Recenzní činnost pro Univerzitní noviny - seriál
"Vyhozené peníze"

 

Malé ohlédnutí za rokem 1996 a pár slov navíc

O něco málo více než jeden rok se mi daří s větším či menším zaujetím plnit rubriku "Věda naruby" a snad již nastal vhodný okamžik k prvnímu malému bilancování. Bude to bilance celkem skromná, a proto ji doplním i několika volnějšími úvahami. A přáním, abych za rok nemusel bilancovat jenom sám za sebe.

Někoho by snad mohlo zajímat, zda se objevily nějaké reakce na moje články a recenze, které jistě nevyzněly pro kritizované subjekty příliš pozitivně. Mohu prohlásit, že mě nikdo neinzultoval a že se žádné davy rozčílených psychotroniků a uražených léčitelů nepídily po mém skalpu. Dostavil se za mnou pouze jediný poněkud omšelý pendlař, a to po uveřejnění kritického článku v Rovnosti na začátku ledna minulého roku. Byl to starší pán, fanatický zastánce prostorově neměnných geopatogenních zón. Žádal mě o přístrojovou výpomoc při měření vysokofrekvenčního magnetického pole, které bylo podle jeho názoru příčinou existence GPZ. Můj skepticismus naprosto ignoroval. Pán zřejmě předtím nepochodil u fyziků a nepochodil ani u mě, neboť potřebnou technikou nedisponuji. Z kladných ohlasů se mohu zmínit o několika slovech uznání, kterých se mi dostalo od příslušníků univerzitní akademické obce, například ve frontě na oběd v menze.

Dostal jsem i několik tipů na zajímavé zdroje informací - např. doc. J. Sláma z LF mi věnoval pěkný článek od W.T.Jarwise publikovaný v Clinical Chemistry (38/8, 1574-1586, 1992). Nese název "Quackery: A National Scandal" (Quackery = šarlatánství, pozn. autora). Jarwis se zabývá situací v USA a řadí k šarlatánství především akupunkturu, ajurvédskou medicínu, chiropraxi, homeopatii a naturopatii. Poslední termín není u nás příliš známý a zahrnuje léčitelské praktiky, které vycházejí z představy, že příznaky nemoci jsou projevem životní síly úspěšně bojující s nemocí. Řeč je zejména o otocích, zánětech a bolestech. Naturopaté tyto příznaky logicky ignorují, což občas nese velmi trpké plody a zvyšuje obrat v pohřebnictví. Následuje popis šarlatánské diagnostiky. Zájemcům rád okopíruji.

Ve výprodeji jsem si zakoupil sice méně známou, ale velmi zajímavou knihu Josefa Fleissiga - Zázraky a podvody (Bohemia, Praha, 1995). Autor je skeptický novinář, který kritizuje medicínskou pavědu, psychotroniku, ufologii a astrologii na základě vlastních empirických zkušeností. Tu a tam se vloudí nějaká chybička či nedůslednost v argumentaci, jako celek je to však velmi srozumitelné i úplným laikům. Autor popřává sluchu i druhé straně, což je od něj pěkné, ale někdy trochu matoucí. Záběr je široký: vedle návodu k výrobě kruhů v obilí tu najdeme i celkem trefnou analýzu politických interakcí pavědy (astrologové ve službách předních politiků, Kašpirovskij jako sympatizant Žirinovského). Náročnějším konzumentům doporučuji spíše sborník Alternativní medicína - možnosti a rizika (redakce prof. Heřt) nebo Pošetilosti a omyly v medicíně od Škrabánka a McCormicka.

Obec šarlatánsko - psychtronicko - ufologická během roku nespala a vyplodila celou řadu nových titulů, zejména překladů. Něco z toho jsem již podrobněji rozebral pod titulem "Vyhozené peníze". Celková tendence se jeví jako mírný posun od přírodovědného či medicínského blábolení k mystice a meditacím. Velké množství knih jsou vlastně jen blouznivé návody k okultním praktikám a meditacím, více či méně zahalené do jogínského či tibetského pláště. Psát na ně recenze je nezábavné a nepřínosné. Podobaly by se sobě navíc jako vejce vejci. Autoři se obvykle nezmohou na žádnou lepší teorii, než že do nás odněkud proudí nějaká blahodárná energie - z kosmu, ze stromů, z půdy a pod.

O prázdninách se nám silně pomnožily kruhy v obilí, dokonce se objevily i v řepce olejné. Jejich vznik ponechal celkem chladnými majitele pozemků, potažmo kriminalisty, za to však neušel pozornosti sdělovacích prostředků a agilních ufologických skupin, které je analyzovaly a vyšetřovaly pomocí svých pozoruhodných přístrojů, např. virgulí. Právo, zřejmě ve snaze o kompenzaci domnělých totalitních křivd, neochvějně publikovalo své stránky o alternativní medicíně (autoři Jana Musilová, JaMu, JM, mus atd.). Toto bylo nedávno maličko napraveno kritickou glosou Petra Uhla, který zřejmě nemá rád astrology. V televizi se v pořadu "Na vlastní oči" objevil nesmyslný seriál o lidových léčitelích. Hodnocení těchto bylo špatně metodicky pojaté, celkově s nulovým výsledkem. Státní televize se chovala o něco slušněji - tu a tam se objevila nějaká kritika nebo polemika.

Závěr roku byl poznamenán léčitelskou epizodou našeho pana prezidenta - inu postmodernismus se s neracionálním léčením nemocí snoubí již tradičně. Alternativní medicinmani museli křepčit nadšením a mají nyní nejméně na dvacet let o čem mluvit. Považujme to za zásah vyšší moci, znechucené materialismem našeho "thatcherovského establishmentu".

Uvidíme, co nám přinese rok 1997 a léta příští. Ostatně kritické datum katastroficky laděných astrologů - rok 2000 - je již přede dveřmi. Ať vám šlapou mentiony!


Procházka po Current Contents

Konečně jsem se odhodlal k tomu, co jsem zřejmě měl udělat už dávno a co jsem před časem také čtenářům UN poněkud neprozřetelně slíbil. Odebral jsem se s několika disketami do ústřední knihovny LF MU k počítači s nainstalovanými Current Contents (CC, řada Life Sciences a Clinical Medicine) a provedl v tomto známém zdroji literárních odkazů průzkum, jak to vlastně vypadá s frekvencí pavědy, šarlatánství a obecně alternativně medicínských proudů v excerpovaných časopisech. Prohlédl jsem všechna čísla CC, která byla běžně k dispozici - od jara 1995. Výsledkem akce bylo získání kolem třech stovek odkazů, což je počet, který již umožňuje učinit určité obecnější závěry. Pro méně informované podotýkám, že se jedná o výběr z několika set tisíc položek.

Před vlastní akcí jsem musel vyřešit poměrně nesnadný problém: Pod kterými hesly budu svá oblíbená témata vlastně hledat? Jedna věc je, jak své předměty zájmu označují pěstitelé pavědy a oborů příbuzných, druhá věc však je, jak se totéž označuje v literatuře kritické. Pro začátek jsem vyšel z dále uvedených klíčových slov (hvězdičky označují libovolnou koncovku). Výběr byl jistě neoptimalizovaný a subjektivní, nicméně jádro relevantní literatury zřejmě bylo postiženo, zejména s ohledem na zastřešující hesla "ALTERNATIVE MEDICINE", "COMPLEMENTARY MEDICINE", "FRAUD", "HEALER*", "PLACEBO EFFECT*", "PSEUDOSCIENCE" a "QUACK* OR QUACKERY" (tj. šarlatán, šarlatánský a pod.). Výsledky byly poměrně překvapivé a doufám, že se k některým skupinám hesel později vrátím, a to ve spolupráci se specializovanějšími odborníky. Záleží ovšem i na tom, jaká bude výtěžnost žádanek. Podle mého odhadu by měla být slušná, protože mnohá hesla nesou emocionální náboj a autoři příslušných článků se asi budou snažit své názory rozšířit do světa. Další postřehy nyní uvádím u již jednotlivých hesel.

ACUPUNCTUR*

Frekvence odkazů byla poměrně vysoká. V časopisech "American Journal of Chinese Medicine", "Acupuncture & Electro - Therapeutics Research", "American Journal of Acupuncture" a v menší míře "Chinese Medical Journal" představuje akupunktura hlavní nebo velmi významné téma. Články zde mají charakter doporučující až oslavný. V těchto a částečně i jiných časopisech se objevuje významná skupina prací, které snaží vysvětlit analgetický účinek akupunktury (zejména elektroakupunktury) na bázi stimulace syntézy fyziologických analgetik v mozku - tzv. endorfinů. Obvykle se jedná o pokusy prováděné na laboratorních potkanech. Porůznu se objevují i články hovořící o komplikacích akupunkturní léčby (ve smyslu poškození pacientů) i obecnější kritika.

ALTERNATIVE MEDICINE

Vedle současného výskytu s akupunkturou, homeopatií a j. se toto klíčové slovo objevuje velmi často v souvislosti s vleklými diskusemi o vhodnosti či oprávněnosti alternativně medicínských postupů v praktické i klinické medicíně. Diskuse probíhají i v těch nevětších a nejčtenějších časopisech (Lancet, British Medical Journal a jiné národní časopisy, časopisy orientované na praktické lékaře).

AYURVED*

Několik článků se zabývá farmakologickým výzkumem ajurvédských rostlinných drog a též komplikacemi léčby těmito drogami. Převažují autoři indičtí.

BIOMAGNETISM

Kupodivu se pod tímto heslem neskrývá žádná pavěda, je to pouze synonymum pro magnetická pole generovaná některými tělesnými orgány (mozek, srdce a j.) při jejich činnosti.

CHIROPRACTI*

Velmi frekventované a kontroverzní téma, především v Západní Evropě a Severní Americe. Hlásnou troubou chiropraktiků je zejména "Journal of Manipulative and Physiological Therapeutics", jinde se chvalozpěvy objevují ojediněle, spíše převládají zprávy o poškození pacientů dosti drastickými chiropraktickými manipulacemi ("napravováním" páteře).

COMPLEMENTARY MEDICINE

Překrývá se s alternativní medicínou, většinou se jedná o příhodnější název téhož nebo u některých autorů spíše o nadřazený neutrální pojem. Zní to určitě lépe.

FRAUD

V souvislosti s pavědou se vyskytuje překvapivě vzácně, toto klíčové slovo je použitelné spíše pro vyhledávání publikací o podvodech ve vědecké práci a publikační činnosti (těchto odkazů je poměrně dost).

HEALER*

Ne příliš četné odkazy na tradiční lidové léčitele a jejich působení v některých rozvojových zemích. Objevují se zprávy o pokusech využít "healery" ke zkvalitnění celkového zdravotního stavu místního obyvatelstva. Odkazy na filipínské či brazilské "tranzové psychochirurgy" se neobjevily žádné. Světová medicína si s nimi zřejmě příliš hlavu neláme.

HOMEOPATH*

Ne příliš časté a spíše kriticky pojímané téma. Články o testování homeopatických léčiv jsou spíše ojedinělé. Žádný typický homeopatický časopis zřejmě do CC neprorazil.

MEDITAT*

Občas se objevuje odkaz na práci zřejmě kladně hodnotící význam meditačních technik při některých psychických a jiných onemocněních.

NATUROPATH*

Zcela ojedinělé zmínky, spíše kritické.

NEW AGE

Skoro žádné zmínky, navíc používáno v obrazném smyslu.

OSTEOPATH*

Starobylá alternativně medicínská metoda osteopatie je zřejmě hluboce ve stínu chiropraxe, objevují se jen občasné zmínky. Používáno i jako zcela nezávadný odborný výraz pro onemocnění kostí obecně, což by mohlo někoho zmást.

PHRENOLOGY

Jen zmínky v historických studiích.

PLACEBO EFFECT*

Frekventované téma, spíše však obecné, v souvislosti s pavědou zaznívá jen občas ale hlasitě.

POSTMODERN*

Jen málo odkazů, skoro nic o postmodernismu jako takovém. Více by se zřejmě našlo ve společensko-vědních CC.

PSEUDOSCIENCE

Malá frekvence odkazů.

QUACK* OR QUACKERY

Malá frekvence odkazů.

SPIRITUALISM

Ojedinělé odkazy na (komplementární) léčbu vírou, např. u onkologických nemocných v terminálním stadiu.

YOGA

Několik odkazů podobného charakteru jako u "MEDITAT*".

S lítostí musím konstatovat, že k tak krásným heslům jako např. CHRISTIAN SCIENCE, IRISDIAG* OR IRIDODIAG* IRIDOSCOP*, KIRLIAN*, PSYCHOTRON*, SCIENTOLOG*, SHELDRAKE*, URINOTHERAP*, VITALISM OR VITAL ENERGY OR VITAL MAGNETISM jsem vůbec žádné odkazy nenalezl. Připouštím ovšem, že problém může být i v klíčových slovech jako takových.

Závěrem bych rád projevil přání najít na univerzitní půdě spolupracovníka, který by provedl analogický průzkum v jiných vydáních CC nebo vůbec někde jinde. Internet si prověřím v dohledné době sám a napíši o tom pár řádků. Zatím si můžete "kliknout" na http://www.comp.cz/sci-fi/science/index.htm.


Květoslav Minařík, Jan Tomáš, Josef Studený, František Šubrt: Po stopách guruů.

Vydal Josef Studený nákladem 1000 exemplářů, 544 61 Nemojov, v r. 1996, 80 stran s několika astrologickými schématy.

Nebudu vážené čtenáře rubriky příliš zatěžovat popisem této útlé publikace. Lze ji použít jako ilustraci toho, že existují texty, které se bez nebezpečí zesměšnění neodvažují vydat ani ta nejalternativnější nakladatelství. V podstatě se jedná o nesourodý konglomerát několika statí. V té úvodní se dočteme o vyvolenosti národa Čechů. Jeho představitel, Mistr Květoslav Minařík (zemřel v r. 1974), to v budhismu a příbuzných naukách dotáhl tak daleko, že se mohl v podstatě prohlásit za druhého Buddhu. Škoda, že není uvedeno, jak na tuto skutečnost reagovali například obyvatelé Indie či Tibetu. Našel jsem je zmínku o tom, že Mistra hledali dva Tibeťané, ale on se před nimi ukryl - chtěl zůstat v naší zemi.

Knížečka je pozoruhodnou směsí reinkarnačního blouznění, výpadů proti materialismu a "církevnickému" křesťanství (reformátorům - Husovi či Lutherovi - je vyčítáno, že náboženství ještě více vykořenili z jeho pravé podstaty), astrologie a jógy. Pro přírodovědce bude zajímavé i to, že hlavní autor J. Studený vysoce cení morfickou rezonanci Sheldrakeovu a názory dr. Stanislava Grofa, vynálezce holotropního vědomí. Tato laskavost autorova mě přímo mimořádně potěšila. Znovu mi totiž potvrdila, jak velkou službu prokázal zejména Sheldrake alternativním pseudovědám a (pseudo)náboženským proudům New Age svými spekulativními hypotézami.

Lze toho nalézt v textu ještě více a mám dojem, že i z hlediska psychiatrického. Potkáme-li člověka, který o sobě tvrdí, že občas létá takovou zvláštní tramvají nad Brnem, vcelku logicky usoudíme, že trpí nějakou poruchou rozumu. Napíše-li někdo, například v této knize, že došel poznání Universa, zažehnal od sebe smilnou sucubu (succubus - něco jako ďábel v podobě ženy) a např. odklonil bouři od svých polí, přičemž jej strašlivá síla zarazila do země, máme jej považovat za mystika hlásajícího nové náboženství? Proč?


Elisabeth Brookeová: Léčivé rostliny a planety

Vydalo nakladatelství Oldag, Ostrava, 1996. Z anglického originálu A Woman's Book of Herbs přeložila Jarmila Sysalová. Kniha má krásný obal a je vytištěna na škaredém papíru. 225 stran bez nakladatelských reklam na jiné skvosty.

Knihy o léčivých rostlinách jsou příručkami nepochybně užitečnými a musím se přiznat, že v nich občas rád listuji, když si chci pomoci od bolení v krku nebo nějakých drobných zažívacích potíží. Pokud se však v takové knize objeví také povídání o dr. Bachovi, astrologii, tzv. vizualizacích, čakrách a magických rituálech, které lze s bylinami provádět, pak začínám větřit nějakou lotrovinu. Hovořím o knize, která má být určena především ženám - zřejmě jsou důvěřivější. Hovořím o knize, ve které snad není jediné zmínky o tom, že nemocný člověk (přesněji řečeno žena - autorka o mužích nemluví neb jest feministka) by měl nejdříve vyhledat lékaře, který určí diagnózu, a poradit se s ním o případné podpůrné léčbě léčivými rostlinami.

Vedle všeobecně dostupných informací o jednotlivých rostlinách jsem se také dověděl že:

(volné citáty)

Každá z rostlin je ovládána určitou planetou.

Léčivé rostliny působí na jednotlivé čakry, některé na několik najednou.

Heřmánek uzavírá čakru solárního plexu.

Když zmáčknete sáček se sušenými květy měsíčku, pocítíte jak vámi prostupuje energie.

Tabák je bylinou Marsu, tedy horkou a suchou, a proto vysušuje vlhkost plic, čímž je činí náchylnější k infekci a nádorovým onemocněním.

Podbělu užívala autorka se značným úspěchem v případech černého kašle.

Kontryhel napomáhá lidem učinit důležitá rozhodnutí.

Silný čaj z černobýlu vám usnadní astrální přemísťování.

Et cetera, et cetera.

A závěrem jeden mohutnější citát ze strany 206 (doslovný):

Používám byliny, jež rostou v Londýně, neboť je to místo, kde žiji a pracuji. Pokud s nimi přijímám zároveň nepatrnou část škodlivin, považuji to za součást homeopatické léčby, která v malých dávkách napomáhá vybudovat odolnost proti působení znečištěného prostředí na lidský organismus.

Takže, Brňáci, na bylinky do Lužánek!


Papus: Základy praktické magie

Vydalo nakladatelství Volvox Globator v Praze, 1996. Cca 400 stran s několika pérovkami a tabulkami. Skutečné jméno autorovo je Gérard Encausse a kdysi se pyšnil titulem MUDr. Překlad pořídil Miloš Maixner. První vydání vyšlo ve Francii v r. 1905. Doslovem opatřil velekněz současné české magie prof. Nakonečný.

Konečně se nám dostává do rukou jedno z klasických děl světové okultní literatury. Autor vzešlý z teosofických kruhů nás na značné rozloze textu přesvědčuje o omezenosti materialistického chápání světa a zasvěcuje do idejí magického světonázoru. Tolik mi bylo jasno i při pouhém prolistování této knihy, hemžící se výrazy jako fluid nebo astrální bytost. Je nutno si uvědomit, že na rozdíl od současnosti, kdy hypotézy šarlatánů a blouznivců vycházejí z poznatků víceméně moderních, Papus budoval své dílo na omezených znalostech dobových. Místo o bílkovinách tedy hovoří spíše o dusíku, ve fyzikálních úvahách nemusí zápolit s poznatky kvantovými a nukleárními atp. Na druhé straně je obdivuhodné, že systematicky popisuje všechny hlavní způsoby, které jsou i dnes používány k tomu, aby se člověk vymanil z okovů rozumu - rozebíráno je vegetariánství, fakíři a joga, meditace, psychometrie (jasnovidné poznávání historie různých předmětů), telepatie, zrcadla, křišťálové koule, magnetismus a mesmerizace, talismany, astrologie, vzácné kameny a j. Papusova kniha je tedy i po letech vynikající pomůckou každému, kdo by si chtěl přivydělat nějakou tu korunu sepsáním alternativního díla léčitelského nebo čarodějného.

Finis coronat opus. Na straně 394 začíná magický slovníček, který je pod čarou okomentován takto (a v celém textu patrně nijak jinak):

V této poslední části uvádím malé ukázky z různých starých magicko-botanických děl, která dodnes tvoří podklad moderní farmacie. Laskavý čtenář si sám udělá úsudek o pravé hodnotě zde obsažených pokynů.

(Předpokládejme, že autor neměl v úmyslu zesměšnit svoje vlastní dílo, a podívejme se na pár doslovně převzatých ukázek:)

Blín. Jeho šťáva rozruší stříbrnou misku, do které ji vlijeme. Smíšená s krví mladého zajíce a dána do jeho kůže shromáždí všechny zajíce okolo místa, kam ji položíme.

Ďábel. Aby spící osoba viděla ďábla, vezměte krev dudka a potřete jí obličej. Bude snít, že všichni ďábli jsou okolo ní.

Kozel. Smíchejte kozlí hnůj s pšeničnou moukou, nechte směs uschnout, roztlučte a ohřejte s olejem; pak si tím potřete předkožku ve chvíli koitu, a vaše žena bude jistě milovat jen vás.

Vlaštovičník. Nošen na těle se srdcem krtka je dobrý proti nepřátelům a pomáhá ve sporech a soudech. Vložíte-li jej na hlavu nemocného a tento zpívá, zemře, pláče-li, zůstane naživu.

Kašel. Pověste pemzu na hrdlo dítěte, které má kašel, a bude ho zbaveno.

Pemza. Viz kašel. Dána oslu do ucha hned jej porazí.

Vlasy. Aby vlasy narostly, spalte včely, smíchejte jejich popel s myším trusem a nalijte na to do růžového oleje. Přidejte popel z kaštanů nebo bobů; a každá pleť, kterou tímto olejem potřete, poroste vlasy.

Žloutenka. Pijte každé ráno po osm dní na lačný žaludek pět malých kozích bobků v bílém víně.

Dodejme, že prof. Nakonečný se mezi řádky ve svém doslovu zmiňuje o tom, že něco je v Papusově díle dnes vnímáno archaicky. Bylo by skutečně zajímavé vědět, jak magie dnes pokročila a jak by se vyrovnala s různými kategorickými tvrzeními jednoho ze svých patronů.

Smějme se tedy nebo plakejme. Radujme se, že jsme se dočkali Papuse, nebo litujme naše lesy. Poučme se. Ti nejpoučenější pak mohou vyzkoušet výše uvedené receptury.


Reuben Stone: Tajemství mysli

Vydalo nakladatelství Perfekt, Bratislava, 1996. Z Anglického originálu Mysteries of the mind přeložila Drahomíra Škvařilová. 80 stran formátu A4, bohatě černobíle ilustrováno, cena 149 Kč.

Abych si ušetřil dlouhé povídání úvodem, seznámím čtenáře hned s názvy jednotlivých kapitol (text v závorkách jsou moje vysvětlivky): Pohled do budoucnosti (o astrologii), Setkání myslí (o telepatii, hypnóze a pod.), Přenesení v čase (příhody lidí, kteří se přenesli do budoucnosti nebo minulosti), Duch vládne hmotě (o šikovných podvodech známého Uriho Gellera a tzv. psychokinetických experimentech vůbec), Sorrat a jeho historie (o spiritisticko-parapsychologické skupině působící v USA), Léčení dotekem (o léčitelích - od šamanů až po filipínské a latinskoamerické "psychochirurgy"), Mimotělní zážitky (o astrálních tělech a putujících duších).

Žádné pochybnosti se nepřipouštějí. Jedině Kirlianova fotografie neprošla do užšího výběru - asi proto, že k jejímu pořízení není zapotřebí žádných mimořádných schopností. Celkový dojem: Opakování starých a nových spekulací, extrakt z časopisu Hrom.


Mantak Chia a Maneewan Chia: Léčivá láska - Kultivace ženské sexuální energie I

Vydalo nakladatelství CAD PRESS, Bratislava, 1996 (v edici Medica). Z anglického originálu Healing love through the tao - Cultivating female sexual energy přeložil PhDr. Antonín Konečný. 133 stran s četnými pérovkami nevalné úrovně. Prodáváno za 108 Kč.

Je až s podivem, kolik nakladatelství a vydavatelství s pozoruhodnými edičními programy v jazyce českém se uchýlilo do Bratislavy. Nevím, zda je to způsobeno vhodnější duchovní atmosférou či spíše okolnostmi finančními, bylo by to však možná zajímavé zjistit. Tato knížečka představuje jen malý zlomek z celkové taoisticko-budhisticko-šamanisticko-zenové produkce jednoho z mnoha podobně zaměřených nakladatelství působících v obou částech bývalé federace. Náklady sice nebývají velké, o to větší výběr však čtenáři mají.

V této knize se jedná o energii čchi a její proudění v těle v souvislostech sexuologických. Střídají se v ní kapitolky anatomicko-fyziologické, které dokonce občas korespondují s tím, co se učí ve školách racionálního druhu. Mimoto zjistíme, že ženy disponují ovariální sexuální energií, kterou je možno proměnit v životní energii, tedy ono čchi. Ženy jinak ztrácejí sexuální energii při menstruaci a muži při ejakulaci - což je zajímavé s ohledem na zcela odlišnou povahu a účel těchto procesů. Nácvikem "ovariálního dýchání" lze menstruaci omezit a tím zabránit plýtvání energií. Autoři sice mají určitou povědomost o medicíně a slovo hormon jim není zcela neznámé (spoluautorka Maneewan Chia studovala v Thajsku na univerzitě "lékařskou techniku" - a u své matky též přípravu zdravých čínských jídel!), což jim však nikterak nebrání napsat na straně 27., že "Kojící matka například nebude mít menstruaci, protože krev, normálně zúčastněná na menstručním cyklu, proudí do prsou a je přeměněna v mléko."

Podle taoistických představ obíhá čchi v těle po řídícím a koncepčním kanálu. Řídící kanál začíná kdesi na hrázi, pak jej lze ztotožnit s míchou, potom pokračuje po temeni hlavy a končí na patře v ústech. Koncepční kanál začíná v jazyku a končí zhruba tam, kde začíná kanál řídící. Jazykem přiloženým na patro lze oba kanály propojit a tím umožnit proudění energie (tak psáno). Celá dráha se nazývá mikrokosmická. Jazyk je spínač a pak je tu ještě křížové a lebeční čerpadlo. Jsou tu i jakési body, které mají mít nějakou souvislost s akupunkturními meridiány a celé je to poněkud složitější než systém čaker.

Další kapitoly pojednávají o různých cvicích, které by snad skeptik mohl označit jako masáž podbřišku, svírání jistých svalů tamtéž a rozcvičování oblasti bederní. Dále již zacházet nebudu, neboť nejsem taoistická žena, abych si mohl některé věci dobře představit. Nicméně určité podezření mám - celá "kultivace ženské sexuální energie" mi totiž silně připomíná poněkud zastřenou masturbaci.


Max Heindel a Augusta Fossová-Heindelová: Poselství hvězd

Podtitul praví, že se jedná o učebnici obecné a lékařské astrologie. Vydáno nakladatelstvím Sursum v Tišnově, 1996. Z anglického originálu vydaného poprvé pravděpodobně na začátku tohoto století přeložil Josef Oršulík. Úctyhodných 526 stran textu zahrnuje i astrologické tabulky a schémata.

I když je tato kniha označena jako učebnice, obávám se, že člověk v astrologii nestudovaný se z ní nenaučí vůbec nic. Není tu totiž řeč o tom, jak se horoskop sestavuje, jde tu o interpretaci horoskopů, a to s důrazem na hádání diagnózy a vývoje zdravotního stavu v budoucnosti. Mužská polovina autorské dvojice - Max Heindel - je považován za jednoho z velkých astrologů minulosti. O šíři jeho zájmů svědčí i to, že počátkem století oživoval resekruciánskou společnost, zabýval se léčitelstvím na bázi živočišného magnetismu a hojně brousil i v jiných oblastech okultních.

Nejvíce mě pochopitelně zaujala druhá část knihy, pojednávající o "lékařské astrologii". Zde nalezneme obšírné pasáže, v nichž jsou kombinovány dobové medicínské představy s astrologickými principy. Najdeme zde polemizování s názory již dávno obsolentními, takže moderní astrologicky orientovaný léčitel asi hořce zapláče nad nepochybně nemalým penízem, za který si knihu musel zakoupit. V předmluvě překladatele žádné varování v tomto smyslu nenacházíme. Vyberme si tedy namátkou nějaké heslo z medicínsko-astrologického indexu:

Krystaly, žádné nejsou v epifýze ani v hypofýze (str. 388 - 389):

..... Fyziologové se domnívají, že podvěsek mozkový a šišinka zakrňují, neboť zjistili, že tyto žlázy jsou vyvinutější u některých nižších živočichů, např. u červů, avšak tyto názory jsou nesprávné. Tyto žlázy pouze odpočívají. Vyskytla se rovněž domněnka, že šišinka má nějaký vztah k rozumu, neboť obsahuje jisté krystalky po smrti člověka a jejich množství bylo mnohem menší u lidí s poruchou myšlení než u lidí s normálním rozumem. Tento poznatek je správný, avšak jasnovidec má možnost pozorovat, že mícha živého člověka je naplněna tekutinou v plynném stavu, že krev je rovněž v plynném stavu a šišinka neobsahuje žádné krystaly. Tato tvrzení jsou vyhlašována s plným vědomím a se znalostí jevů, že krev a náplň míchy jsou kapalné mimo tělo ..... Všechny látky jsou čistě duchovní podstaty, dokud jsou uvnitř těla. .....

Dále se dočteme o jasnovidném účelu nešťastné šišinky i o tom, jak její význam roste na prahu věku Vodnáře. Takové poučné čtení na nás přitom čeká na každé druhé straně. Chudák Heindel! Kolik by toho musel ze svého spisu vyškrtat, kdyby něco věděl například o ultrazvukových sondách pracujících v nitru cév nebo o transplantacích srdce. Tím ovšem nechci říci, že je to kniha zcela bezcenná. K matení důvěřivců a vydělávání zcela neduchovních peněz ji lze zřejmě použít velmi dobře.


Alan Carter: Lidé konají zázraky

Vydáno nakladatelstvím Dialog v Liberci v r. 1997. Z anglického originálu The Ring Must be a Magic One přeložil Petr Novotný. 176 stran. Vyšlo v edici "Největší záhady světa", která je téměř bezvýhradně zasvěcena spekulacím, nevěrohodným popisům podivných jevů a události, jakož i různým druhům pavědy.

Společným jmenovatelem dvaceti kapitolek věnovaným různým údajným záhadám je nemožnost jakéhokoliv ověření informačních zdrojů - většinou chybí literární odkazy a u žijících osob autor změnil jména "aby neutrpěla jejich občanská čest". Pokud je něco citováno, pak se jedná o díla stejného druhu jako je toto. Větší či menší část obsahu každé kapitoly je v dalším textu charakterizována právě jednou větou (souvětím):

Osamělý muž nahrává na magnetofon a později i video záznamy, v nichž se objevují jeho blízcí zesnulí jejichž věrohodnost byla ověřena profesorem Cambridgeské university (parapsychologem). Švýcarský kreslíř poznal na vlastní kůži, co to je Jungův synchronismus, neboť co si přál, to se mu také splnilo. Rostliny poznávaly, když jim chtěl někdo ublížit, a v sebeobraně vylučovaly negativně působící energii. Pařížský senzibil na dálku přinutil falešné svědky odvolat křivopřísežné prohlášení u soudu a soudci vnukl, aby tento prohřešek posuzoval velmi shovívavě. Prostřednictvím modliteb zjevujeme (telepaticky) svá přání jiným lidem. Jasnovidec předpověděl zakoupení holícího strojku a reprodukoval rozhovor, který se teprve měl uskutečnit. Jasnovidec Baltineau popsal Ludvíku XVI. zcela přesně, kde a které francouzské lodi se v daném okamžiku vyskytují v okruhu 1400 námořních mil od francouzských břehů. Internetovému šílenci se na obrazovce počítače objevila žádost o pomoc provázená obrázkem UFO, které vzápětí spatřil na obloze. Americký podnikatel objevil na UFO svou obchodní značku, což jej přivedlo k závěru, že byl navštíven svými potomky z budoucnosti. Hitler se 15. srpna 1942 nacházel současně v říšském kancléřství a v generálním štábu v městě Vinici. Emancipovaná dáma se počátkem století seznámila s tajemstvími tibetských mnichů a zhmotnila svou představu do podoby mnicha, který ji provázel na cestách po klášterech. Don Bosko se současně služebně vyskytoval na více místech. Profesor Lombroso zjišťoval počátkem století psychiatrické diagnózy za pomoci záhrobního kontaktu se svým dědečkem. Baronka Vayová si léčila křečové záchvaty automatickým psaním a přitom sepsala duchovní kosmologickou teorii, která v r. 1870 ohromila dokonce i materialistické filosofy (včetně Marxe, který musel být z úvah o prasluncích, duchovní jedničce a fluidním uhlíku skutečně perplex). Mladý řezník v sobě objevil léčitelské schopnosti a využíval je k tomu, aby na jatkách zbavil dobytčata strachu před smrtí. Shodný charakter pohádkových bytostí kreslených předškolními dětmi napovídá, že je tyto děti skutečně občas vidí. Jasnovidka Vanga prostřednictvím Todora Živkova desítky let řídila bulharskou politiku. Umírající stařenka dosáhla v posledních okamžicích před svou smrtí neobyčejné jasnozřivosti - viděla například jak k ní jede vlakem její kamarádka z mládí. Matka těžce zraněného chlapce přislíbila soše svatého zapálení stovky svíček a chlapec se zázračně uzdravil, ale matka na svůj slib pozapomněla, takže chlapcův stav se časem prudce zhoršil, sto svíček pak bylo konečně zapáleno, chlapec se znovu uzdravil a nakonec matka zjistila, že sochu v daném místě viděla pouze ona a nikdo jiný. Ve spánku podnikáme cesty do minulosti i budoucnosti.

O, sancta simplicitas! Navrhuji zavedení nové jednotky do seznamu nemocí - logorrhoea infinita!


Harish Johai: Základní kniha dýchání.

Vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci v r. 1997. 99 stran vlastního textu. Z anglického originálu Breath, Mind and Consciousness přeložil Martin Konvička. Text je provázen tabulkami a jednoduchými pérovkami.

Člověk má nos, ve kterém jsou dvě dírky a těmi je možno dýchat současně nebo (zřejmě častěji) separátně. Dále má člověk velký mozek, který je rozdělen na dvě polokoule neboli hemisféry. Je známo, že každá hemisféra má poněkud odlišnou funkci. Levá nosní dírka je spojena nervově s pravou hemisférou a pravá nosní dírka s hemisférou levou. Toto jsou hlavní fakta, jejichž zkombinování a obohacení o různé jogínské elementy může vést k překvapivým závěrům. S ohledem na můj omezený čas a nedostatek zbytečného místa na stránkách UN jsem se rozhodl postupovat metodou náhodné volby citátů z textu pomocí trojího otevření knihy na libovolné straně. Kdo mi nevěří, může si knihu někde opatřit a ověřit si, že jsem se takto dobrovolně připravil o citáty možná mnohem zajímavější.

Str. 31:

Jsou-li něčí nosní dírky dokonale synchronizovány se slunečním a měsíčním rytmem, pak takový člověk rozumí jejich jemným signálům. Díky svému spojení se subtilním psychickým tělem nás nosní dírky mohou poučit o budoucích událostech( odchylky z jejich normální činnosti upozorňují organismus na to, co se teprve má stát.

Str. 48

Například hmotná podoba každého našeho pocitu a touhy existuje v podobě chemických pochodů v těle. Dokud to nepochopíme, nedokážeme překonat své nálady a stavy povznesení či naopak skleslosti, které jsou pouhými chemickými změnami odvozenými z elementů (míněny elementy voda, země, vzduch, oheň - pozn. V.M.)

Str. 89

Platí, že nejlepšího zviditelnění čaker dosáhneme ve chvíli, kdy dech přechází z jedné nosní dírky do druhé.

Nestačilo? Pak tedy ještě jedna zcela záměrně vybraná citace ze str. 82:

Dojde-li k početí v okamžiku, kdy muž dýchá pravou a žena levou nosní dírkou, přičemž převládajícím elementem je Země, je počat slavný, ctnostný a ušlechtilý syn, který bude žít v blahobytu.

O kousek dál najdeme i návod jak porodit úspěšnou dceru. Není to snad způsob, jak dosáhnout skvělé budoucnosti lidstva? Kdy budou jen samí skvělí a bohatí lidé? Nebudou-li, jejich smůla. Jejich rodiče se totiž nepostarali o početí ve správný okamžik. Nebo při tom měli ucpanou špatnou nosní dírku.

A chudáci člověkové, kteří musejí pořád dýchat ústy.

Punctum.


David Furlong: Léčitelem sobě i druhým.

Vydalo nakladatelství Mustang v Plzni v r. 1996. Z anglického originálu The Complete Healer přeložil Pavel Novák. 242 stran textu s několika jednoduchými kresbičkami. Doporučená cena 129 Kč.

O této knize jen pár slov, protože v ní nenajdeme nic, co by v této rubrice nebo v Utopeném Archimedovi nebylo již rozebíráno. Pozoruhodná je spíše komplexnost - je tu vše od meditací a čaker až po psychotroniku a vyhánění zlých duchů ze strašidelných domů. Zajímavé je i to, jak zřejmě dosti opatrný autor v některých problematičtějších místech připouští i platnost léčebných postupů vědecké medicíny, dává jim určité požehnání a z právního hlediska si takto myje ruce. Snad by mohla posloužit malá ukázka ze str. 203:

(Psychické poruchy - pozn. V.M.) Vyžadují odbornou lékařskou pomoc a nikdy by se do nich neměl pouštět léčitel, který pracuje samostatně nebo který neabsolvoval odborný výcvik.

V případě nějakých problémů je tedy možno diskutovat o tom, co to je odborný výcvik, nebo čím se liší samostatná a skupinová práce léčitele. Autor se zřejmě považuje za léčitele odborně vyškoleného, protože o pár stran dále popisuje svoje zkušenosti s léčením lidí vidících tu i onde duchy. Pochopitelně, že nepřesvědčuje své klienty o tom, že žádní duchové nejsou. Jistěže jsou! S duchy naopak vstupuje do kontaktu, zjišťuje příčiny jejich obtížného chování a pak je k jejich i klientově spokojenosti odesílá jinam.

Mimochodem rakovina je dle Furlonga také špatným duchem usazeným v našem těle a léčitelské postupy i klasická medicína mají při troše štěstí schopnost tohoto ducha zapudit.


Courtlandt Dixon Barnes Bryan: Blízká setkání čtvrtého druhu (UFO)

Vydalo nakladatelství Mustang, Plzeň v r. 1996. Z anglického originálu Close Encounters of the Fourth Kind vydaného nakladatelstvím Alfred A. Knopf v New Yorku v r. 1995 přeložil Pavel Kaas. 423 stran, 279 Kč.
Původně jsem se touto poměrně impozantní knihou, která je již nějakou dobu na trhu, ani zabývat nechtěl, ale jisté okolnosti mě přinutily, abych o ní napsal obvyklých několik řádků. Jejím autorem je zkušený publicista, přinejmenším podle záložky knihy. Obšírný text pojednává především o konferenci pořádané na M.I.T. v roce 1992, která byla zasvěcena lidem, kteří udávají osobní zážitek únosu převážně tzv. Malými Šedými, prostě posádkami UFO. Zbytek knihy podrobněji rozebírá několik dalších osob s touto zkušeností, převážně formou popisu hypnotických seancí s nimi. (Vypovídají lidé v hypnóze skutečně jen o realitě? Nelze jejich výpovědi snadno zmanipulovat a naopak jim různé představy navodit? Řada justičních omylů hypnotické výpovědi zdiskreditovala v soudnictví - jak je to s jejich platností jinde?)
Již na záložce knihy je čtenáři vnuknuta představa relativně skeptického přístupu autora k dané problematice, avšak i při letmé četbě je jasné, že Bryan zcela propadl kolektivní psychóze ufologů a že není schopen výraznějšího kritického myšlení. Vše se v podstatě točí kolem „genetických pokusů“ a „lékařských“ vyšetření, která většina postižených udává. Leckterá žena měla po těchto zákrocích počít a bylo jí potom odebráno embryo nebo dítě, pochopitelně velmi podivné embryo či dítě. Jako částečný biolog bych rád ubezpečil čtenáře, že vzájemné křížení biologicky propastně vzdálených druhů je totální nesmysl, věc principiálně vyloučená. Nelze zkřížit morče s želvou nebo mouchu s hadem, přičemž všechny tyto organismy mají stejný genetický kód a složení jejich těl je z chemického hlediska jen málo odlišné. Podmínkou úspěšného křížení je například určitá vzájemná kompatibilita chromosomových sad. Často zmiňované pokusy a zákroky na palubách UFO navíc nebyly nikdy doloženy věcnými důkazy, lékařskými zprávami a pod.
Víra v UFO a únosy lidí zvláště má charakter kolektivní psychózy a je téměř výhradně lokalizována na americký kontinent či spíše do anglofonního prostředí - mimo něj se „odehrála“ jen zhruba desetina příběhů. Proč tomu tak je? Proč by pro ony lékařské a genetické pokusy nemohli stejně dobře posloužit Japonci nebo Arabové, Češi nebo Italové. Nedomnívám se, že by se Američané od nás nějak geneticky odlišovali. Při troše inteligence by mimozemšťané lovili spíše v oblastech odloučených od civilizace, kde by se spíše mohli vyhnout nežádoucí pozornosti. Poznat civilizovaná a necivilizovaná místa by pro ně neměl být problém. Já bych na jejich místě asi takto postupoval. Většina osob se zážitkem únosu vykresluje své trapiče jako malé telepatické šedivé bytosti s velkýma tmavýma očima mandlového tvaru a bez panenek. I já si takto mimozemšťany občas představuji a vím proč. Viděl jsem totiž řadu jejich vyobrazení, četl jsem o nich, viděl jsem filmy, kde takto vypadali. Mašinérie zpětných vazeb potom může fungovat velmi dobře. Kdyby se mi o nich zdálo, asi by proto vypadali právě takto, právě takto cize a děsivě. Psychologové by nám snad řekli, proč obličeje tímto způsobem odlišné od našich na nás působí tak silně a vtíravě. Zatím jsem považoval víru v UFO a únosy za věc víceméně neškodnou, za drobnou psychickou odchylku. Někoho zase straší pavouci, někdo vidí tu i onde různé světce, někdo má panický strach ze záření televizní obrazovky. Od nedávné masové sebevraždy ufologické sekty v USA však o této neškodnosti vážně pochybuji. Možná, že pan Bryan nyní tak trošku přemýšlí co a proč vlastně napsal. Proto jsem těchto pár řádků napsal nyní já. Aby se zbytečně nezaséval vítr do frustrovaných a naivních hlav a potom nesklízela černá bouře.


Jane Thurnell-Readová: Geopatogenní zóny kolem nás

Z anglického originálu vydaného nakladatelstvím Element Book Limited v r. 1995 přeložila Dana Šimonová. Vydalo nakladatelství Práh, Praha, v r. 1996. 168 stran.
Zdá se, že geopatogenní zóny (GPZ) nejsou v oblibě jen u našich badatelů v oblasti pseudověd. Někomu by se dokonce mohlo zdát překvapující, že jména našich odborníků nenajdeme v závěru této knihy v seznamu použité literatury - zejména s ohledem na vysoké mezinárodní postavení dr. Rejdáka. Kniha má poněkud širší záběr, než je patrno z titulu, protože je v ní pojednáváno i o tzv. elektromagnetickém znečištění prostředí a jiných škodlivinách, které nám ztrpčují život. Podívejme se tedy, jak se autorka s touto problematikou vyrovnala.
Po úvodní kapitole, ve které se dočítáme, že GPZ jsou jevem reálným, neblahým a vědou dosud nepopsatelným, přejděme k výčtu zdrojů oné blíže dosud nespecifikované geopatogenní energie (GPE). V rozporu s předchozím textem, kde se hovoří o nepoznanosti GPE, se na str. 16 dovídáme, že ...Geopatogenní stres se objevuje tam, kde je magnetické pole Země porušené, ať už přirozenou cestou nebo uměle, a kde se přirozené pole, v němž obvykle žijeme, mění. Za přirozené poruchy jsou považovány proudící vody, geologické zlomy, nakupení rud. Umělé zdroje jsou různé stavby, vodovodní potrubí a pod. Jsou uváděny i další zdroje, zřejmě kosmické vlivy (.... Některé ničivé energie však téměř jistě vibrují na úrovni nižší, než je elektromagnetické spektrum, jak je v současné době prozkoumala konvenční věda a technika - citát ze str. 19), ale ani autorka si tím není příliš jista. Zmiňované nízkoúrovňové vibrace ponechává zcela fantazii čtenářově. Účinky geopatogenního stresu jsou velmi rozmanité - zasažené domy se špatně prodávají, obchody neprosperují, v úřadech se množí nemoci a špatně se úřaduje, v zasažených školních lavicích děti neprospívají a na ovlivněných silničních úsecích je mnoho havárií. Všimněte si, jak snadno lze vysvětlit naše nejrůznější potíže a následně jak málo stačí k jejich odstranění. GPZ působí i na zvířata - psi a koně jsou odpuzováni, kočky, mravenci, vosy a brouci naopak přitahováni. Asi to tak bude, protože psi a kočky se skutečně neradi scházejí na stejných místech (prý s výjimkou postele jedné mé kolegyně). Rostliny mají nad GPZ většinou problémy, zatímco plísně je milují (co jiného se od takových fujtajblů dá také čekat, že ano?).
Na str. 31 začíná didakticky laděné povídání o elektromagnetismu. Jsme poučení o spektru elektromagnetického záření, trochu breptavě (Elektrický proud putuje dráty a vytváří přitom elektrické pole. Magnetické pole vzniká v kolmém směru k elektrickému vedení - str. 35), ale s přimhouřením oka tento výklad jakž takž koresponduje se základním školním vzděláním. Dále je to trochu horší, autorka začíná zápasit s obludnými mezerami v přírodovědných znalostech, když se pokouší vysvětlovat nepříznivé účinky ionizujícího záření: (doslovný citát ze str. 39): Ionizující záření, které vysílají rentgenové paprsky, a záření vycházející z radioaktivního uranu, je jak známo pro lidské jedince škodlivé, protože jejich mocná energie může rozdělit otevřené molekuly, odtrhnout z nich elektrony a vytvořit tak ionty. Na str. 41. se sice dovíme, že „Jedna nT je jedna tisícina milióntiny jedné Tesly“ a že v elektrifikované domácnosti míváme tak kolem 70 nT (víceméně škodlivá hodnota) a pod sloupy vysokého napětí je to více než 1000 nT (úplná hrůza). To, že tato hrůzyplná hodnota je sotva řádově srovnatelná s magnetickou indukcí Země, se již nedovíme. Autorka naštěstí (pro mě) nikde příliš nerozlišuje mezi stacionárním a proměnlivým magnetickým polem, čímž se sama připravila o relativně smysluplný argument, jehož kritika vyžaduje podrobnějšího rozboru problému.
Rozlišení zdrojů GPE (dle niterného prožitku proutkaře) je následující: voda, Curryho pásy (globální mřížová síť elektricky nabitých čar přirozeného původu - str. 49), Hartmannovy pásy (zemní mřížka kosmických paprsků - str. 50), černé pásy, body a spirály, energetické mraky a mlha, energetické výrony, přímkové zářiče (obvyklé plácání o menhirech, tentokrát elektricky nabitých), emocionálně nabité kameny (lidé, kteří staví domy, mají být proto šťastní a netrpět stresem, aby do svých děl nevkládali negativní energii), paranormální jevy (působení autonomních myšlenkových forem - duchů). Z kapitoly čtvrté o působení geopatogenního stresu na lidské tělo si vybereme jen jeden docela malinký citátek ze str. 67: Při zkoumání GPZ jsem zjistila, že některé energie působí pouze na ženy. Důvodem k tomu může být fakt, že určitý druh energie rezonuje na stejné frekvenci jako vaječníky. Na dalších stranách přistupuje obligátní energie čchi, akupunkturní meridiány, éterická těla, čakry, morfologická (? - obvykle se říká morfická) resonance Sheldrakeova. Na str. 91 začíná kapitola o zjišťování geopatogenního stresu. Zde se dočítáme o chování zvířat a rostlin v GPZ, o proutkařství a práci s kyvadlem, kineziologii (zjišťování svalových reakcí) a jejím spojení s akupunkturou.
Zajímavější je pro nás kapitola o eliminaci geopatogenního stresu. Povšimneme si především pomůcek, které jsou označeny jako odborné: krystaly křemenné (musí se umýváním zbavovat nahromaděné negativní energie), měděné cívky (také se musejí umývat), zrcadla a hliníkové fólie (mohou odrážet negativní energii ven z budov), kovové plochy, tyče zatlučené do Země, barevné světlo, speciální magnety (dodá vám je specializovaná firma, podobně jako mnoho jiných pomůcek - adresy jsou v závěru knihy), tajuplné kuličky apopi, které lze i konzumovat, symboly (zjevené při meditaci), obřady i rituály (např. lidé držící se za ruce obcházejí kolem zdroje negativní energie). Kapitola osmá se zabývá technikou feng-šuej, což je nauka o formách věcí a jejich vlivu na nás (opět je řeč o čchi, jinu a jangu). Elektronické vynálezy se již zřejmě v Anglii natolik zdiskreditovaly, že je autorka ignoruje. Devátá kapitola se zabývá samopomocí a ochranou jednotlivce. Zde se překvapivě objevuje i povídání o volných radikálech. Avšak blíže k věci (str. 141): U některých lidí může změnu zdravotního stavu způsobit výměna elektronických hodinek za natahovací. Dále lze použít krystaly a vhodné talismany (Gizmo, které se vyrábí v Britské Kolumbii, obsahuje skupinu elektronických složek, získaných ze smůly jednoho jihoafrického stromu. Tyto součástky nefungují jako normální elektronika, protože nemají baterii - str. 143.). Dále sem patří odmagnetizování těla pomocí fénu nebo jiného elektromotorku, lze též použít mazací hlavy z magnetofonu. Dále jsem již nic nového nenašel, je trochu futurologie.
Co říci závěrem? Selektivní myšlení? Fanatismus? Ignorance v přírodních vědách? Autorsko-vydavatelský kšeft? Manipulace s opatrnými vyjádřeními alibistických vědců a ještě opatrnějších zdravotnických organizací? Projev kmenové pospolitosti alternativní medicíny a toho, čemu se u nás říká psychotronika? Projev podlomené psýchy autorky? Nebo snad nové přírodní zákony - uhádnuté, vymyšlené, zjevené v meditacích a starobylých magicko léčitelských textech. Za pouhých 119 Kč trochu moc všeho najednou. Lahůdka pro naši obec psychotronickou v každém případě.


Miloš Rýc, François Cousset: Homeopatie a její typy

Vydalo nakladatelství Eminent, Praha, v r. 1997, 224 stran. 109 Kč zájemci postačí.
Abych pravdu řekl, odnášel jsem si tuto knihu z knihovny s velikou nadějí, že se konečně dovím něco zajímavého o homeopatii z úst nejpovolanějších, neboť, jak jest všeobecně známo, dr. Rýc je naším velícím homeopatickým maršálkem. Jeho francouzský spoluautor a zřejmě i kamarád je sice také velmi agilní, i on přednáší tu i onde homeopatii, i on je šéfredaktorem homeopatického časopisu, ale přece jen je více praktikem a z hlediska naší domácí scény není tak zajímavý. Otevřeně řečeno, příliš mnoho nového jsem se toho nedopátral. Žádné fyzikálně chemické roztomilosti o nekonečně zředěných léčivech, žádné teoretizování kolem účinku. Snad jen to je třeba připomenout, že homeopatické léky se dělí do dvou velkých skupin - na symptomatické a konstituční.
Symptomatické léky jsou jen na něco a jiné orgány či choroby neovlivňují. Jako příklad je uveden pozoruhodný lék HEKLA LAVA (str. 28), čili láva sopky Hekla, který v pokuse (etické komise nastražte uši! - ačkoliv ono se s těmi pokusy asi už přestalo) vyvolává pouze tvorbu kostních výrůstků a kostní hnisání. V homeopatickém ředění tedy bude působit právě proti těmto problémům. Proti čemu je dobrá láva ze sopky Stromboli nebo Hory svaté Heleny zde uvedeno není a k žádným případným pokusům se dobrovolně nehlásím, neboť nejsem slepice, která potřebuje kamínky ve volátku.
Celá kniha ovšem v podstatě pojednává o lécích konstitučních, které představují (pokud jsem to dobře pochopil) jistá univerzální léčiva pro konstituční typy téhož jména. Úkolem vzdělaného homeopata je tedy určení onoho konstitučního typu, čehož se zřejmě dociluje podrobným pohovorem s pacientem. Myslím, že právě v tomto punktu se homeopatie dostává do sousedství jasnovidectví, grafologie a vykládání karet. Popisy konstitučních typů jsou sice velmi zajímavé a beletristicky dosti zdařilé, avšak znepokojuje mně něco jiného. Zjistil jsem, že patřím k několika konstitučním typům současně - jednou jsem prostě takový a jindy jiný. A nejsem si jist, zda bych měl jednou užívat proti ujímání léčivo X a jindy proti témuž léčivo Y. Homeopaté se při určování konstitučního léku spoléhají na svého génia a nad nějaké detaily je autorská dvojice povznesena. Podívejme se nyní na rozebírané konstituční typy (ve skutečnosti jich je více) v přehledné tabulce:
název„materiae medicae“ ----překlad či význam (bez záruky)----char. znak konst. typu
Argentum nitricum------------- dusičnan stříbrný------------------- uspěchanost a zbrklost
Arsenicum album-------------- arsenik----------------------------- neklid a vyčerpanost
Calcarea carbonica------------ vápno z mušlí ----------------------apatie, pomalost, lhostejnost ..
Lachesis a Platina --------------Lachesis mutus - jedovatý had-----deprese, excitace, žárlivost
Lycopodium------------------- Plavuň (plavuňový prášek?)------ úzkostnost, odstup, starý vzhled
Natrum muriaticum------------ mořská sůl ----------------------hubenost, nesmělost, introvertnost
Nux vomica ------------------- kulčiba - jedovatá rostlina-------- nerovnováha, netolerantnost, vzteklost
Phosphorus-------------------- fosfor----------------------- nenucená elegance, zápal pro diskusi
Pulsatilla----------------------- koniklec----------------------- poklid, opravdová jemnost a něha
Sepia-------------------------- výměšek chobotnic či sépií -----smutek, tma, negativismus, odpor
Silicea------------------------- křemičitý písek ------------------slabost, nedostatek sebedůvěry
Sulfur--------------------------síra---------------------------- sympatické chování, vyzařují teplo

Pro nedostatek místa neuvádím typické choroby jednotlivých konstitučních typů a nepopisuji anekdotické historky, kterými jsou popisy těchto typů provázeny. Popřemýšlejme a nechme pracovat svou fantazii. Představujme si různé pokusy, např. intoxikaci pískem nebo sírou a nechme na sebe usmívat středověk v rouše lékařském. Konečně také vím, proč nikdy nepůjdu k homeopatovi - byl bych nervózní, nevěděl bych jak se mám chovat a on by si pak určitě spletl můj konstituční typ a lék. Pánové Rýc a Cousset si tímto myslím i poněkud nadělali do vlastního hnízda, protože asi nebudu jediný, kdo bude po přečtení této knihy nervózní při rozhovoru s homeopatem. Některé věci by prostě měly zůstat tajemstvím - profesním či hermetickým.


Gordon Sambidge: Přírodní léčení bylinkami a homeopatií

Z anglického originálu Natural remedies vydaného Piccadilly Press v r. 1992 přeložila Zuzana Burianová. Vydalo nakladatelství Lukasík a spol., Praha, v r. 1997. 158 stran.
U homeopatie se krátce pozastavíme ještě jednou. Autor, londýnský homeopat, přistupuje k problematice spíše na základě homeopatických specialit symptomatických, i když pro léčení používá i řadu homeopatik konstitučních. Preferuje ředění C 30, což odpovídá poměru jedničky k číslu s šedesáti nulami. Z ohledem na tuto skutečnost by bylo vhodnější tato léčiva označovat jednotným názvem „homeopatická nula“. Bylinkářské recepty ponecháme stranou, protože některé jsou tradiční a jiné nemohu dost dobře posoudit. Z homeopatických zajímavostí vybírám alespoň tyto: Phosphorus 30c je účinný při astmatických záchvatech, které jsou provázeny stažením hrudníku, úzkostí a nutkáním pít studené nápoje. (str.22) Ignatia 6c se doporučuje u bolestí, při nichž má člověk pocit, jako by mu do spánku zatloukali hřebík. (str. 26) Aconite 30c je vhodný u bušení srdce provázeného úzkostí a mdlobami.(str. 29) China 30c se doporučuje při svědění análního otvoru, skřípání zubů, podráždění, u napuchlého a zarudlého nosu, tmavých kruhů pod očima a nespavosti. (str. 34) Camicifuga 30c pomáhá při bezdůvodné melancholii. (str. 39) Silica 30c pomůže vytáhnout hluboko zaraženou třísku. (str. 40) Pulsatilla 30c pomáhá pročistit uši (str. 52) Silica 30c se doporučuje u přetrvávajících ječných zrn (str. 63) Aconite 30c pomáhá při kašli, který se před půlnocí zhoršuje, Hepar-Sulph 30c lze užit tehdy, je-li kašel nejhorší o půlnoci, Spongia 30c je vhodná při kašli, který se zhoršuje po půlnoci. (str 72) (pozor na změnu času - pozn. recenzenta) Pulsatilla 30c je vhodná u mdlob, ke kterým došlo v nevětraném a přelidněném prostoru.(str. 80) Radium-Bromide 30c omezuje vedlejší účinky ozáření. (str. 97) Mercurius 30c se doporučuje při velmi silných záchvatech paniky. (str. 140) A to by asi tak mohlo stačit. Kdo se chce dále bavit, má možnost si tuto knihu zakoupit u svého knihkupce. Rád bych jen podotkl, že předposlední léčivo názorně ukazuje, že to homeopatům myslí poněkud, ehm, šejdrem. Neboť si pletou rádium s ozářením. Správné homeopatikum by podle mého názoru byl spíše jeden foton záření gama. Nebo že by si „ředidlo“ pamatovalo, že jím proletěla kdysi částice z onoho jediného ředěného atomu rádia. Ale co ty tisíce jiných průletů, k nimž při přípravě léčiva při ředění došlo? Vzíti tuto knihu a tlouci s ní někoho do hlavy se mi náhle zachtělo.


Diane Stein: Všechny ženy jsou léčitelky

Z anglického originálu All Women Are Healers vydaného nakladatelstvím The Crossing Press přeložil Jiří Zavadil. Vydalo nakladatelství Pragma, Praha, v r. 1996. 263 stran za pouhých 98 Kč, a to i s obrázky, některými celkem vyvedenými.
Nuž, pohlédněme jak to vypadá, když se sloučí bojovný feminismus (slovo muž se objevuje v textu poprvé na str. 4 - jako „muž krotitel zvířat a žen“, pomineme-li zmínku o překladateli) s bezbřehou vírou v rozmanité alternativně medicínské metody. Je to kniha po všech stránkách hutná a navíc z ní čiší samolibá neomylnost autorky. Diane Steinová si vylévá svou zlost na muže, kteří zničili svět, až po 11. stranu - v jednom pytli se ocitá devět miliónů upálených čarodějnic, poničené životní prostředí i porodnické kleště, které vymysleli muži, aby s nimi zraňovali hlavičky rodících se dětí.
První kapitola (str. 12) pojednává o léčení pomocí kamenů a krystalů. Vše se odvíjí již od Atlantidy. K tomu se připojují úvahy o barvách příslušných „Éterickému dvojčeti“, „Emočnímu tělu“, „Mentálnímu tělu“ a konečně „Duchovnímu tělu“. Barvy jsou k tomu srovnány pěkně podle spektra a jsou uváděny do souvislosti s čakrami. Na str. 23 se můžeme poučit, jak takováto léčba konkrétně vypadá:
Začínám u nohou položením kousků kouřově zbarveného křišťálu na zem mezi ženiny kotníky. Další kousky kouřového křišťálu, černého turmalínu nebo hematitu umístím na její stehna. Přímo přes kořenové centrum, napříč přes stydkou kost, jemně položím šňůru korálků z odštěpků hematitu. Z černých kamenů používám černou turmalínovou tyčku, leštěný hematitový ovál, náhrdelník z hematitových odštěpků, kousek leštěného turmalínu a malý černý achát s kouřovým křišťálem uprostřed. Červených kamenů příslušejících kořenovému centru je na vybranou méně - kulička hrubého červeného granátu nebo leštěné kousky heliotropu. Většina žen potřebuje tuto čakru spíše zklidnit a vyrovnat než povzbudit, takže mnohým připadají červené kameny příliš „horké“.
To vše se týkalo jen čakry, která má ležet někde v oblasti stydké. Když jsou všechny kameny nakladeny na patřičná místa, je možno začít s léčením (..... při infekcích nebo chřipce si může (žena) představovat, jak bílé krvinky požírají bakterie). V konečném důsledku se ovšem léčí přes emoce. Na straně třicáté se proto můžeme dočíst, že emoční příčinou AIDS je popření vlastního já. Pocit provinění v oblasti sexu. Pocit, že člověk „není dost dobrý“, že příčinou nachlazení je zmatenost, neuspořádanost a drobná ublížení, a spontánní potrat pochází od strachu. Strachu z budoucnosti. Špatného načasování.
Druhá kapitola pojednává o reiki, orientální metodě léčby pomocí vkládání rukou, čímž dochází opět k působení na čakry. Mistři reiki jsou hamižní muži a autorka se pokouší něco z této metody prozradit, aby ji mohly využívat i nemajetné ženy. Ve druhém stupni reiki je prováděno léčení na dálku (meditace, vizualizace, aury atd.)
Vzhledem k dostatku zajímavějšího materiálu vynecháme třetí kapitolu o „vyvažování polarity (aury, čakry, proudění energie). Snad jen naznačíme, že léčebné ohmatávání se provádí též skupinově. Čtvrtá kapitola pojednává o akupresuře a jejích variantách, pátá o reflexní terapii. Obě jsou jin-jangové a plné proudících a neproudících energií mezi různými body.
Šestá kapitola pojednává o kyvadélku a kinesiologii (testování svalů). Povídání o kyvadélku je podobné jako u patriarchálního pana Brázdy (viz příslušnou recenzi) - snad až na pár drobností. Je možné je použít k testování homeopatických léčiv či vhodnosti vitaminu C, jakož i k testování meridiánových bodů pro akupresuru. Pokud je jeho součástí drahý kámen, nezapomeňte jej často čistit od nahromaděných energií (str. 139). Zaujal mě ale především popis diagnostického testování svalů na str. 143.:
.... tentokrát vložíte do ženiny přijímající ruky kousek bílého cukru. Když nyní léčitelka řekne „drž“ a zatlačí na ženinu nataženou paži, paže klesne. Nezatne se a žena není schopna vzdorovat tlaku. Tato odpověď znamená ne a je signálem, že cukr není pro zdraví testované ženy dobrý.
Trošku mi to připomíná tzv. elektroakupunkturní metodu dle dr. Volla, zejména intelektuálně. Výše popsaným způsobem lze taktéž testovat léčiva, vhodnost brýlí či nevhodnost zářivkového osvětlení. O kousek dál se do toho ještě zamotává brzlík, kterého lze probudit k životu rázným poklepem na hrudník nebo slovy „Miluji tě“.
Poskočme si vesele na kapitolu sedmou, která pojednává o vitaminech a minerálech. V úvodu této kapitoly je zle vyčiněno americkému úřadu pro potraviny a léky (FDA), že zhatil výzkum a léčebné využívání vitaminů a naopak nechal ženy zamořit karcinogenními antikoncepčními přípravky. Autorka se vůbec pěkně rozpovídala (str. 159):
Patriarchální hazardování s přírodou činí vitamínové doplňky nezbytnými. V době matriarchátů a ještě další tisíce let byla potrava pěstována organicky, bez chemických hnojiv či insekticidů. Sladilo se medem ...... Nemoci jako rakovina, srdeční potíže, vysoký krevní tlak, AIDS, roztroušená skleróza a mnohé další, které dnes ženy zabíjejí, byly ještě ve dvacátých letech prakticky neznámé.
Umíraly vůbec ženy na něco ve dvacátých letech? Ano, například na tuberkulózu, dnes banální porodní komplikace, na běžné infekce. To doplňuji, kdyby snad někdo nevěděl.
Následuje výčet vitaminů a minerálů (míněno minerálních látek či prvků). Abych vám usnadnil hledání, tak proti rakovině má působit vitamin A, E (vitamin C kupodivu nikoliv - zato prý jeden lékař vyléčil megadávkami vitaminu C během 48 hodin schizofrenii), B2, B17 (laetril - známé toxické paléčivo, což opatrně připouští i autorka) a selen. Na rozdíl od oficiálních institucí se autorka domnívá, že doporučené dávky by měly být v průměru asi tak desetkrát vyšší a skoro žádné nebezpečí z předávkování nikomu nehrozí.
Na kapitolu osmou o léčivých bylinkách se každý může podívat sám, jsou na to však jiné knihy a zcela určitě obsažnější.
Devátá kapitola pojednává o homeopatii, za jejíž udržení na světové scéně prý vlastně vděčíme ženám. Léčivá je vibrační aura, která zůstane po protřepání homeopatika (str. 211). V této kapitole je autorka těžce vnitřně zmítána, protože z pochopitelných důvodů nemůže příliš napadat homeopaty - muže. Poslední kapitola pojednává o léčivých přípravcích z květů (Bachova květová terapie) a elixírech z drahých kamenů a zde se již o medicíně nedočteme prakticky nic.
Nebylo mi příliš dobře z této knihy. Na medicínskou pavědu jsem si již dosti zvykl. Spíše mi vadí to, že v celém poměrně rozsáhlém textu není ani zmínka o tom, že by žena-léčitelka mohla léčit například muže. Muži lékaři jsou v textu napadáni, o ženách lékařkách se nemluví. Dopustili se nějaké zrady na oné matriarchátové Bohyni, o které je v této knize tak často řeč?


Fantastická fakta 1/97

První číslo časopisu vydávaného nakladatelstvím IŽ (Ivo Železný), šéfredaktor Vladimír Mátl, 32 stran, Kč 23,90. Na obálce časopisu je zobrazena jedna z mayských křišťálových lebek (můžeme se přesvědčit, jak daleko má ke skutečné anatomické podobě lebky), uvnitř čísla však o ní nic nenajdeme - je to logo. V záhlaví obálky jsou uvedena hesla: UFO - Záhady - Magie - Léčitelství - Psychotronika - Kuriozity. Je dobré vidět, co všechno patří do jedné pospolitosti.
Knihy jsou knihy, ale nemůžeme ani zcela zanedbávat naši produkci časopiseckou, zvláště objeví-li se něco nového na scéně. Fantastická fakta zřejmě mají představovat určitou protiváhu ortodoxního křídla záhadologie (které representuje např. v podstatě německý Magazín 2000 - časem se podíváme i do něj) a dávají v jistých mantinelech prostor i ke kritičtějšímu myšlení. Tematika je však vzorně záhadologická.
Nejdříve se dovídáme, co skrývají supertajné základny v USA - pochopitelně preparáty mimozemšťanů, a nejen preparáty. Řada E.T. je živých a armáda je používá pro různé zastrašovací úkoly. Tito zastrašovatelé drží v šachu i Barryho Kinga, o kterém je v článku řeč, takže nemůže vyrukovat na světlo se svými důkazy - má je schované u právníků. Dovolím si ocitovat kousek ze závěru článku - jako pěkný příklad porušeného logického myšlení či záměrného matení čtenáře: Možná, že Barry King mluví pravdu - možná že ne. Jedna věc je však jistá - není jediným, kdo se odvážil vypovídat o těchto úděsných faktech. O čem vlastně vypovídá, když nemá pravdu? O úděsných faktech nebo o nesmyslech? Vynecháme personálii o ufologovi Williamsovi. Následuje poloskeptický článek Věnceslava Patrovského „Co dnes víme o UFO“. Jeho autor pečlivě střídá celkem rozumné pasáže, které ukazují na různé omyly a podvody při interpretacích UFO, se sobě vlastními přírodovědnými nesmysly, které ovšem mohou pro laika znít velmi vědecky: ...Existují totiž desítky dobře prokázaných případů samovolně hořících, ale i mizejících lidí. Před časem jsem ukázal, že se zde snad projevuje energie vakua, nahromadění těžké vody v těle a sprška kosmických paprsků. Následuje popis výpravy za kruhy v obilí do jižní Anglie - jsou tak rafinované, že je žádní vtipálci nemohli stvořit. Navíc se v jednom z nich záhadně vybily baterie ve videokameře. Následuje zpráva o průzkumu kapliček a Božích muk na Přerovsku - sloužily kdysi jako větrací otvory systému podzemních chodeb jakéhosi feudálně církevního středověkého obranného systému! Všechno to vyzkoumal pan Hradil pomocí virgule.
Přesně uprostřed časopisu nacházíme povídání o oblíbeném alpském skákajícím červu, zvaném Tatzelwurm. Letos se plánuje výprava za tímto záhadným tvorem, jehož pozůstatky prý v r. 1824 ztratila univerzita v Heidelbergu. Na stranách 18. a 19. je popisováno tzv. turínské plátno, údajný Ježíšův rubáš, přičemž jsou zcela zavádějícím způsobem podány výsledky chemického testování plátna. Pomineme úvahy o tom, kde ležel Ráj, i o mimosmyslovém vnímání u psů. Stejně vynecháme i relativně smysluplnou hypotézu vysvětlující neposkvrněné početí jako parthenogenezi (vznik jedince z neoplozeného vajíčka). Následuje druhý článek o kruzích v obilí, nad nímž se jejich tvůrci musejí zalykat smíchem. Pak následují historky o strašidelných domech domácí provenience, nic moc, povídání o tajemném nočním návštěvníkovi, o UFO pozorovaném ve Starém Plzenci v r. 1995 (jména svědků neuvedena). Mezi drobnými články na konci časopisu mě nejvíce zaujala téměř skeptická recenze na knihu Filadelfský experiment napsanou jakýmsi Velitelem X. Ani důvěru záhadologů zřejmě nelze zneužívat do nekonečna. Dále mě zaujaly údajné egyptské hieroglyfy (kreslený obrázek, nikoliv fotografie), které připomínaly vrtulník a stíhačku. Časopis je vybaven anglickými a německými souhrny, což jej činí velmi seriózním a vědeckým.
Je zajímavé, že záhadologové se vedle dopalování skeptiků věnují snad ještě systematičtěji (dle mého názoru) dopalování Církve - viz kapličky, turínské plátno, parthenogeneze i řadu zde nekomentovaných drobnějších zmínek v jednotlivých textech. Někdo povolaný by měl tento jev prozkoumat.
Přejeme mnoho úspěchů panu Mátlovi i nakladatelství IŽ v jejich potřebné práci.



 

Michio Kushi: Cukr a sůl, dva bílé jedy. 1. díl - teorie

Z anglického originálu A Natural Approach: Diabetes and Hypoglycemia vydaného nakladatelstvím Japan Publications, Inc., v r. 1985 přeložily MUDr. Jiřina Márová a Jarmila Průchová. Vydalo drogomilné a velmi alternativní nakladatelství Votobia v Olomouci v r. 1997. 202 stran, několik grafů a obrázků.
Abych byl zcela upřímný, tato malá recenze vznikla jen proto, že mi odpadla přednáška a najednou jsem měl chvíli času a mohl jsem udělat něco, co jsem se původně rozhodl na znamení vnitřního protestu neudělat. Cukr a sůl ...patří mezi zcela typické jin-jangové makrobiotické knihy. Pojednává o tom, jak důslednou aplikací makrobiotiky lze zcela nebo téměř zcela vyléčit i ty nejtěžší případy cukrovky a hypoglykémie. Pojednává i tom, co všechno tyto dvě bezesporu vážné choroby mohou způsobit v našem těle. Od jiných knih tohoto druhu se liší jen trochu podrobnějším výkladem některých poznatků o lidské fyziologii. Až na několik drobností a přílišných zjednodušení toho proti těmto partiím textu nelze mnoho namítat. Do relativně racionálních pasáží jsou ovšem nenápadně vložena tvrzení, která nemají s rozumným uvažováním nic společného (str. 57 - V horní části těla se skladují tuky z jinových přebytků ve stravě, např. z cukru, mléka, měkkých sýrů a tvarohu a rafinovaných potravin. Naproti tomu v dolní části těla se uskladňují přebytky z pokrmů více jang: vajec, masa a slaných a tuhých mléčných výrobků, například tvrdých sýrů.) K podezřelým záležitostem patří i obrázek na straně 63, který znázorňuje části obličeje, podle jejichž stavu lze usoudit na nerovnováhu (jin-jangovou) vnitřních orgánů. Tak například nateklé a opuchlé rty mají být jakýmsi střevním projevem sklonu k diabetu.
Osobně mě asi nejvíce překvapily kapitolky, které uvádějí do souvislosti hypoglykémii, tedy nedostatek krevního cukru, s kriminalitou, alkoholismem a drogovou závislostí (str. 109 - 114). Jak je to potom snadné zbavit se kriminality - stačí (zhruba v devadesáti procentech případů) přejít na makrobiotickou dietu!
Nemohu posoudit, zda skutečně přechod na stravu s vysokým obsahem polysacharidů (v zrnech obilovin, různých ořeších, luštěninách a pod.) je skutečně to nejvhodnější, co může diabetik udělat. Zdá se mi to podezřelé, příroda je však mocná čarodějka a posouzení tohoto problému nechám lidem, kteří cukrovce rozumějí. Je možné, že při některých formách diabetu se může takový způsob stravování kladně projevit. Makrobiotikové s oblibou označují svůj výživový systém za přírodní a nejvíce odpovídající lidskému naturelu, od čehož odvozují jeho léčivost. Nejsem si však jist, zda se pračlověk skutečně krmil převážně obilkami divoké pšenice či rýže a k tomu si dělal sójový nákyp.
Součástí knihy je též několik nezbytných osobních příběhů zahraničních i tuzemských a konečně též útočný makrobiotický doslov, ve kterém si autorky stěžují na neuznání ze strany oficiální medicíny (žádný náš lékařský časopis jim nechtěl na sklonku totality opublikovat vědecký, dokumentovaný, ovšem jin-jangový článek). A pravděpodobně proto je u nás tolik problémů s komplikacemi diabetu, tolik slepců a tolik úmrtí.
Na rozdíl od jiných podobných knih je tato opatřena značným množstvím literárních odkazů. Když si je však prohlédneme pořádně, zjistíme, že téměř všechny pocházejí z makrobiotické literární dílny, jen velmi málo z nich odkazuje na skutečnou vědu.
Naštěstí v úvodu této knihy je napsáno, že žádná příručka namůže nahradit odbornou pomoc, doslova: Všem čtenářům, kteří mají zdravotní problémy, doporučujeme nejprve vyhledat kvalifikovaného makrobiotického odborníka a tuto konzultaci ještě doplnit návštěvou kvalifikovaného lékaře nebo psychologa. Přimlouval bych se asi za onoho kvalifikovaného lékaře, nedostatek makrobiotické erudice mu v krajním případě odpustím.


Ron Falcone: Ucelený přehled alternativních způsobů léčby rakoviny

Vydalo nakladatelství Oldag v Ostravě v r. 1997, 288 stran vlastního textu včetně rejstříku a použité literatury. Z anglického originálu „The complete guide to alternative cancer therapies" vydaného nakladatelstvím A Citadel Press Book (New York, 1994) přeložil Jan Hrdina. Doslovem k českému vydání opatřil Prof. MUDr. Pavel Jansa, DrSc.
Někdy to může být s kritikou pavědy a jejího pokrevního příbuzenstva trochu složitější problém. Přiznám se, že k recenzi na tuto knihu jsem přistoupil teprve po delší době a až po jistém ponouknutí ze strany našeho pana děkana, takto profesora - onkologa na slovo vzatého, za kterým jsem si v této záležitosti zašel pro rozumy. Tím spíše se píše špatně, když se k recenzovanému textu vysloví jiný profesor onkologie a v určitém smyslu jej posvětí.
První, co čtenáři pravděpodobně padne do oka, je odkaz na „alternativnost" v titulu knihy. Pro jistou část populace to je velké lákadlo. Podrobnější rozbor textu však ukáže, že se v tomto případě však jedná spíše o vydavatelský nebo autorský manévr. S mnoha metodami, které jsou zde popisovány, by totiž alternativní léčitelé, přidržující se přírodních produktů a různých forem placeba, pravděpodobně nesouhlasili. Jedná se totiž o metody, které ve své době skutečně měly představovat účinnou alternativu ke klasickým metodám léčení zhoubných nádorů, tedy k radioterapii a k léčbě dosti toxickými cytostatiky, a to bez ohledu na povahu léčiva. Jsou tu totiž popisovány pokusy o léčbu např. pomocí hydrazinsulfátu, imunizace, laetrilu, léčba kyslíkem či pomocí živých buněk. S vlastním arsenálem alternativní medicíny tu souvisí především vitaminoterapie, enzymoterapie a makrobiotika.
Dříve než přistoupím k upozorněním na některé dílčí chyby a rozpory v textu, naznačím něco o autorově metodě psaní. Je patrné, že nemá příliš v lásce akademickou medicínu, organizaci zvanou ACS (American Cancer Society), která „hlídá" v USA léčbu rakoviny, NCI (National Cancer Institute), který činí cosi podobného, a farmaceutické koncerny. Svědčí o tom jednak selektivní, byť i velmi obšírný výběr literatury, na kterou se autor odvolává, jednak opomenutí celé řady naprosto seriózně zkoumaných problémů, které by k léčení rakoviny mohly v dohledné době přispět. Je tu i manipulace se statistikou a používání psychologických triků, které mají navodit nedůvěru k výše zmiňované akademické medicíně a průmyslu. Z jakéhosi neznámého důvodu se předpokládá, že koncerny jsou ochotny vyrábět pouze některá drahá a toxická léčiva, zatímco jiná prostě vyrábět nechtějí a nechtějí.
Jednotlivé kapitoly mají podobné schéma a lze je přiblížit tímto obecným příběhem: Geniální, povětšinou americký badatel usoudí, že ta či ona substance či léčebný postup by mohl být účinný při léčbě rakoviny a vyzkouší jej u několika pacientů. Zdá se, že se dostavil úspěch, například se prodlouží přežití pacientů nebo alespoň přechodně ustoupí jejich průvodní potíže. Někteří pacienti se údajně vyléči naprosto skvěle. Badatel oznámí své výsledky, které jsou až příliš fantastické a vyvolá tím nevoli u svých kolegů. Proto pokus zopakuje s obdobným, jen o málo horším výsledkem. Příslušné orgány se rozhodnou učinit konec sporům a dojde k testování léčiva na některé univerzitě - výsledek však nesplní očekávání. Obvykle se podaří prosadit ještě jedno opakování oficiálních zkoušek - a výsledek je opět negativní. Badateli je pak víceméně zakázáno pokračovat v léčbě pacientů svou metodou na půdě univerzit nebo veřejných nemocnic. Tento proto obviňuje vykonavatele oficiálních zkoušek z chyb, zaujatosti či neschopnosti. Vděční (skutečně či domněle) vyléčení pacienti rozviřují kampaň v tisku, záležitost však přesto pomalu upadá do zapomnění. Badatel a jeho následovníci proto potom zakládají jednu či více soukromých klinik, ve které se obvykle beznadějně nemocní pacienti léčí metodou jinde neuznávanou, tu a tam s nějakým úspěchem. Léčba je velmi drahá. Následuje adresa kliniky, kde je možno získat další informace.
Ono je to s rakovinou asi složité, ale k náhledu na některé problémy se může propracovat i takový laik, jako jsem já. Odmítané léčivo v některých případech možná skutečně zabrat mohlo. Jindy byl však jeho úspěch jen zdánlivý, protože se dostavil opožděný efekt předchozí léčby. Nebo došlo k diagnostické chybě a pacient zhoubným onemocněním vůbec netrpěl, nebo trpěl jiným, méně nebezpečným nádorem (jak a s jakou spolehlivostí se vůbec diagnostikovala rakovina vnitřních orgánů před např. půl stoletím?). Nebo byla úleva po vysazení cytostatik či radioterapie považována za léčebný úspěch nové metody. Doba přežití se mohla prodloužit ze stejných důvodů, neboť léčba rakoviny je balancováním na ostří nože: Pacient je ohrožován nejen nádorovým bujením ale i jeho léčbou, protože hranice mezi dávkou, která může účinně zasáhnout nádorové buňky, a dávkou, která již bude na pacienta působit jako systémový jed, který ničí všechny buňky schopné rozmnožování, je velmi úzká. Tak úzká, že se do ní ani zkušený terapeut nemusí vždy strefit. Existují navíc téměř vždy i nějaké (velmi řídké) případy spontánního vyléčení. Existuje i pochopitelná vděčnost pacientů, kteří i malé a přechodné zlepšení stavu mohli považovat za důvod k oslavě „svého" terapeuta a jeho veřejné podpoře. A je tu i možnost všudypřítomných podvodů a velmi přízemních obchodních zájmů, které se neštítí využívat ani jednoho z největších lidských neštěstí.
Podívejme se nyní alespoň na několik míst v textu, které si zaslouží nějakého komentáře. Již na str. 14 se dočítáme, že navzdory mimořádnému úsilí v boji proti rakovině se nádory staly v osmdesátých letech druhou hlavní příčinou úmrtí. Vypadá to tak, jako kdyby to bylo vinou dosavadního, tj. neúčinného způsobu léčby. Tato logika je však chybná a zavádějící - úmrtí na rakovinu přibývá přinejmenším ze dvou zcela odlišných důvodů: jednak se zmnožují ekologické vlivy (závady ve stravování, zamoření životního prostředí odhalenými i neodhalenými karcinogeny) toxikománie, nadměrné slunění a desítky dalších faktorů, které mohou rakovinu vyvolávat, jednak ubývá jiných příčin úmrtí. Rakovinu prostě a jednoduše dostávají lidé, kteří by se v dřívějších dobách již mnohem dříve stali obětí některé z chorob, kterou dnes relativně snadno zvládáme pomocí antibiotik, kortikoidů, psychofarmak a jiných (v rukou odborníka) účinných léčiv. Na mnoha stranách této knihy se také hovoří o negativních projevech léčby cytostatiky, o „nekvalitě" života léčených. Nenajdeme tu však ani zmínky o tom. že vedlejší účinky cytostatik se stále lépe daří zvládat např. lokálním způsobem aplikace, např. do artérie, která přivádí krev k nádoru, nebo kombinováním této léčby s jinými podpůrnými postupy.
Na str. 40 se hovoří o Coleyově metodě léčení rakoviny pomocí bakteriálních vakcín. Coley pozoroval koncem minulého století vyléčení rakoviny u několika osob, které současně dostaly infekční onemocnění zvané erysipel (růže) a pojal podezření, že došlo ke stimulaci imunity. Autor knihy však na tomto místě zcela pomíjí možnost, že také mohlo jednat o efekt  zvýšení teploty těla při horečnatém průběhu erysipelu. Přiznává to však na straně 159, kde se v souvislosti s hypertermií (léčebným přehřátím tkáně) hovoří opět o Coleyovi, ale pro změnu chybí zmínka o hypotetické imunizaci. Hypertermie je navíc do této knihy zařazena poněkud neústrojně, protože léčivé efekty zvýšené teploty na nádorová onemocnění jsou všeobecně známy a využívají se.
Kolem 45. a dále 70. strany se hovoří o bakteriálním původu rakoviny, což byla myšlenka populární zejména v době meziválečné (marně oživovaná až do šedesátých let), která nejvíce inspirovala pokusy s imunizací proti rakovině. Težko říci, co si z těchto snah vybrat dnes, když bezpečně víme, že rakovina není původu bakteriálního a pravděpodobně ani (ve velké většině případů) virového. Autor knihy evidentně není schopen tento problém rozumným způsobem rozebrat a teorie bakteriální původu a na ně navazující teorie terapeutické odmítnout pro jejich rozpor s pokročilejším poznáním současnosti.
Na str. 51 počíná kapitola o tzv. Gersonově dietě, opírající se o představy, že zhoubné bujení je způsobeno chybami ve výživě. Zde se setkáváme s „nefalšovanou" alternativní medicínou. S nádory má zatočit správná (vegetariánská) výživa a klystýry pročišťující střeva. Na straně 53. je v této souvislosti citován německý biochemik Warburg, který se domníval, že „nádorové buňky prospívají mimořádně dobře v prostředí s minimálním nebo nulovým obsahem kyslíku." Warburg sice nesporně patří k velkým biochemikům první poloviny tohoto století, ale v této myšlence, kterou se pokoušel dále rozvádět, se krutě mýlil. Ještě více se mýlil Gerson s naivní představou, že snížení obsahu kyslíku v nádorech bude vyvoláno zvýšeným přísunem strany se zvýšeným obsahem oxidačních enzymů. Není důvodu. proč by se živé a bouřlivě rostoucí tkáni mělo dařit dobře v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. Proč by si mnohé nádory vytvářely tak bohatou síť vlásečnic? A proč by rostly nádory v bohatě okysličovaných plících? Enzymy v potravě znamenají jen přítomnost bílkoviny - která bude strávena, tedy rozložena a inaktivována.
Nabízí se otázka, jek to je s autorovými vědomostmi přírodovědnými? Jak relevantní jsou jeho výklady mechanismů působení různých domnělých a výjimečně i skutečných léčiv? Pročetl zřejmě hory pramenů a konzultoval s mnoha odborníky, i když jistě takovými, kteří zastávali názory autorovy blízké. Mám však zato, že Falconeho biomedicínské znalosti principiálně nemohou sloužit jako východisko vážnějšího rozboru. Stačí vysvětlivka na straně 48., kde je místo v daných souvislostech logicky použité absorbční spektrofotometrie vysvětlován emisní spektrogram, nebo str. 127, kde jsou volné radikály vysvětlovány jako „elektricky nabité molekuly", s čímž by nesouhlasila drtivá většina studentů v prvním ročníku lékařské fakulty naší univerzity. Jsou to sice drobnosti, ale demaskující.
Falconeho knihu lze chápat jako svérázný výlet do dějin medicíny či zajímavou literaturu faktu, byť nepříliš objektivně napsanou. K čemu však je dobrá trpícím lidem, našincům, kteří za ni z peněženky vytáhli dvě stovky? Co v ní vlastně užitečného najdou? Novou naději sotva, protože s většinou zde popisovaných metod u nás nemá nikdo nic společného. Nanejvýš někteří lidoví léčitelé, avšak úroveň jejich péče patrně nebude srovnatelná s americkými soukromými klinikami, které se bez ohledu na některé problematické až obskurní léčebné metody mohou pochlubit širším klinickým zázemím a doprovodným spektrem zcela racionálních pomocných léčebných postupů. Odjet se nejméně na měsíc léčit do USA (Mexika a pod.) a utrácet stovky dolarů denně? A to jen proto, aby se život možná prodloužil o několik měsíců? Mám pocit, že u většiny skutečných pacientů s infaustními diagnózami, kterým se tato kniha dostane do rukou, bude výsledkem její četby jen hluboké rozčarování. Prof. Jansa sice upozorňuje ve svém doslovu na některé problematické pasáže a uvádí mnoho věcí na pravou míru, je však s podivem, že nepoukázal na praktickou nedostupnost většiny popisovaných „alternativních" metod léčení rakoviny v našich podmínkách a že si neuvědomil, že se tato kniha může stát i příčinou mnoha psychických traumat a víceméně zbytečných obrovských vydání. Pokud se již někdo tuto knihu rozhodne přečíst a pokusí se jí inspirovat pro řešení situace své nebo svých blízkých, měl by četbu asi zahájit od předposlední kapitoly („Vše, co potřebujete vědět, rozhodnete-li se pro alternativní léčbu rakoviny"). Vedle řady docela rozumných praktických postřehů (místy to vypadá tak, jako kdyby se sám autor poněkud probral ze svého svatého nadšení nebo si uvědomil, že vzbudil příliš mnoho planých nadějí) zde totiž najdeme i odpověď na otázku, zda se laik skutečně může kvalifikovaně rozhodnout pro jinou než „ortodoxní" léčbu. Kdo umí číst mezi řádky, pochopí, že nikoliv, že se jedná spíše o sice svobodnou, avšak iracionální volbu, vycházející navíc z životní filosofie, která nám, poměrně skeptickým středoevropanům může být poněkud cizí.


Leah Magie Garfieldová: Léčení zvukem

Z amerického originálu Sound Medicine vydaného nakladatelstvím Celestial Arts v Berkeley v r. 1987 přeložila Jana Arcimovičová. Vydalo nakladatelství TALPRESS, Praha, v r. 1997. 213 stran textu, s několika kresbami a notovými záznamy.
Alternativní medicína je skutečně košatý strom. Jednou z jeho velmi vitálních holistických větviček je též autonomní nauka o léčebném využití zvuků, hlasu, písní a ticha. Přiznám se, že mě velmi „potěšilo", když jsem v knize zabývající se touto tématikou našel i pojednání o ultrazvuku, který se jinak v podobných textech vyskytuje velmi zřídka. Ultrazvukem se pár let zabývám, a proto se u příslušné kapitolky zdržím trochu podrobněji. Situaci mi naopak dosti zkomplikovalo to, že se nevyznám v hudbě, o které je v textu poměrně často řeč. Je ovšem také možné, že jsem byl takto mnohého ušetřen.
Zajisté je Léčení zvukem prošpikováno magickými úvahami, holdy šamanským praktikám i konkrétním šamanům, můžeme si počíst o čakrách, mantrách, léčivých barvách, krystalech a živlech. O těchto záležitostech jsem však v podobném duchu psal již mnohokrát, proto se zaměřím jen na specifika této knihy a některé zvlášť vydařené pasáže. Nebudu se také zabývat chválou těch částí textu, které jsou relativně rozumné nebo mají určitý praktický význam. Ostatně snad ani není možné, aby celá kniha byla pouze o úplných nesmyslech.
Jak to vypadá s intelektuální úrovní textu a jeho obecnou (ne)srozumitelností, vyplývá například z této ukázky (str. 15):
Kmitočet lidského těla 8 hertzů je velmi nízký. Tato hodnota se blíží ke kmitočtu naší země 7,83 hertzů. Schopní léčitelé se automaticky na tuto frekvenci naladí. Provedou to tak, že dýchají v souladu se svým klientem, aby znovu nastolili jeho rovnováhu a správnou vibraci. .. Ničemu nerozumím, nevím, kde se ta čísla vzala a co znamenají. Nerezonuji zřejmě ani na 8, ani na 7,83 Hz. Ideologické, přesněji kosmicko-energetické východisko textu je pak patrno ze str. 18: Zvuk je energetické silové pole, které udržuje naši galaxii, Mléčnou dráhu, na její dráze. Vše ve vesmíru vibruje, tón je bytí vlastní. Planety, kameny, rostliny, zvířata, vítr, voda, oheň, země - to vše obsahuje původní tónový výraz charakteristický pro danou energetickou soustavu.
Jistou specifičtější zmatenost shledávám u medicínské ukázky ze str. 29.: Jedinci, kteří ztrácejí hlas při laryngitidě, se nemohou vyléčit z obrovské únavy. Mluvení vytváří v těle horko, a když člověk naslouchá jen proto, aby se znovu zapojil do hovoru, prudce se zvyšuje tlukot jeho srdce. Tělo odpovídá afónií, zvuk z hlasu mizí, aby se snížilo nadbytečné teplo způsobené nadměrným mluvením nebo konkurenčním společenským prostředím. Nechápete? Ani já ne. Zajímavé představy medicínské najdeme i na str. 36: Extrémní strach poškodil chalpcovy ledviny, jak je při hluchotě dětí obvyklé. Hoch byl rovněž úzkostlivý, což kladlo velké nároky na jeho slezinu. Nebo opět o hluchotě na str. 37: Pokud chcete zjistit, jestli je člověk nemocen z důvodu poškození nervů, nebo jestli je případ léčitelný, stoupněte si za něj s rukama rozepjatýma sedm centimetrů od jeho uší. Několikrát ruce přibližte k jeho uším a opět je odtáhněte. U lidí, jejichž ztráta sluchu je jen dočasná a léčitelná nebo k ní došlo z psychických důvodů, ucítíte silné energetické vlny, které se jim šíří z uší jako reakce na podráždění způsobené vašima rukama. Nepřekvapuje mě, že autorka cítí energetické vlny, to ostatně patří k image každého správného léčitele jako k velbloudovi hrby. Spíše by mě zajímalo, proč musejí její ruce být zpočátku právě v sedmicentimetrové vzdálenosti od uší pacientových. Že by vstupovalo do hry magické číslo „7"?
Vynecháme nyní úvahy o tom, jak se má správně naříkat, proč se má zpívat nad rostlinami, včetně rostlin omamných, proč se má zpívat nad pokrmy a při jejich přípravě. Kapitolu o hudbě, včetně nedmyslitelného bubnování,  vynechávám z výše uvedeného důvodu mé hudební nevzdělanosti. Kapitola o léčebné písni, písni života, písni cti  a signální písni musí být přeskočena z důvodů obdobných. Pojednání o vibračních zvucích je již zajímavější. Tak například na str. 79 se můžeme dočíst, že pokud ve správném rozsahu (v jakém konkrétně - to již autorka pro jistotu neuvádí)  zazpíváte zvuk EEEE, ovlivní to skřípnutí kostrče, a ta se vrátí do normální polohy. Pojednání o vyšších harmonických tónech přenechám opět ke studiu hudebníkům. O posvátných zvucích (mantrách), které pročišťují čakry, též  není třeba pojednávat. Mantry si nemáte kupovat od podvodníků, ale hledat si je sami ve Vesmíru.
Kapitola o podvědomých zvucích obsahuje hned na začátku (str. 113) zajímavou fyzikálně inženýrskou úvahu: Jednoho dne upustíme od zastaralých pohonných hmot a začneme se spoléhat na jiné zdroje energie. Vědci a mystikové se snad budou nad tímto problémem zamýšlet společně, abychom ovládli umění pohonu a tepla pomocí energie generované krystaly křemene, podobnými, jako jsou u hodinek a počítačů. Následuje povídání o škodlivosti různých technických hluků a prospěšnosti ticha. Na str. 116 je uvedeno, že právě ticho umožnilo Einsteinovi naladit se na vědecké zákony vesmíru. Vlastním podvědomým zvukům je věnováno jen o málo více než jedna strana. Třetí věta této podkapitoly (str. 121) zní takto: Vibrace měkkýše upozorní dravce na to, že se jedná o měkkýše.
Na str. 123 - 125 konečně dospíváme k pojednání o ultrazvuku. Autorka má jistou povědomost o chirurgických aplikacích ultrazvuku (odstraňování oční čočky), ale plete si jej také s rázovými vlnami (litotripsí). S pomocí ultrazvuku se mají v medicíně též ničit mikroorganismy. V zásadě je to možné, avšak podotýkám, že stejně účinně je možno proti mikroorganismům používat kladívko nebo kleště. Kleštěmi přece můžeme dobře rozmáčknout kterýkoliv mikroorganismus. Ultrazvukové vyšetření považuje autorka za velmi neblahé pro plod, neboť Holanďanka Annemiek Cuppenová prohlašuje, že jedna minuta vyšetření plodu ultrazvukem je stejně riskantní jako jedna hodina pozorování sonarem. „Zvuk" sonaru je prý totiž přerušovaný, zatímco diagnostický ultrazvuk je prý nepřetržitý. Což je ovšem omyl nebo lež. Diagnostický ultrazvukový přístroj vysílá impulsy o délce maximálně několika mikrosekund, a to přibližně tisíckrát za sekundu. Proč je uváděno srovnání s riskantností sonaru, když tento je pro vyšetřování lidí principiálně nepoužitelný, to ví zřejmě jen autorka a slovutná Annemiek Cuppenová. Zmiňovaná Holanďanka si též povšimla, že „děti se snaží tomuto zvuku uhnout". Je zajímavé, že ultrazvukoví diagnostikové hovoří v této souvislosti nanejvýš o zvýšené pohybové aktivitě plodu při velmi dlouhých expozicích. Kapitolka o ultrazvuku končí tímto odstavečkem:
Technologické vynálezy nejsou náhražkou za přiměřené prožitky, odpovědnost za normální porod a dobrou intuici. Před narozením mohou duchovně vyspělé osobnosti vstoupit do dělohy a zjistit, jaká je kondice a pozice dítěte. Ultrazvukové přístroje používané při porodu jen zvýší poporodní šok. V mnoha případech způsobily dítěti takové problémy, že se chrurgický zákrok při porodu stal „nezbytností" jako důsledek použití tohoto přístroje.
Rád bych se dotázal našich ultrazvukových diagnostiků činných v porodnictví, zda tímto odstavcem nebyla naplněna skutková podstata trestného činu šíření poplašné zprávy. Možná, že by autorka něco ze své přísnosti slevila, kdyby jí někdo řekl, že ultrazvuk může být generován právě pomocí jí tolik obdivovaných krystalů křemene.
Následuje povídání o vnitřních zvucích (známe je jako pištění v uchu - to pískání má být skutečné, prý je kdosi prokázal pomocí mikrofonu zastrčeného do ucha), potom je uváděna do souvislosti se zvukem barva a jsou popisovány léčivé účinky barev. Další kapitola pojednává o léčivosti krystalů, zejména krystalů zpívajících, které pukají, když někomu předávají svou energii. Další kapitola pojednává o městském šamanovi Joskovi Soosovi, osobnosti duchovně spřizněné s autorkou spisku (mj. nám tento člověk na str. 172 radí  pít vodu, ve které se máčely krystaly, a to jako ochranu před radioaktivitou z podzemních atomových výbuchů). Vše je zakončeno kapitolami o léčivém významu živlů a ticha, včetně příslušných meditací a dýchání správnými nosními dírkami.
Závěrem bych rád čtenářům sdělil, že Léčení zvukem patří skutečně k těžkým kalibrům žánru a že začátečník by po této knize raději sahat neměl. Chybí mu totiž potřebná duchovní (rozuměj ohlupovací) průprava.


Thorwald Dethlefsen: Znovuzrození

Z německého originálu Das Leben nach dem Leben vydaného nakladatelstvím C. Bertelsmann Verlag GmbH, München, přeložila Lydie Stočesová. V r. 1997 vydalo nakladelství Pragma v Praze. 173 stran textu.
Tato kniha byla vydána s podtitulem Setkání s lidmi, kteří vyprávějí o svých minulých životech a je nutno říci, že její obsah korensponduje s tímto podtitulem jen částečně. Popisy tzv. důkazů minulých životů (záznamy z hypnotických seancí) totiž končí na str. 87 a nenacházíme v nich nic, co by nebylo popisováno v jiných a možná lepších knihách tohoto žánru. Další oddíl knihy - až po str. 120 - se zabývá jakýmsi astrologociko-magickým filosofováním na stejné téma, i když jsou tu již určité invektivy proti vědě a dokonce i pavědě, která se tváří jako příliš přírodovědně orientovaný výzkum (např. Kirlianova fotogafie). Těmito prvními dvěma částmi knihy se zabývat nehodlám, bylo by to nošení dříví do lesa čili plýtvání papírem, jakož i počítačovou pamětí. Ale přece jen snad něco, ze str. 103. Následující text je sice poněkud stydlavě uveden, nicméně autor to přece jen napsal a pustil do tisku:
Tento jiný člověk, vrah, tímto skutkem své oběti „prokázal laskavost", z čehož ale nevyplývá, že čin jako takový byl správný. Vrah totiž svým činem vložil obsah do svého osudu, jehož formální důsledky musí nést on sám. To je ovšem jeho pravlastní problém, nepatřící zcela určitě těm, kteří hlasitě křičí po pomstě a odsouzení. Jestliže vraha zatknou, tak vlastně proto, aby jej chránili před jeho vlastními skutky - to by ještě dávalo smysl. Jestliže se to ovšem dělá proto, aby se před ním chránili „nevinní" lidé, aby se nestali jeho obětí - pak se ze smyslu stává nesmysl. Zajímalo by mě, zda se tyto řádky líbí zejména těm, kdo relativizují smysl trestání zločinců za jejich činy. Nejsou zde ad absurdum dovedeny některé jejich názory, s nimiž se dnes tak často setkáváme v článcích o vězeňství a kriminalitě? Není zde jistá ideová podobnost s kampaní za legalizaci drog? Možná se mýlím.
Chtěl bych si podrobněji povšimnout několika obzvlášť vydařených a svým způsobem i nebezpečných pasáží textu z útočného posledního oddílu, který se zove „Uplatnění poznání skutečnosti". Tato část knihy pojednává v podstatě o něčem jiném než části předchozí, snad se jedná o jakousi vycpávku, která měla autorovi zajistit tučnější honorář. Tímto způsobem ostatně postupuje mnoho autorů pseudovědecké a šarlatánské literatury. Jakmile vyčerpají skromné hlavní téma, začnou se zaobírat věcmi jinými.
Na str. 128 kupříkladu začíná kapitolka o lékařství, holistická jak jinak. Nemoci mají původ v psychice, a to i nemoci infekční. Příčinou nemocí nejsou viry chorob, nýbrž médium, přes které se „bytostnost nemoci" realizuje. Viry jsou sice příčiny zvláštních symptomů, ne však nemoci samotné. (str. 130). Poněkud morbidní autorova víra v osud se zde může projevit například i takto (str. 133): Vítězství nad rakovinou není k užitku ani jedinému člověku! Potřebuje je právě tak málo, jako potřeboval jiná vítězství nad ostatními nemocemi .... Přírodě nezáleží na tom, zda někdo zemře na neštovice, nebo rakovinu, nebo jestli se svým autem narazí do stromu. Důležité je jen to, že zemře. ...... To prostě znamená, že velké množství lidí, kteří by bývali zemřeli v posteli na některou z běžných nemocí, jsou dnes úspěchy medicíny nuceni např. zemřít na silnici při nějaké nehodě. Ale i tato možnost je krok za krokem „chytrými hlavami" dále omezována - bezpečnějšími auty, bezpečnostními pásy, omezeními rychlosti a dalšími podobnými nešvary. A ještě ze str. 134: Kde bere lékař oprávnění např. nutit kojence, který nechce žít, aby zůstal při životě, a po tomto velkolepém činu se už o něj nestarat? Rodiče by tomuto lékaři takové zplnomocnění sotva udělili, protože to byli oni sami, kdo obsahově připravil narození takového života neschopného dítěte. Dítě z harmonického a šťastného manželství, které je oběma rodiči s radostí očekáváno, není životaneschopné! Vznikne-li však z nesprávného spojení dítě, jež je během těhotenství odmítáno, musí přijít na svět v okamžiku, který už formálně v horoskopu odráží neschopnost života tohoto dítěte. Je to přirozený a zdravý postup, že příroda toto stvoření opět zbavuje života. Necítíš, vážený čtenáři, v tomto úryvku, který tak krásně ukazuje význam astrologie pro medicínu, smrad eugeniky, sparťanské hubení neduživých dětí a dokonce snad cosi z toho, co autorovu vlast zachvátilo jako černý mor v letech třicátých tohoto století?
Kupodivu existují metody, které autor připouští k léčení lidí a které zřejmě osud nepokoušejí. Ano, ovšemže, jsou to metody alternativní medicíny: Autor na dalších stranách vzdává hold tzv. detoxikačním metodám, akupunktuře, zejména pak „elektroakupunkturní" metodě dle dr. Volla (viz např. Utopený Archimedés). Takto se dostává i k homeopatii. Homeopatie léčí vlastně astrálním tělem rostlin. Autorovi se asi příliš nepozdává astrální tělo grafitu, písku, sopečné lávy, rtuti a jiných anorganických látek - proto o těchto homeopatických léčivech cudně pomlčel.
Následuje kapitola o psychologii - potlesk pro Freuda a ovace pro C.G.Junga.
Další kapitola je o parapsychologii. Je uvedana citátem Alberta Einsteina, v němž slavný fyzik vzdává jakýsi hold mystickému prožitku. Možná je ten citát pravý (pramen není uveden), ale nevíme z jakého kontextu byl vytržen. Parapsychologové v této kapitole ovšem nejsou chváleni, spíše jsou charakterizováni jako banda budižkničemů (str. 151): Považuje-li dnes věda astrologii za nesmysl, pak je to problém vědců, ale určitě ne astrologů. Proto se mně jeví jako nesmyslné, aby parapsychologie mrhala svými silami na to, aby se dostalo vědeckého uznání těm věcem, které stejně existují i bez tohoto uznání.
Zbytek knihy pojednává o osudu, ezoterice a náboženství. Přenechávám tentokrát k posouzení jiným. Myslím si, že homeopaté a akupunkturisté si mohou do svých seznamů zapsat dalšího originálního kamaráda, který (dle zadní strany obalu knihy) má patřit mezi nejznámější hypnoterapeuty a psychology současnosti. Z tohoto důvodu ve vší vážností prohlašuji, že přestávám mít rád hypnoterapeuty a psychology, zejména pokud se od pana Dethlefsena nehodlají distancovat. Subtilnějším povahám se omlouvám, pokud jsem jim snad touto letmou recenzí přivodil nějakou noční můru.


Jana Musilová: Doteky zdraví

Vydalo nakladatelství JAMA, Kladno v r. 1997. 183 stran vlastního textu.
Jen docela málokdy se mě zmocňuje pocit spokojenosti, když beru do rukou knihu z oblasti alternativní medicíny či všeobecné pavědy. Tentokrát jsem takový zvláštní pocit měl, protože konečně mohu reagovat na autorčiny názory, které jsem dosud znal pouze z alternativně medicínské stránky „Práva". Paní či slečna Musilová ji plní pod svým plným jménem i několika značkami, z nichž jedna zní skoro stejně jako název (asi jejího) nakladatelství. Je vůbec zajímavé, že levicový tisk flirtuje s pavědou. Že by to mělo nějakou souvislost s populismem? Nebo to je snaha srovnat pomyslný dluh z minulosti? Naopak pravicové Lidové noviny pavědu nepěstují, ač léčitelé a pavědci většinou vystupují z pozic pravicových. Zřejmě se rozumná pravice za tyto své příznivce stydí.
Zanechme však neproduktivních politických úvah a podívejme se na vlastní text. Má charakteristické rysy tzv. celostní neboli holistické medicíny a od nesčetných podobný knih jej odlišuje vcelku tolerantní vztah k lékařské vědě a umírněnější alternativní dogmatismus. Novinářská praxe autorku zřejmě vychovala k jisté opatrnosti v úsudku. Stejně jako v jiných spřízněných knihách, i zde nalezneme docela rozumné věci a kdo nebude všechno brát příliš doslovně, si touto četbou nijak neublíží (a také příliš nepomůže, protože pozitivní informace zde obsažené patří do rodiny trivialit).
Držme se však tradice a podívejme se na některá zajímavá místa v textu. Na str. 16 začíná kapitola nazvaná „Přírodní zákony se týkají i člověka". To je pro přírodovědce jistě potěšující konstatování, se kterým se u alternativců setkáváme poměrně zřídka. Pohled do textu však ukazuje, že autorka má na mysli zejména zákon karmanový. Ve své přítulnosti k jakémukoliv alternativnímu myšlení však nemůže zcela preferovat jen jediný duchovní směr, a proto na str. 18 provádí takovouto originální syntézu: Někteří duchovně rozvinutí jedinci (psychoterapeuti, léčitelé) rozpoznají, zda je nemoc karmického původu, či zda jde o osud. V prvém případě mohou poradit, ve druhém nikoliv. Nemohu se zdržet jízlivé poznámky, že z tohoto hlediska je nespavost obvykle karmická, zatímco příjice osudová. Nedovedu si totiž pomoc léčitele ve druhém případě představit. Ovšemže vím, že to autorka myslela jinak - takže pojďme dále, dále od karmy a osudu.
Na str. 26 se nám Jana Musilová svěřuje, že vidí vnitřní orgány těla a může hodnotit jejich stav. Potom se v kostce dovídáme, co máme jíst a jakou máme mít životosprávu - většinu z toho bezpečně zná každé malé dítě. Jedině mi není jasné, proč nesmíme současně pojídat ovoce a zeleninu. Jistěže například celer se švestkami nebo okurky s ananasem nepatří zrovna k pochoutkám, na druhé straně bych se však nerad vzdával například mrkve rozstrouhané s jablky. Nebo jablek s křenem, protože potom bych nevěděl, co si mám dát jako přílohu ke škodlivému bůčku.
Dále se navazuje pomocí hypnózy a autohypnózy kontakt s nadvědomím, potom následuje návod, jak se pomocí vína zbavit návyku na Rohypnol - jistě potěší zejména vinaře. Od str. 36 jsou popisovány léčebné účinky vizualizace, jejíž podstatou je představa nemoci a boje s ní. Má to pochopitelně fungovat i proti rakovině. Jaká láce! A taky mi to připomíná zmenšeného Macha a Šebestovou, jak (tuším v Horáčkově chřtánu) bojují s bakteriemi. Takovouto představou by bylo vhodné léčit zejména děti. Důležité je také pozitivní myšlení - nejen proto, že přináší do našeho života trochu více štěstí a optimismu. Na str. 43 se praví toto: „Myslet pozitivně znamená nevysílat negativní myšlenkové formy ani k lidem opačných vibrací, nevytvářet je ani v nepříjemných situacích. Není sice jasné, co má vlastně vibrovat, ale budiž. Nemohu si neodpustit nalou odbočku. V jedné, naštěstí dosud nevydané ufologické šílenosti, poskytnuté laskavostí autorů do fondů Moravské zemské knihovny, se můžeme dokonce dočíst, že budeme-li myslet na malé šedé ufony (to jsou ti zodpovědní za únosy) můžeme je tím přivolat a přijít do maléru. Zajímalo by mě, zda se v tomto případě jedná o týž způsob vyzařování myšlenek.
Na str. 47 počíná zásadní kapitola nazvaná „Bioenergie - součást přírody". V této motanici vystupuje Mesmer, český mystik Weinfurter a ruské senzibilky Kulaginová a Davitašviliová. Autorka nejdříve vyloží, že bioenergie nemá nic společného s fyzikální energií (to je téměř geniální tah, na který se zmůže jen málo alternativců), což ji však nebrání o kousek dále na podporu svých argumentů diletantsky popisovat jakýsi obskurní pokus provedený v Institutu radiotechniky a elektroniky AV SSSR v r. 1981. V téže kapitolce se ještě můžeme setkat s éterickým tělem, bioenergií mistrů reiki (tato energie se zove kosmická a proudí přes tyto mistry do těl léčených osob). Stále ještě v této kapitole se autorka rozplývá nad léčitelskými úspěchy Karla Hrazdíry z Boskovic, který ve spolupráci s MUDr. Lukešem bioenergeticky likviduje nejen migrény, ale též neprůchodnost vejcovodů, myomy a stavy po mozkové mrtvici.
Další kapitola pojednává o auře, kterou autorka asi nepovažuje (nebo nemůže považovat s ohledem na logický rozpor s předchozím textem) za bionergii, neboť Moderní medicína měří auru jako silové pole a dovede ji i vyfotografovat (známý Kirlianův efekt) - str. 55.
Další oddíl knihy pojednává o vybraných přírodních terapeutických postupech. Zahrnuje léčbu hudbou, tancem, radostí, barvami (příslušnými podle čaker), obrazy, vůněmi (aromaterapie ve stručném výtahu ze speciálnější literatury - o nebezpečí alergizace, například,  ani zmínka). Oddíl je ukončen stručným popisem Bachovy květové terapie.
Další speciální oddíl je věnován problémům s trávením, střevním potížím a vředům. Zde autorka náhle opouští bioenergetickou rovinu a ve shodě s naukami, které se v anglosaském prostředí označují jako „colonics", považuje za příčiny našich potíží jedy v těle. Logickou léčbou je tudíž detoxikace - přechod na víceméně makrobiotickou dietu kombinovanou s močopudnými čaji a relaxací. Nálevy autorka nepropaguje, což je mi na ní sympatické. Jak se pozná, ve které části našeho zažívacího traktu se choroba usadila? Dovíme se to str. 89 a dalších. Největší význam je přikládán pozorování změn na jazyku. Dalším diagnostickým projevem onemocnění střev je stav masité tkáně a šlach mezi ukazovákem a palcem na vnitřní straně ruky. Hledají se bouličky a zatvrdliny. Vynecháme několik vegetariánsky orientovaných stran věnovaných výživě. I zde najdeme tvrzení, že pocit únavy po těžkém jídle je způsoben tím, že tělo musí vynaložit mnoho energie na její zpracování a tudíž vlastně nic nezíská (str. 95), které je různých variantách omíláno v alternativně výživářské literatuře. Ani zde není nic o tom, že jinak se musí živit sekretářka, hutník či stařeček Věchýtek, jinak olympionik Doktor a jinak ministr zdravotnictví
Zaujaly mě dva citáty ze str. 99.
„Onkologická, ale i jiná civilizační onemocnění jsou zapříčiněna způsobem života, životním stylem a stravovacími zvyklostmi. U vegetariánů se tyto choroby téměř neobjevují. Nabízí se otázka, zdali vůbec a na co vlastně může vegetarián umřít. Dále (začátek pojednání o enzymech):
Enzymy jsou proteiny, které dovedou štěpit v těle bílkoviny. (Autorce asi bylo žinantní napsat, že enzymy jsou bílkoviny, které dovedou štěpit v těle bílkoviny - pozn. recenzenta.) Bez nich by se nemohly uskutečňovat biochemické procesy, nemohlo by bez nich normálně probíhat trávení. Jakákoliv porucha, k níž dojde v hospodářství enzymů, vede k onemocnění. Jedním z největších výrobců enyzmů je slinivka. Víme, že právě pankreatické enzymy napadají a ničí v krevním oběhu rakovinné buňky. Obávám se, že tyto enzymy v krevním oběhu ničí jakékoliv buňky, pokud se tam nějakou nešťastnou náhodou dostanou. Obvykle se totiž vylévají do dvanáctníku. Nebo snad mělo jít o hormony Langerhansových ostrůvků? Bylo by zajímavé zjistit, kde toto tvrzení autorka vzala nebo co si s čím popletla.
Další rozsáhlejší oddíl je věnován redukčním dietám. Vedle docela rozumných nápadů se tu setkáváme s pyramidovou energií (str. 113). Následuje oddíl o půstu a oddíl o vitaminech a mineráliích. Zde jsem nic mimořádného neobjevil, zřejmě je to opsáno ze slušného zdroje, i když poněkud ledabyle. Zhruba totéž lze říci o zbývajících dvou oddílech, které pojednávají o chorobách srdečních a dýchacího ústrojí. Vše v bylinkářském a fitnessovém pojetí, proti čemuž nelze mnoho namítat.
Když v knížce Jany Musilové pomineme neracionální prvky a nesmyslnosti, to, co zbývá, je jen jednou z nesčetných nedokonalých knih o zdravém životním stylu a o rozumné výživě. Existují určitě knihy lepší. A konec konců - to, že se nemáme přejídat těžkými jídly, ale spíše přikrmovat ovocem a zeleninou, že není zdravé kouřit a otupovat se přemírou alkoholu, že máme raději jít na procházku do přírody, než povalovat se před televizí a že je lepší poslouchat klidnou muziku než se s někým hádat, je přece každému rozumnému člověku naprosto jasné.  I člověkovi docela prostému a skoro hloupému. I bez „Doteků zdraví".
Zapomněl jsem podotknout, že dle informace na předsádce je obálka knihy ošetřena technologií s léčivým účinkem. Není však již uvedeno, z čeho byla obálka (mimomochodem nepříliš graficky zdařilá) léčena.


Stuart Gordon: Paranormální jevy - ilustrovaná encyklopedie, I. a II. díl:

Z anglického originálu The Paranormal, vydaného nakladatelstvím Headline Book Publishing PLC v Londýně v r. 1992, přeložily Alice Kraemerová a Petra Müllerová. Vydala nakladatelství BETA - Dobrovský a Ševčík, Praha - Plzeň, v r. 1997. 703 stran textu s několika kresbami a křídovými obrazovými přílohami.
Přiznám se, že jsem tuto poměrně rozsáhlou knihu bral do rukou především s určitou nadějí na získání nových hesel do Utopeného Archimeda. Byl jsem též zvědav na autorské zvládnutí tak obtížného tématu, má-li být pojato vážně a komplexně. Moje naděje se však nesplnily. Nová hesla jsem získal všehovšudy tři. Ani autora nemohu příliš pochválit, protože se nevyvaroval subjektivních hodnocení a nezvládl ani zpracování hesel jednotným způsobem. Největší klad této encyklopedie spatřuji v biografických údajích o hlavních představitelích okultismu, mystiky, záhadologie i některých sekt. Nejslabší je text pravděpodobně v oblasti přírodovědné argumentace, v pochopení námitek skeptiků (pokud jsou vůbec nějaké uváděny) a nelze pominout ani nevalnou (v přírodovědné terminologii přímo žalostnou) úroveň překladu. Autorovi nelze jistě upřít pracovní úsilí, avšak vynecháním opakovaných úvah a irelevantních poznámek by se text mohl zredukovat na polovinu. Kladně lze hodnotit to, že autor alespoň občas provádí kritický rozbor některých tzv. paranormálních jevů, alespoň občas bere v úvahu námitky skeptiků a téměř se nedopouští v této literatuře obvyklých nenávistných výpadů proti vědě. U mnoha hesel je možno vypozorovat, že se autor snaží vycházet z Jungovy představy kolektivního nevědomí - jsou takto vysvětlovány UFO, strašidla, záhadní živočichové, spiritistické prožitky, mariánská zjevení aj.
Přírodovědná nedokonalost předlohy i překladu snad vysvitne z několika spíše namátkou vybraných ukázek:
Na str. 117 můžeme „obdivovat"  věcné nepřesnosti, nepořádný překlad i matoucí tiskové chyby:
Černé díry v zásadě vznikají ze zhroucených hvězd, které explodovaly skrz fázi supernova. Když dosahuje gravitace 1010 gs, zhroucená hmota a všechny formy radiace propadají 'okamžitým horizontem' či 'Schwartzchil radiem' a mizí z našeho světa, vytvářejí něco jako nekonečná díra.
Záhadná jednotka gs snad mohla v originálu označovat plurál písmene g („géčka"). Pod záhadným výrazem 'Schwartzchil radiem' se skrývá prozaické 'Schwarzschildovým poloměrem'.
V povídání o Einsteinovi na str. 150 se objevuje „Zvláštní teorie relativity" místo „Speciální teorie relativity", což je dáno diletantským překladem odborného termínu
Na str. 204 si to odskákal Heisenberg. Bohužel jen člověk trochu obeznámený s kvantovou fyzikou si tuto větu může náležitě vychutnat:
.... pokud přijmeme teorii, že se energie pohybuje v nespojitých kvantech, pak to znamená, že určité dvojice proměnných mohou stále působit na sebe navzájem jako čas a energie a nemohou být přesně stanoveny.
Na str. 296 se autor zbytečně rozčiluje:
..... jedna z teoretických nepatrných částic (entit) zvaných kvarky je nyní pojmenována 'kouzlo'. Je to okouzlující, ale je to vědecké?
Anglické slovo „charm" nepojmenovává kvark, ale jednu z jeho vlastností, pro kterou nemáme v makroskopickém světě analogii. Fyzikové si toto označení vybrali zcela náhodně, vedeni snahou o vnesení trochy poezie do fyziky. „Charm" však neznamená jen kouzlo, ale též půvab, a takto se též do češtiny ve fyzikální literatuře překládá.
Na str. 363 se objevuje povídání o megalitech a jejich fyzikálním proměřování, které sice může někomu připadat jako velmi vědecké, ale ve skutečnosti má asi tolik smyslu, co blábolení opilce (něco podobného jsem také četl u von Dänikena):
... biolog Harry Oldfield zjistil, že lidské tělo zaktivizováno Kirlianovou elektrofotografií funguje jako ultrazvuk a radiový „maják", napojil Kirlianův přístroj indukující elektrický proud na rollrightský kámen, který byl zároveň napojen na měřič decibelů (kontrola ultrazvuku) a na osciloskop. Osciloskop prokázal zvýšení elektrického pole v kameni, když vycházelo slunce.
Pokud Oldfield skutečně něco měřil, pak to snad mohl být piezoelektrický jev, který je stejně záhadný jako piezoelektrický zapalovač plynu.
Z různých důvodů mě více zaujaly ještě některé další stránky (opět jen příklady, žádný vyčerpávající výčet):
Na str. 49 se hovoří o tzv. Zdi u Bimini, kterou atlantologové považují za trosky nějaké stavby. O jejím vysoce pravděpodobném přirozeném geologickém původu není v textu ani zmínka.
Na str. 65 se nachází odvážné tvrzení, že endorfiny jsou zodpovědné za placebo-efekt. To snad platí jen v některých případech. Vyčerpávající vysvětlení dosud medicína nezná.
Na str. 240 se hovoří o tzv. chůzi po ohni, skeptická argumentace je zastaralá a nedokonalá, fakta jsou zkreslena, což znehodnocuje jinak spíše racionální stanovisko autorovo.
Na str. 299 se objevují kruhy v obilí, avšak žádná zmínka o podvrzích, k nimž se již řada lidí doznala.
Str. 351 - heslo mantra - kupodivu svým pojetím blízké Utopenému Archimedovi (zmínka o podobnosti s reklamními slogany).
Na str. 472 se hovoří o PSI-chirurgii (u nás je frekventovanější termín „psychochirurgie" či „tranzová chirurgie" - míněni jsou filipínští a brazilští „chirurgové"). V textu není ani zmínky o tom, že byly v několika případech provedeny rozbory „vyoperovaných" tkání a krve a ukázalo se, že tyto nejsou lidského původu. O následných skutečných operacích údajně vyjmutých orgánů není také ani zmínky.
Závěrem budiž řečeno, že na tuto encyklopedii není přinejmenším velké spolehnutí a že až na několik ojedinělých „výpadů" nepřekročila horizont vymezený Bergierem či von Dänikenem.


MUDr. Vilma Partyková: Urinoterapie očima lékaře.

Vydalo nakladatelství Start Benešov v roce 1997. 230 stran textu, doporučená prodejní cena 159 Kč.
Již hned v úvodu knihy (str. 7) praví autorka toto: Knížku o urinoterapii jsem se rozhodla napsat po diskusích kolem publikace Ing. J. Cingroše „Urinoterapie". Protože jsem cítila, že by u nás mohla být tato metoda předem zavržena a zatracena ... Na téže straně dále čteme, že publikace byla zamýšlena především pro vážně nemocné, kterým již klasická medicína nemůže nabídnout další léčbu, protože už vyčerpala všechny své možnosti a v tichosti je ponechává dožít poslední dny. A konečně do třetice z téže strany: Urinoterapie je vynikající preventivní metoda a může ji samozřejmě použít i ten, kdo chce nemocem předcházet.
Nuže, vyslechněme slovo lékaře - urinoterapeuta!
Po nezbytném historickém úvodu následuje kapitola o biorytmech. Zde se dovídáme i něco o buňkách a buněčných organelách i o některých biochemických a fyziologických termínech. Všechno to jsou celkem známé věci, ovšem na str. 14 mě dosti překvapilo tvrzení, že hlava se v důsledku dýchání kladně nabitého vzduchu a kontaktu s ním nabíjí kladně. Střed těla a s ním i úhrnný náboj lidského těla je neutrální přičemž rozdíl potenciálů mezi chodidly nohou a temenem hlavy dosahuje přibližně 210-230 V. Nechytej, čtenáři, tedy nikoho současně za hlavu a nohu - hrozí bolestivý elektrický úder! Dále se hovoří o tom, že podrážky nás izolují od země, což vede k nepatřičným elektrickým poměrům v organismu a k jeho překyselování. O dvě strany dále se dočítáme, že to souvisí s nedostatečnou cirkulací elektronů po akupunkturních drahách. Mj. nám potom pomůže masírování obyčejnou nebo odpařenou urinou. Na str. 17. pokračuje povídání o biorytmech, v němž se objevuje chronální záření procházející v noci od Slunce přes Zemi do našeho těla, které je může asimilovat, nejlépe v jogínských postojích. Toto záření by se mi hodilo do Utopeného Archimeda, ale potřeboval bych další podrobnější informace.
Přeskakujeme povídání o staroindických biorytmických mýtech a jin-jangových cyklech, jakož i rozdělení orgánů dle principů čínské medicíny a s lítostí též výklad o gravitačních a elektromagnetických vlivech Měsíce, jeho fázích a vlivech na biorytmy. Musíme si pospíšit.
Na str. 57 počíná výklad o přírodních metodách očisty organismu (po kapitole mystické tedy přichází kapitola detoxikační - O účinnosti očisty se můžeme přesvědčit iridodiagnostickým vyšetřením). Rozhodující očistný význam má klystýr neboli výplach tlustého střeva. Boj s „dysbakteriemií" (str. 59) je motivován takto: Časté užívání léků, kynutého těsta, mléka způsobuje zamoření zažívacího traktu cizorodými mikroorganismy. Zajímavé avšak nesmyslné. Pro boj s tímto neduhem lze použít česnek, jablečný ocet, odvar z ovsa. Klouby se čistí pomocí bobkového listu. Játra komplikovanou procedurou, jejímž principem je maximální vyprázdnění žlučníku. Ledviny čistíme pomocí melounů a černého chleba. Lymfatické cesty citrusovou šťávou a Glauberovou solí (o jejím projímavém účinku autorka cudně mlčí). Cévy čistíme lektvarem z koprového semene, kořene kozlíku a medu.
Přeskočíme par stran opsaných téměř bez chyb z učebnic lékařské fyziologie a klinické biochemie. Brzy však narážíme na tvůrčí přístup autorky. Na str. 79 se objevuje tvrzení o vysokém obsahu „krystalické vody" v moči, o paměťových stopách v ní a urinoterapie je takto uvedena do souvislosti s homeopatií. Několik  citátků z této a následujících stran:
Str. 79: Další významnou vlastností uriny je, že lehce fluoreskuje, svítí. Současné vysvětlení tohoto jevu vychází z názoru, že v základě našeho fyzického těla se nachází světelný hologram. Tento názor může ovšem zastávat jen indický guru, ví-li, co to je hologram. Vzdělaný lékař nikoliv.
Str. 80: Masáž těla urinou, zejména odpařenou, nabíjí tělo energií, aktivuje fermentativní procesy, důsledkem čehož je ozdravění organismu. Bez komentáře.
Str. 81: Na základě toho, že lidský organismus je schopen využít (resyntetizovat) vyloučený a znovu použitý dusík, může být obvyklé množství bílkovinné stravy omezené. Pokud se týká močoviny, kyseliny močové a čpavku, kteréžto látky jsou hlavními dusíkatými komponentami uriny, pravím nikoliv, tyto látky recyklovat nemůžeme.
Dále vynecháme kapitolu o hormonech, rovněž výtah z učebnic fyziologie. Z další kapitoly (Minulost a současnost urinoterapie) zasluhuje pozornosti zejména popis činnosti jistého Armstronga, zakladatele moderní urinoterapie, jakož i povídání o ruském doktorovi Zamkovovi, který ve třicátých letech používal omlazujícího preparátu Gravidanu (stalinisté jej potom uštvali). Gravidan byl vyráběn z moči těhotných žen a dnes se prý uvažuje o obnovení jeho výroby (v Rusku, naštěstí).
Kapitola šestá pojednává o druzích uriny a jejích zvláštnostech. Dosti nechutná partie.
Kapitola sedmá je o různých způsobech použití uriny. Dtto. Viz též Urinoterapii od ing. Cingroše. Vybírám ze str. 131:
Dále postupuje urina jícnem, který cestou čistí, do žaludku. Osmotickým působením zbavuje žaludek povlaků, promývá sekreční buňky, léčí a upevňuje sliznici žaludku. Bez komentáře.
Vedle pití se aplikují urinové klystýry, nálevy do uší a nosu (čistí se mozek!), kapání do očí (při kapavce kontraindikováno!), urinové masáže a kataplazmy (obklady směsí hlíny a uriny).
Kapitola osmá pojednává o zkušenostech farmáře Armstronga. Vynechávám, velká pozornost je tu věnována léčení rakoviny.
Kapitola devátá je o kombinaci hladovění a urinoterapie. Nazývá se to metoda podle Bragga a pije se k tomu destilovaná voda. Z tohoto hlediska považuji doplnění této metody popíjením uriny, která přece jen obsahuje něco potřebných iontů, za víceméně šťastné.
Na str. 177 autorka přiznává, že po skončení televizní debaty s onkologem, jí tento řekl „fuj". S tímto provoláním končím i já tuto poněkud delší recenzi.
 


Mark Evans: Přírodní domácí lékař

Vydalo nakladatelství Svojtka a Vašut v Praze v r. 1997. Z anglického originálu "Natural Home Remedies" vydaného nakladatelstvím Anness Publishing Limited (1996) přeložil Josef Mrázek. 128 stran většího formátu na křídovém papíře, ilustrováno početnými barevnými fotografiemi.
Inu, jsou alternativně medicínské knihy pro chudý lid a též podobné knihy pro lid bohatý, které se liší svou výpravností a pochopitelně i cenou. V tomto případě se jistě jedná o několik set korun. Autor knihy je ověnčen přečetnými tituly, které lze získat ve světě na věhlasných učilištích alternativní medicíny. Je typickým představitelem jejího západního proudu, neboť do své knihy nezahrnul téměř nic z toho, co nám nabízí studnice východní léčitelské moudrosti. Kniha je uspořádána tematicky - podle orgánových soustav - a u každé kapitoly najdeme popis, jak s příslušnými neduhy lze se vyrovnat pomocí aromaterapie, bylin, naturopatie (zde je zahrnuto i něco málo z východní alternativní medicíny) a homeopatie. Tyto metody jsou v úvodních kapitolkách stručně popsány a lehce vysvětleny, aniž by autor zacházel do přílišných (a kontroverzních detailů). V souvislosti s naturopatií i homeopatií např. zamlčuje nebo neuznává tezi, že zhoršení příznaků nemoci na počátku léčby je považováno za signál "úspěšností" této léčby. V úvodní části se dozvíme i to, jak se připravují jednotlivé lékové formy z bylin. Fotografie jsou až dojemně instruktivní, takže pacient, který neví, jak vypadá džbán, nálevka nebo konvice na ohřívání vody, zde má všechno pěkně pohromadě vyobrazeno.
Nebudu zacházet do přílišných podrobností, omezím se tradičně jen na některá místa, která jsou obecněji zajímavá. Nejvíce nechtěné legrace asi najdeme v odstavcích věnovaných homeopatii. Při depresivním smutku (str. 20) se např. doporučuje "Aurum metallicum", což bych si přeložil jako "kovové zlato". Zajímalo by mě, jak homeopati zlato atomizují, aby získali doporučované ředění C6 (tj. 1 : 1006), či dokonce C30 (tj. 1 : 10030). Nepochybuji ale o tom, že spolknutí většího kousku zlata by (ve shodě s homeopatickými idejemi) mohlo depresivní smutek, přesněji sebevražedné sklony při neúspěších v práci nebo u zkoušek, vyvolat. Sníte zlatý snubní prsten - a sebevražedný sklon je tu. Na téže straně se hovoří o uklidňujícím účinku ovsa, přičemž můžeme užívat tinkturu (není uvedeno, ze které části rostliny) nebo jíst vločky. Doprovodná fotografie ukazuje jakousi zelenou travičku. V souvislosti s oparem (str. 27) je v naturopatickém odstavci napsáno, že "preventivně je lepší prodělat plané neštovice". Možné je dnes sice všechno, ale autor mohl alespoň naznačit proč a jaký má tato rada praktický význam. Homeopati použijí proti oparu léky, které ve větším množstvím dělají pupence a vyrážky (Apis mel(lifica) - včela med(onosná) nebo Rhus tox(icodendron) - škumpa jed(ovatá)). Na str. 31 se v souvislosti s bylinným léčením astmatu hovoří o světlíku. Text provází fotografie jakýchsi hnědých drtinek. Nic proti tomu, aby byla potenciální oběť Přírodního domácího lékaře informována o tom, jak může vypadat sušená bylinná droga. Lepší by ale bylo ukázat světlík nativní - zdravé by mohlo být již jen jeho hledání v přírodě. Mimochodem, už jsem ho dost dlouho nikde neviděl. Na str. 37 jsou vyobrazeny stroužky česneku a o pár stran dále ještě jednou, kdyby snad někdo nevěděl, jak vypadají. Na další straně se můžeme dočíst (jak odborné!), že teplé obklady vytahují zánět z ucha. Na další straně je instruktivní obrázek ležící dámy s kolečky okurky na očích (proti únavě očí). Zkuste si lehnout a zavřít oči i bez okurky - uvidíte, že efekt bude obdobný. Na str. 45 je pojednání i o černém kašli, jinak dosti nebezpečném infekčním onemocnění, které bylo u nás naštěstí v podstatě vymýceno očkováním. Nevím, nevím, zda bych se (maje za rohem nemocnici) v takovémto případě svěřil do péče alternativní medicíny. Na str. 57 se hovoří o zácpě a o použití kořene pampelišky proti témuž. Snad to funguje. V této jinak dosti seriózně se tvářící publikaci, by však před latinským názvem Taraxacum officinale nemělo být napsáno "pampeliška", nýbrž "smetánka lékařská". A je-li  vyobrazena nadzemní část rostliny, pak nechápu z jakého důvodu je v popisu obrázku uvedeno "kořen pampelišky". O obrázcích by bylo možno polemizovat téměř na každé straně - třebas na str. 68 jsou zobrazeny listy kozlíku. Jednak mi vůbec jako listy kozlíku nepřipadají - každopádně by podle nich kozlík skoro nikdo nepoznal - a navíc se v textu doporučuje používat příjemnější tablety s výtažkem z této rostliny, která, jak známo, svým zápachem přivádí do zoufalství i kočky.
Na str. 91 se mi příliš nelíbí alternativní léčení abscesů přikládáním bylinných placek. Raději bych zašel za lazebníkem, aby mi furunkl či karbunkl nožíkem otevřel. Na str. 97 se opět hovoří o oparu, aniž je to uvedeno do souvislosti s textem na str. 27. Na str. 105 jsem se dočetl, že na popáleniny se nesmí dávat tuk, protože kůže by se začala "v podstatě smažit". Zajímavé. Doufám, že existuje i nějaké racionálnější zdůvodnění.
Přírodní domácí lékař je knihou umírněné alternativní medicíny. Nebrání nikomu vyhledat kvalifikovanou lékařskou pomoc, medicínu v podstatě nijak neostouzí. Je v něm jen relativně málo věcných chyb a blábolení (pomineme-li homeopatické kapitolky). Nepochybně je v knize i dost užitečných rad, z nichž mnoho ovšem jaksi samozřejmě využíváme v běžné životní praxi. Dle mého názoru by však mohla tato knížka být asi tak o třetinu kratší co do textu. Obrázků by mohlo odpadnout devadesát procent. Jen vyobrazení konvic a podobných nádob, ze kterých něco teče nebo kape, je tu kolem pětadvaceti. Většina vyobrazení bylin a sušených drog je zcela neinstruktivní. V mnoha případech naopak není jasné, z které části rostliny si má zájemce vlastně svou medicínu připravit.
Stručně řečeno, taková knížka - to je především dobrý kšeft a až někde v dalším pořadí možná i cosi trochu užitečného.
 
 


MUDr. Josef Jonáš: Odolnost vůči nemocem

Vydalo nakladatelství REMAT v Praze v r. 1997. 111 stran poměrně řídkého textu bez obrázků.
MUDr. Josef Jonáš patří ke klasikům alternativní medicíny v našich zemích, protože, pokud se nemýlím, započal s její propagací již v době předrevoluční. Původní jeho odborností je psychiatrie a nyní je představitelem Institutu celostní medicíny MUDr. Josefa Jonáše v Praze, který má údajně sdružovat patnáct lékařů alternativně medicínského zaměření.
Lékařské vzdělání autora je jistě příčinou toho, že zdaleka ne vše, co v této knize najdeme, je chybné a z hlediska prevence i léčby různých onemocnění neužitečné. Dr. Jonáš se úspěšně vyhýbá celé řadě nesmyslů a naivit, s nimiž se v podobných knihách běžně setkáváme (nepopírá například, že mikroorganismy jsou hlavní příčinou infekčních onemocnění nebo že je za všech okolností škodlivé pojídat maso či pít kravské mléko - je však otázkou, zda je to samozřejmostí či zásluhou). Platí to zejména o úvodních kapitolkách, které pojednávají o vzniku nemocí a faktorech, které ovlivňují naši náchylnost k nim. Pokud jsou zde nějaké větší chyby, nejsem je jako pololaik schopen bezpečně odhalit. Místy tuším jen určitá zkreslení a důraz na málo prověřené hypotézy. Kapitolka "Vedlejší účinky lékařské léčby" (str. 30 - 32), například, je takříkajíc "odfláknuta" na necelých třech stránečkách a omezuje se na výklad k antibiotikům, kortikoidům (autor hovoří z neznámého důvodu jen o hormonu kortizonu) a k amalgámu. U některých tvrzení by se ovšem slušelo uvést zdroje, odkud bylo čerpáno. Na to, co bude následovat dále, nás v textu upozorňují jen zmínky o tajuplných "ultrajemných vyšetřovacích metodách".
První jednoznačně "zajímavé" tvrzení jsem našel na str. 46 (v pojednání o elektrosmogu). Skutečně by mě zajímalo, zda "Švédské studie prokázaly, že pod vlivem záření televizoru nebo počítače je z amalgámové zubní výplně uvolňováno několikanásobně více rtuti než u lidí, kteří s tímto druhem záření do styku nepřijdou". Sedě právě u počítače, hned jsem si musel ohledat jazykem plombu. Na druhé straně jsem ovšem též s "vděčností" pomyslel na naše zdravotní pojišťovnictví. To tuším proplácí nejraději právě výplně amalgámové, které jsou v leckteré zemi již zakázané, ba dokonce bez ohledu na jejich interakce s televizním zářením. Doufám, že dr. Jonáš tuto situaci napomůže změnit.
Těžké kalibry alternativní medicíny či spíše medicínské pavědy se počínají objevovat od strany 50., kde je popisováno vyšetření "ultrajemných energií Vollovou metodou". Jinde bývá tato metoda označována jako elektroakupuktura dle dr. Volla (EAV). Onemocnění se poznají podle tajuplné reakce přístroje měřícího zřejmě elektrický odpor v akupunkturních bodech, vloží-li se do něj tzv. nosoda - jakási substance vyrobená z nemocného orgánu či patogenního agens. Pomocí této metody se dr. Jonáš snaží zbavit pacienta drahých přístrojových vyšetření (a nepíše, že nesmyslné vyšetření Vollovou metodou si pacient musí hradit z vlastní kapsy - a ještě dlouho bude muset, jak alespoň ve své naivitě doufám). Stejnou biomedicínskou absurditou a ryzím šarlatánstvím je tzv. kinesiologický test (str. 53): Abychom vyzkoušeli, jak pacient reaguje na určité jídlo, položí mu terapeut lahvičku s potravinou na prsa či na pupek a testuje sílu pažních svalů při předpažené ruce. .... Jestliže je svalová síla oslabena, pak při tlaku na paži terapeut tuto okolnost okamžitě pozná. Jakmile potravinu z těla pacienta odstraníme, svalová síla se vyrovná. V následujícím textu konečně čtenář dochází poznání, že předchozí výklad o škodlivosti různých vnějších vlivů a zejména diagnostika "chronické intoxikace organismu" různými alergeny a podobnými látkami se opírá o metodu EAV nebo o kinesiologické testy. Jinými slovy, často problematické hypotézy jsou prověřovány úkony víceméně magickými, které nemají s lékařskou vědou nic společného, i když se tak tváří. Citát ze str. 72:
Ultrajemnými metodami testujeme i zatížení elektrosmogem, zátěže televizní nebo počítačovou obrazovkou. Také u těchto případů může pomoci léčba nosodami (obdoba homeopatik - pozn. recenzenta). Aqua FS (hádám dle německého Fernsehen) ruší zátěže televizní a počítačové obrazovky, Aqua pluvia ruší zátěž způsobenou Černobylem, Aqua R 100 a Aqua 500 ruší zátěž rentgenovým zářením, Stroncium, Cesium, Radon, to jsou nosody pro odstranění dalších vlivů radioaktivity, Aqua elektrostatisch se dá použít proti zátěži elektrosmogem a dokonce Aqua luna compositum může pomoci vyřešit negativní vliv náměsíčnictví na imunitu. To je síla, není-liž pravda! Raději se dalšího komentování vzdám, nebo se o sobě zase dočtu, že jsem vytvořil "flatus vocis".
Na str. 84 se můžeme dočíst i o detoxikačních homeopatických preparátech. Idea je velmi jednoduchá. Homeopatikum, např. Plumbum metallicum (kovové olovo) obsahuje jakési nepatrné stopy olova. V organismu údajně či skutečně intoxikovaném olovem by tedy po podání tohoto homeopatika mělo dojít ke zvýšení vylučování olova z těla (podobné je léčeno podobným). Bylo by nesmírně zajímavé vědět, z čeho byla vyrobena nosoda pro potírání účinků televizní obrazovky. Z rozemletého televizoru? Je alarmující, že těmto léčivům jsou ochotni věřit občas i vzdělaní lidé - a že jsou lékaři schopní je ordinovat.
Na str. 87 je popisována nová metoda léčení alergie: Velmi významnou úlohu hraje léčba biorezonanční terapií, což je zcela ojedinělý způsob léčby. Z lidského organismu se snímá vlnění, které se analyzuje, modeluje a vrací zpět již ve formě ideálního léčebného vlnění. Do přístroje je možné také vložit vytestovaný alergen a biorezonanční vlnění přes něj nechat probíhat. Tento postup léčí velmi šetrným přírodním způsobem ....
Kdyby se snad dr. Jonáš někdy k této recenzi dostal, rád bych znal odpovědi na tyto otázky:
1. Jaké vlnění z našeho organismu vystupuje, co je na něm analyzováno a jakým způsobem je modelováno? Jde o EKG? EEG? Nebo snad o auru sváděnou po psychotronickém způsobu do antény z provázků?
2. Jak interaguje biorezonanční vlnění např. s pylovými zrny nebo s amalgámem? Jak se na něm tato interakce projevuje?
3. Kdo a na základě kterých prací dokázal, že tato metoda funguje a není tím, co se obvykle označuje jako prachsprostý podvod, navíc provedený velmi kvalifikovaným způsobem?
4. Proč dělá ze svých kolegů i z laiků dr. Jonáš hlupáky?
Na posledně citovaných stránkách zřejmě text kulminuje a dále již frekvence pavědy klesá na úroveň obvyklého homeopatického folklóru. Zbývá dodat, že tento spisek je pouze jedním z dosti početné řady, kterou již dr. Jonáš vyprodukoval.
 


Vladimír Liška: Svět záhad, tajemství a dobrodružství.

Vydalo nakladatelství ETC Publishing, Praha, v roce 1997. 251 stran textu je doplněno malou obrazovou přílohou.
Pan Liška patří bezesporu k našim tvořivým záhadologům a je to autor vpravdě národní, neboť se neomezuje jen na obvyklé kompilace ze zahraničních zdrojů, nýbrž přispívá do hřivny záhadologie i kauzami českými. Do značné míry se to týká i prvního oddílu knihy (Historické otazníky), kde si můžeme počíst o Keltech, Marobudovi, Wogastisburgu, dívčí válce, Psohlavcích, ba i o atentátu na Heydricha. Posouzení této části textu ponechávám s jistou škodolibostí historikům.
Další oddíl knihy se nazývá Tajemství archeoastronautiky. I při hodnocení tohoto oddílu by se s výhodou uplatnil historik. Nejdříve se seznamujeme s osudem původních obyvatel Kanárských ostrovů - Guančů. Autor nám nabízí několik, žel neověřitelných teorií o jejich původu, například egyptském či atlantském. Od strany 59 pan Liška začíná teoretizovat o menhirech a jiných megalitech a seznamuje nás i s některými vskutku velmi zvláštními teoriemi (str. 61): ...Elektronové pulzace kamenů prý kolem sebe mohou vytvořit elektromagnetické pole a proudy elektronů jsou pak určitou formou vysílání „záznamu kamenného magnetofonu“. Citlivá média prý tak mohla s menhiry komunikovat a dešifrovat poselství z hlubin věků. Zdá se, že v podobných spekulacích není nic nemožné. Autor zřejmě dosti sympatizuje s názory von Dänikenovými, které jsou o několik stran dále citovány a cosi podobného jsem, též četl u Stuarta Gordona (Paranormální jevy - ilustrovaná encyklopedie, I. a II. díl (1997). BETA - Dobrovský a Ševčík, Praha - Plzeň. - viz též recenzi v Univerzitních novinách 12/1997). Přesto se však nemohu ubránit ještě jednomu citátu (str. 65): Odborníci objevili i další zvláštnost dolmenů. Kamenné desky kumulují teplo slunečního záření (takto činí každé těleso vystavené slunečnímu záření - pozn. V.M.). A nejenom to! Podobným způsobem se v překladových tabulích soustřeďuje i zemský magnetismus a ultrazvukové vibrace. Pod některými dolmeny byly rovněž zjištěny silné geomagnetické anomálie, negativně působící na lidský organismus. Byla stavba těchto dolmenů způsobem varovné signalizace? Vyloučit to nelze. Paralelně čtu Vzpomínky na minulost od manželů Malinových a připadám si značně ošizen, že se nemohu v jejich knize o ničem takovém podrobněji poučit. Místo toho Malinovi zbytečně rozpitvávají, jakým způsobem se menhiry a dolmeny údajně vztyčovaly. To je přece jasné! .... bylo to možné jen za pomoci nám dnes již neznámých technických principů (stále str. 65).
Vynecháme obligátní povídaní o pyramidách a pyramidových silách. Na ně navazuje jen mírně skepticky vyznívající líčení kletby Tutachamónovy hrobky (viz Utopený Archimedés). Dále se dočítáme o zkáze Sodomy a Gomory, přičemž je ventilována především Argestova hypotéza nukleárního výbuchu. Oddíl končí výkladem k tibetským tajemstvím a bájné Šambale. To je taková alternativa Atlantidy.
Další oddíl se nazývá Záhady parapsychologie a začíná pojednáním o tzv. Filadelfském experimentu (opět viz Utopený Archimedés). Tento prapodivný experiment, o jehož provedení není ostatně příliš přesvědčen ani pan Liška, má sloužit obhájení teze, že neviditelnost věcí (ve smyslu jejich zmizení) je možná. Něco takového by prý mohlo být i UFO. Zaznamenávám i takovýto výrok (str. 89): Při náhodných setkáních lidí s UFO se někdy objevují historky o údajných únosech lidí mimozemšťany. Bez jakéhokoliv zpochybňování syndromu únosů do UFO, který nepochybně existuje, nelze vyloučit ani to, že tyto prožitky byly v některých případech právě vlivem elektromagnetického silového pole na lidskou psychiku. Halucinace ...  by mohla být jeho výsledkem. Pomineme-li logické rozpory mezi jednotlivými větami tohoto citátu, můžeme být rádi, že se věc konečně nějak kloudně vysvětlila.
Vynecháme kapitolku o záhadných zmizeních i zmatečnou kapitolku o tajemství inteligence (autor evidentně není schopen posoudit biologickou relevantnost různých hypotéz). Vynecháme i Raymonda Moodyho a jeho tunel do záhrobí. V kapitolce Neviditelný dvojník se hovoří o auře a pan Liška se ji snaží objektivizovat na bázi Kirlianovy fotografie. Tuto kapitolku bych musel citovat asi celou. Styl a způsob práce autora s vědeckými fakty i s nevědeckými smyšlenkami snad ukáže alespoň stručná ukázka ze str. 101:
Ačkoli se o fenoménu aury vědělo již před tisíciletími a našel svůj výraz například v zobrazování svatozáří, exaktní důkaz o její existenci byl podán až v tomto století zásluhou ruského radioinženýra Kirliana. Tomu se totiž podařilo poprvé auru vyfotografovat pomocí speciálního vysokofrekvenčního generátoru. Později se Kirlianovy fotografické metody začalo užívat například v medicíně jako důležitého nástroje diagnostiky různých onemocnění. Své uplatnění našla Kirlianova metoda i v kriminalistice nebo archeologii. První věta je velmi spekulativní. Druhá chybná a zavádějící. Třetí víceméně lživá a totéž lze říci i o čtvrté. Ale vypadá to všechno velmi informovaně a vědecky, není-liž pravda?
Vynecháme UFO na Novém Městě Pražském v r. 1571, oživlé mrtvoly (zombie) a zmrtvýchstání vůbec.
Další oddíl se nazývá Ufologická mystéria a tajemství. Mj. se tu hovoří o „Tváři z Marsu“. Značná pozornost je věnována UFO nad Čechami a Moravou, jedná se o směs skepticky i pravověrně pojímaných případů. Vědecky fundované obhájce hypotézy o Gaii („inteligentní“ ekosféře) by asi příliš nepotěšila kapitolka Země jako inteligentní planeta? Do jednoho pytle se tu dostávají úvahy biologů, UFO, parapsychologie, C. G Jung se svým kolektivním nevědomím. Kapitola Tajemství hyperprostoru je zase „špatným snem“ pro fyziky - ve smyslu vulgarizace poznatků moderní fyziky. Vynecháme i kapitolky o únosech na UFO a jiných kontaktech s mimozemšťany, které jsou pojaty jako virtuální (psychická) realita, což dnes začíná vypadat jako únikový manévr ufologů, kteří vycítili, že už toho bylo napsáno příliš a bez jakýchkoliv hmatatelných důkazů. Ale co to tedy ufologové vlastně pořád fotografují? Psychické fenomény?
Kapitola Záhadné podmořské fantómy zabrousila do záhadologie typu Bermudský trojúhelník se zaměřením na podivné ponorky. Supertajné technologie nás zavádějí do tajných amerických základen, kde se vyvíjejí letadla na antigravitační pohon (s ohledem na stav vědy je to asi stejné, jako kdyby nás Archimedés zavedl v Syrakusách do továrny na atomové pumy).
Další oddíl Osobnosti dějin stále záhadné musím ponechat k posouzení osobám historie znalým. Jen pro úplnost uvádím, že se zde jedná o Ježíše Nazaretského (léčitel a psychotronik), Jana Křtitele, sv. Pavla (epileptik), kouzelníka Merlina, Janu z Arku, Perchtu z Rožmberka, Napoleona Bonaparte, Boženu Němcovou (šlechtična?), Adolfa  Hitlera (sebevražda?).
Posledním velkým oddílem jsou Záhady nejen pro vědu. Část je takové povahy, že proti ní asi nelze mnoho namítat. Hovoří se tu však i o energetických bytostech (jiní tomu zřejmě říkají mimozemšťané) a o kryptozoologii (jeti, lochneska, upíři, vlkodlaci - při porfyrické chorobě má člověk získat cosi na způsob vlčí tlamy!). Najdeme tu i naivní kritiku evolucionismu, a to na bázi údajných artefaktů, které by měly nasvědčovat lidské existenci již před stovkami milionů let.
Kdybych se měl pokusit závěrem o nějaké zevšeobecnění, asi bych tvrdil, že vedle selektivního myšlení je charakteristickým rysem autora jeho neschopnost posoudit validitu informací a kvalitu jejich zdrojů. Jinak (s výjimkou většího počtu exkurzí do historie) na této knize není nic, co by ji činilo lepší, než jsou knihy srovnatelné.  Není ale také o nic horší než analogické překlady z cizích jazyků.
 


Jean-Claude Secondé: Magnetismus - člověk v tajemném sevření

Pravděpodobně z francouzského originálu (copyright Presses du Châtelet, 1966) přeložila PhDr. Blažena Zifčáková. Vydalo nakladatelství ETC Publishing, Praha, v roce 1997. Necelých 150 stran vlastního řidšího textu bez obrázků.
Úvodem této malé recenze je nutno říci, že Secondéova kniha nepojednává o magnetismu, jinak dosti známém fyzikálním fenoménu, nýbrž o magnetizérství. Má velmi blízko k tomu, co je u nás a výjimečně i jinde označováno jako psychotronika. Autor se prezentuje jako léčitel celkem tolerantní k vědecké medicíně, má jakési „odborné“ alternativně medicínské vzdělání (Heilpraktiker).
Několik prvních stran textu je věnováno historickému úvodu, kde se můžeme dočíst např. o léčivých schopnostech francouzských králů a značná pozornost je zákonitě věnována Mesmerovi a řadě francouzských magnetizérů, kteří jsou u nás méně známi. Velmi mě zaujala, mj. v souvislosti s mým nedávným drobným sporem s prof. Nakonečným, tato zmínka ze strany 17: Jestliže experimentální výzkum, na nějž se až do té doby magnetismus odvolával, byl schopen zaujmout odvážné vědce, zájem okultistů mu naopak značně uškodil a zdiskreditoval ho v očích mnoha osob. Že nějaký ..... Gérard Encausse alias Papus (1865-1916) ..... se příliš zajímá o magnetismus, to znamená nadlouho konec s jeho věrohodností. Zajímavé, že ano?
Dosti mě překvapilo, že atlantský vizionář a dálkový léčitel Edgar Cayce je rovněž řazen mezi magnetizéry (str. 19). Následují stručné životopisy dalších léčitelů podobného druhu, u nás vesměs málo známých.
Na str. 37 začíná kapitola Nácvik magnetismu. V zásadě jde o různé cviky prováděné s rukou, při kterých se „magnetismus“ projevuje jako teplo, brnění či obdobné pocity. Patří sem i správné dýchání a vizualizace. Mnohem více překvapení však přináší kapitolka Mumifikace a magnetismus, která počíná na str. 43, neboť není zásadní rozdíl mezi mumifikací a magnetizací (str. 44). Nepochopil jsem sice, k čemu je mumifikace např. potravin nebo květin dobrá, zejména pokud na jejím začátku některé potraviny páchnou. Jsem ve značných rozpacích, co mám citovat. Snad toto (str. 45):
Fyzická činnost (při mumifikaci sardinky nebo např. steaku - V. M.)
1. Umístěte ruce nad předmět (vkládání rukou), na vzdálenost jednoho centimetru, po dobu dvaceti vteřin. 2. Pomalu pohybujte rukama souběžně nad předmětem, až budete přesahovat jeho okraje. 3. Sevřete ruce v pěst a rychle je zvedejte nahoru. 4. Otevřete ruce zcela na plocho a stále souběžně, jako na začátku, postupujte pomalu jako v bodu dvě. 5. Na závěr ukončete studených foukáním a ústa přibližte asi na vzdálenost patnácti centimetrů od předmětu. Na jazykovém půvabu předchozího textu jsem pochopitelně nic nevylepšoval. Jakmile člověk zvládne mumifikování potravin, může začít s mumifikováním alias magnetizováním vaty (přikládané na chorá místa) či oděvu. Vše lze provádět i bez fyzického kontaktu s magnetizovaným objektem, můžeme si ovšem pomáhat vizualizací. Magnetizují se pochopitelně i šperky a talismany (str. 50). Zde se však již o mumifikaci mluvit přestává.
Na str. 53 počíná kapitola Podmínky úspěšného magnetismu. Tak například se nemá magnetizovat při chřipce nebo při únavě. Magnetizaci nemá provádět dítě nebo adolescent. Citlivější k působení jsou tělesně pracující, umělci, osoby provozující jógu či bojová umění. Problémy naopak bývají s literáty a vědci. Lékařské znalosti jsou doporučovány, nenechte se však ovlivnit lékařskou diagnózou: právě tak jako léčitel ani lékař není uchráněn omylu (str. 56). Léčitel by měl pořádně baštit, aby měl dost energie. Vegetariánství a makrobiotika se příliš nedoporučují. Spiritualita je žádoucí, ale nic není potřeba brát příliš dogmaticky. Je třeba i pořádně spát a občas chodit bosky (nabíjí se tím organismus).
Kapitola pátá pojednává o Pohybech a hmatech. Nesvědomitě ji přeskočím, poskytnu jen malý citátek ze str. 65: Aby (magnetizér) provedl očištění, musí oklepat prsty pohybem ruky, jako byste se chtěli zbavit nějaké lepivé látky. Opakujte pohyb tolikrát, kolikrát je potřeba, až se budete cítit „v bezpečí“.
Od str. 83 (kapitola Magnetismus a zdraví) se můžeme poučit o tom, co a jak léčit. Zde jsem nenalezl nic, co by bylo nutno zvláště tepat. Autor se omezuje na „léčení“ stavů banálních a život neohrožujících. Na mnoha místech jsou doporučovány návštěvy u lékaře či souběžná klasická léčba. Kapitolu sedmou o relaxacích a meditacích vynecháme, nic zvláštního v ní není. Naopak jako velmi cenná se mi jeví další kapitola, kde se celkem zasvěceně a rozumně mluví o legálnosti a nelegálnosti léčitelských praxi. Vše se však týká Francie a pozná se to jen z kontextu. Pro náš léčitelský lid tedy žádná velká pomoc. Spíše truchlivá perspektiva soudních pří a pořádného zdaňování příjmů.
Z mého hlediska je asi nejzajímavější kapitola Magnetismus a věda. Zde se ukazuje, že autor se příliš neřídí svou vlastní radou, totiž studovat lékařskou a jinou odbornou literaturu. Obvyklá pozornost je věnována Kirlianově fotografii, tradičně špatně vysvětlované a selektivně chápané. Autor nerozumí elektřině, náš zdatný gymnazista by mu mohl dávat lekce a dělat mu vědeckou korekturu textů. Na str. 112 se z ne příliš jasných důvodů hovoří o mozkových vlnách alfa, které, jak známo, mají frekvenci 8 - 13 Hz a jsou charakteristické pro duševní a tělesný klid. V této knize se však navíc dovídáme, že mají dosah 43 000 km! Tak to je, když si někdo plete dosah s vlnovou délkou (číslo odpovídá vlnové délce kmitů elektromagnetického pole o frekvenci 7 Hz šířícím se vakuem). V reálné praxi je  problémem tyto vlny detekovat již jen pár centimetrů od povrchu mozku, elektrody k jejich snímání je třeba přikládat přímo na kůži a měřená napětí pak mají velikost kolem pouhých padesáti mikrovoltů. Až neuvěřitelným blábolem je tvrzení na další straně, které má jaksi podporovat „elektromagnetické“ zdůvodnění magnetizace.  Plete se tu zřejmě feromagnetit s feromagnetismem nebo obecně feromagnetickými látkami a vůbec magnetizérství se skutečným magnetismem. Připouštím, že dále zmiňovaný prof. Yves-André Rocard (1903-1992), matematik a fyzik, patřil skutečně k lidem kteří pracovali ve Francii na atomové bombě, hlavní oblastí jeho zájmu však byla radioastronomie. Studiu „biomagnetismu“ se dle internetového zdroje věnoval Rocard až ve stáří a značně si tím pošramotil pověst u svých kolegů. Tedy:
Je v lidském mozku feromagnetit? Je to hypotéza profesora Y. Rocarda, bývalého ředitele fyzikální laboratoře na Vysoké škole pro vzdělávání středoškolských profesorů, otce francouzské atomové bomby, vynálezce batyskafu a teoretika radiestezie (proutkaření - V. M.) „Ve Spojených státech“, píše, „hledají magnetit v mozku. Ví se, že krev obsahuje červené krvinky, které nesou mnoho hemoglobinu a který kyselina dezoxyribonukleová (DNK) krystalizuje na křemík a podivná věc, na feromagnetit. Je ostatně dokonale prokázáno, že člověk ho skladuje v malém množství v určitých místech těla ........ Každý z nás má feromagnetit a křemík v těle. Avšak magnetizér má ruce plné feromagnetitu a mozek plný křemíku“
...... a železných pilin, chtělo by se dodat. Předchozí molekulární úvahy byly zcela zcestné, i kdyby jejich autor byl desetkrát otcem francouzské atomové bomby. Tímto bych mohl tentokrát končit. V dalším textu je už jen povídání o barevnosti aury, o šamanismu a několik vhodných modliteb.
 
 


Hartwig Hausdorf: Když si bohové hrají na Boha

Z německého originálu Wenn Götter Gott spielen vydaného nakladatelstvím Albert Langen/Georg Müller Verlag v r. 1997 přeložil Rudolf Řežábek. Vydalo nakladatelství Brána, Praha, 1997. Křídová obrazová příloha, 187 stran.
Von Däniken má pár zdatných pokračovatelů a pan Hausdorf k nim s největší pravděpodobností patří. Větší část této knihy proto pojednává o věcech, o kterých jsem psal již několikrát a které byly a jsou kriticky rozebírány i skeptickými autory zavedenějšími. Rovněž s ohledem na jistě ne nekonečnou míru trpělivosti čtenářů Univerzitních novin si dovolím pojednat pouze o některých autorových myšlenkách, které se mi jeví jako originální, nebo alespoň málo otřelé.
Takže vynechávám povídání o skalních kresbách a jiných tzv. archeologických důkazech osobní přítomnosti mimozemšťanů na Zemi. Vynecháme i Maltu s jejími zajímavými kamennými kolejemi. Trochu pozornosti však musíme upřít na kapitolu třetí, která má blíže k biologickým vědám. Nejdříve je řeč o neandrtálci s prostřelenou lebkou, míněno vysokorychlostním projektilem. Má v lebce malou díru a na protilehlé straně chybí značný kus kosti. O náhodném poškození nemůže být ani řeči, jak jinak. Všichni přece víme, jak skvěle jsou zachované jen pár desítek tisíc let staré lebky! Dále je řeč o trepanovaných lebkách a neolitické chirurgii vůbec. Nečíst nedávno Vzpomínky na minulost manželů Malinových, kde se o trepanacích zevrubně hovoří, podlehl bych autorovu náhledu, že se nám oficiální archeologie zase snaží cosi zatajit. Jen tak mimochodem se v textu jaksi ztrácí rozdíl mezi trepanací lebky a operací mozku. Autor ví, že neolitičtí chirurgové trepanací odstraňovali hematomy a nádory, ale zřejmě netuší, že takto spíše vyháněli zlé duchy, kteří bytovali v hlavách nestandardně se chovajících jedinců. A někdo to všechno přece musel neolitické chirurgy naučit, jak se praví na str. 48. Nejen obyčejné trepanace jsou příčinou našeho údivu. V jedné trepanované 4000 let staré lebce objevil antropolog Paul Broca, muž zřejmě zcela reálný,  i šest kovových vláken - něco podobného je implantováno do mozku i dnešním obětem ufologických únosů, jak praví Hausdorf. U zmínky o kovových vláknech byla citace - nahlédl jsem proto do seznamu literatury, jaký že to odborný časopis byl citován. A ejhle - von Däniken!
Jak se praví na str. 57., na podzim v r. 1989 v rumunském městě Jassy objevili dělníci cestu do hlubin země krytou třímetrovou kovovou deskou, na níž byly vyobrazeny ufologicky relevantní humanoidní bytosti. Pod deskou pak byl nalezen pramen vody schopný skvěle léčit rakovinu. Dnes je prý všechno zabetonované a mlčí se o tom. Kam zmizela ona kovová deska, nevíme. V Rumunsku se toho vůbec našlo více zajímavého. Vše je důsledně prozkoumáváno se senzačním výsledkem a pak se to kamsi ztrácí. Proč asi?
Nalézají se někde ožehnuté a dokonce povrchově natavené kameny? Například prý na hoře Molpir, která má býti nedaleko Trnavy. Žádné požáry. Jedině trysky startujících korábů. Odkazovat v této souvislosti  na experimentální archeologii se mi jeví již jako přehnaná podlézavost vůči šéfredaktorovi Univerzitních novin.
Jistě jedním z vrcholů zde diagnostikované knihy je text na str. 77 a dále. Cituji: Už roku 1529 byla vynalezena třístupňová raketa, a to do nejmenších technických podrobností. Roku 1555 byla v sedmihradském Hermannstadtu (dnešní Sibiu) odstartována a přesně podle plánu vzlétla do vesmíru.
V příslušném místním muzeu je prý vše dobře zdokumentováno. Průkopník renesanční kosmonautiky, dělostřelec Haas, stavěl na vrcholcích svých raket i jakési domečky, zřejmě pro posádku. Část potřebného paliva (poněkud záhadnou substanci označenou jako čpavkový líh) získával Haas z moči. Kolik jí asi tak potřeboval, táži se? Ostatní používané chemikálie mj. ukazují, že Haas předběhl o pár set let i moderní chemii - např. výrobou etylacetátu z ethanolu a octa.
Pomineme kapitolu o výrobě létajících disků (princip pohonu: odstřeďování elektronů při rotaci disku) v USA v padesátých letech - otcem vynálezu je zneuznaný elektrotechnik jménem Searl. S automatizovanými disky se dařilo oblétávat zeměkouli, ale nikdo tomu nevěřil, svědkové se nedostavili, takže jich není. Další úspěšný pokus byl vykonán v r. 1968, tentokrát před svědky - blíže nespecifikovanými spolupracovníky. Informační zdroje? Ufologické. Geniální vynálezce ovšem stále žije a plánuje další experimenty. Vytvořil mezitím generátor elektrické energie, takže se stal nezávislým na elektrárně. Ta jej však žalovala pro neplacení dodávky energie a zapojila se takto do boje temných sil proti vynálezci. Jeho generátor se zastavil, když na něj byly zamířeny televizní kamery. Proč. Protože jejich vysokofrekvenční pole generátor rušila.
Létající talíře nad antikou a středověkem vynecháme. Vynecháme částečně i „klasickou“ Agrestovu hypotézu atomového výbuchu u Sodomy a Gomory. Toto povídání však plynule přechází do výkladu umělých změn dědičnosti.  Nejdříve jsou popisovány reálné výsledky genetického inženýrství. Pak se ocitáme jediným skokem mezi Mínotaury a Sfingami. A proč řeč o Sodomě a Gomoře? Tamní nukleární exploze totiž zničila zmiňované mutanty, protože odlétající návštěvníci z vesmíru považovali přece jen za  příliš riskantní něco takového nechávat v rukách lidstva.
Tiahuanaco a jeho záhady, domnělé i skutečné, vynecháme, problematika je známa.
Nebudu ani podrobněji analyzovat závěr knihy, v němž autor buduje své hypotézy o minulosti naší planety a lidského rodu zvláště na základě „fakt“ výše uváděného druhu. Úplně na závěr se autor zaštiťuje von Dänikenem a podniká (dle svého názoru) ničivý výpad proti oficiální vědě, která tvrdošíjně nic nedá na ztracené důkazy a „vědecké“ konstrukce amatérů. Odpůrci archeastronauitky totiž dle Hausdorfa buď žijí v zajetí náboženských dogmat  nebo mají jednoduše strach si připustit, že naše civilizace je jen hříčkou Bohů - obyvatelů jiných světů vesmíru.
Na úplném konci knihy je i pěkný slovníček pojmů. Něco je dobře opsané z encyklopedií normálních (heslo entropie například doslovně z Malé československé encyklopedie - ač nikde nenajdeme zmínku o tom, že by překladatel či český editor do textu něco přidávali), něco z encyklopedií paranormálních. Není tu celkem co kritizovat, s výjimkou nejasných relativistických výpočtů na str. 171. Ještě více na konci se nachází kopie azbukou psaného dokumentu, který má býti expertizou jakéhosi geologického ústavu v Moskvě, dosvědčující mimozemský původ jistých artefaktů. Nikoliv na základě artefaktů jako takových, nýbrž na základě staří geologických vrstev z okolí uralských říček, kde měly být ony artefakty po tisících nacházeny zlatokopy. Jsou rozpoznatelné pouze pod silnou lupou. Kdo garantuje, že sotva milimetrové zkroucené drátky pocházejí z oněch vrstev, se v textu nepraví. Zato azbukou psaný text musel být pro většinu německých čtenářů pěkným počtením.
Vůbec se zdá, že kniha je opepřena východoevropskými záhadami více než vrchovatě. Zřejmě Ural či Jassy jsou pro změkčilého Němce již stejnou exotikou jako Velikonoční ostrov nebo Tiahuanaco. A navíc tam asi žádný nepojede, aby si cokoliv ověřoval. Jest tam nevlídno až nebezpečno.

Literatura:
Malinovi, Jaroslav a Renata (1992): Vzpomínky na minulost. Masarykova Univerzita, Brno.
 
 


Jenny Randlesová a Peter Hough: Život po smrti

Z anglického originálu The Afterlife, vydaného nakladatelstvím Piatkus v Londýně v r. 1993 přeložil Ivo Šmoldas. Vydal Columbus v Praze v r. 1997, 249 stran, černobílé ilustrace.
Dnes předkládaná kniha patří mezi výpravnější a kvalitněji zpracované knihy svého žánru. Její název je trochu matoucí, protože o populárním Moodyho tunelu do onoho světa pojednává jen okrajově a jejím hlavním tématem je v podstatě spiritismus a okultismus. Pro komplexnost svého zpracování si však tato kniha zasluhuje zvýšené pozornosti. Jistě však ani v tomto případě nejde o kritickou analýzu, i když se některé části textu takto tváří. Skeptické argumenty jsou totiž uváděny selektivním způsobem a výsledným dojmem je spíše obhajoba paranormálna „poctivého“ proti „nepoctivému“. Některé skeptické pasáže jsou natolik zajímavé, že stojí zato si je přečíst, např. o vymyšleném duchovi na str. 117. Naopak, v partiích, které se zabývají apologetikou reálnosti světa duchů, je možno často objevit argumenty, které mohou stejně dobře posloužit i skeptikům, např. při hledání psychologických příčin různých fenoménů.
Autoři kupí jednotlivé příběhy - převzaté i originální, často kamuflované pseudonymy aktérů. Pro člověka mého ražení to je směsice výmyslů, halucinací, podvodů a možná občas kulových blesků či jiných jevů, které do závoje záhadnosti zahalila lidská fantazie. Pro spiritistu čili duchaře to jistě jsou všechno kvalitní důkazy existence duchů, pro ufologa jistě další důkazy o návštěvách mimozemšťanů. Některé historky by mohly být v ufologické literatuře přetištěny bez jakýchkoliv změn a komentářů. Nemohu si proto odpustit připomenout snahu, která v poslední době obecně vzkvétá, a to vysvětlovat UFO jako fenomény okultní či „jungiánské“.
Tradičně nebudu rozebírat veškerý text, ale povšimnu si opět jen některých zdařilejších či neotřelých míst. Proto vynechám i obvyklý filosofický a historický úvod, který se pohybuje po ose Jung - egyptská Kniha mrtvých - judaismus - hinduismus a buddhismus - islám - křesťanství - šamanismus.
Druhá kapitola pojednává o andělech a démonech a o setkáních lidí s těmito. Tak např. jistá Shelley Robertsonová (str. 27) pozorovala v noci za oknem podivný nelidský obličej. Karnevalová maska to prý nemohla být, protože dotyčná bydlí v prvním poschodí. To je skutečně silný argument, zejména v době, kdy lidé běžně dovedou používat dlouhé tyče. Všimněte si té tolerance, že připouštím, že dotyčná skutečně něco viděla.
Na straně 35. se poprvé setkáváme s „dokumentární“ fotografií, v tomto případě s docela vyvedeným svítícím andílkem, která má sloužit jako svého druhu důkaz pravdivosti toho, o čem je tato kniha. Některé dále uváděné obrázky jsou ovšem natolik naivní, že i autoři se zmiňují o reálné možnosti dvojexpozic a jiných manipulací s fotomateriálem. Přesto však neváhají tyto naivismy zařazovat do textu.
Za každou kapitolou se nachází jakési shrnutí argumentů pro a proti. Podívejme se, co má být argumentem „pro“ podle textu na str. 43 (týká se andělů a démonů):
- V některých případech jsou účastny tělesné počitky. Mohou být pouze „představované“?
- Jak sdílí jeden člověk tutéž halucinaci s jiným, aniž si řeknou jediné slovo?
- Démoni a andělé mohou být objektivní entity, které užívají negativní a pozitivní emocionální energie, aby se zjevovaly v našem světě. Jejich vnější vzhled přitom tvaruje naše vlastní očekávání.
Proberme si to. Každý student medicíny či psychologie musí na první otázku odpovědět kladně. To je snad jasné. Ke druhému argumentu možno dodat, že člověk skutečně může něco s někým sdílet, aniž by s ním mluvil. Autoři zde možná položili jinou otázku než původně sami chtěli. Nejkrásnější je ovšem odrážka třetí: Nemohla by být přeformulována například takto: Démoni a andělé jsou entitami existující v naší mysli, která je sama formuje?
Kapitola třetí pojednává o spiritismu současném i minulém. Nejvíce se mi zalíbila zmínka o ektoplasmě, kterou mohou při seancích vylučovat média z  tělesných otvorů. Jedna ektoplasma měla být dle tvrzení na str. 63 analyzována na MIT. Popisované složení mi připomíná nejspíše sliny vyplivnuté poté, co jsme se trochu kousli do jazyka. Z téže strany si dovolím uvést i jeden větší citát:
Podle dr. W.J.Crawforda, vědeckého pracovníka a docenta strojního inženýrství na univerzitě v Belfastu, prokázalo jeho studium média Kathleen Goligherové, že ektoplasma vzniká nějakým způsobem přeměnou těla samotného média. Poté, co ji Goligherová vyroní, sníží se v porovnání se stavem před demonstrací její tělesná hmotnost. Crawford také ukázal, že hmotnost stolu, který sledoval při levitaci, se dočasně přenesla na médium.
Škoda přeškoda, že nevíme, o kolik se hmotnost paní Goligherové snížila, odkud byla její ektoplasma vyroněna a v jakém množství. Pak by bylo možné i posoudit, zda došlo k porušení zákona zachování hmoty či nikoliv. Autoři se takto možná sami ochudili o argumenty. K poslední větě citátu si dovolují podotknout, že k témuž by došlo, kdyby ona dáma stoleček jakýmkoliv způsobem nadzdvihla. Pokusím se v Internetu podívat na universitu v Belfastu a dr. Crawforda a o výsledku svého pátrání zpravím čtenářstvo, bude-li to něčím zajímavé.
Kapitolu o automatickém psaní vynechám celou, podobně jako kapitolu „Duchové“, ve které mimo obvyklých anekdotických příběhů nic zvláštního nenajdeme.
Kapitola šestá a sedmá mají příbuznou tematiku, totiž poltergeisty (šramotivé duchy) a strašidelné domy. Opět se jedná o snůšku více či méně známých strašidelných historek. Z konce kapitoly šesté (str. 135) však vybírám ukázku toho, co může být považováno za argument pro „reálnou“ existenci poltergeistů:
Badatelé Nandor Fodor a William Roll zjistili, že svědci občas věcmi házeli, aniž si toho byli vědomi. Roll jednoho „podezřelého“ při házení věcmi tajně pozoroval, a přece zkouška na detektoru lži „prokázala“, že dotyčný, ačkoliv popíral, že by byl házel, mluvil pravdu. Někteří badatelé se domnívají, že v takových případech poltergeist svědka načas ovládne a využije ho k tomu, aby své bizarní konání ještě umocnil.
Pro nás z této ukázky vyplývá ponaučení, že součástí průzkumu každého poltergeista by mělo být i důkladné psychiatrické vyšetření primárních svědků. A to pomíjím problematičnost dokazování jakékoliv pravdy pomocí „detektoru lži“.
Osmá kapitola pojednává o posmrtném životě zvířat, ale mnohem zajímavější je kapitola devátá, která pojednává o fenoménu elektronického hlasu - jinde bývá označován jako psychofonie. Duchové v tomto případě využívají různých elektronických pojítek. Nejvíce humbuku se nadělalo kolem záznamů různých hlasů na magnetofonový pásek, případně s využitím blíže nespecifikované elektroniky. Byla zkonstruována i elektronika pro přímou komunikaci se zemřelými. Některá pozorování by mohla být možná velmi zajímavá, pokud by byla dostatečně specifikována technická stránka věci. Nabízí se řada zcela racionálních vysvětlení, např. náhodné poslechy rozhlasových vysílání. Osobně bych přidružil i zbytky smazaných zvukových stop a pochopitelně i běžné šálení smyslů. Vím o tom své od doby, kdy jsem při návratech z Německa po probdělé noci kolem sebe opakovaně slýchal útržky německých vět, i když přítomní zcela určitě hovořili česky. Pokud se týče elektroniky, na lékařské fakultě v jedné z poslucháren občas hrávala rozhlasovou muziku zesilovací aparatura od mikrofonu a rušívala takto i veřejné schůze KSČ! Objevují se i vzkazy mrtvých na telefonních záznamnících. Dále existuje v jistém leteckém muzeu v USA i strašidelné letadlo, z něhož byly pořízeny zvukové záznamy podivných hlasů a šramotů.
Ještě zajímavější by mohla být kapitola desátá, kde duchové komunikují či zjevují se prostřednictvím videa a počítačů. Mimo jednoho problematického záznamu z bezpečnostní kamery tu toho však mnoho zajímavého není, dokonce ani zmínka o počítačových kontaktech s UFO, o kterých jsem četl jinde. Hlavní počítačový příběh tu není ničím jiným než subjektivním tvrzením jediného člověka.
Kapitolu jedenáctou o minulých životech si dovolím vynechat, pojednává o snech nebo hypnotických seancích, v nichž měly různé subjekty prožívat minulé či budoucí životy. Podobně naložím i s další kapitolou - o prožitcích mimo vlastní tělo, i když je tu popisováno i několik nedokonale provedených experimentů, které by mohly něco takového prokazovat. Poněkud připomínají pokusy našich psychotroniků v letech předlistopadových, kteréžto nemohly být nikdy pořádně před vědeckou komunitou obhájeny.
Teprve poslední dvě kapitoly pojednávají o tzv. předsmrtných prožitcích a smrti jako takové. Jsem docela ochoten uvěřit, že zážitek tunelu je „reálný“, protože o něm hovoří až příliš mnoho lidí. Věc má ovšem několik známých háčků: (a) nelze objektivně rozhodnout, zda tyto prožitky jsou či nejsou víceméně standardními halucinacemi našich mozků. (b) Nelze objektivně rozhodnout, zda tyto prožitky nastávají skutečně v okamžiku tzv. klinické smrti, či někdy úplně jindy, např. při probouzení z narkózy. Osobně mám značnou pochybnost, že by si člověk mohl z hlubokého bezvědomí cokoliv pamatovat.
Knihu Randlesové a Hougha uzavírám s tím, že snad patří k těm nemnohým, které mohou být zajímavé jak pro člověka věřícího v posmrtný život ve spiritistickém smyslu slova, tak i pro člověka skeptického. Oba druhy lidí zde najdou své. A mám pocit, že skeptikové možná i něco více, než by si autoři sami přáli. Peněz vyhazovat netřeba, ale za vypůjčení z knihovny tento titul možná stojí.
 


Johannes von Buttlar: Boží hra v kostky

Z německého originálu Gottes Würfel, vydaného nakladatelstvím Herbig v Mnichově v r. 1992 přeložila Olga Jeřábková. Vydalo nakladatelství Ikar, Praha v r. 1998. 205 stran.
Vezmi hrst fyziky, hrst biologie, půl litru parapsychologie a špetku ufologického extraktu, pořádně to protřepej a pak destiluj za měsíčního úplňku. Je pravděpodobné, že vznikne něco velmi podobného von Buttlarově knize. Protože ji nemohu citovat celou, omezím se jen na několik ukázek toho, co autor (vystudovaný psycholog, astronom, filosof, fyzik, matematik a velmi úspěšný autor literatury faktu -  jak psáno na přebalu knihy) dovede všechno vykouzlit. Tato kniha je pozoruhodná i tím, že na naivnějšího čtenáře působí místy  jako vědecké dílo. Jediné, čím se od skutečného vědeckého díla liší je to, že uvádí pouze argumenty „pro“ a žádné argumenty „proti“.  Posuďte sami - řeč je o údajné verifikaci Sheldrakeovy teorie morfické rezonance (str. 60):
Učí se tedy lidé skutečně rychleji věcem, které před nimi vyzkoušeli už jiní? V každém případě přinutily podobné experimenty dokonce i zaryté skeptiky v případě Sheldrakeových tezí k zamyšlení. Také Zoltan Dienes z oxfordské univerzity uveřejnil nedávno výsledky pokusu, při němž skupiny studentů podle Sheldrakeova vzoru rozpoznávaly tiskové chyby na obrazovce případ od případu rychleji.
No prosím, studenti se to učí stále rychleji - ale proč jen v experimentálních skupinách. Sám u sebe žádné zlepšování nepozoruji. Není v této ukázce fatální nedostatek dat? O kolik se učení studentů vlastně zrychlilo? Kde je mez tohoto zrychlení? Jak byly vyloučeny jiné velmi pravděpodobné vlivy, které mohou vést ke stejnému závěru, počínaje odlesky na obrazovkách a větší únavou jedné ze skupin konče?
Jiný příklad pseudovědeckého blábolu jsou úvahy o holografickém zpracování informace v mozku, kterými se zabýval v šedesátých letech neurochirurg Pribram (str. 66), jedna ze známějších postav světové pavědy:
Pribram se rozhodl ověřit tuto tezi experimentem. Dal zavést jemné drátkové sondy, napojené na počítač, do mozku pokusných osob. Pak si sedl před televizní obrazovku, na níž nebylo vidět nic než „sníh“, „bílý šum“. Chtěl tak otestovat reakci neuronu, nervové buňky v mozku. Z bílého šumu v televizoru si měla buňka zvolit libovolný vzor pro svou reakci. Výsledek: Mozková buňka si zřejmě zcela libovolně vybírala šumy a obrazy, aby z nich sestavila nějaký útvar.
Pribram: „Jsou-li naše buňky uzpůsobeny tak, že vytvářejí ze šumů takovéto vzory, odkud víme, co skutečně existuje? ...
Povšimněte si prosím, jaké čertovo kopýtko nám vykoplo z poslední věty. Odkud tedy neurochirurg Pribram vůbec věděl, že operuje nějaké mozky, když tuto myšlenku trochu rozvedu? Podívejme se však na předchozí text, který je v podstatě nepochopitelný, i když by opět mohl na někoho působit velmi vědeckým dojmem. Moje otázky:
Co má drátková elektroda společného s nějakými jednotlivými neurony, když snímaný signál, pochází pravděpodobně od mnoha různých neuronů v blízkosti „drátku“?
Kdo si vlastně sedl před obrazovku? Pribram nebo jeho objekty? Chyba v překladu?
Co když se jednalo o signál od buněk, které nezpracovávají informaci z dané částí zorného pole? O jakém útvaru sestaveném mozkovou buňkou je tu řeč? Kdo a kde tento útvar viděl? Navíc je zcela vyloučeno, aby jediný neuron zpracoval něco na způsob obrazu, neboť se svou funkcí podobá spíše elektronickému filtru, klopnému obvodu, či snad jednoduššímu integrovanému obvodu - nebudu raději pokračovat, neboť bych nerad dráždil jemnocit elektroniků.
Budiž, k rozsáhlému Buttlarovu vzdělání zřejmě neurovědy nepatří.
Podívejme se však, co píše Buttlar, vystudovaný fyzik,  o tzv. elektrogravitačním jevu, který fyzika nezná. Kdyby znala, bylo by možno sjednotit interakci elektromagnetickou s interakcí gravitační. Str. 132:
V jednom ze svých pokusů Brown dokázal, že volně zavěšený, svými póly vodorovně vyvážený kondenzátor se působením vysokého napětí pohybuje vždy ve směru kladného pólu. Při dalších pokusech vystavil Brown kolmo orientované konce pólů kondenzátorů působení vysokého napětí. Jestliže byl kladný pól dole, pohyboval se kondenzátor tímto směrem. Pokud však byl kladný pól nahoře, pohyboval se kondenzátor proti gravitaci vzhůru. Inverze polarity měla tedy za následek také inverzi směru posuvné síly. Na základě dalších experimentů vypracoval Brown podle vlastního vyjádření model „kosmického plavidla“: létajícího objektu na principu elektrogravitace bez pohyblivých částí, jehož pohon a řízení fungovaly pouze na bázi změny směru a zesílení kladného napětí.
Především, toto je vynikající námět pro fyzikální grant následovaný v těsném závěsu Nobelovou cenou a umístěním voskové figuríny experimentátora v nadživotní velikosti do muzea madame Thoussand. Nevíme jen zcela přesně, co to jsou konce pólů kondenzátoru a co to je změna směru kladného napětí, když napětí směr nemá. Je také otázka, jak by se tento kondenzátor měl nabíjet při letu volným prostorem, respektive měnit svou polaritu a kompenzovat ztrátu napětí. Zda je nějaký aktivní pohyb nabitého kondenzátoru vůbec možný,  ponechám k posouzení fyzikům. Dle mého názoru se dipóly v elektrickém poli Země mohou nanejvýš orientovat do nějakého směru, avšak těžko někam přesunovat, neboť silové působení na kladný a záporný náboj na kondenzátoru je dosti přesně stejné. Nějaké jemnější efekty mi nejsou známy. Je také zajímavé, že toto pozoroval jen pan Brown. A je také zajímavé, že se kondenzátory nevytrhávají z elektroniky a nepoletují po fyzikálních laboratořích. Je ovšem možné, že schopnost pana v. Buttlara popsat tak „nesmírně složitý“ fyzikální systém, jako je kondenzátor, je přece jen nedokonalá.
Závěrem této krátké exkurze si dovolím doporučit tuto knihu všem, kteří pochybují o tom, že od názorů, řekněme českého postmodernisty prof. Neubauera, přes názory Sheladrakeovy, Buttlarovy až k Cayceovým vizím budoucnosti nevede přímá cesta, cesta obklopená mrtvolkami toho, čemu se obvykle říká zdravý rozum. V této knize totiž můžeme najít vedle čisté pavědy i filosofování o potřebě pluralismu ve vědě, o vědě založené na intuici a o zaslepeném materialismu vědců, kteří brání skutečnému pokroku vědy.
 

MUDr. Josef Jonáš: Alergie

V rámci Jonášovy knižnice zdraví vydalo nakladatelství REMAT v Praze, v r. 1997. 111 stran poměrně řídkého textu bez obrázků.
Jak patrně většina čtenářů ví, doktor Jonáš patří k našim předním alternativním léčitelům. Původně se jako lékař zabýval psychiatrií a soudě podle počtu knih, které o alternativní medicíně vydal, by mohl být považován za jednoho z tuzemských mluvčích v této kontroverzní oblasti. Jak již sám titul napovídá, kniha pojednává o jedné z nejobtížněji léčitelných a nejúpornějších chorob naší civilizace. Autor má nepochybně pravdu, když říká, že s alergiemi si v mnoha případech tzv. oficiální medicína nedovede stoprocentně poradit. Poskytuje čtenáři celou řadu užitečných rad, jak zmírňovat příznaky této choroby a, i když poněkud zjednodušeně, dosti uspokojivě vysvětluje příčiny jejího vzniku. Je ovšem možné, že k příčinám všeobecně uznávaným si přidal i některé, které obecně uznávány nejsou.
Jak je mým zvykem, v případě knih o alternativní medicíně se nezabývám chválením autorů za všeobecně prospěšné rady, které z nich čtenáři mohou načerpat, ale spíše kritikou toho, co je balastem nebo mylnými konstrukcemi. Nejsem lékařem, a proto by někomu mohlo připadat zvláštní, že si vůbec dovoluji o některých věcech psát. Jsem si vědom svých omezení a všímám si jen těch míst v textu, která považuji za jednoznačně pochybná, rozporná a někdy přímo v rozporu rozumem. Vynechám proto prvních několik desítek stran textu, i když se i zde nacházejí místa, která se jeví jako poněkud podezřelá, a zastavím se až na straně 35, kde se hovoří o amalgámu, jakožto možném původci astmatu, ekzému a alergie na potraviny. Dle mé naivní představy by amalgám měl způsobovat především alergii na kovy, z nichž je složen, ale mohu se mýlit. Stomatologové (alespoň ti naši nealternativní) považují amalgám za bezpečný a neodůvodněné odvrtávání starých amalgámových výplní za činnost dokonce neetickou, takže našinec neví, čemu má vlastně věřit. Na další straně jsou za příčinu alergie označovány též geopatogenní zóny. Patřím k lidem, kteří o existenci těchto zón a zejména jejich vyhledávání pomocí proutků a kyvadel velmi silně pochybují. Citát ze str. 37: Stojí-li postel na takovéhle zóně, může člověk trpět různými poruchami regulace svého organismu, mezi než patří i alergie. Vollovým přístrojem (ten je v této publikaci velmi často zmiňován - pozn. V.M.) je možné měřit, jestli člověk pod takovýmto vlivem je, a zda je příčinou alergie. Je zajímavé, že o kousek dál dr. Jonáš varuje před tzv. odrušovači geopatogenních zón: Ještě jsem nenarazil na žádný, který by mohl změnit poměry v místnosti. Daleko rozumnější je odstranit elektropřístroje z ložnice, přestěhovat lůžko, používat přírodní materiály v posteli bez kovu či lepeného dřeva.
Na dalších stranách se hovoří o výživě a o očistě střev, která je považována za léčebnou i preventivní metodu. Pochopitelně se nachází v terapeutickém arzenálu Institutu celostní medicíny dr. J. Jonáše v Praze. Setkáváme se tu s diagnostikou zánětu mízních uzlin v okolí střev pomocí Vollova přístroje. Na str. 43 mě zaujaly tyto dva malé odstavečky:
Plísně přinášejí organismu i jiné problémy. Nezřízená chuť na sladké může svědčit o přemnožení plísní, protože tyto kvasinky tráví cukry a potřebují jich tedy dostatek k svému životu. Pacienti s dysbiózou, s rozšířením plísní, si stěžují na lepkavou stolici, silné větry, průjmy s hlenem, jindy na zácpy nebo křečovité bolesti břicha.
Kvasinky spotřebovávají z potraviny vitaminy a prohlubují tak jejich nedostatek. Kvašení cukrů a jiných uhlohydrátů vede ke vzniku alkoholů. Člověk pak má pocit, že nesnáší alkohol a snadno se opije.
Tento text si každý může analyzovat dle chuti, i věty si různě přehazovat. Snad bych jako částečně erudovaný biolog mohl připodotknout že plísně a kvasinky se mají k sobě stejně jako např. ptáci a savci. V souvislosti s potravinovými alergiemi je ovšem nutno se vystříhat potravinových alergenů. Dr. Jonáš doporučuje k jejich zjištění Vollovu metodu, zde v textu označenou jako EAV. Čištění střev lze v rámci prevence alergií, rakovin atd. podpořit i homeopatickými léky na bázi nosod.
Další kapitola pojednává o senné rýmě. Podívejme se, co všechno dr. Jonáš doporučuje k její léčbě na str. 47 a dále: akupunkturu, homeopatii (zde má dominantní postavení kyselina mravenčí, HCOOH, D6 - D30, případně kombinovaná s krví pacienta, správné homeopatikum je však nejlépe vytestovat opět Vollovým přístrojem), megadávky vitaminu C, med (protože obsahuje květní pyly), žvýkání včelích plátů, vynechat mléko, akupresura, léčba vlastní krví (odebranou v době, kdy je nejvíce pylu) a konečně metoda biorezonanční.
K posledně jmenované metodě si dovolím přiložit citát ze str. 52: Přístroj snímá vlnění z těla pacienta. Je už dobře prozkoumáno, že jinak vypadá vlnění ze zdravých orgánů a jinak z nemocných. Vlnění tedy nese jisté informace o nemoci, nebo, jinak řečeno, nemoc narušuje fyziologický vzhled tohoto vlnění. Přístroj patologické vlny obrátí a tuto modulovanou informaci z těla pacienta vrací zpět. Některé přístroje k takto modulované informaci přidávají i vlastní formy vlnění, které byly výzkumem stanoveny jako léčebné. Jednoduše řečeno, takový přístroj pracuje podobným systémem jako organismus energetického léčitele. Mezi pacienta a přístroj je také možno vložit konkrétní alergen, který přístrojem prochází. Je-li přístrojem vlnění obráceno, revertováno, pak podle zkušeností dochází k odalergizování buď v obecném slova smyslu, nebo k odalergizování na konkrétní alergen.
Citát jsem opsal skutečně pečlivě. Přiznám se, že si nedovedu dost dobře představit nějaký alergen procházející přístrojem, aby to přitom dávalo nějaký smysl. Pomocí podobného přístroje již byly jistou německou firmou u nás léčeny lesy prostřednictvím jejich fotografií a cosi velmi podobného se používá pro „aktivování“ obálek některých léčitelských publikací. Tolik pro úplnost. Ve vědeckých medicínských zdrojích se bohužel o této skvělé metodě nedočteme vůbec nic. Má stejné vědecké zázemí a patří tamtéž, kam i Vollova metoda.
Dovolím si vynechat kapitolu o astmatu, abych se zbytečně neopakoval, a více méně taktéž kapitolu se záhadným názvem Neurodermitis (možná, že to je totéž, co neurodermatitis, možná že nikoliv, dr. Jonáš to každopádně považuje za alergii). Druhá z uvedených kapitol je dosti obsáhlá a zahrnuje téměř celý terapeutický arzenál alternativní medicíny, včetně urinoterapie - homeopatické i nehomeopatické. Jako biofyzika by mě jen zajímalo, proč štítná žláza s oblibou odchytává (str. 67) radioaktivní látky. Vím, že odchytává jód, potažmo radioaktivní jód, ale nevím, jak to dokáže s jinými radionuklidy a co ji k tomu pudí. V této kapitole jsem též došel k ohromujícímu poznání (viz str. 69.), jak je možno se vyrovnat po homeopatickém způsobu s toxiny v životním prostředí (všemi). Vytvoří se prostě univerzální směs toxinů a vyrobí se z ní potencováním homeopatický lék. Budu se však ještě muset optat některého homeopata, jestli to homeopatie myslí s nosodami skutečně vážně, či zda jde o nějakou homeopatickou herezi. Ke konstituční homeopatii či zásadě „podobné je léčeno podobným“ mají totiž nosody dosti daleko.
Kapitolu o potravinových alergiích si dovolím vynechat. Je sice zcela Jonášovská, ale cosi poučného se v ní najde i z hlediska nealternativní medicíny.
Konečně se dostáváme ke kapitole poslední - Možnosti přírodní léčby. Zde je pravděpodobně shrnuto to, co dr. Jonáš považuje za nejdůležitější v alternativní medicíně. Stručně tu charakterizuje homeopatii, akupunkturu, elektroakupunkturu podle Reinharda Volla, terapii prostřednictvím reflexních zón na chodidlech, biorezonanční terapii (té jsem si již podrobněji povšiml), fytoterapii, léčbu minerály a stopovými prvky, enzymovou terapii (v příslušné kapitolce ovšem o enzymech není skoro řeč), tzv. chelátovou terapii aj. Zde jsem očekával i nějakou podstatnější informaci o Vollově metodě, nalezl jsem však jen toto (str. 105):
Přístrojem zkonstruovaným pro toto vyšetření lze podle energetických stavů příslušného orgánu učinit závěry, jaká je příčina alergie, které orgány jsou postiženy a které látky budou pozitivně působit na odstranění potíží. Touto metodou lze vyšetřit i takové stavy, které ještě nemůžeme nazývat nemocí, neboť jsou ve stadiu přechodu mezi zdravím a onemocněním. .... Akupunkturou podle dr. Volla jsme schopni stanovit zatížení těla jedovatými látkami jako jsou formaldehydy (plurál! - V.M.), těžké kovy .... nebo pesticidy či barviva v potravinách a jedovaté látky pocházející z průmyslu. Pomocí elektroakupunktury lze také zjistit velmi skrytá ložiska v zubech, mandlích, slepém střevě či v dalších orgánech. Rychlé je také vyšetření alergenu; především potravinový alergogram může být pro pacienta velmi přínosný.
Z jiné podobné literatury vím, že Vollův přístroj měří hodnoty elektrického odporu v akupunkturních bodech a že se při vyšetřování do něj mohou vkládat různé látky, a to za účelem stanovení jejich škodlivosti či léčivosti. Elektrický proud (co jiného?) bude tedy procházet např. homeopatikem či kočičími chlupy. Podle jiných zdrojů stačí, když vyšetřovaný drží při aplikaci přístroje lahvičku s příslušnou substancí v ruce. Vollův přístroj zřetelně patří do kategorie přístrojů jasnovidných.
Tak nevím, jak praví Jiří Menzel ve svých konformně smířlivých sloupcích v periodiku Story.

 



Stanislav Brázda: O magii, lásce a sexu
Vydalo nakladatelství Formát, Praha, 1998. 201 stran plus příloha s reklamami a barevnými fotografiemi.
Nebudu o této knize pojednávat dlouze, protože v zásadě nic nového nepřináší. Ukazuje nám především, že se některým našim psychotronikům daří velmi dobře, a ukazuje nám také, jak daleko již ve svých syntetických bádáních dospěli. Pan Brázda se vydal cestou od alternativní medicíny (je schopen diagnostikovat i AIDS, o banálnějších onemocněních ani nemluvě - viz Školu psychotroniky, Efekt, Praha, 1996, s. 66) směrem k magii, konkrétně k woodoo. Práce s virgulí, která má rozhodovat o správnosti sexuálních voleb jeho zákazníků, i magické praktiky mu zřejmě samotnému přinesly štěstí, protože v příloze knihy je vyobrazen společně se svou uhrančivě pohlednou přítelkyní - paní Xenou Longeri, takto kartářkou a numeroložkou. Na vůbec první barevné fotografické příloze je Mistr vyobrazen i se svým luxusním automobilem, patrně mercedesem (500,- Kč se účtuje za čtvrthodinovou konzultaci v psychotronické poradně, kam je nutno se předem objednat).
Pracovní metody pana Brázdy jsou poněkud neprůhledné, lze však očekávat, že převažuje vcelku známé dotazování se kyvadla, zda to či ono je pravdou. Lze se propracovat až na biochemickou úroveň organismu. Na str. 49 se např. praví: Při početí dochází ke zvýšení hormonu HCG, ale při zjišťování plodnosti se mi jeho měření neosvědčilo, protože zvýšený hormon HCG jsem „naměřil“ i u žen, které chtěly být gravidní a nedařilo se jim to. Sporadické exkurze do autorovy psychotronicko-magické dílny se mi jinak nejeví zcela srozumitelné. Např. na str. 19 se můžeme dozvědět toto: Psychotronická měření mi potvrdila, že námi „procházejí“ sinusoidy, a to minimálně dvě, maximálně pět. Jejich amplituda není stále stejná, a to ani co se týká jejich kladných a záporných period. Každá z nich je jiná (kladná i záporná) a mají i jiný časový úsek.
Pan Brázda tedy buď nedával ve škole pozor nebo objevil nějakou novou funkci sinus a zavedl jiný význam pro slovo perioda.
V textu mě však zaujalo ještě něco jiného, co svědčí buď o příklonu pana Brázdy k racionalitě, nebo možná též o strachu z konkurence. Na str. 123 se totiž hovoří o léčení davů a příslušné léčitelské výkony jsou označovány za sugesci nebo dokonce placebo efekt.
Na další pozoruhodnost jsem narazil v nestránkované příloze, kde jsou vyobrazeny amulety a talismany (musí být ze zlata a mít i správnou velikost). Nachází se tu mezi nimi i docela obyčejný křesťanský křížek a pod ním jest psáno toto: Na odrazení partnerů při seznamování, na odrušení psychosomatických zón. Musím přiznat, že se s termínem „psychosomatická zóna“ se setkávám poprvé. Reklamu klenotnictví, kde talismany a amulety zhotovují, nalezneme o několik stran dále.
Na téže straně má reklamu i psychotronik, psychopraktik a masér pan Ctirad Zamrazil, který vám mimo jiné provede i akupresuru erotogenních zón a také „Výměnu, přenášení a dodávání energie, posilování energetických vrstev, přepólování biomagnetického pole organismu“. Pan Zamrazil za vámi přijde i domů.

 



MUDr. Josef Hrušovský: Zázraky kvantové homeopatie
Vydáno v nakladatelství Methesa vlastním nákladem autora, v r. 1997, 436 stran hustě psaného textu.
Budiž předesláno, že autorem této knihy je dle informací z obalu knihy atestovaný pediatr, absolvent blíže nespecifikované (druhé?) lékařské fakulty UK v Praze. Jeho otec má býti toxikolog, doktor lékařských věd. (Konec konců, proč by ne. Moje sestřenice, dcera významného vědce, se rovněž zabývá homeopatií.) Pan doktor Hrušovský pod vlivem neúspěchů v standardní pediatrii a jsa náhle osvícen přešel do tábora homeopatického. Není ovšem zcela jasné, zda z toho mají homeopaté radost. Vysvětlím proč. Dr. Hrušovský totiž obohatil obvyklé myšlenkové konstrukce homeopatů svými znalostmi z moderního vědeckého a esoterického poznání, především z kvantové fyziky, kosmobioenergetiky, jógy, hlubinné psychologie, Talmudu a Kabaly - citováno z obálky knihy.  Má ordinaci v Praze a v Los Angeles, což asi není jednoduché zvládnout.
Abych ještě lépe dokumentoval, proč tato publikace patrně vyvolá určité zděšení i v kruzích homeopatických, dovolím si uvést jeden jediný citát, a to ze str. 256:
Z úvah lékařské kvantové homeopatie jako energetické medicíny a z výše uvedeného vyplývá, že kancerózní miasma vzniká dysfunkcí energetického centra hnědého světa ve sjednoceném mentálním biopoli jemného těla na základě přímého a nepřímého dvojitého bloku elementu vody, nejprve ze strany sykotického a později tuberkulózního mentálního subpole a je výsledným souborem pěti disonujících miasmat:
RAKOVINA = SYKÓZA + TUBERKULÓZA + PSORA + SYFILIS
Je třeba doplnit i to, že úvahy tohoto druhu se objevují v textu na nejrůznějších místech a představují asi pětinu knihy. Zbytek je obvyklý homeopatický folklór neboli kasuistika.
Ještě jedna věc mě v této knize zaujala. Dle údajů na stranách 429 - 430 homeopatická léčba astmatu vyjde v příznivém případě na 1,80 Kč, zatímco jinak stojí desetitisíce a ještě vede navíc ke komplikacím. Když to vezmeme kolem a kolem, z čeho má pak chudák homeopat být vlastně živ, tuplem potřebuje-li přejíždět mezi svou ordinací v Los Angeles a v Praze.
Na straně 429 stojí za povšimnutí i návrh autorův, aby byla zřízena „Fakulta kvantové homeopatie Univerzity Karlovy“.
Nejde jistě o to, co kdo napíše na papír a vytiskne, a to nákladem vlastním. Jde o to, zda s návštěvou v ordinaci dr. Hrušovského nejsou spojena rizika medicínská a, řekněme, i paramedicínská. Ne každý pacient totiž dovede odlišit homeopatii od obvyklé medicíny, natož aby věděl, co je přímo v homeopatii považováno za přijatelný standard.

 



 
Michael Hesemann: Zřícení UFO: Roswellský film s pitvou
Překlad německého originálu (původní titul a jméno překladatele neuvedeno) vydalo nakladatelství Etna, Praha, v r. 1998. 208 stran, mnoho barevných i černobílých vyobrazení, doporučená cena 199 Kč. Možno podotknout, že nakladatelství Etna vydává též ufologický „Magazín 2000“, kterému se v této rubrice také brzy podíváme na zoubek.
Takzvaný „Roswellský případ“ patří, zejména po zveřejnění údajně pravých záběrů pitvy mimozemšťana, která se měla uskutečnit v r. 1947, k nejfrekventovanějším ufologickým tématům. Ve světě k němu existuje rozsáhlá literatura, převážně navzájem opisující, a i u nás již k tomuto tématu vyšlo několik knih a v dalších knihách mu byly věnovány rozsáhlé kapitoly. Hesemann vystupuje z pozice skalního věřícího a obviňuje rozmanité instituce USA ze zatajování skutečností, ničení dokladů a matení veřejnosti.
Nemá valný smysl rozebírat větší část textu, protože „důkazní materiál“, tj. popis roswellských událostí, oficiálně interpretovaných jako pád meteorologického balónu (dost možná nějakého jiného balónu či utajovaného vojenského objektu), vychází z druhé, třetí a dalších rukou, z různých senzačních novinových článků a ufologických zdrojů. Pravost armádních dokumentů těžko může být posouzena, části textu jsou začerněny a navíc se v těchto textech většinou ani nic moc ohromujícího a jistého nevyskytuje. Velký počet odkazů na různá tajná memoranda se jeví jako podezřelý a vybízí k domněnce, že se jedná o falza. Je možno jen s úžasem sledovat, jak se postupně rozrůstá okruh osob, které měla trosky v Roswellu vidět: Werner von Braun, Albert Einstein, Robert Oppenheimer.
Roswellský případ také má být jen jedním z mnoha, k niž v Novém Mexiku a okolí v r. 1947 došlo. Že by technika mimozemšťanů schopných překonávat mezihvězdné vzdálenosti byla tak uboze poruchová, že by se mimozemšťané, jistě mimořádně civilizačně vyspělí, nedokázali nějak postarat o své (nejen) mrtvé? Tento problém naléhavě vyvstává i v desáté kapitole - od str. 115 - kde jsou popisovány příhody „mladého jaderného fyzika“ Roberta Lazara, který měl v ufologicky proslulé základně „Area 51“ zkoumat létající disky ve vlastnictví USA. Má jich být devět. Všemocní mimozemšťané, dle některých zdrojů dokonce spolupracující s USA, nechávají v rukách nepoučených lidí svou potenciálně nebezpečnou fungující i nefungující techniku? Autorovi knihy také nijak nevadí, že disky popisované na této základně jsou skutečně disky, zatímco kresby roswellského vraku nic takového nepřipomínají. Jiná technologie? Jiní mimozemšťané?
Jaderný fyzik Lazar se vyjadřuje (s ohledem na své předpokládané vzdělání) dosti podivným způsobem (str. 119): Disk nejdřív seděl na zemi, pak začal modravě žhnout, bzučel jako silnoproud, když je veden kolem koule. Myslel jsem, že důvod, proč nemá žádné rohy, byl ten, že chtěli mít napětí.
Jako nejzajímavější se mi jeví kapitola 13. pojednávající přímo o filmu z Roswellu. Materiál měl získat jistý Santilli, takto odborník na hudební marketing a rock’n roll, od jistého Jacka B., bývalého armádního kameramana, který se ve svých dvaaosmdesáti letech rozhodl zpeněžit svitky filmu s pitvou mimozemšťana a se záběry na trosky „disku“. Za 150 000 dolarů, což je za něco takového úplný pakatel. Obchod se ovšem uskutečnil až v roce 1994, protože Santilli měl problém se získáním příslušného obnosu, který měl být bez stvrzenky vyplacen člověku přejícímu si setrvat v anonymitě. V r. 1995 byl film promítán a potom se k němu vyslovila řada dost možná i skutečných odborníků. Je však nutno podotknout, že mohli hodnotit pouze černobílý a v detailech většinou rozmazaný film.
Na str. 153 se autor zmiňuje o nějakém skeptikovi, který film napadl z toho důvodu, že pitvaná bytost se příliš podobá člověku. Autor odporuje odkazem na „holografický vesmír“, v němž se přednostně realizují stejné evoluční vzory - autoritou mu je Rupert Sheldrake, kdo jiný!
Hlavní zakopaný pes celého problému je přiznáván i autorem knihy. Majitel filmu totiž není ochoten poskytnout vzorek filmu s pitvanou postavou. Jeden expert zatím dostal k dispozici jen sekvenci tří snímků z údajného počátku filmu, na němž jsou vidět jen nějaké dveře a nanejvýš kus operačního stolu.
Další velmi zajímavou kapitolou je kapitola 15., která počíná na str. 177 a která je patrně jedním z hlavních tvůrčích přínosů autora k řešení roswellského problému. Hovoří se tu o indiánském tanečníkovi Robertovi Morningsky, který vzpomíná na kontakty svého poněkud šamanisticky laděného děda se „Stařešinou z hvězd“. Tato kapitola také velmi krásně ukazuje prolínaní různých druhů „alternativního“ myšlení. Zmiňovaný stařešina, zřejmě trosečník z roswellského „disku“ se mezi Indiány uzdravil, začal s nimi komunikovat, přičemž není specifikováno jak, a promítal jim pomocí krystalu nějaké obrázky. Dozvídáme se tu různé zajímavé věci, například (str. 178), ..... že lidstvo bylo oklamáno a obelháno. Bohové, ďáblové, o nichž jsme v naší minulosti psali, byly bytosti z hvězd. Na téže straně jsme poučení i minulosti lidstva: ... člověk není žádné přirozené stvoření, nýbrž byl speciálně vyvinut, aby pracoval pro systém, aby sloužil hvězdným bytostem. Tamtéž: Jejich život je neskonale delší než náš. 100 000letý muž je ještě mladík. Hvězdný stařešina k tomu řekl, že lidské tělo bylo stvořeno tak, že se rychle rozpadne, naše strava a způsob život k tomu ještě přispívají. Lidské tělo, tvrdil Stařešina, by se mohlo dožít 200 - 300 let, kdybychom se správně stravovali, kdyby všechno bylo v pořádku.
Dále se hovoří o šestiprstých bytostech (pitvaná bytost má šest prstů, což je v jistém rozporu s původními zprávami o bytostech čtyřprstých), které Indiáni dobře znají ve svých legendách. Pomalu se přesouváme do starověku. Šestiprsté bytosti zřejmě musely inspirovat dvanáctkovou číselnou soustavu v Egyptě a starém Sumeru. Tím se na straně 180 také dostáváme k egyptské moudrosti a velkému učiteli Egypťanů - Hermovi Trismegistovi a jeho „Smaragdovým tabulkám“, z nichž vychází holistický obraz světa: „To, co je nahoře, je stejné, jako je to, co je dole...“ A přirozeně i písmo Féničanů, podle lingvistů jedno z nejstarších na světě, prý pochází od Herma Trismegista.
Dále se hovoří o znacích označovaných jako protofénické písmo, které se mají nacházet ve Starém i Novém světě na skalních kresbách a reliéfech. Hesemann se pouští konečně do luštění „protofénického nápisu“, který se objevuje v Santilliho filmu na některých troskách „disku“. Po žonglování s se sumerskými, staroegyptskými a hebrejskými slovy vycházejí Hesemannovi, respektive Morningsky-ovi, takovéto texty: „ti, kdo mají vědomí“ nebo „ti, kdo jsou připraveni“, dále „ti, kdo dělí život“ (odkaz na odpovědnost za evoluci lidstva). Další nápis vysvětluje, kdo vlastně v havarované lodi seděl - „my jsme sokolí bohyně“. Dále vychází „jděte s bohem“.  Jiný nápis byl interpretován jako „otevřít“ (buď dveře nebo cestu k jiným světům).
Nabízí se otázka, proč by měl kdokoliv psát takového nápisy na jakýkoliv dopravní prostředek a právě ve zmiňovaných starobylých jazycích. Dále tyto úvahy může čtenář rozvinout sám.
Dovolím si tuto malou recenzi zakončit citátem, který dokumentuje způsob uvažování autora a dle mého názoru i mnoha jeho ufologických bratří (str. 186):
Ale i když se jednoho dne prokáže jako falzifikát (Santilliho film - pozn. V.M.) - protože co nemůže být, to nesmí být - zbývá pořád ještě otázka, kdo byli falzifikátoři a jaké byly jejich motivy. Jisté je, že za padělkem se s jistotou skrývá znalost skutečného případu a že pravý materiál přinejmenším sloužil jako vzor. Chtěl někdo ověřit reakci obyvatelstva, než se konečně prozradí pravda?
Inu, napadá mě cosi o zadních vrátkách. Za kočárem se bude prášit pořád. Možná pan Hesemann za pár let zahájí po skutečném filmu téměř úspěšné a literárně zpracovatelné pátrání. Zbývají ještě ovšem ekonomické motivy pana Santilliho, který prodal za tučný peníz práva na svůj film četným televizním společnostem - i tyto ufologické problémy by mohly být analyzovány.
 


Ivo Chudáček, Jiří Emil Marek: Fyzika na pokraji světa aneb psychotronika
Vydalo nakladatelství AOS Publishing, Ústí nad Labem, v r. 1998, 179 stran textu plus 35 stran rejstříku a obrazových příloh. Doporučená cena 199,- Kč.
To, co pravděpodobně zaujme čtenáře této knihy na prvním místě, je skutečnost, že první autor je ozdoben tituly Doc., RNDr., DrSc., což se váže k jeho dřívějšímu působení na matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze („je znám jako přední český fyzik“, jak se praví na zadní části obalu knihy). Druhý autor je PhDr., syn spisovatele Jiřího Marka, publicista a podnikatel v oblasti psychotroniky. Studuje například vliv radionických (tj. psychotronických) zařízení na kvalitu, pěstování a výrobu vína. Mimoto je prvním soukromým žákem doc. Chudáčka. Nevím, zda se vůbec sluší, abych já, pouhý kandidát biologických věd kritizoval doktora fyzikálních věd, navíc člověka staršího, avšak jsa povzbuzen nedávno publikovaným článkem O. Jelínka z MFF UK (1996), přece jen jsem se rozhodl k této recenzi přistoupit.
Kniha má především nezbytný historický úvod. Nejdříve je pojednáno o tibetských tajemstvích a o čakrách, což nebudu vysvětlovat, protože pilný čtenář mých recenzí již dávno ví, co to jsou čakry. Další kapitola je věnována novověkým klasikům žánru: Messmerovi a jeho živočišnému magnetismu, dílu Břetislava Kafky, kvantově mechanickému modelu těla lékaře Deepaka Chopry, vizím „spícího proroka“ E. Cayceho, jakož i několika dalším méně známým osobnostem. Potom navazuje obšírnější kapitola o von Reichenbachových pokusech s tzv. ódem a některých podobných pokusech pozdějších. Je to velmi zajímavé čtení, avšak nejedná se o popis vlastní tvorby autorů, takže je ponecháme bez komentáře. Jde například o biologickou transmutaci prvků nebo o Sheldrakeovu morfickou rezonanci, která je pro autory zřejmě velmi vážnou inspiraci. Od Reichenbacha přebrali autoři termín „ód“, což má být zvláštní materie obklopující tělo, pozorovatelná například v podobě aury nebo nepřímo se projevující pohyby kyvadla a v jiných psychotronických experimentech (a nikde jinde - pozn. recenzenta).
Počínaje stranou 35. se počíná hovořit o siderickém kyvadle neboli pendlu. Fyzik Chudáček s pedantismem skutečně hodným fyzika rozpitvává jeho pohyb a triumfálně zavrhuje pokusy skeptiků vysvětlit tento jev třesem ruky. Ke škodě vědy si však vybral vysvětlení, které je z biofyzikálního hlediska nejméně pravděpodobné. Mnohem významnější by byla diskuse o tzv. ideomotorických pohybech, což jsou mimovolní pohyby doprovázející určitá duševní hnutí. Všichni známe mimovolní svírání pěstí, když máme například chuť dát někomu do zubů. Dalším jevem, který byl ponechán stranou, jsou pravidelné otřesy prakticky libovolné části našeho organismu v důsledku působení tepových vln. Velmi pěkně je to například vidět na pohybech špičky boty, když si přehodíme nohu přes nohu. Tyto kmity mají navíc v zásadě stejnou frekvenci jako mají pohyby kyvadla o zhruba dvaceticentimetrové délce závěsu, takže může docházet snadno k rezonanci. Podle Chudáčka a Marka prostě za pohyb kyvadla mohou ódické síly.
Dalším projevem těchto sil má být tzv. aura, o které se počíná hovořit na str. 45. Autoři si správně povšimli, že se aura vyskytuje v několika druzích. Zde konkrétně hovoří o auře, která vzniká kolem obrysů předmětů pozorovaných proti světlému pozadí. Tuto auru vidím i já, a to správně vybarvenou, a patří mezi běžně popisované optické klamy, což autoři záhad našeho ošidného zraku neznalí ovšem neví. Interakce mezi aurou našich prstů a pendlu je rovněž nutno posuzovat z tohoto hlediska.
Na str. 46 začíná pojednání o ódomagnetismu, čili o vlivu magnetických polí na chování kyvadla. Chybí mi informace o materiálu kyvadla, ale předpokládám, že není ze železa. Dále se pak hovoří o plastelíně, moduritu a podobných materiálech. Autoři se snaží o zavedení analogií mezi skutečným magnetismem a ódomagnetismem, v textu je však obtížné se orientovat, protože není vždy jasné, o kterém magnetismu se mluví. V popisech experimentů mi vždy cosi důležitého chybí nebo vše jde jaksi do ztracena. Jak to je všechno složité, nám může objasnit delší ukázka ze str. 54, která má současně být argumentem proti vysvětlení pohybů pendlu na základě sugesce:
„Vybrali jsem tři stejné objekty - keramické hrníčky a umístili jsme je vedle sebe do řady. Senzibil si pak mohl vybrat, který hrníček chce magnetizovat. (Magnetizace znamená v tomto případě pohyby rukou nad předmětem. Jak se to dělá distančně, těžko říci - pozn. recenzenta.) S pomocníkem, který byl neustále v místnosti s hrníčky, se dohodl na časech, kdy on sám bude v dálce magnetizovat jeden z hrníčků. Pomocník v dohodnutém čase přemístí jen jemu známým způsobem hrníčky a dá je opět do řady. Po uplynutí druhého časového termínu přišel senzibil do místnosti s hrníčky a zjišťoval pendlem pozici magnetizovaného hrníčku. To, zda našel správný hrníček, potvrdil nebo vyvrátil jeho pomocník. Ukázalo se, že senzibil zprvu nezjistil polohu jím zmagnetizovaného hrníčku. Dvojice však přišla poměrně brzy na příčiny neúspěchů. Jestliže se pomocník dotkl současně magnetizovaného i nemagnetizovaného hrníčku, přešel ód na původně nemagnetizovaný hrníček. Zajímavé je, že se přitom změnila polarita ódu, jak tomu ostatně má být. A dále, když pomocník přenášel magnetizovaný hrníček ve vzduchu nad nezmagnetizovaným, přeskočil ód dolů na původně nezmagnetizovaný hrníček. Přitom se ale jeho polarita nezměnila. Je třeba poznamenat, že jestliže se pomocník zmagnetizovaného hrníčku jednou rukou pouze dotkne, na celé situaci se nic nemění. Aby se přenesl ód, musí nastat jakási rezonance mezi ódicky aktivovaným předmětem a jemu zcela podobným objektem.“
Doporučuji si přečíst tento text nejméně desetkrát. Předně není jasné, co vlastně bylo vyzkoumáno, protože při mírné extrapolaci těchto pozorování může ód přeskakovat z hrníčku na hrníček víceméně nevyzpytatelným způsobem. Navíc mi není jasné, proč ód z hrníčku někam neuteče, není-li v neustálém kontaktu s nějakým generátorem ódu, tj. čakrou živého organismu. U pendlů zavěšených na stojanu k tomu totiž dochází - a přestávají se kývat.
O jednu stranu dále se praví toto:
„Při správných magnetických tazích stéká ódomagnetická kapalina na zem a jak magnetizéři zjišťují, rozlévá se po podlaze. Může vystoupit až do výšky několika desítek cm. Jsou-li přítomny kočky, rády se v této neviditelné kapalině válejí.“ S aury se tedy stala kapalina zcela nezávislá na svých biologických původcích.
Další kapitola pojednává o ódogenerátorech a ódických zónách. Ódické zóny se velice podobají geopatogenním zónám a lze je rozmanitě simulovat nebo poměřovat pomocí magnetů, nad nimiž se kývají nebo krouží pendly. Autoři se domnívají (str. 59), že ódické zóny jsou anomáliemi v zemském magnetickém poli - o kousek dál se sice rodí i vlivem radioaktivity a proudící vody, ale budiž. Uvědomil jsem si však, co úděsného musí asi provést s lidským ódomagnetismem a schopností jeho detekce například pobyt člověka v magnetickém poli, které je o pět řádů silnější, než je magnetické pole Země - např. při vyšetření NMR tomografem. A to se prosím lékaři domnívají, že toto vyšetření nemá na člověka žádné významné nežádoucí účinky!
Na stranách 64 - 67 se hovoří o geometrických generátorech ódu, zejména o našich starých známých pyramidách, které brousí čepelky (český patent ing. Drbala), konzervují potraviny a urychlují zrání vína (tedy jednou znemožňují a jindy podporují činnost mikroorganismů). Takovými tvarovými generátory jsou však i různé většinou magické propriety, jako např. kříž, nilský kříž, Davidova hvězda, různá seskupení písmen a čísel, některé znaky kabaly aj.
Na str. 67 začíná kapitola o ódické ekologii. Je tu řeč o ódických zónách, patogenních i nepatogenních, rušičích patogenních zón a též o přirozených i nadpřirozených zdrojích těchto zón. Rušiče jsou vesměs kritizovány pro nízkou účinnost, nejlepší má být sendvičový výrobek Geosan, jehož autorem je jistý pan Boháč. Střídají se v něm kovové a elektricky nevodivé vrstvy, čili je to vlastně kondenzátor, navíc napájený velmi nízkou frekvencí. Takovýmto zařízením škodlivý ód prakticky neproniká. Ještě lepší však je používat ve sklepech domů šikmých nekovových zrcadel (například dřevěných), která ód odrážejí do směru rovnoběžného se zemským povrchem. Vše se vždy testuje pomocí pendlu, samozřejmě. Ódickým generátorem jsou i kruhy v obilí, ať jsou již původu jakéhokoliv. Autoři zkoumali metodou mentálního dotazu, při kterém se pendl kývá nad mapou, některé silné zóny v naší republice. Jedna z těch nejsilnějších byla zjištěna v místě, kde se při autohavárii zabil Alexander Dubček.
Vynecháme nyní neméně zajímavé partie o magnetické podstatě ódu a podíváme se na další kapitolu, kde se hovoří o technice mentálního dotazu jako o jednom z distančních ódických jevů. Ódické spojky táhnoucí se prostorem lze např. v hypnotickém stavu dobře pozorovat a mají materiální povahu, dokonce i hmotnost. Posloužím citátem za str. 80, i když se týká experimentů Břetislava Kafky, klasika české, ne-li světové psychotroniky:
„Po provedeném přenosu ódu ztratil magnetizér na váze až 0,1 kg a magnetizovaný přibližně tolik přibral. Vezměme v úvahu, že po dobu magnetizace provedl magnetizér asi 500 magnetických tahů a při každém z nich vytvořil ódickou vrstvu o velikosti asi 100 litrů. Z příslušného výpočtu pak vyplývá, že pomineme-li ztráty hmotnosti dané fyzickou námahou, je maximální hustota ódu tisíckrát lehčí než vzduch. Průměrný člověk by na sobě nesl „ódickou tíhu“ o velikosti 10 miligramů. Mág, který má kolem sebe až milionkrát víc ódu než normální člověk, by teoreticky nesl při sobě 10 kg ódu. Tato čísla jsou hypotetická, ale rozhodně ne bezvýznamná. Jeden náš spolupracovník, který je průměrným mágem, cítil po shlédnutí barevně modulované kresby na hlavě sílu, jako by nesl těžký klobouk.“
Rafinovaně koncipovanými mentálními dotazy lze zjišťovat i například aktuální vzdálenosti mezi vesmírnými objekty. Vzhledem k tomu, že k odezvě kyvadla dochází až po určité době, bylo možno z těchto dat vypočítat rychlost šíření informace - cca 30 miliónů km za sekundu! Dále následuje citát ze strany 86, ve kterém autoři tento objev analyzují a dávají do souladu s moderní fyzikou. Mimo ódu se tu objevuje nemagnetický fluod, který je generován naším oduším:
„To je v rozporu se současným stavem lidských vědomostí, které tvrdí, že žádná hmota, což plyne z Einsteinovy teorie relativity našeho světa, se nemůže pohybovat rychlostí větší, než je rychlost světla. Z toho vyplývá, že fluod buď není hmotou našeho světa, nebo se pohybuje v jiném světě. V obou případech to svědčí o existenci jiného světa, než je náš. My akceptujeme jeho hypotetickou existenci a nazýváme ho světem paralelním k našemu světu. Fluod je zřejmě matérie, která existuje mimo náš časoprostor na rozdíl od ódu, který se nachází na hranici našeho světa a má proto jistou váhu.
Je téměř nepředstavitelné, že by něco takového mohl vyslovit erudovaný fyzik, je-li ovšem při smyslech. O kousek dále se můžeme dočíst i o dálkovém měření teploty, například na povrchu Slunce.
Na str. 89 je zavedena jednotka ódové bioenergie. 1 jednotku má obvykle sklenice obsahující jeden decilitr vody - zdravý člověk má např. 10 000 000 jednotek. O několik stránek dále se zavádí ódomagentický moment na základě analogie s magnetickým momentem proudové smyčky. Planeta Země má ódomagnetický moment 39, pes 1, půl litru piva 6 a elektron nebo atom vodíku 24, vejce 0. Vše zjišťováno technikou mentálních dotazů - pendl nebo obdoba virgule generuje odpovědi.
Postoupíme rychleji. Na dalších stranách je řeč o mentální degustaci vína a zjišťování kvality potravin obecně, následuje kapitolka o mentální personalistice, dále lze měřit mohutnost oduší - není dovoleno měřit tuto mohutnost u sebe sama (str. 102). Proč to není dovoleno a co se stane, když se o to někdo pokusí, to se však již nedočteme. Pozitivní zpětná vazba? Následují mentální dotazy na minulost. Nejdříve bylo zkoumáno oppidum Na Závisti, dále některé aspekty života Kristova, a to přímým mentálním dotazem u Boha (šlo o epizodu s přeměnou vody ve víno), dále bylo verifikováno, že velká pyramida v Gíze byla postavena před 10 090 lety, a to Atlanty. Zevrubně byly prozkoumány i dějiny Atlantidy a zjištěno například, že průměrný energetický příkon na jednoho obyvatele Atlantidy činil cca 3 kW a že Atlant mohl za stejnou dobu vykonat 100 až 1000krát více práce než dnešní Čech (str. 109).
Další rozsáhlá kapitola je věnována radionice, což je v podstatě biorezonanční metoda léčení všeho možného. Laboratoř FYZAP, kterou zřejmě vlastní doc. Chudáček, navázala v tomto ohledu plodnou spolupráci s firmou Libena Jiřího Langa, který má radionický vysílač a zájemcům prodává sekundární rezonátory označené Joint Line (to je buď firma nebo název výrobku). Podotýkám, že radionický vysílač je libovolný dutý předmět z libovolného materiálu, ke kterému se připojuje anténa z čehokoliv. Rezonátor vysílá bioenergii, kterou sekundární rezonátory ve tvaru destiček přijímají a pozitivně pak ovlivňují své držitele. Doc. Chudáček verifikoval činnost sekundárních rezonátorů objektivně, tj. pomocí Kirlianovy elektrofotografie (o té jsem již zmiňoval několikrát při jiných příležitostech).
V další kapitolce je řeč o psychotronickém léčitelství jako radionickém procesu. Na několika stranách najdeme tabulky ódomomentů zdravých i chorých tělesných částí, včetně čaker. Další kapitola je věnována radionickému vyhledávání různých objektů, další souvislostem radioniky a spritismu (autoři činili mentální dotazy u různých fyziků, např. Ernsta Macha). Autoři prozkoumali i časové parametry kontaktu se zesnulými. Autorské třeštění se prohlubuje v kapitole o praktickém použití radioniky, od str. 126. Většinou tu již autoři nepíší o své vlastní práci. Rychle se dostáváme k holistickému zemědělství Rudolfa Steinera. Na str. 129 se objevuje homeopatické potencování hnojiv v zemědělství.
Dále je dosti podrobně popisována metoda Kirlianovy elektrofotografie včetně jejího využití pro stanovení telepatického přenosu stresu (str. 136). Dále je zkoumáno ohýbání vidliček různými senzibily - doloženo metalografickou analýzou. Porovnáván byl vzorek deformovaný senzibilem a nedeformovaný. Vzorek deformovaný normálním způsobem žel zkoumán nebyl. Není ani vysvětleno, proč se jev zkoumá jen na vidličkách či lžičkách. Od str. 143 je věnována velká pozornost poltergeistům, proti kterým firma FYZAP vystoupila úspěšně v roli „krotitelů duchů“.
Na str. 162 začíná kapitola Hodnocení, která je jistou formou diskuse a polemiky se skeptiky. Pokusím se k této kapitole vrátit v samostatném recenzně-polemickém článku.
Výsledný můj dojem je tento:
- Zkoumaná kniha svou celkovou úrovní a hustotou „alternativ vědy“ značně převyšuje průměrné překlady a mohla by směle konkurovat čemukoliv, co je o těchto věcech psáno např. v Německu nebo USA. Srovnáváme tedy krok se světem.
- Doc. Chudáček representuje svébytnou odrůdu českých psychotroniků, neboť v textu polemizuje s prof. Kahudou a na jméno věhlasného dr. Rejdáka jsem nikde nenarazil - ani v seznamu použité literatury.
Dále si dovolím poznamenat toto (neskromně, netolerantně, povýšeně, příliš sebevědomě atd. - jak praví odpůrci skeptického myšlení): Existuje-li ještě vůbec něco jako vědecká pravda a čest, pak by aktivity doc. Chudáčka neměly zůstat nepovšimnuty jeho bývalou Alma Mater, uznávanou a nostrifikovanou po celém světě. Svoboda slova znamená i svobodu kritiky a obsahuje v sobě i morální imperativ pro všechny, kteří tuto svobodu slova využívají. Česky a lidově řečeno, vědecké a akademické tituly by měly být zárukou něčeho a nikoliv jen „srandou pro králíky“.

Literatura
Jelínek, O. (1996): "K pokusům se siderickým kyvadlem". Československý časopis pro fyziku 46, 1996, č. 3, s. 181-183.
 



Mark Smith: Aura. Jak ji spatřit za pouhou minutu.
Vydalo nakladatelství Alman v Brně v r. 1998. Z amerického originálu „Auras. See them in only 60 seconds!“ vydaného nakladatelstvím Llewellyn Publications v r. 1997 přeložila Marta Rottová. 16+99 stran s několika jednoduchými kresbami, doporučená cena 138,- Kč.
Kniha Marka Smithe je praktickou příručkou pro každého, kdo zatouží po snadném analyzování aury, a předmluvu k ní nenapsal nikdo menší než Raymond A. Moody, M.D., Ph.D., odborník na záhrobní život, známý autor knihy Život po životě.
Již na straně XIV nás autor ve své předmluvě obeznamuje s tím, že jeho první zážitek blízkosti smrti, kdy se mohl pozorovat jaksi zvnějšku, se váže k jeho pobytu v inkubátoru, kde se ocitl jako nedonošené dítě. Tento zážitek je pro něj dodnes stejně živý jako tehdy. Podobné zážitky se později několikrát opakovaly v různých situacích a autor udává též několik setkání s anděly strážnými. Smith absolvoval vysokou školu (žel není uvedeno její zaměření, dost možná to byla „high school“, jak znám naše tzv. překladatele) a jezuitský seminář a potom se živil jako hudebník. První klavírní recitál měl ovšem již ve čtyřech letech, ve stejném věku též toužil býti chemikem. Jako mladý muž přednášel na univerzitách po celé zemi o rozboru písma, vystupoval v televizi a učil lidi, jak spatřit auru.
Praktický návod ke spatření aury je velmi jednoduchý a setkáme se s ním již na druhé straně vlastního textu. Postavíme osobu před bílou stěnu v místnosti s rozptýleným světlem a snažíme se zaostřit zrak na pozadí, tj. nehledíme přímo na objekt ale jakoby za něj. Podle okolností se objeví více či méně zřetelné barevné obrysy objektu a to je aura - fyzický projev našeho duchovna. Je zajímavé, že ani M.D. a Ph.D. Moody, ve své předmluvě nadšeně volající „Sláva! konečně jsem schopen spatřit auru!“ (sic!) si zřejmě nepřipustil, že by se mohlo jednat o prostý zrakový klam. Světlé obrysy v tuším doplňkových barvách lze totiž spatřit při pohledu na jakýkoliv předmět umístěný před světlým pozadím. Neprodleně jsem o tom při psaní této recenze přesvědčil prakticky, i jakési barvy jsem zahlédl. Například aura „kolem“ plastikového oranžového držadla mé lupy byla velmi kvalitně modrá.
Na straně čtvrté je aura uvedena do souvislosti s mezilidskou přitažlivostí: .... Takový člověk má prostě něco, co nemůžete uchopit, ale co vás přitahuje nebo odpuzuje. Toto „něco“ mohou být právě naše elektromagnetické vibrace, které jsou viditelné jako aura, projde-li jimi světlo (a které můžeme i cítit, staneme-li se díky cvičení ve vnímání bioenergie dostatečně citlivými). Aura jest tedy povahy elektromagnetické.
Druhá kapitola knihy (str. 7- 9), pojednává o podnětném setkání autora s polským emigrantem Wirkusem, který počal v druhé polovině let osmdesátých šířit slávu bioenergetického léčitelství Poláků a Sovětů v USA. Takže se na str. 8 můžeme dočíst: Polští a sovětští lékaři, kteří tyto metody začali používat počátkem osmdesátých let, zjistili, že terapie bioenergií ve spojení se standardní západní medicínou je neprospěšnější u předoperačních a pooperačních stavů, při zmírňování bolesti a při rychlé rekonvalescenci ... Bez zajímavosti není ani to, že Wirkus dosáhl svých léčitelských úspěchů po studiu s tibetským učitelem, který jej naučil „dechu mládí“. Je vcelku zajímavé si v západní literatuře počíst o mimořádných schopnostech totalitních lékařů, které zřejmě oslovily i Američany. Nebylo tedy všechno tak špatné, jak se nám někteří lidé snaží dnes namluvit.
Další části knihy pojednávají o tom, jak autor procházel Wirkusovými kursy a jak se jeho původní skepticismus rychle rozplýval. V těchto kursech se probíraly obvyklé meditační a tzv. vizualizační praktiky a pochopitelně byla stále studována aura. Proto se na str. 17 můžeme dozvědět, že magnety a krystaly ovlivňují auru nikoli vždy k lepšímu a že jiné látky, jako koncentrát z včelího vosku (copak to asi je? - pozn. V.M.) nebo jantar, zvýšily barevnost a intenzitu pole aury.
Na str. 25 se dočteme o tom, jak lze konkrétně někomu nabíjet auru bioenergií: Když ve svých kursech u některého studenta zpozoruji nedostatek energie či tmavě šedou auru, provedu malý pokus. Všichni účastníci kursu stále pozorují tohoto studenta, kterému řeknu, aby si chvíli třel ruce a potom je dal před sebe dlaněmi vzhůru. Své ruce přiložím nad studentovy asi deset až patnáct centimetrů nad středy dlaní a pohybuji svýma rukama pomalu dozadu a dopředu. Student začne pociťovat teplo a jemné chvění. Protože před studentem klečím, zbytek skupiny může stále pozorovat auru okolo jeho hlavy a ramen. Během chvilky je jasně viditelný účinek tohoto nabíjení. Velikost a jas studentovy aury se zvětší, často pozoruhodně .....
Postupné zesilování jasu aury je ve shodě s mými experimenty, ovšem i bez tření dlaní. Další části textu se snaží auru a její barevnost zasadit do širšího kontextu „alternativních věd“. Jako první se logicky nabízí „teorie“ barevné typologie. Barva vašeho oblečení by měla být taková jaká je barva vaší aury. Další rozvíjení těchto úvah může vést až k takovýmto postojům autora (str. 31): .... všiml jsem si však, že stále více mužů i žen nosí i během nejteplejších měsíců roku černé oblečení. Několika z nich jsem se ptal, proč nosí i v létě barvu, která nejvíce pohlcuje světlo; reakce byly různé, ale všechny souvisely s pocity pohodlí, nenucenosti a bezpečí, vyplývajícími z oblékání do černé. Snad se jedná o obranný mechanismus a o způsob jak skrývat své energetické pole. Na nevědomé úrovni může jít o cestu k větší moci a většímu vlivu na okolí, neboť černá barva budí dojem něčeho poněkud záhadného. Můžeme se takto pokusit vysvětlit i zálibu fašistů v černých uniformách? I přes pozoruhodný rozpor ve výše citovaných větách („pocit bezpečí“ kontra „cesta k větší moci“) možná ano.
Na stejné straně je uvedena i tato poněkud záhadná věta:
Pamatujte si, že přitahujete energii, kterou vyzařujete.
Na dalších stranách se hovoří i o léčení barvami.
Na str. 38 začíná zajímavá kapitolka „Aury profesí“. Tak například zdravotní sestry mají auru zelenou. Lékaři mají auru tmavě modrou nebo indigovou. Inženýři mívají auru světle modrou a navíc často hranatou. Pospíšíme si. Pomineme auru spirituální (pozorovány celé obrysy několika postav v okolí subjektu), auru rostlin (stabilní, světle zelená), aury svatých (znázorňována na obrazech jako svatozář), pojednání o charismatu a změnách aury při vystupování na veřejnosti a na prknech, která znamenají svět, což má vše vztah k různým významným osobnostem, včetně politiků.
Zvláštní problematiku představují též aury mileneckých a manželských párů, které si bývají velmi podobné. Autor věnuje značnou pozornost přesunům různých energetických útvarů mezi blízko sebe stojícími členy páru. Celá kapitola je též věnována stavům v blízkosti smrti a předvídání budoucnosti pomocí stavu aury.
Zakončíme závěrečnou větou autorovou, uvedenou na str. 88 (další text jsou různé přílohy): Naučíte-li se vnímat auru, ujdete další krok na cestě poznání sebe sama.

 



Skeptické ohlédnutí za prázdninami
Dříve než pojednám o tématu, dovoluji si oznámit čtenářům Univerzitních novin, že jsem se nepřidal k táboru alternativnímu a nevzdal se ani své recenzní tvorby, pokud ji snad četli. Toliko jsem si dopřál po vydání Utopeného Archimeda jistý tvůrčí oddech. Ono je taky dosti obtížné v této oblasti objevovat pořád něco nového, když se tu již stovky nebo alespoň desítky let omílá pořád to stejné. V českých a moravských záhadologických či alternativně medicínských revírech se neobjevila žádná nová zvěř a dokonce i internetoví apologetové alternativ patrně vlivem vysokých teplot vzduchu ochabli a omezili se na mírumilovné popíjení zdravotních čajů.
Letošní prázdniny byly podobně jako ty předchozí zaplaveny především kruhy a jinými obrazci v obilných lánech. Jen v brněnské Rovnosti jsem na toto téma objevil během prázdnin nejméně tři články. Stanoviska k této podivuhodné lidové tvořivosti se různila. Mohli jsme se setkat se skálopevnými postoji ufologickými a mystickými, meteorologickými teoriemi a tentokrát již poněkud více i s ryze pragmatickými postoji vlastníků polí, kteří si uvědomili, že za reportáže, které napsal někdo jiný, nic nedostanou a že škodu na úrodě jim nikdo nenahradí, nepodaří-li se policii zjistit, kdo je původcem jevu. Jako neotřelý prvek se objevily ženy kráčející bosky v obrazcích, aby si doplnili jakousi kosmickou či vitální energii. Docela živě si představuji, jak se tvůrci obrazců při pohledu na něco takového svíjejí smíchem doma u televizorů.
Pravým požehnáním pro alternativní badatele bylo ovšem zatmění Slunce, bezesporu zajímavý a v jistém smyslu i velmi romantický přírodní jev konaný 11. srpna. Masmédia řičela již několik týdnů napřed a varovala občany se zchátralými přírodovědnými znalostmi před nechráněným pohledem do Slunce. Ba dokonce našemu ministerstvu zdravotnictví bylo vyčítáno, že se neujalo patřičné osvětové kampaně. Naštěstí sám patřím k lidem, kteří ví, že není příliš vhodné se dívat přímo do sluníčka. V rámci mediální objektivity bylo dáváno slovo lékařům normálním i alternativním, astrologům i astronomům. Sám jsem sledoval tento publicistický hodokvas ve vysílání Českého rozhlasu, jsa v kritickou dobu ve své lesní chatě, která není vybavena elektřinou a tím pádem je zbavena dobrodiní televize. Astrologové byli zatměním Slunce a doprovodnou konstelací planet vážně znepokojeni. Lidem narozeným v době zatmění totiž hrozí, že z nich vyrostou „malí diktátoři“. Jistě, každý si dnes může vykládat, co se mu zlíbí, nicméně vůči rodičkám, které v době zatmění skutečně porodily, to považuji za dosti sprosté. Ostravský homeopat hovořící se silně východoslovanským přízvukem naopak rozvinul teorii, že mohutné pulsy magnetického pole vznikající při zatmění, mohou vážně ohrozit náš zdravotní stav. Netvrdím, že zatmění se zemským magnetickým polem nemůže pohnout, ale nevím, zda o moc více, než například sluneční skvrny. Ostatně, když se před deštěm ukryjete pod kávovou lžičku, tak taky zmoknete o něco méně než obvykle. Jinak s člověkem mnoho nenadělají ani skutečně velmi silné pulsy magnetického pole, kterých magnetické pole zemské není schopno.
Nemohu si odpustit ani jistou zmínku o doporučovaných ochranných brýlích, do nichž obyvatelstvo Evropy investovalo značný kapitál - sumárně vzato. Byly doporučovány též filtry do svářečských kukel, které lze nyní v nejhorším případě prodat nějakému svářeči. Speciální brýle pro pozorování zatměni ovšem svářečům prodat nelze. Občané si vypomáhali zčernalými filmy nebo rozstříhanými disketami. Já jsem s výhodou využil svého biofyzikálního vzdělání, jakož i speciálních znalostí o absorbci světla v různých materiálech. Vyrobil jsem si s vynaložením částky několika desítek haléřů skleněný střep, který jsem poté očadil nad konzumní svíčkou. Během pozorování Slunce jsem objevil pozoruhodnou vlastnost tohoto optického přístroje: Nehomogenní temná vrstva mi umožňovala pozorovat Slunce jak za plného jasu, tak i tehdy, když bylo částečně skryto za mraky. Stačilo jen trochu pohnout rukou a měl jsem správně nastavenou absorbci. To takové komerční brýle nedokážou. Navíc jsem měl ještě na nose svoje brýle opatřené polarizačními tmavými „klapkami“ - to musím přiznat.
Při příležitosti zatmění Slunce byl též intenzívně očekáván konec světa, neboť Míša Nostradamus jej předpověděl právě na srpen roku 1999. Na toto byl v rozhlase dotazován jistý astrolog. Byla to však nějaká černá vrána ve své profesi, neboť se vyjádřil v tom smyslu, že to je těžká věc, že Nostradamova proroctví jsou taková trochu nesrozumitelná, že si je každý vykládá, jak chce a že to taky mohl být duben či listopad. Inu, budeme si muset na konec světa ještě chvíli počkat nebo jej trochu urychlit. Potřebnými prostředky již disponujeme.

 


Zpět na domovskou stránku