1. téma: Zdraví a prevence



Zdravotní stav obyvatelstva v ČR není uspokojivý, v základních ukazatelích značně zaostáváme za západoevropskými zeměmi. Příčinou jsou rozdíly v životních podmínkách, na nichž národní zdraví závisí. Jsou to:

1. Způsob života (výživa, pohyb,odpočinek a spánek,z negativních návyků kuřáctví, toxikomanie, alkohol, stresy),

2. Životní prostředí (v krajině, sídlištích, pracovní prostředí, individuální prostředí –doma),

3. Úroveň zdravotní péče.

Z těchto tří okruhů má největší význam způsob života, podmiňuje národní zdraví zhruba z 60 – 65 %. O zbytek se dělí zhruba stejným dílem životní prostředí a zdravotní péče.

Poznámky k životnímu prostředí. V základních parametrech je výsledkem dlouhodobého vývoje života na ZEMI. Člověk se značně vzdálil od podmínek, v nichž se jako druh vyvíjel.



Stáří Země: 4,5 miliard let.

První primitivní formy života vznikly ve vodním prostředí před 3 - 3,5 miliardami let. První organismy na podbuněčné a buněčné úrovni získávaly energii redukcí, bez přívodu kyslíku, který ani nebyl v jejich prostředí přítomen.

Významný vývojový skok asi před 2 miliardami let: vznik pigmentů, schopných využít světelnou energii k syntéze organických látek a tím tuto energii vázat. Tuto schopnost fotosyntézy získaly napřed některé mikroby a řasy. V dalším období ji pak převzaly a zdokonalovaly vyšší zelené rostliny a udržují ji jako výhradní typ biologické vazby sluneční energie dodnes.

Fotosyntéza se osvědčila jako mnohem stabilnější a účinnější zdroj energie pro živou hmotu. Stala se tak mocným podnětem k rozvoji rostlinné říše. Svými důsledky vedla i k rozsáhlým změnám prostředí. Bezkyslíkatá atmosféra, složená z různých plynů (vodík, čpavek, metan, oxidy uhlíku, dusíku a síry) se počala měnit. Oxid uhličitý, redukovaný při fotosyntéze na cukr, začal být spotřebováván, což druhotně vedlo k poklesu CO2 v atmosféře. Zastavil se asi před miliardou let na úrovni 0,03 % a na ní pak setrvává dodnes. Kyslík byl naopak do prostředí vylučován, vlastně jako odpad fotosyntézy. Jeho obsah rostl ve vodním prostředí a druhotně též v atmosféře, a ustálil se na dnešních necelých 21 % asi před 1/2 miliardou let.

Kyslíkaté prostředí umožnilo další kvalitativní skok ve vývoji živé přírody – vznik organismů využívajících molekulární kyslík k oxidačnímu získávání energie, což je podstatně účinnější uvolňování energie organických molekul, než předtím pochody fermentační. Byl tak dán mohutný impuls k rozvoji živočišné říše.

Růst obsahu O2 v atmosféře měl ještě jeden efekt, mimořádně příznivý pro rozvoj života. Ve vysokých vrstvách atmosféry je kyslík působením záření a dalších fyzikálních vlivů dále oxidován na ozon. Ve výšce 20 – 30 km se tak udržuje tzv. ozonová vrstva, která absorbuje krátkovlnné UV záření a chrání povrch Země před jeho škodlivými biologickými účinky. Ovlivňuje i tepelný režim přízemních vrstev atmosféry a přispívá tak k udržování pozemských klimatických podmínek.

Složení vzduchu se ustálilo a v základních rysech (obsah přírodních vzdušných plynů) trvá dodnes. Celý systém ŽP se stabilizoval, je udržován v dynamické rovnováze, např. O2 : CO2, koloběh vody, koloběh látek (organické 11 minerální) aj.

V době ustáleného obsahu O2 v ovzduší a pod ochranou ozonové vrstvy, asi před 450 miliony let, vystoupil život z moří a začalo osidlování souše, umožňující vznik nových vývojových stupňů v říši rostlinné i živočišné. Teprve asi před 150 miliony let se objevili savci.

VÝVOJ (Fylogenéza) člověka

Fylogenézou rozumíme vývoj člověka jako druhu. Jeho starší fáze, charakterizované postupným vývojem člověka z nižších živočišných předků, se označuje též jako hominizační proces. Ten začíná před 8 – 14 miliony let čeledí Hominidae, jejíž reprezentanti žili v travnatých a křovinatých terénech v zaplavovaných oblastech řek.

Před 2 1/2 miliony let , ještě před nástupem ledových dob, se z afrického kontinentu šířil do rozsáhlých oblastí tropů, subtropů a mírného pásu Homo erectus (člověk vzpřímený), postavou i chůzí již blízký dnešním lidem, schopný vyrábět dokonalejší nástroje. V první době meziledové byl již značně rozšířen v Africe, Asii i Evropě, užíval oděvy z kůží a pořizoval si jednoduchá obydlí. Užívání ohně je doloženo před 450.000 – 500.000 léty.

Teprve před 50.000 léty se objevuje Homo sapiens sapiens, zoologicky totožný Postupuje do dalších oblastí světa, do Oceánie, Austrálie a před 35 – 40 tisíci léty i do Ameriky. Přes toto velké rozšíření však jeho činnost nevedla k rozsáhlejšímu nebo trvalejšímu narušování ekologických poměrů. Žil jako sběrač a lovec, živil se sběrem plodů, jedlých rostlin a drobných živočichů, menší část potravy si opatřoval lovem. Účinkem na přírodu se tak příliš nelišil od velkých živočichů.

Před 10 – 12 tisíci léty člověk značně zdokonaluje a specializuje svoje nástroje a rozhodujícím způsobem mění svůj život i svůj vliv na přírodu tím, že přechází k zemědělství a chovu dobytka. Jako zemědělec a pastevec poprvé významně překonává přírodu, mění ji podle svých potřeb a stává se tak novým ekologickým faktorem.

Mimořádně pronikavé změny ve vztahu člověka k přírodě nastaly v posledních stoletích, od počátku industriální éry. Schopnost uvolňovat a využívat energii, napřed parní, pak elektrickou a dnes i atomovou zmnohonásobila síly lidstva a umožnila zasahovat do přírody v nebývalém rozsahu a intenzitě. Do obrovských rozměrů se rozrostlo čerpání neobnovitelných i obnovitelných zdrojů: těžba surovin a jejich průmyslové zpracování, spalování pevných a tekutých paliv, výstavba sídel a dopravních tepen, zemědělské využívání krajiny, chov a lovení živočichů (zejména mořský rybolov). Dochází nejen k výraznému narušování životního prostředí, ale i k zásadním změnám způsobu života. Podstatně ubylo pohybové činnosti a tělesných zátěží, narůstají však zátěže nervové. V průmyslově vyspělých zemích se rozmáhá nadměrná a jednostranná výživa. Roste míra psychogenních stresů, narůstá výskyt toxikomanií (kouření, alkohol, drogy) a zneužívání uklidňujících i povzbuzujících léků.

Všechny uvedené změny životního prostředí a životního stylu nastaly z fylogenetického hlediska neobyčejně náhle a prudce. Jestliže vyjdeme z předpokladu, že člověk se na Zemi vyvíjel 1,5 milionu let a přirovnáme toto období k délce 1 roku, pak po 363 dny tohoto „roku“ se vyvíjel jako sběrač a lovec, pouze poslední 2 „dny“ jako zemědělec a pastevec a jen poslední „hodinu“ jako člověk průmyslové éry. Současná doba jej tedy po biologické stránce postavila náhle do podmínek naprosto odlišných od těch, na něž se velmi dlouhodobě (60 – 70 tisíc generací) a přitom velmi dokonale vývojově adaptoval.

Civilizační vývoj posledních staletí přinesl člověku nejen celkové zpříjemnění a zpohodlnění života, ale i podstatně dokonalejší zdravotní péči a ochranu před nemocemi, zejména infekčními. Výsledkem je prodloužení průměrné délky života. Druhou, nepříznivou stránkou civilizačního procesu je však růst výše zmíněných rizik a zátěží, jimž je současný člověk vystaven.

S pronikavými změnami životních podmínek souvisí mnohé znepokojivé jevy a tendence ve zdravotním stavu obyvatelstva vyspělých zemí. Patří k nim rostoucí výskyt srdečně cévních chorob, zhoubných nádorů, alergií, neuróz, toxikomanií, úrazů, otylosti, zubního kazu, cukrovky aj. Jejich souvislost s životními podmínkami moderního světa je zřejmá a prokázaná. Bývají proto někdy označovány jako „choroby civilizační“.



Člověk a prostředí z hlediska fyziologického

Člověk je plně závislý na ŽP. Je odkázán na soustavný



Propojení člověka s prostředím je mimořádně intenzívní. Za rok spotřebuje

5tis. m3 vzduchu

250 kg O2

500 kg potravin

600 l tekutin

V organismu je podmínkou normálního chodu udržování stálých vnitřních poměrů (teploty, složení krve a tělesných tekutin, koncentrace nejrůznějších látek ve vnitřním prostředí), a to v zevních podmínkách, které jsou velmi proměnlivé.

Z tohoto můžeme obecně chápat zdraví a nemoc.

Zdraví: stav, v němž organismus ve svém specifickém prostředí přiměřenými a pohotovými adaptačními pochody udržuje úroveň a průběh svých vnitřních funkcí v normálním rozmezí.

Nemoc: projev a důsledek nedostatečné, nepřiměřené, selhavší nebo nevydařené adaptace na zevní podmínky.





POJEM ZDRAVÍ

Termín zdraví běžně užíváme v řeči i v písemných projevech a dobře si přitom rozumíme. Rychle se však dostaneme do nesnází, pokusíme-li se zdraví definovat, kvantifikovat a měřit.

Zdraví je jevem mnohotvárným, mnohorozměrným (objek­tivní, subjektivní; tělesné, duševní; nervové, cévní atd.; vzta­žené k různým formám vnímavosti, odolnosti či přecitlivělosti atd. atd.).

Z uvedených základních stránek zdraví vychází i známá a v lékařské literatuře hojně citovaná definice zdraví, uvedená v konstituci Světové zdravotnické organizace (SZO) z roku 1948 "Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady."

PREVENCE

Prevencí rozumíme předcházení nemocem a upevňování zdraví. Dělíme ji na primární a sekundární.

1. Primární prevence je zaměřena na zdravou populaci, usiluje o udržení zdraví a zábranu vzniku nemocí. Prostředkem je jednak zdravotní výchova, propagující zdravý způsob života, jednak ovlivňování zdravých lidí specifickými ochrannými opatřeními, jako je očkování proti nakažlivým chorobám, přidávání jodu do kuchyňské soli k ochraně před poruchami štítné žlázy apod.

2. Sekundární prevence se orientuje na vyhledávání počátečních stádií nemocí v populaci. Mnohá hromadná onemocnění (zhoubné nádory, zvýšený krevní tlak, cukrovka aj.) se totiž zpočátku neprojevují tak výrazně, aby si jich byl postižený člověk náležitě vědom a navštívil lékaře. K tomu dojde často až v poměrně pokročilém stádiu nemoci, kdy je léčení obtížnější a má menší naději na úspěch. V rámci sekundární prevence se provádí tzv. skríning, tj. řadové vyšetřování určitých skupin obyvatelstva ne počáteční příznaky chorob (měřením krevního tlaku, cholesterolu v krvi, cukru v moči, vyšetřením na počínající stádia nádorů prsu, děložního čípku, nádorů tlustého střeva aj.). Výsledkem je včasné zachycení nemocí v začátcích, v době poměrně snadné a nadějné léčitelnosti, a zahájení příslušné léčby.