie, amébové úplavice, a trichomoniázy (poševního zánětu).

Z vícebuněčných organismů parazituje na člověku v podstatě pouze několik málo druhů; jednak cizopasní červi (tasemnice, škrkavky aj.) a dále někteří členovci, většinou ze skupiny bodavého hmyzu.

Členovci se někdy uplatní i ja­ko faktor alergizující. Příkladem nám může být roztoč Dermatopha­goides farinae, jehož živí jedinci, jejich výměty i zbytky mrtvých těl patří k nejvýznamnějším alergizujícím součástem domá­cího prachu. Tento roztoč, nalézaný v přírodě v ptačích hnízdech, proniká i do bytů a soustřeďuje se převážně v lůžku, kde nachází potravu (odloupané kožní buňky) i vhodné vlhké mikroklima. Je­ho populace sezónně kolísá dle vlhkosti vzduchu; narůstá na pod­zim, kdy lze nalézt v 1 g prachu z matrací až 300 exemplářů. Méně se vyskytuje v bytech suchých, vytápěných ústředním topením. Boj proti němu není snadný, je dosti odolný vůči běžným insekticidům. Ničí jej vyšší teploty a mráz.

Epidemiologicky je hmyz významný mechanickým a případně i biologickým přenoscem některých infekcí.



4. PSYCHOSOCIÁLNÍ FAKTORY

Sociálně ekonomická úroveň společnosti má výrazný vliv na zdravotní stav obyvatelstva. Osvícení lékaři minulých století opakovaně poukazovali na to, jak pronikavým způsobem nízká život­ní úroveň, bída a zaostalost zvyšují nemocnost a úmrtnost a zkra­cují délku života. Totéž je zjevné dodnes v mnoha rozvojových ze­mích. Nuzné sociální poměry neposkytují náležité podmínky pro ochranu zdraví: vyhovu­jící výživu, zdravé bydlení, možnosti odpočinku a rekreace ani potřebný rozsah a kvalitu zdravotní péče. Zvyšování sociální úrovně v průběhu 20. století postupně zabezpečilo většině obyva­telstva vyspělých zemí základní standard uvedených podmínek. V souvislosti s tím se zlepšoval zdravotní stav obyvatelstva a rostla průměrná délka života.

Tento trend však platí jen do určité úrovně. Další ekonomic­ký růst, jak ukazují některé zahraniční zkušenosti, může modifi­kovat životní podmínky natolik, že podstatně narostou nové rizi­kové faktory, spjaté s nadbytkem a přesycením (jednostranná a nadměrná výživa, drogové závislosti aj.), a také s degradací životního prostředí. Nelze proto předpokládat automatické zlepšo­vání zdravotního stavu s dalším růstem blahobytu.

Uvedené sociální vlivy působí tedy prostřednictvím celkové životní úrovně, kterou podmiňují a jsou jí nadřazeny. Kromě toho však existují i sociální faktory v užším slova smyslu,spjaté s mezilidskými vztahy.

Již od Aristotela víme, že člověk je tvor společenský, k je­hož přirozeným potřebám patří kontakty a vztahy k dalším členům jeho populační skupiny či vrstvy. Toto začleněnění do společnosti může být plné a harmonické a je pak jedním z důležitých zdrojů vnitřního uspokojení, pohody a vyrovnanosti. V opačném případě vyvolává nadměrné nebo nežádoucí psychické zátěže, které snadno vedou k neurotizaci a cestou nervově hormonální i k chorobám tě­lesným.

Z uvedených sociálních vazeb člověka vyplývá, a výzkumné práce to stále zřetelněji potvrzují, že zdraví nezávisí pouze na biologické adaptaci k materiálnímu prostředí, ale i na sociální adaptaci k prostředí společenskému. Závisí tedy i na schopnosti, ochotě nebo i možnosti přijmout a osvojit si soustavu zvyklostí, návyků, hodnotových systémů, zájmů, světonázorových soustav, růz­ných tabu, organizace práce a také životních opěrných bodů a jis­tot, které charakterizují danou společnost.

Do své sociální soustavy se člověk postupně vyvíjí během dětství. Seznamuje se s normami sociálního chování a zdokonaluje schopnosti se s nimi vyrovnávat. Děje se tak především prostřed­nictvím rodiny. Rodina je nejstarší, prvotní společenskou insti­tucí, jejíž členové sdílejí nejen společné geny, ale i shodnou úroveň materiálního prostředí, zvyklosti, způsoby chování, hodno­tové systémy a ideály. Tyto zvyklostní, duchovní a mravní systémy jsou značně perzistentní a přenášejí se na následující generace.

Ve společnosti je člověk vystaven tlaku nejrůznějších idejí a emocí, které pak mocně ovlivňují i jeho biologickou podstatu; mohou výrazně narušit vnitřní harmonii a rovnováhu a působit tak pronikavě i na zdraví.

Závažným způsobem tak může působit i rozpad rodiny a s ním spjatá ztráta jistot, lásky, opory a bezpečí.

Rizikovým sociálním faktorem je dnes ve vyspělých zemích a zejména ve městech izolace, paradoxní osamění uprostřed davu a vymožeností moderní společnosti. Může mít příčiny subjektivní, osobní, tj. nízkou schopnost navazovat a udržovat přiměřené soci­ální kontakty, také nemoc, invaliditu apod. Často je prohlubována i objektivními podmínkami, např. nestravitelnou záplavou rozpor­ných informací, nepřítomností spolehlivých ideálů a všeobecně u­šlechtilých hodnot, situacemi vedoucími k odosobnění v sociálním zařazení nebo k pocitu odcizení ve výrobním procesu. Závažným způsobem se samozřejmě na zdraví projeví sociální degradace a institucio­nální odmítavé postoje, které člověka ze společnosti vydělují ne­bo vylučují (potlačování z rasových, politických nebo nábožen­ských důvodů, též nezaměstnanost) a další společenské vlivy, na­vozující pocity zhrzení, zneuznání, marnosti, nemohoucnosti nebo méněcennosti.

Mezilidské vztahy jsou ovšem vzájemné a každý člen společ­nosti je nejen objektem jejího působení, ale i jedním z elementů společenského prostředí pro jiné. Úroveň zdraví tohoto celku zda­leka není závislá jen na čistotě ovzduší, vody či půdy, ale v rozsáhlé míře na celkové atmosféře společenských poměrů a interpersonálních vztahů, na úrovni morálky, tolerantnosti, altruismu, upřímnosti a vzájemné úcty, na minimalizaci jakéhoko­liv utlačování, na schopnosti chápat jiné a ochoty jim pomáhat. Výchova takových vlastností je proto součástí zdravotní výchovy, a společenská opatření, která takovou atmosféru navozují, jsou důležitým příspěvkem k primární prevenci.

Při konzumních postojích moderní společnosti vede růst bla­hobytu a volného času často nikoli k růstu tvořivé seberealizace, ale k pocitům prázdna a nudy, k poživačným (hédonistickým) tendencím (alkohol, výživová poživačnost a přejídání, sex, drogy) a někdy dokonce i k agresivitě a delikvenci. V komplexu uvedených sociálních sou­vislostí se člověk vědomě vystavuje i řadě materiálních škodli­vých vlivů a návyků; vedle zmíněného přejídání, alkoholu a drog též kuřáctví, zneužívání léků, zpohodlnění a nedostatku pohybu, zchoulostivění atd.

Sociální faktory a sociální atmosféra hrají v etiologii ne­mocí daleko větší úlohu, než si většina lidí, a to i odborníků, myslí nebo připouští. Proto ani primární prevence, má-li být plně efektivní, nemůže ustrnout na usměrňování podmínek materiálního prostředí, ale musí současně vyvíjet i úsilí k potlačení riziko­vých faktorů sociální povahy.

FUNKČNÍ ZÁTĚŽE

Zvláštní stránkou životních podmínek jsou zátěže, spjaté s prací, sportem a dalšími funkčními nároky, a také s interperso­nálními vztahy. Zdravotní význam těchto zátěží v současné tech­nicky vyspělé a vysoce organizované společnosti je značný. Rozdě­líme si je na tělesné a psychické.

1. TĚLESNÉ ZÁTĚŽE

Každá pohybová činnost, tedy práce kosterních svalů, je pro člověka určitou zátěží. Zvyšuje potřebu kyslíku v pracujících svalech a tím i nároky na činnost ústrojí dýchacího a oběhového. Při lehké svalové práci se tak děje v rámci běžných regulačních mechanismů; s růstem náročnosti práce jsou zapojovány speciální hormonální a metabolické procesy, zvyšující předpoklady organismu pro dosažení a udržení potřebné výkonnosti a pro mobilizaci rezerv.

Ve vztahu ke zdraví jsou rizikem jak zátěže nedostatečné, tak nadměrné.

Nezbytné minimum pohybu, nutné k dosažení a udržení náleži­tého funkčního stavu organismu, není přesně zjištěno. Není ani jednotně stanovitelné, závisí na individuálních zvláštnostech dle pohlaví, věku, konstituce apod., na zevních okolnostech i na míře zdatnosti, jíž má být dosaženo. Nesporné však je, že celkové zpo­hodlnění života a omezování tělesného pohybu (hypokinéza), narůs­tající v souvislosti s technickým a ekonomickým rozvojem, se stá­vá závažným zdravotním problémem, zejména ve spojení s rovněž stále častější nadvýživou.

Člověk jako druh se po desetitisíce generací vyvíjel v těs­ném kontaktu s přírodou, soustavně vystavován tělesné námaze při opatřování potravy, obraně proti nejrůznějším rizikům a agresím zvenčí a v posledních tisíciletích i při zemědělské a řemeslné práci. Fylogeneticky náhlý pokles tělesných zátěží má řadu ne­příznivých zdravotních důsledků, především pro ústrojí kardiovas­kulární. Záměrná kompenzace těchto tradičních tělesných zátěží rekreačním pohybem, tělesnou výchovou a sportem je proto pro dnešního sedavě a lehce pracujícího člověka nezbytnou podmínkou zdraví.

Rizikem mohou být i nadměrné tělesné zátěže. Jejich nepříz­nivé důsledky se projevují zejména u lidí těžce pracujících, pře­devším rychlejším opotřebením a degeneračními změnami páteře a končetinových kloubů. Celoživotní těžká práce také urychluje úbytky funkční zdatnosti, spojené s přibývajícím věkem, jakož i jiné projevy stárnutí.

Také sport, vcelku po zdravotní stránce pro dnešního člověka velmi příznivý a důležitý, může nadměrnými a nevhodnými nároky na organismus při vrcholovém tréninku a závodění přinášet některá zdravotní rizika. Kromě úrazů to bývá urychlení degenerativních změn na páteři a kloubech v důsledku jejich přetěžování a mikro­traumat při náhlých tazích, tlacích a nárazech.

Přirozeným a zcela fyziologickým doprovodným jevem každé tě­lesné zátěže je únava. Její materiální podstatou je vyčerpávání energetických reserv a hromadění metabolických zplodin v pracují­cích svalech. Mnohem dříve, než by z těchto biochemických důvodů byla práce znemožněna, nastupuje však únava centrální v mozkové kůře a podkorových centrech. Z těchto ústředí se tlumí, zpomaluje až zastavuje vykonávání práce v zájmu ochrany svalů před vyčerpá­ním. Únavové procesy v mozkové kůře se promítají i do vědomí jako známé subjektivní pocity únavy, spojené s nechutí až odporem k pokračování v práci.

Stavy únavy jsou plně reverzibilní; po přiměřeném odpočinku mizí a obnovuje se plná původní výkonnost. Podmínkou dobrého zdravotního a funkčního stavu organismu je proto vyvážený rytmus tělesných zátěží a odpočinku, a to rytmus 24 hodinový, střídající v průběhu tohoto intervalu práci a relaxaci v souladu se známými denními rytmy spánku a bdění a celkového kolísání úrovně základ­ních fyziologických pochodů. Soustavné a dlouhodobé přetěžování, při němž odpočinek není úměrný zátěžím a výkonnost se vždy do druhého dne zcela neobnovuje, vede k celkovému oslabení organis­mu, snižuje jeho odolnost k infekcím i jiným škodlivinám a při­spívá k neurotizaci i k rozvoji chronických chorobných stavů.

2. PSYCHICKÉ ZÁTĚŽE

Zatímco po tělesné stránce je dnešní člověk vesměs nedosta­tečně vytížen, nároky na neuropsychickopu činnost značně a mnohdy neúměrně stoupají. Uplatňují se zde faktory psychogenní, dané vnějšími podmínkami psychické činnosti a interpersonálními vzta­hy.

Organismus je psychogenními faktory ovlivňován jednak proce­sy kognitivními, jednak, a to především, prostřednictvím emocí. Z každodenní zkušenosti je známo, jak dalekosáhle může být nega­tivními emocemi ovlivněna sféra vegetativních funkcí; strach je např. provázen zrychlením tepu a dechu, blednutím (snižováním průtoku krve kůží), pocením, zježením vlasů a chlupů, rozšířením zornic, vy­sycháním sliznice úst, střevní aktivitou, změnami svalového napě­tí a třesem.

Působí zde fylogeneticky velmi staré a obecně biologicky vý­hodné mechanismy obecného adaptačního syndromu. Jejich smyslem je mobilizace sil ke zvládnutí příliš intenzivních fyzikálních, che­mických a biologických zátěží, s nimiž se organismus nemůže vy­rovnat v rámci svých běžných adaptací.Tyto fakto­ry (stresory) uvedou organismus do stavu stresu. Je zahájen poplachovou reakcí, charakterizovanou zvýšenou produkcí hormonů podvěsku mozkového, zvětšením kůry nadledvinek a jejich zvýšenou hormonální aktivitou, zvýšenou sekrecí adrenalinu, intenzifikací krevního oběhu a celkovou přípravou na vysoký výdej energie. Emoce jsou přitom vyvolávány jednak nepříjemnými tělesnými pocity (bo­lest, horko, chlad aj.), jednak biologicky významnými zevními podněty. V živočišné říši to může být setkání s nepřítelem či ko­řistí a poplachová reakce pak pomáhá připravit organismus k boji, útěku či pronásledování.

U člověka se však díky činnosti nejvyšších etáží mozku vyba­vují negativní emoce i na nejrůznější další psychogenní podněty, které mají s původními biologickými mechanismy málo společného. Stresové mechanismy, původně vyvinuté pro situace fyzického ohro­žení, se zde přenesly i do oblasti hrozeb symbolických. Přesto však prostřednictvím mezimozku rovněž spouštějí stereotypní po­plachovou reakci se všemi jejími fylogeneticky osvědčenými prů­vodními jevy v oblasti hormonální, funkční a metabolické. Je tak otevřena cesta k pronikavým zásahům psychických pochodů do oblas­ti somatického zdraví.

Emocionální konflikty a tenze tak mohou být podobně význam­ným zdravotním rizikem jako toxické látky či bakterie. Vybavené stresové situace se zde zcela míjejí svým ochranným účinkem. Nao­pak, nastupují-li příliš často, rozkolísaná hladina hormonální a její průvodní projevy vychylují některé funkce a vyvolávají nepříznivé tkáňové reakce v různých systémech, hlavně cévním, nervovém a trávicím. Tyto nevydařené adaptace se pak v různé míře podílejí i na vzniku řady tělesných nemocí, které jsou buď vyvolány nebo zhoršovány psychickými stresy. Označují se jako nemoci psychogenní (psycho­fyziologické, psychosomatické); patří k nim např. hy­pertenze, koronární nemoc, ateroskleróza či vředová nemoc. U psychiatrických chorob mají stresy někdy jen "spouštěcí efekt", tj. vedou k propuknutí nemoci, která již skrytě existovala.