O tom “zákonu v nás“

Tato kniha nepotřebuje úvod ani závěr, neboť je uzavřena sama v sobě a otevřena světu, v němž si blbost dosud přijde na svý, jak pravili klasici Voskovec a Werich.

Proto rozvedu jen tuto epizodu ze života:

Když jsem hodlal článek přítomného zde Vojtěcha Mornsteina o jedné alternativně medicínské absurditě uveřejnit v jistém kulturním časopisu, vetoval jej pan šéf slovy – Kdepak, to je moc radikální, to bychom v rámci objektivity museli uveřejnit taky toho pána, co máchá v televizi rukama za příčinou uzdravení abonentů.

Velikost tohoto úradku je pak v tom, že pan šéf byl velmi vzdělaný praktikující lékař.

A v tom je jádro pudla.

Nejde o to, že se v této zemi vyskytne 50 000 alternativních medicinmanů, ti to mají jednak z poctivé selské víry, jednak z blbosti a jednak z komerčního úspěchu. Jde o to, že jistá část akademické obce je pohotova zapomenout na vzdělání a vzývat magii doby rudolfínské, abychom byli aktuální. Jde o to, že se jinak probudilému a obětavému vzdělanci jeví psychotronik jako oponent, to jest v podstatě partner, jenž “v rámci mediální objektivity“ musí být slyšán.

Bohu a Paracelsovi žel, není tomu tak.

Homeopat není oponent fyzikálního chemika.

Astrolog není oponent astrofyzika.

Atlantida není oponentem posunu kontinentálních ker.

Duchovno není oponent neurobiologie.

Mention není oponent fotonu.

UFO není oponentem projektů NASA.

Elan vital není oponent replikace DNA.

Spiritistická materializace není oponentem systému MHC savců.

Jde o zcela mimochodné systémy (slova systém i pro mýty užívám proto, aby se Lévi-Straussové nezlobili). Nejde o protiklad poezie – věda, ani jedno ani druhé nesnáší nedovzdělanost a přitroublost, jde o protiklad snadné víry, šmrncnuté populismem nad úroveň zdejších politických argumentů, a tvrdé, každodenní a morálkou (ano, zajisté, morálkou) podložené práce. Pro držitele vědeckých titulů je účast v pavědách a produkce clusterových komodit především selháním morálním, ztrátou onoho “zákona ve mně“, jenž se rozvíjí od prvních univerzitních přednášek a praví, co lze a co nelze, nebo aspoň co asi lze a co asi nelze, co je ještě vědecký terén a co už je jen volné vymejšlení a slovní manipulace. Potracení onoho zákona je selháním, které už bychom u nás mohli dobře znát, zaživše na vlastní kůži alternativní nauky mičurinské biologie a marx-leninismu. Sepsal jsem a v Květech uveřejnil esej (v roce 1993 to ještě šlo, kdepak dnes, dneska vychází časopisecky i knižně v USA) o severokorejském systému Kenrak, vycucaném z marx-leninských prstíků pod vedením samého bájného Kim Ir Sena. Systém ten by byl dnes podstatou i dikcí ozdobou jakéhokoli Jitra šamanů, Praktické pyramidologie pro školu i dům, či Bible urinoterapie.

Systémy pavěd a věd nemohou v podstatě diskutovat. Jeden si žádá maxima slov a snadných poetistických spojů, druhý maxima dat, to jest reprodukovatelných a bezpečnou statistikou podložených výsledků i dbalého a organizovaného myšlení. Pro jeden je argument, že se tetička vyléčila, dostačující. Pro druhý nestačí ani dvě stě tetiček a dvě stě stran pročtené odborné literatury.

Oba systémy nemohou diskutovat, protože je to diskuse intelektu s ječením sirén.

Zejména ne za stavu, kdy se aktivní vědecký pracovník a vzdělaný, to jest nezapomětlivý lékař může této apriorně skoro marné diskusi věnovat jen tak bokem, asi tak, jako se věnuje ošívání proti mouchám, ještě než zavolá sanitáře a uklízečku. Zatímco cituplný psychotronik a zocelený bojovník s geopatogenními zónami diskutují vždy na plný úvazek, zplna srdce a zplna huby.

Pokládám proto za velké štěstí pro intelektuální úroveň českého knižního trhu, přichází-li ve Vojtěchu Mornsteinovi vědecký pracovník s oním “zákonem v sobě“, který se věnuje boji s programovým topením Archimedů se systematickou pozorností a jen nejnutnějším sarkasmem.

I když je boj se sirénami pro tu chvíli skoro marný, má svůj dlouhodobý význam: jak by pravil pan Prévert, je třeba někdy říci Ne, třeba jen k záchraně té cti sporé.