Iracionalita radiofobie a její společenské souvislosti.

Radiofobie je strach ze záření. Může nabývat přímo charakteru psychické poruchy, to je však oblast zájmu lékařů, a pojednávat o ní nemohu. Její mírnější podoba se projevuje neracionálním jednáním jedinců i početných skupin obyvatelstva, o kterém se naopak zmíním podrobněji. Na strachu před zářením není nic nepochopitelného, protože na většinu druhů záření nejsou citlivé naše smysly. Víme, že nás cosi může ohrožovat, ale toto cosi nevnímáme. Útočníka s nožem vidíme a můžeme se ho pokusit třeba kopnout, bakteriím se dovedeme alespoň trochu bránit, i když je nevidíme. Např. záření gama však nejen nevidíme, ale jsme proti němu i téměř bezbranní, necháme-li je proniknout do organismu.

Bylo by asi na místě říci, co to vlastně záření je. Ne každý čtenář tohoto článku musí mít v této věci totiž zcela jasno. Rigorózní fyzikové snad prominou, když prohlásíme, že záření je způsob šíření nějaké energie prostředím. Záření může být povahy vlnové nebo částicové. Vlny se šíří látkou jako mechanické kmity (vzniká zvuk či ultrazvuk) nebo se jedná o kmity - vlny - elektromagnetického pole (rozhlasové a televizní, mikrovlny, infračervené, viditelné, ultrafialové a rentgenové záření, záření gama). Elektromagnetické záření se šíří v určitých nedělitelných dávkách, kterým říkáme fotony. Částicové záření pochází z jader atomů nebo z urychlovačů částic (jsou to např. elektrony, protony, neutrony, částice alfa a j.). Naše smysly přímo reagují pouze na zvuk, viditelné světlo a infračervené záření, které ovšem vnímáme jako sálavé teplo. To, co člověka nejvíce ohrožuje, je záření ionizující čili, jak se ne zcela správně říká, záření radioaktivní. S radioaktivitou například nemá nic společného záření rentgenové vznikající v rentgenkách, které je ovšem také ionizující. Ionizující záření vytváří v látkovém prostředí ionty a může přímo nebo nepřímo doslova "rozstřelit" jakoukoliv molekulu. Takto působí i v živých tkáních - vyvolává chemické změny makromolekul bílkovin a zejména nukleových kyselin, jejichž konečným důsledkem je zastavení buněčného dělení nebo genetické poškození, které se projevuje mutacemi, vznikem nádorů i jinak. Extrémně velké dávky ionizujícího záření (člověk jim může být vystaven jen zcela výjimečně - při těžkých haváriích atomových reaktorů a atomových výbuších) mohou přímo "chemicky" usmrtit živé buňky, což vede k rychlému zániku celého organismu. Účinky ionizujícího záření lze hodnotit mnoha různými způsoby a je třeba vědět, že jsou závislé na fyzikální povaze záření (viz výše), dále na jeho intenzitě i na energii jednotlivých částic (i fotony jsou částicemi svého druhu) a na některých dalších faktorech. Tyto faktory navíc rozhodují o pronikavosti záření. Jako sympatičtější se nám jeví záření méně pronikavá. Žel neoprávněně, neboť vysoce pronikavá záření vytvoří v prostředí jen málo iontů, zatímco málo pronikavá jsou pohlcena již po krátkém "letu" daným prostředím, takže veškerou svou energii musí předat velikému množství vytvářených iontů. Extrémním případem jsou částice alfa, o kterých se gymnasiální mládež učí, že je zachytí list papíru. Takto je navozena představa neškodnosti. Pronikne-li však zdroj tohoto záření do našeho organismu, nestojí částicím alfa v cestě list papíru ale buňky, které nutně potřebujeme k životu. Alfa částice může ztratit veškerou svou energii v jediné buňce a efektivně ji usmrtit.

Je tedy dost důvodů k obavám před ionizujícím zářením. Atomová elektrárna sice nemůže vybuchnout jako atomová puma, může však svou havárií vyvolat zamoření prostředí zdroji ionizujícího záření. Může být také zasažena pumou konvenční. (Nejímá vás hrůza nad tím, že Izrael před časem bombardoval pokusný irácký atomový reaktor, ať již byly pohnutky k tomuto činu jakékoliv?) Odpad z jaderných elektráren musí být uskladněn tak, aby nemohl podobné zamoření vyvolat ani během mnoha staletí. Zdroje záření používané v medicíně musí být pod přísnou kontrolou a přitom jsou známy případy jejich vyvezení do šrotu a roznesení kousků životu nebezpečného radioaktivního materiálu mezi obyvatelstvo.

Na straně druhé matička Země a dědeček vesmír ozařují své živé osazenstvo po celou dobu jeho existence. Toto ozařování je sice mírné, ale o to vytrvalejší. Nepochybně je životu neprospěšné a nepochybně mu pomohlo k druhovému rozrůznění prostřednictvím neustále vyvolávaných mutací genetického materiálu. Možná se ionizující záření podepsalo i na procesu vzniku života. Jsou odvěká místa na povrchu naší planety, kde je záření mnohem silnější než na místech jiných. Tyto variace mohou být větší než některé variace umělého původu (nehovořím pochopitelně o atomových střelnicích a úložištích odpadu z atomových elektráren). Byli jsme ozářeni v důsledku Černobylské katastrofy - asi tak jako při běžném rentgenovém vyšetření. Jsme ozařováni měkkým rentgenovým zářením z obrazovek televizorů a počítačů (absorbuje se v kůži). Jezdíme do lázní s radioaktivními prameny. Nádory si bez reptání necháváme léčit ionizujícím zářením, které je tak intenzívní, že po ozáření celého těla stejnou dávkou bychom během několika dní s naprostou jistotou zhynuli. Autora tohoto článku se při manipulaci se slabým zářičem používaným pro výukové účely zmocňují zvláštní pocity a dokonce ho svrbí špičky prstů, i když ví, že se jedná o množství, které dostává do těla pacient při poměrně běžných vyšetřeních ledvin. A tu jsme u první iracionality.

Nepochybně se v různé míře setkáváme s potravinami nebo zdravotnickými materiály, které byly ozářeny obrovskými dávkami ionizujícího záření, aby se prodloužila jejich trvanlivost nebo byly dokonce zcela zbaveny bakteriálních zárodků. Zatím jsem si však nevšiml, že by na některém z výrobků určených k běžné spotřebě bylo uvedeno, že byl ozářen. Byla by to asi velmi špatná reklama. Mnoho lidí slyšelo o tom, že ozařováním může vzniknout sekundární radioaktivita ozářené látky. Tito lidé by nemuseli přijmout vysvětlení, že pro výše uvedené účely se používá jen takové záření, které nemůže sekundární radioaktivitu vyvolat. Tato iracionalita je zřejmě způsobena hluboce zakořeněnou nedůvěrou ve vědu (nejen u nás).

Masovým projevem iracionality ve vztahu k ionizujícímu záření je odpor části veřejnosti k atomové energetice. Nevím, z jakého důvodu došlo svého času k havárii na reaktoru v Three Miles Island, v Černobylu byla důsledkem neuvěřitelného hazardu vedení elektrárny. Neselhala technika, ale lidé, kteří podcenili nebezpečí a snad dokonce vyřadili z provozu automatický bezpečnostní systém. Lze nepochybně přijmout taková opatření, aby se černobylská příčina havárie nemohla opakovat. Je tu však již zmiňovaný problém s vyhořelým palivem a jeho skladováním. Je tu otázka havárií v důsledku živelných katastrof nebo konvenčních válečných událostí. Jakou však máme alternativu?

Tepelné elektrárny devastují životní prostředí způsobem neméně hrozivým. Neohrožují nás sice fatálními katastrofami ale znečišťují chronicky ovzduší (proti atomové energetice paradoxně protestovaly svého času zdravotní sestry ze severních Čech), ohrožují nás tzv. skleníkovým efektem z nadprodukce oxidu uhličitého, okrádají nás o nenahraditelné chemické suroviny, jejichž značného vyčerpání se již možná někteří z nás dožijí. Sluneční, větrné, přílivové a pochopitelně vodní elektrárny sice devastují o něco méně, nemohou však pokrýt naše potřeby, aniž by nezabraly značnou část povrchu Země. Navíc dodávají energii v závislosti na procesech, které nemůžeme příliš ovlivnit, např. na počasí. Biomasu polních plodin potřebujeme především k jídlu pro sebe nebo pro naše zvířata a to co nespotřebujeme by mělo vytvářet humus. Kolik biomasy můžeme obětovat na výrobu tzv. bionafty nebo na spalování v elektrárnách? Těchto argumentů si jsou odpůrci atomové energetiky většinou dobře vědomi, takže se uchylují k poslednímu argumentu - omezení spotřeby energie. Mají pravdu, ale je třeba otevřeně říci, co by omezení spotřeby znamenalo: Nejde totiž jen o slabší žárovky a méně teplé vody - jde o snížení průmyslové výroby jako celku, likvidaci výroby zbytných předmětů a regulaci dopravy. Je však velmi pravděpodobné, že podvázaný průmysl a věda pak nebudou mít dost prostředků pro vývoj méně energeticky náročných technologií, dojde ke stagnaci obého a postupnému technologickému úpadku. Bude nutno regulovat ekonomiku takovým způsobem, že již nebude mít nic společného s tržním hospodářstvím. Bude muset být zlikvidována nebo podstatně omezena individuální doprava (k tomu asi dojde jednou tak jako tak) a svůj volný čas budeme využívat toliko na úkor energie našeho těla. Jinými slovy - buď utažení energetického opasku pro všechny (nejen v rozvojových zemích) se všemi z toho plynoucími důsledky nebo blahobyt pro početně limitované obyvatelstvo planety. Stav věcí nás tedy nutí k realismu a hledání kompromisů. Jedním z východisek by mohla být jakási imunizace před konsumním modelem společnosti v rámci výchovy a tvrdě ekologicky laděná daňová politika.

Hrůza vyvolávaná ionizujícím zářením se přenesla i na některé jiné víceméně neškodné druhy záření. Lidé žijí již desítky let v sousedství výkonných televizních a ještě výkonnějších rozhlasových vysílačů aniž pociťují nějakou újmu. V poslední době ovšem tyto vysílače vzbuzují značnou nevoli. Domácí elektrické spotřebiče nás přitom ozařují více a nikdo jim to nevyčítá. V odborné literatuře však najdeme o těchto vlivech jen velmi neurčité zmínky. Prokazatelné škodlivé efekty se týkají jen expozice velmi vysokými intenzitami takovýchto druhů záření (zdravotní problémy obsluh radarů a pod.). I diagnostický ultrazvuk nedávno dostal co proto, když někteří redaktoři logicky nebyli schopni posoudit, kde je racionální jádro odborných diskusí o bezpečnosti ultrazvukových aplikací v lékařství. I v našem tisku se objevily informace o negativních účincích ultrazvuku na vývoj prenatálně vyšetřovaných dětí, které se však opíraly o patrně nesprávné statistické hodnocení nálezů a staly se terčem zdrcující odborné kritiky. O tom se však náš čtenář již nedočetl. Mnoho neracionálního je i v diskusi kolem ozónových děr. Existují a zvyšují množství na povrch Země dopadajícího ultrafialového záření. Zdrojem těchto paprsků je ovšem naše milé Sluníčko, kterému tak rádi vystavujeme naše těla. Nuž tedy vězme, že "zdravě", tj. dohněda opálená pokožka našeho těla je svědectvím zápasu organismu s pronikajícím ultrafialovým zářením. Mnoho lidí by se asi nemělo opalovat vůbec a činí tak navzdory chronickým spáleninám po každém slunění. Ultrafialové záření není sice ionizující, ale mutace a rakovinu vyvolat může. Je to skutečně nebezpečné záření, kterému se vystavujeme zcela dobrovolně a s klidnou myslí. Důležité je však být zdravý, nikoliv hnědý.

Zamysleme se tedy nad přírodou a našem místě v ní, i nad tím, co nám říkají vědy o přírodě. Opřeme naši životní filosofii o vědomosti, neboť o nevědomosti se nic dlouho opírat nedá. Rád bych to vyřídil zdravotním sestřičkám ze severních Čech i těm, co se rádi opalují.

Brání lékaři vědeckou úroveň medicíny?

Váhám, "okusuji" klávesnici počítače a nevím, proč se do toho vlastně pletu. Nejsem lékař, ale snad se u mě vyvinul za roky strávené na lékařské fakultě určitý pocit příbuznosti k lékařskému stavu. Rozhodně bych totiž nechtěl, aby řádky, které budou následovat, vyvolaly alergickou reakci lékařů nebo snad dokonce dojem, že právě lékaři jsou příčinou rozkvětu podivného jevu, který bývá obvykle označován jako pavěda. Již proto, že v mém příbuzenstvu jsem lékařů napočítal nejméně šest, nemám zájem proti nim cokoliv kázat. Jsem si také vědom toho, že lékař není jen přírodovědcem pěstujícím jakousi aplikovanou biologii. Možná, že moje stanovisko je ovlivněno pouhou neinformovaností či charakterem časopisů i odborníků, s nimiž se dostávám do styku. Zdá se mi totiž, že jedinou odbornou komunitou, která pozvedá svůj hlas proti pavědě s nepřehlédnutelnou ofenzívností, jsou fyzikové. Veřejnosti jsou známa vystoupení dr. Grygara, na naší univerzitě i mimo ni se v poslední době ozývají slova dr. Novotného z přírodovědecké fakulty, v době hluboce předrevoluční jsem byl svědkem aktivity prof. Černohorského, nyní rektora opavské university, četl jsem trefnou analýzu pavědy od doc. Pekárka v Československém časopise pro fyziku i řadu dalších článků, které byly z pera fyziků. Již v době předrevoluční zasáhl do těchto diskusí i prof. Malina, experimentální archeolog a antropolog působící na naší univerzitě. Na výrazné vystoupení některého z lékařů se však nemohu upamatovat.

Již se mi však mnohokrát stalo, že jsem otevřel nějaký časopis či knihu a s pocitem určitého rozčarování našel jméno ozdobené lékařským a někdy i vědeckým titulem pod nějakou nehorázností, která odporuje nejen tomu, co se budoucí lékaři učí na začátku svého studia, ale i zdravému rozumu. Nechci generalizovat, protože jsem přesvědčen, že na jednoho hlasatele medicínských nepravd či polopravd připadají nejméně desítky lékařů odborně zdatných a racionálních, kteří se nepouštějí na půdu spekulací. Tato většina se však stěží projevuje stejně intenzívně jako ona skupina "zlepšovatelů vědy". Proč tomu tak je, stálo by jistě za podrobnější rozbor. Podobné úlety, při kterých se ševcové přestávají držet svých kopyt, případně dělají boty ze slupek od salámu, samozřejmě nejsou specialitou lékařů, ale u nich je vnímám jaksi intenzívněji. Jsem si vědom toho, že celá věc má i etický aspekt (Zda a kdy může lékař lhát pacientovi, když je to v jeho zájmu. Zda vznik psychické závislosti pacienta na léčiteli je jevem žádoucím či nežádoucím. Zda některé postupy alternativní medicíny, jsou-li provozovány právě lékaři, nemají blízko k zanedbávání lékařské péče.) Vymyslel jsem si proto několik poněkud provokativních otázek, i když nevím zcela přesně, komu by měly být položeny. První otázka je trochu atypická, další jdou více k jádru věci.

Co si mám například myslet o odbornosti lékaře, navíc zřejmě vysokoškolského učitele, který v roce 1995 v časopise "100 + 1" mj. vysvětluje vznik membránového potenciálu tak, že na jedné straně membrány mají být kladné ionty draslíku a na druhé záporné ionty sodíku? Nejednalo se sice o článek s pavědeckou orientací, ale je velmi pravděpodobné, že u řady čtenářů vznikne dojem, že membránový potenciál vzniká právě takto, tvrdí-li to odborník. Většině čtenářů "100 + 1" je zajisté způsob geneze membránového potenciálu lhostejný. Došlo však k drobné erozi a diskreditaci vědy. Síly, které vědě nepřejí, si připsaly jeden bod k dobru. Pár čtenářů bylo dezorientováno a stali se náchylnějšími věřit čemukoliv. Možná proběhlo i pár zbytečných diskusí na toto téma na nějakém gymnáziu a pár mladých lidí bylo znechuceno. Možná několik čtenářů znalých podstaty věci z tohoto důvodu zapochybovalo i nad zbytkem článku, který byl jinak docela zajímavý, a v extrapolaci i nad kvalifikovaností lékařů v oblasti přírodních věd.

Co si mám však myslet o lékaři, který v reklamě (v časopisu Regena č.11, 1995) zdůvodňuje v podtstatě tzv. ananasovou dietu (kolik lidí se již přesvědčilo o její neúčinnosti, respektive účinku velmi pomíjivém!), a to tak, že do našeho těla pronikají cestou zažívacího traktu enzymy, které potřebujeme pro trávení tuků a nejrůznější jiné biochemické pochody v těle. Není snad již řádově sto let známo, že bílkoviny a tedy i jakékoliv enzymy se při trávení rozkládají na své stavební kameny - aminokyseliny? Kdyby tyto enzymy, nedej bože, opravdu pronikly do našeho těla, způsobily by asi stejnou katastrofu jako většina jiných cizorodých bílkovin. Snad by bylo na místě vysvětlit údajnou účinnost ananasové vlákniny a v ní obsažených látek nějakým racionálnějším způsobem. Je vůbec etické v zájmu komerčního úspěchu nějaké diety překrucovat banální biochemické poznatky? O "živých" enzymech v potravě se zmíním dále ještě jednou.

Může vzdělaný lékař - praktik působící v Brně - se kterým jsem v této věci navázal písemný kontakt - připouštět, že správnost nasazení homeopatického léku se pozná podle změny elektrického odporu pokožky v akupunkturním bodě, když pacient uchopí lahvičku s tímto lékem do ruky? (Narážím na tzv. elektroakupunkturní metodu dle dr. Volla, nedávno o ní bylo referováno v rámci seriálu o homeopatii v Rovnosti.) Podle mého názoru je takové tvrzení výsměchem veškeré lékařské diagnostice na straně jedné, na straně druhé výmluvně dokumentuje zoufalost pokusů o objektivizaci homeopatie jako takové. Zůstaňme u homeopatie ještě chvíli.

Mohou četní lékaři na konci dvacátého století brát vážně jednu z hlavních tezí homeopatie, že "podobné je léčeno podobným", tj. např. "angína rostlinou vyvolávající příznaky angíny", jak jsem se před několika lety dočetl tuším v (Rudém) Právu v článku podepsaném lékařkou? Je snad účinek jedu podobný účinku protijedu? - Abych se vyjádřil srozumitelně. Navíc existují nesčetné doklady toho, že svou podstatou zcela odlišná onemocnění se projevují alespoň zpočátku, v prodromální fázi, stejnými či velmi podobnými příznaky - např. banální chřipka a nebezpečná meningokoková infekce - a nemohou být léčena na základě podobnosti. Homeopatika přitom mají být účinná právě v prvních fázích onemocnění, tj. době, kdy určení diagnózy je obtížné pro odborníka, natož pro laika. Kdo má největší prospěch z celého homeopatického humbuku je mzslím zcela jasné. Je skutečně jediná spolehlivě prokazatelná vlastnost homeopatických preparátů - jejich neškodnost - dostatečně pádným argumentem pro jejich téměř masovou propagaci?

Může lékař (v originále Američan N.W.Walker, hojně popularizovaný manželi Diamondovými, autory vyhledávané knihy "Fit pro život", a nepřímo i česká lékařka - překladatelka) tvrdit, že normální ocet je škodlivý pro náš organismus, protože obsahuje kyselinu acetonovou? (Asi se jedná o chybný překlad výrazu acetic acid - kyselina octová.) Že vhodným lékem proti kapavce je olej ze santalového dřeva? Že nemoci, a to i infekční, vznikají v důsledku hromadění "škodlivin" v organismu? Posledně uvedená teze je velmi oblíbená i u jiných reformátorů medicíny. Zde však cituji z knihy "Čerstvé ovocné a zeleninové šťávy", v níž je i mnoho jiných atentátů na vědu. Zbožňování "živých enzymů", které zřejmě nezahubí ani soustředěný útok proteáz v žaludku, je podepřeno i takovýmto tvrzením: "Enzymy však nejsou žádnou hmotnou 'substancí', ale nehmatatelnou, magnetickou, kosmickou energií principu života ....". Obě zmiňované knihy (psané jazykem pojišťovacích agentů či spíše trhovců nabízejících své bezkonkurenční zboží) na mě působí dojmem kompilátů současných i zcela archaických názorů, předkládaných v podobě citátů vytržených ze souvislosti, které mají v nejlepším případě odradit prostomyslnější Američany od nadměrné konzumace půlkilových stejků a fast-foodové stravy. V naši poměrech je z nich použitelné jen něco, kuchařské recepty vyžadují přizpůsobení u nás obvyklému sortimentu potravin a rozhodně je možné se obejít bez primitivní argumentace určené čtenářům s nulovými přírodovědnými znalostmi a nižším IQ.

Lze zdůvodnit tvrzení, že je třeba spojovat poznatky klasické medicíny s astrologií, jak píše lékař v časopisu "Astro" (č.42, 1995)? Takovýchto tvrzení a možná ještě horších lze nalézt v současných tiskovinách nepočítaně. Jaký má toto pseudoodborné blábolení dopad na hodnocení odborné způsobilost lékaře k výkonu jeho povolání? Je zaručeno, že se v praxi bude řídit prověřenými poznatky svého oboru a nebude se orientovat podle horoskopů? Podle čeho může laik sám poznat, že lékař při léčbě vychází z vědecky prověřených a bezpečných základů?

Zajímalo by mě, co by provedla advokátní komora s advokátem, který by v novinách prohlásil, že on se řídí řekněme podle rodového práva starých Slovanů, a poskytoval by podle toho i své právní rady. Předpokládám, že by dotyčnému bylo přinejmenším připomenuto, podle jakých právních norem se má ve své praxi řídit. Postrádám však analogickou a dobře na veřejnosti slyšitelnou reakci ze strany těch, kteří representují lékařský stav a jeho vzdělávací instituce.

Copak lze kvůli kšeftům tolerovat úplně všechno? Patří snad k demokratickým zásadám též svoboda kvalifikovaného šizení? Nejde o mě osobně, protože snad patřím k okruhu laiků, kteří mohou dosti dobře odhadnout, kdy lékař argumentuje na základě vědeckého poznání a kdy vychází z pavědeckých konstrukcí, a mohu se pak podle toho rozhodnout mezi léčbou, kterou nabízí on či někdo jiný. Řada lidí toto však rozlišit v podstatě nemůže a nemusí se jednat jen o důvěřivou "babičku z venkova", pro kterou je "pan doktor" absolutní autorita. Právník asi nepozná, že informační biopole, o němž nedávno rokovali lékaři a léčitelé v Brně, je psychotronický nesmysl, krycí název pro údajné paranormální jevy, zabalený do slov připomínajících cosi rozumného. Architekt asi neví, že při ředění C15, což není žádný extrém, v lahvičce homeopatika není s největší pravděpodobností již ani jediná molekula účinné látky, jejíž účinnost je často navíc sporná, zato je tam však zřejmě spousta molekul jiných, včetně těch, které se zdají tvořit základ zcela odlišných homeopatických léků. Ani velmi zdatný knihkupec nemusí vědět, že astrologie je čirá spekulace bez praktického významu pro život. (Zhruba polovina Američanů prý považuje astrologii za vědu.) Softwarový odborník nemusí vědět nic o mechanismu trávení tuků a v klidu a s nadšením spolkne jakoukoliv informaci o tom, jak by se mohl zbavit nadbytečných kilogramů. Všichni ve spolek totiž dosud a priori předpokládají, že lékařský titul garantuje jakousi minimální úroveň teoretické i praktické způsobilosti lékaře a že jeho nositel se nemůže dovolávat šarlatánství, pavědy a teorií, které nejsou obecně uznávané.

Je tu i další otázka, která ovšem není určena vlajkonošům medicíny, nýbrž spíše zakrnělému etickému svědomí novinářů. Jistě není žádnou katastrofou, když možná výborný praktik už neví zcela přesně, jak probíhají biochemické procesy v našem těle. Nevidím ale žádný důvod, proč by měl seznamovat veřejnost se svými názory právě na tuto oblast. Biochemik také obvykle nepíše do novin o jaderných reaktorech, i když se o nich kdysi dokonce učil, a technik nevysvětluje zákoník práce, i když jej četl. Nad životními "moudrostmi" dvacetileté tenistky, ba i pětadvacetiletého politického "komentátora" lze při četbě časopisů mávnout rukou. Slovo školeného odborníka by však mělo něco platit a média by si měla zjišťovat a hlídat, kdo toto slovo káže. "Dänikeniády" snad nikoho na zdraví neohrožují, nejsem si však jist, zda totéž platí o pavědě, na jejímž šíření se podílejí lékaři.

Otevřeně řečeno, jistě nejen já bych uvítal od kompetentních čtenářů informaci o tom, zda lékařští zbrojnoši již nasazují helmice a chystají se vytrhnout do pole proti houfcům šamanů a medicínských kejklířů či zda někoho alespoň zajímají informace o blábolení "zlepšovatelů" v medicíně. Nebo se má nad vším mávnout rukou a hledět si svého?

Téma dne: Pokusy na zvířatech

Tematika pokusů na zvířatech je velmi vzrušující a emocionálně zabarvená. Vedle náboženských (nejen křesťanských) představ se do ní navíc prolínají i různé obecně filosofické prvky. Mnoho lidí o této problematice navíc hovoří, aniž má představu, co a proč je se zvířaty vlastně většinou v laboratořích prováděno. Hodně lidí si asi vytváří představu jen podle obrázků, které se objevují v poslední době na nárožích. Jejich doprovodné texty vyzývají k zastavení pokusů na zvířatech, případně útočí na některé firmy, aniž by bylo dostatečně vysvětleno, z jakého důvodu. Obávám se navíc, že mnozí lidé mají před očima i scény ze špatných hororů, v nichž např. šílení vědci přišívají psům prasečí hlavy. Někteří potom o takovýchto představách píší i do novin [2] a mnoho jiných lidí jim bez zábran uvěří. Student prvního ročníku lékařské fakulty i leckterý gymnazista však ví, že něco takového z principiálních důvodů nejde provést. Přerušenou míchu nelze sešít tak, aby začala znovu fungovat, natož u dvou zcela rozdílných biologických druhů. Chirurgové "sešívající nervy" vlastně napojují jen jejich "obaly". Nervové vlákno odtržené od nervové buňky odumírá a prázdným "obalem" může nanejvýše prorůst vlákno nové. Mícha navíc není tvořena jen nervovými vlákny, ale též nervovými buňkami. Nervová tkáň nemá schopnost regenerace. Proto nikdo nemůže na provedení takových pokusů ani pomyslet již jen z tohoto jediného důvodu. To se však již v novinách většinou nedočteme.

Proč pokusy na zvířatech?

Každý, kdo pracuje v oblasti lékařského a biologického výzkumu by měl na tuto otázku znát vyčerpávající odpověď, části čtenářů však některé argumenty asi nebudou dostatečně známé. Představme si tedy charakteristický příklad vývoje nového léčiva. Například na základě teoretických úvah nebo náhodně pozorovaného vedlejšího účinku některého běžně používaného léku vyrobí některá chemická laboratoř látku, která by mohla být novým léčivem, například cytostatikem. Vyrobená substance je potom předána biologickým laboratořím, které začnou účinnost a též toxicitu potenciálního léčiva testovat. V některých případech jsou již v této fázi práce prověřovány i možné interakce s jinými léčivy - například, zda nedochází k vzájemnému zesilování či zeslabování účinku. První pokusy se dnes obvykle provádějí na buňkách tkáňových kultur, které jsou potomstvem buněk izolovaných z různých normálních nebo nádorových tkání. Dopadne-li tato část testování příznivě, pokračuje se na malých laboratorních zvířatech, nejčastěji myších. Potom mohou následovat zkoušky na větších zvířatech - prasatech, opicích a podobně. Projde-li potenciální léčivo tímto sítem, dostává se do klinické fáze testování - na nejzkušenějších pracovištích a na malých skupinách zdravých dobrovolníků. Teprve potom se obvykle tyto preparáty testují na skupinách vybraných pacientů. Po celkovém vyhodnocení výsledků a závěrečném schvalovacím řízení se nový lék teprve dostává do všeobecné lékařské praxe.

Ani skvělé výsledky dosažené na tkáňových kulturách nezaručují, že nové léčivo bude účinné i v organismu jako celku. Je dobře možné, že v podmínkách vnitřního prostředí organismu bude mít účinek mizivý, nebo naopak bude tak toxické, že jeho zkoušení na lidech nebude připadat v úvahu. Stoprocentní úspěch ovšem nezaručí ani kladné výsledky dosažené u velkých laboratorních zvířat. Proto jsou první aplikace u pacientů vždy spojeny s obrovským rizikem, že dojde k jejich přechodnému nebo trvalému poškození. Bez předchozího testovaní na zvířatech by však mohly tyto klinické zkoušky znamenat téměř jistý rozsudek smrti i pro zdravého člověka, natož pak pro pacienta, který bývá mnohdy navíc v těžkém stavu. Tím spíše, že např. právě u cytostatik je hranice mezi jejich účinnou léčebnou koncentrací ve tkáni a koncentrací, která otráví celý organismus, velmi snadno překročitelná.

Nejde jen o cytostatika. Prakticky všechna ostatní léčiva musejí být testována naopak proto, aby se vyloučila možnost vyvolání zhoubného bujení nebo mutací a jiných druhů genetického poškození. V odůvodněných případech musí testování probíhat i na březích samicích pokusných zvířat, aby byly vyloučeny nežádoucí účinky na plod v těle matky. Jestli se nemýlím, důsledkem neprovedení takových testů byla známá Conterganová aféra. Contergan byl do té doby považován za neškodný lék pro uklidnění. Takovéto pokusy se asi mohou sotva komu líbit. Našly by se však těhotné matky-dobrovolnice pro tento druh ověřovacích zkoušek?

Podobné zdůvodnění pokusů na zvířatech lze uvést i při testování nových léčebných i některých diagnostických metod. Vybírám jen několik příkladů. Kdyby nebylo rozsáhlých pokusů na prasatech, do jejichž tkání byly zašívány lidské ledvinové kameny, nikdo by se asi neodvážil u člověka aplikovat litotripsi mimotělními rázovými vlnami (tzv. "drcení kamenů"). Nové operační postupy a transplantační techniky musely být nejdříve také vyzkoušeny na zvířatech. Chirurgové snad ani nemohli získat potřebné dovednosti jiným způsobem. Podobný trénink na mrtvých lidských tělech by asi nebyl plnohodnotnou náhradou, navíc etické problémy jsou v takových případech ještě závažnější. Pomocí pokusů na zvířatech jsou rozptylovány pochybnosti o bezrizikovosti ultrazvukových vyšetřovacích metod, protože je třeba znát nepřekročitelné limity intenzity používaného ultrazvuku či délky jeho aplikace.

Jistě, v dřívějších dobách medicína objevila mnoho nových poznatků jako vedlejší produkt léčby různých onemocnění standardními postupy, pozorováním různých komplikací, následků náhodných zásahů do lidského organismu a pod. V současné fázi našeho poznání však není možné postupovat stejným způsobem. Za jak dlouho by se nějaký inženýr pracující s ultrazvukovým průmyslovým defektoskopem přesvědčil o tom, že jeho přístroj může místo kazu v kolejnici zobrazit tkáň lidského těla bez nebezpečí jejího poškození? Za jak dlouho by nějaký chemik přišel na to, že náhodně spolknutý fluorouracil tlumí nádorové bujení v jeho těle? Bylo třeba čekat, až se některý fyzik "řízne" do prstu laserovým paprskem a zjistí, že řez krvácí méně, než by se dalo čekat?

Nechci samozřejmě tvrdit, že VŠECHNY pokusy na zvířatech jsou nutné. V kulturních zemích, mezi které bych zařadil i naši malou republiku, však tyto zbytečné pokusy NEJSOU prováděny na vysokých školách. Co a proč se provádí ve firemních laboratořích, to se můžeme dovědět jedině v těchto laboratořích, budou-li nám jejich pracovníci o tom ochotni něco sdělit. Na rozdíl od interních testů kosmetických a podobných firem, výsledky získané na vysokých školách a v jiných laboratořích základního výzkumu jsou ZVEŘEJŇOVÁNY a žádný seriózní vědecký časopis nepošpiní svou pověst uveřejněním článku, který vzbuzuje etické pochybnosti tohoto druhu.

Absurdní otázky a konstrukce

Ač nejsem logikem, domnívám se, že chyba v logické konstrukci se projeví tím, že nás přivede k absurdním závěrům. A dalším absurdním otázkám, na které existují jen absurdní odpovědi.

Tak například je poukazováno na existenci německo-švýcarského hnutí "Lékaři proti pokusům", které má mít již několik set tisíc členů. Tito lidé mají vyznávat myšlenku, že jsou věci, jakých se člověk hodný toho jména dopouštět nemůže, i kdyby mu šlo vskutku o život (citát z [2]). Připusťme, že je tato informace pravdivá, a předpokládejme, že členy tohoto hnutí jsou skutečně jen lékaři, jak plyne z jeho názvu. Velmi značná část lékařů těchto zemí proto musí být v tomto hnutí zapojena (s ohledem na podíl lékařů na celkové populaci). Říkají-li tito lidé "Á", měli říci i "Bé". Totiž, že se ve své terapeutické a diagnostické praxi vzdají přinejmenším všech nově vyvíjených a na zvířatech testovaných léčiv či léčebných a vyšetřovacích postupů. V praxi by to pro většinu těchto lidí mělo znamenat konec profesního uplatnění. Došlo k něčemu takovému? V Německu jsem o ničem takovém neslyšel.

Dalším argumentem proti pokusům na zvířatech bývají různé výroky, které naznačují, že tyto pokusy stejně k ničemu nejsou, protože medicína tak jako tak není schopna účinně zakročit proti mnoha nemocem [3]. Jsou propagátoři těchto myšlenek schopni obejít se bez všech léčiv, léčebných a vyšetřovacích postupů, umělých hmot používaných pro balení potravin a nesčetných dalších výrobků, které byly v celku nebo po částech testovány pomocí zvířat? Doporučili svým blízkým a známým, aby je nepoužívali? Není poněkud pokrytecké využívat ke svému prospěchu něco, s čím nesouhlasíme a co s vehemencí kritizujeme?

Má vlastně veterinář právo provádět pokusy na zvířatech? Podle odpůrců lékařských pokusů by takové právo mít měl, protože jedná v zájmu zvířat. Mohou či nemohou být však výsledky jeho pokusů přeneseny do humánní medicíny?

Práva zvířat a svět kolem nás

V souvislosti s pokusy na zvířatech se hovoří "o právech zvířat", existuje i nadace "Spisovatelé za práva zvířat" aj. Řada populárních osobností se v těchto věcech angažuje - je to konec konců méně problémové, než se angažovat za práva lidí.

Mám tušení, že "právo" je produkt vývoje lidské společnosti. Nikoliv společenstev živočišných. Živočichové se ve svém životě neřídí právem, práva uplatňovat nemohou. Řídí se biologickými zákony. Patrně je slovem "právo" míněno v tomto kontextu něco jiného, ale já nevím přesně co. Nevím také, proč se hovoří o právech zvířat a ne o právech rostlin, které jsou neméně živé a trpící lidskými aktivitami. Vztahuje se tento pojem i na hmyz a ryby, kteří na nás nemohou mile pohlédnout a otřít si o nás čumáček? Připusťme ale, že nějaká "práva" zvířat (či spíše profesionálních milovníků zvířat?) existují. Měla by však být uplatňována podle nějakých priorit. Leccos by se totiž mohlo změnit, aniž bychom tím byli potenciálně ohrožováni na životech.

Ne příliš daleko od našich hranic, dokonce i v zemi B. Bardottové, bojovnice za práva zvířat, patří k oblíbené lidové zábavě býčí zápasy a jsou snad stále provozovány i zápasy kohoutí. Stejně tak, ba ještě více, v mnoha jiných zemích světa. Ke společenské zábavě "lepších lidí" téměř na celém světě patří lov divokých zvířat. V Británii jsou takovou zábavou hony na lišku, která je vypuštěna do přírody a potom štvána psy a lovci. U nás je výrazem vysokého společenského uznání být pozván na lov a amatérskou ranou skolit (nebo jen zranit) vysokou či černou zvěř a zúčastnit se potom podivného rituálu stvrzovaného pitkou. Existuje sportovní rybaření. V horských rezervacích je divoká zvěř stresována expanzí turistů a lyžařů. Zvířata jsou lovena pro své kožešiny, aniž by to bylo zdůvodněno skutečnou potřebou. Mnohá zvířata hubíme jen proto, že nedovedeme dostatečně zabezpečit naše obydlí, hospodářské budovy či skladiště potravin. V cirkusech jsou zvířata nucena k nepřirozeným činnostem a držena v podmínkách, proti kterým jsou poměry v zoologických zahradách úplným rájem. Mám pocit, že všechny tyto případy, kdy zvířata doplácejí na naše pomíjivé zájmy, marnivost a touhu po zvýšení společenské prestiže, kdy jejich utrpení není protiváhou utrpení lidského, by měly být na čele seznamu všech skutečných ochránců zvířat. A jsou psi skutečně určeni k tomu, aby s námi sdíleli naše těsné mnohopatrové příbytky? Jsou želvy a morčata skutečně hračkami pro děti, které mají uspokojit jejich touhu po kontaktu s něčím živým? Zamysleli se všichni "chovatelé" pejsků nad tím, co dělají v zažívadlech jejich miláčků zbytky lidské potravy, kterou jsou často bezohledně krmeni. Je dosti smutný i pohled na venkovského psa, který má jinak alespoň dostatek prostoru pro volný pohyb, jak se krmí starou polévkou, bramborami a jinými zbytky. Mnozí viníci těchto situací jsou však pohoršováni tím, že myši či potkani, jinak živočichové nemilosrdně a krutě hubení, zahynou na implantovaný nádor.

Lidští dobrovolníci

Někde v hloubi kritických úvah o používání zvířat pro medicínsky motivované pokusy občas probleskuje myšlenka, že takové pokusy bychom měli provádět zřejmě sami na sobě. V předchozím textu jsem se laikům pokusil vysvětlit, o jaké pokusy se jedná. Položím nyní čtenáři několik otázek, na které nebudu odpovídat. Odpověď si každý najde sám podle svého svědomí.

Kdo by asi byli ti, kteří by byli ochotni se stát potřebnými dobrovolníky?

Nenutila by mnoho lidí k takové "dobrovolnosti" jen nouze a pocit životní bezvýchodnosti?

Zvýšily by pokusy prováděné na lidech důvěru v lékařskou vědu a vědu vůbec?

Bylo by naše svědomí klidnější?

Jsme oprávněni vzdát se veškerých pokusů na živých bytostech i jménem těch, kteří by mohli být zachráněni?

Několik let poté

Dovolte mi načrtnout malou science-fiction vycházející z poslední věty předchozího odstavce.

Někdy po roce 2000 se "moudří a mravní" lidé na celém světě domluví, že přestanou využívat zvířata pro lékařský výzkum. Z etických důvodů nebudou dovoleny ani pokusy na lidech, protože by mohly vážně ohrozit jejich život. Tato domluva bude beze zbytku platit pro celý svět, protože země, která by na dohodu nepřistoupila, by byla nesmírně ekonomicky zvýhodněna proti všem ostatním, okamžitě by se do ní přestěhovaly laboratoře farmaceutických koncernů, výrobců lékařských přístrojů a pod. Několik let bude lidstvo hřát svědomí, že nežije na úkor jiných biologických druhů. Po těchto několika krásných letech, během kterých zanikne značná část základního medicínského výzkumu, farmakologických laboratoří, provozů pro výrobu imunochemikálií a řada jiných laboratoří, jejichž pracovníci své řemeslo pověsí na hřebíček, se najednou objeví nová nemoc typu AIDS. Objeví se i nové bakteriální kmeny, které nebudou citlivé na žádné z dostupných antibiotik. Nebude léku a nebude pomoci. Dosud známá léčiva se ukáží jako zcela nevyhovující. Několik lékařů obětuje ve svatém nadšení své životy - provedou pokusy sami na sobě. Jejich oběti však budou zbytečné. Po miliónových ztrátách na životech bude původní opatření odvoláno. Nyní se ale zjistí, že chovy laboratorních zvířat již neexistují, že lidé, kteří se takovými pokusy zabývali, již nežijí nebo vyšli z cviku, že původní vybavení laboratoří zničili jistí lidé nebo zub času. Než se obnoví vše, co bylo zlikvidováno a narušeno, uplyne několik dalších let, během kterých bude lidstvo těžce decimováno. Draze zaplatí za svou naivitu a hloupost. Je tato perspektiva skutečně tím, co chceme?

Drápek antivědy a postmodernismu

Dr. Munzar ve svém článku [1] vyjmenovává tři skupiny brojící proti pokusům na zvířatech. Stručně řečeno má na mysli ekologická hnutí koketující s východními filosofiemi, vědce spoléhající se na virtuální realitu čili modely všeho druhu a filosofy, kteří odmítají uznat rozdíly mezi člověkem a zvířetem. Snad by mohla být připojena i skupina čtvrtá, která ve mě budí důvodné podezření, že zastřešuje i skupiny definované výše: Souručenství postmodernistů a hlasatelů pavědy. Podle těchto lidí již stejně není co zkoumat klasickými vědeckými postupy. Pro tyto lidi platí rovnítko mezi vědou a těmi, kdo rozhodují o způsobu využití jejích poznatků. Pro ně není rozdílu nejen mezi zvířaty a člověkem, ale ani mezi Punkevními jeskyněmi a profesorem Absolonem. Všechno je Gaia. Každý názor je stejně platný, v přihrádkách zmatených mozků těchto lidí je uložena vedle sebe teorie relativity i teorie mentionová, obě s nálepkou "velmi zajímavé". V atmosféře, která je příslušníky této skupiny vytvářena, se jistě musí velmi dobře dařit všemu, co se snaží zlikvidovat racionální vědu jako způsob poznávání přírody a společnosti. Proč by měly být prováděny nějaké pokusy na zvířatech, když např. pan Paseka umí tak báječně léčit na dálku. Proč se zabývat přípravou nových chirurgů, když stačí zajet na Filipíny nebo do Brazílie, či počkat až příslušní léčitelé přijedou k nám. K čemu potřebujeme hromady odborné literatury a dlouhá studia, když můžeme uzdravovat lidi transcendentně předanou zkušeností, vložením ruky nebo způsobem analogickým. Proč by měli trpět ubozí tvorové, když všechny neduhy našeho těla mohou odstranit syrové šťávy z ovoce a zeleniny, magnetizér nebo např. pan Tomáš Pfeifer.

K sepsání tohoto článku mě přivedla polemika k pokusům na zvířatech, která proběhla počátkem roku 1996 na stránkách Lidových Novin [1,2,3,4]. V jeho závěru nemohu nabídnout čtenářům nic jiného, než tradiční výzvu k používání vlastního rozumu. Protože cit nám není vždy dobrým rádcem.

Literatura:

1. Munzar P., Pokusy na zvířatech nejsou samoúčelné, Lidové Noviny, 16. l. l996

2. Štroblová J., Věda bez svědomí, Lidové Noviny, 1. 2. 1996

3. Teplý V., Živí tvorové, kteří nemluví, Lidové Noviny, 1. 2. 1996

4. Trávník P., Demagogie s ušlechtilými pohnutkami, Lidové Noviny, 12. 2. 1996

Potěmkinova medicína čili Obchod se lží

Jak již bylo příležitostně rozebráno i v několika našich, žel, nepříliš často čtených časopisech, pavěda vyrazila četnými šlahouny i do lékařských polí a zahrad. Venkovští strýcové a tetinky, jakož i osoby titulované nás zásobují nesčetnými návody, jak se vyhnout obvyklým terapeutickým postupům (založeným, jak známo, na obligátním měření krevního tlaku a píchání injekcí) a zatočit s neduhy našeho těla nějakým novým a neotřelým způsobem - od popíjení zeleninových šťáv až po výkaly kladené pod postýlku nemocného dítěte. V jak vidno širokém spektru těchto návodů se setkáváme i s homeopatií, která se od většiny ostatních šlahounů pavědy odlišuje tím, že je pěstována převážně lékaři. O takové akupunktuře, kterou se zabývají rovněž převážně lékaři, snad můžeme prohlásit, že je v pavědě zakotvena jen jednou, řekněme historickou nohou, a že názory na ni se různí i mezi teoreticky vzdělanými odborníky. Lékaři se ovšem čas od času angažují i v jiných oblastech pavědy - v psychotronice (eufemisticky bioinformatice), astrologii aj. - Tyto exkurze jsou však sporadické a málo významné. Setkávají se tu navíc s tvrdou konkurencí technické i humanitně laděné inteligence, jakož i laiků nezatížených jakýmkoliv vyšším vzděláním, které by jim mohlo zamlžit obzory New Age. Tímto dávám současně najevo, že pavědu nepovažuji za specifickou zábavu lékařů. Je mi známo, že většina lékařů se živí způsobem poctivým a snaží se k tomu využívat znalostí nabytých přinejmenším během studia pre- i postgraduálního.

Vraťme se však k homeopatii, která je úctyhodně starobylá a pro laika velmi seriózně adjustovaná. Na stovkách ordinací (nejen ryze soukromých) se dnes ostatně lesknou zbrusu nové tabulky hlásající přítomnost homeopata na slovo vzatého. Jak dlouho mu trvalo, než se jím stal? Pulty lékáren se prohýbají pod přepestrými hromadami homeopatik a magistři pějí nad nimi komerční chválu. V tomto vítězném jásotu jen občas zaznívá disonance - tu a tam rozpačitě utroušené slůvko o nejistém působení homeopatických léčiv a jejich obskurní přípravě, tu v daleké Americe pár lékařů a vědců se dožaduje toho, aby orgán léčiva schvalující vedle neškodnosti homeopatik potvrdil i jejich účinnost, což je u jiných druhů léčiv považováno jaksi za samozřejmost. Nebýt ovšem téměř neznámého občasníku Sisyfos, nevěděl bych to.

Abych včas přitlumil rozčílené brumlání čtenářů, kteří se domnívají, že jim homeopatie pomohla od nějakých zdravotních problémů, a chápou se pera, aby mi to patřičně vytmavili, připustím nejprve několik jejích kladných rysů:

1. Je provozována (zatím, u nás, nikoliv např. v Německu) převážně lékaři, tudíž nehrozí příliš velké nebezpečí poškození pacientů ve srovnání s jinými léčitelskými praktikami, kterými se zabývají i medicínsky zcela nepoučení laikové.

2. Existuje skupina pacientů, kterou sice neumím přesně pojmenovat (snad hypochondři a neurotikové), avšak domnívám se, že podstata jejich problémů je psychosomatická. Cosi je stručně řečeno deptá, a proto se cítí špatně. U těchto lidí mohou být homeopatika velmi úspěšná. Pacient, kterému toho z tělesného hlediska příliš mnoho není, odchází z ordinace či lékárny spokojen a s poměrně drahým lékem v ruce. Léčba má všechny předpoklady k magickému úspěchu. Věčně rozčílený a přetížený praktik předpisující nezajímavé Paraleny, penicilíny a prášky na spaní prostě nemá šanci. Tím jsme se ovšem dostali k jinému, obecnějšímu a velmi vážnému problému, totiž k problému vztahu mezi lékařem a pacientem.

3. Homeopatická péče odčerpává z kapes finanční prostředky, které by mohly být použity i způsobem mnohem více závadným.

Nebylo by však jednodušší a prospěšnější, kdyby pacient pojal důvěru i k praktikovi ordinujícímu tuzemský Paralen a ušetřené peníze svobodně investoval do pěstění svého těla či duše? Nestálo by za to, vytvořit pro takový stav alespoň solidní předpoklady?

Co tedy vlastně hovoří proti homeopatii? Především asi to, že pacienta odsuzuje k nevědomosti o podstatě léčby a lékaře ke lži, která rozhodně nepatří mezi lži milosrdné. Pacient totiž neví, že je léčen jen slovem a rituálem (což by samo o sobě ještě nebylo tak špatné), a že lékař je nucen popírat platnost vědeckého poznání a konkrétně i svého vlastního teoretického vzdělání (což je horší). Dále ukáži proč. V některých případech může tento stav u lékaře přerůst dokonce v jakousi poblouzněnost, takže začne produkovat články do pseudoodborných periodik (např. Folia Homeopatica Bohemica), v nichž se pokouší o revizi fyziky, chemie a biologie - aby zdůvodnil to, co již bylo zdůvodněno jinak a mnohokrát. Tj. tzv. efekt placeba, imitace léku.

Placebo, tj. např. škrobová tableta, fyziologický roztok nebo sladká vodička, může v některých případech nahradit antibiotikum, jednotlivou dávku inzulínu (lze to prý ukázat na tzv. glykemické křivce čili změnách obsahu glukózy v krvi) a krátkodobě patrně celou řadu jiných léčiv. V létech padesátých byl v USA proveden zajímavý pokus. Skupina dobrovolníků dostávala před spaním sklenici mléka a spala výborně. Jiná skupina dostávala před spaním kávu a spala velmi špatně. Dobrovolníci nevěděli, že káva je bez kofeinu, zato však k mléku byl přidán kofein v dávce vyšší, než je obsažena v porci kávy. Káva zde byla v roli placeba a mléko bylo neuvědoměle pozřeným farmakem. Homeopaté (už je slyším triumfovat) argumentují tím, že jejich léky působí i na zvířata a kojence, kde je placebo-efekt vyloučen. Osobně pochybuji o tom, že je zcela vyloučen, a otevřeně řečeno, s výsledky, na které se homeopaté odvolávají, také nemusí být všechno v pořádku. Testování léčiv je věc velmi ošemetná a klinické pokusy občas vycházejí podle toho, kdo je financuje. Ostatně, od čeho máme odborníky - farmakology, aby se k této věci fundovaně vyjádřili? Pokud je mi známo, povaha nemocí, které se serióznější homeopaté snaží svým způsobem léčit, v žádném případě nevylučuje jejich spontánní vyléčení, zejména jsou-li homeopatika ordinována společně s psychoterapií a úpravou životosprávy.

Homeopatie stojí na dvou často zmiňovaných tezích:

1. Podobné je léčeno podobným.

Je tím míněno zhruba to, že substance vyvolávající např. příznaky rýmy může být použita k jejímu léčení. Homeopaté už toto tvrzení asi příliš neabsolutizují. Je totiž zcela nesmyslné ve své generalizaci. Protijed přece nepůsobí stejně jako jed. Názorněji: Při pylové alergii i infekčním zánětu nosohltanu nám teče z nosu úplně stejně a přitom alergen asi nepoužijeme na léčení infekce a virus proti alergii. Tato teze je spíše ozvěnou spekulativní středověké medicíny a platí jen výjimečně (např. ve smyslu imunizace, což je léčebná metoda, která nemá jinak s homeopatií nic společného). Akademický lékař by se jistě vyjádřil obratněji a snad tak některý učiní dostatečně hlasitě i na těchto stránkách, které by to jistě uvítaly.

2. Účinnost homeopatického léku stoupá s jeho ředěním (potencováním).

Nejúčinnější homeopatika již mají ředění tak vysoké, že v lahvičce se nalézá jen "čisté ředidlo" a v tabletce jen škrob či mléčný cukr. K tomuto bodu si neodpustím malou poznámku.

V jedné z nemnohých odborných a vůči homeopatii kritických knih, které u nás vůbec kdy vyšly [2], můžeme najít informaci o rozborech homeopatického zinku ředěného mléčným cukrem. Výzkum ukázal, že obsah zinku se od jistého stupně ředění již dále nemění. Proč? Protože mléčný cukr obsahoval zinek jako nečistotu. V téže knize toho můžeme najít ještě mnohem více, pokud by někdo toužil po hlubším rozboru homeopatie i jiných medicínsky orientovaných pavěd. Témuž čtenáři dopuručuji též novější prameny [1] a [3], kde lze nalézt další odkazy na vědecké práce, které vykazují homeopatii z oblasti vědy do oblasti víry.

Aby byla výše uvedená teze o ředění (potencování) obhájena, homeopaté pátrají po různých vlastnostech vody či jiných tekutin, které používají jako rozpouštědlo a ředidlo - jistě takových, které by dokazovaly, že molekula účinné látky může v rozpouštědle zanechat trvanlivý otisk, "informaci" sdělitelnou buňkám těla. A že tento otisk se tzv. potenciací, tj. dalšími ředěními a doprovodnými "aktivačními" manipulacemi (protřepáváním) zmnožuje či zvýrazňuje. Kdyby něco takového mělo ovšem platit, byl by to konec přírodních věd - fyzikální chemie zejména. A ta, pokud je mi známo, popisuje vlastnosti např. vody a vodných roztoků způsobem velmi úspěšným a podrobným. Je to ovšem věda jako řemen a, otevřeně řečeno, pro standardního absolventa nechemických a nefyzikálních vysokoškolských studií téměř nestravitelná pro obtížnost svého fyzikálně matematického aparátu. Tato věda se neopírá o několik stovek či tisíc problematických a vesměs nereprodukovatelných účelových studií, či o spekulace, jejichž kořeny se táhnou až k Paracelsovi, nýbrž o milióny hodin korektní vědecké práce a konzistentní systém zákonů vysvětlujících nejroztodivnější jevy kolem nás.

Výsledkem snah homeopatů o vybudování specifické "přírodovědné" teorie účinku homeopatik je tedy zákonitě fyzikálně-chemická tragikomedie. Komediálním prvkem je požadavek na fyzikální a chemickou verifikaci těchto teorií - v jeho pozadí tuším představu, že fyzikální chemikové dosud jen okusovali tužky nebo zkoumali píst naplněný ideálním plynem. Tragickým prvkem je to, že někteří takoví "opravovatelé přírodních zákonů" učí i na vysokých školách (nemám nyní přímo na mysli naši Alma mater) a své představy indoktrinují studentům. Nezbývá než doufat, že tyto budou vylity ze studentských hlav samovolně a že v nich nevyvolají žádné řetězové reakce.

Zvláštní položkou homeopatie je tzv. metoda dle dr. Volla, která je originální syntézou homeopatie a akupunktury. Individuální vhodnost homeopatik je prověřována na základě změn elektrického odporu v akupunkturních bodech. To zní jistě velmi zajímavě. Při tomto vyšetření však pacient mnohdy jen drží lahvičku s homeopatikem v ruce, nepožívá je! Škrabánek a McCormick [3] řadí tuto metodu mezi "šarlatánopunktury". Pokrevní příbuznou homeopatie je i stejně podivná a snad ještě ostudnější tzv. clusterová medicína, která by si ovšem zasluhovala samostatného rozboru.

Nechci vyvolat dojem, že by homeopatické praxe měly snad být zakázány. Eradikace homeopatie v době totalitní vedla mj. k tomu, že se dnes těší nebývalé pozornosti (za tzv. první republiky to u nás byla prakticky mrtvola). Spíš by měla být jasně "pojmenována" a odkázána do ryze soukromé sféry jako atypická forma psychoterapie s přesně vymezeným polem působnosti.

Literatura:
1. Kolektiv autorů, Alternativní medicína - Možnosti a rizika, Grada Publishing, Praha, 1995
2. Prokop O. a kol., Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství, Avicenum, Praha, 1984
3. Škrabánek P., McCormick J., Pošetilosti a omyly v medicíně, Lidové Noviny, Praha, 1995

Docela nedávno světem proběhla zpráva o skupinové sebevraždě ve Spojených státech (San Diego, 26. března 1997). Skupina sektářů, neochvějně věřící v reálnou existenci UFO, navíc žijící mystikou putování duší, se vzájemně připravila o život. Sebevrahové tak učinili ve víře, že se znovu probudí na palubě „létajícího talíře", prý provázejícího kometu Hale-Bopp, kterou mnozí z nás na jaře 1997 s okouzlením pozorovali na obloze. UFO takto definitivně přestalo být jen neškodnou zábavou výstředních jednotlivců. A nastal zřejmě vhodný okamžik k zamyšlení nad příčinami, které mohly k této tragédii vést. O co se vlastně jedná? Jsme svědky zrodu nového náboženství a jeho prvních světců? Nebo byla jen osudně překročena již mnohokrát posunovaná hranice normálnosti lidského myšlení?

Problém pravděpodobnosti
Otázka existence mimozemských civilizací vzrušuje lidstvo již dosti dlouhou dobu. Neexistují důvody, proč by se mimo naši Zemi nemohl rozvinout inteligentní život, jehož představitelé by na vrcholu technického rozvoje byli schopni překonat mezihvězdné vzdálenosti a navštívit například i naši sluneční soustavu, skrytou v jinak docela nezajímavé periferii Galaxie. Problém je však v pravděpodobnosti tohoto jevu, v „hustotě" civilizací ve vesmíru, v jejich časové „trvanlivosti" a souběžnosti. Možná před pár miliony let v okruhu tisíce parseků kolem Slunce taková civilizace existovala. Možná že za pár milionů let vznikne. Jak dlouho se však ještě bude rozvíjet naše vlastní civilizace? Víme, co bude za sto, tisíc, stotisíc nebo deset milionů let? Nejsou to příjemné otázky, ale nemůžeme je zcela ignorovat, řešíme-li problém kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Vesmír možná mlčí jen proto, že se technicky vyspělé civilizace míjejí v čase, zanikají ještě dříve než se mohou vzájemně setkat. A možná dokonce ještě dříve, než se o své existenci mohou vzájemně dozvědět. Nejsem astronom či odborník na vesmírnou dopravu, ale i z prostého fyzikálního názoru je jasné, že mezihvězdná cesta musí být nesmírně náročná na energii i čas.
K urychlení velkého dopravního prostředku na rychlost potřebnou k efektivnímu překonání mezihvězdných vzdáleností je zcela určitě nutno spotřebovat nesmírné množství energie, energie drahé a nebezpečné, která může být získána jedině z atomových jader nebo elementárních částic. A i potom i z těch nejbližších hvězd je nutno cestovat desítky nebo stovky let. Někdo namítne, že pár set let může být pro jinou životní formu to stejné co pro nás několik týdnů či měsíců. Je to možné, ale málo pravděpodobné - pokud fyzikálně chemické procesy probíhají v okolním vesmíru podle stejných zákonů jako na naší planetě a pokud se i mimozemský život odehrává na základě uhlíkatých sloučenin, které jsou málo stabilní, citlivé na vnější fyzikální i chemické podmínky. Na jiném než uhlíkatém základě si zatím život nedovedeme představit.
Cesta nesmírnou propastí Vesmíru musí mít nějaký smysl. Nabízí se snaha o kolonizaci, avšak v takovém případě by se stěhovaly miliony jedinců a já bych neměl šanci napsat tento článek, protože lidstvo by v takovém případě přestalo existovat nebo by se dostalo do područí, ze něhož by nebylo úniku. Na romantické představy virtualizované ve filmu „Den nezávislosti" můžeme klidně zapomenout. K prostému navázání kontaktu by naopak nemuseli být vysláni žádní živí tvorové, automatická sonda by potřebnou úlohu sehrála stejně dobře. Jiné důvody? Získání nedostatkových surovin? Sotva. Výroba gramu nějakého prvku pomocí urychlovače nebo snad nějakou budoucí účinnější technologií bude asi podstatně levnější než dopravit toto množství ze vzdálenosti desítek, stovek, tisíců nebo i více světelných let. Získání genetického materiálu? Ten jsme již dnes víceméně schopni syntetizovat na objednávku a za pár desítek let budou jakékoliv genetické manipulace s lidským „materiálem" otázkou čistě etickou či finanční. Navíc, pravděpodobnost, že mimozemský život bude molekulárně slučitelný s životem na Zemi, je mizivá. Stačí nepatrná odchylka v genetickém kódu a nastanou problémy větší, než kdybychom se snažili křížit pavouka s turem domácím. Tito dva živočichové jsou z molekulárně biologického hlediska jen nepatrnou obměnou téhož. Jsou to dvě knihy napsané stejným jazykem nukleové kyseliny, se stejnou gramatikou, a dokonce i osnova zapsaného příběhu, hlavní dějová linie je stejná.
Nové, dosud neobjevené fyzikální zákony, které by umožnily překonat mezihvězdné vzdálenosti mrknutím oka, jsou velkou nadějí skalních ufologů. Žel, již nějakou dobu platí, že staré fyzikální zákony se od těch nových liší jen jistým omezením své platnosti na určité specifické podmínky. Einstein nepopřel svou teorií relativity platnost Newtonových zákonů, nýbrž pouze vymezil oblast jejich uspokojivé platnosti. Tělesa se budou nadále pohybovat pohybem rovnoměrným a přímočarým, pokud na ně nebudou působit nějaké síly. Hmotnost těles nadále poroste, bude-li se jejich rychlost přibližovat k rychlosti světla. Stejně tak poroste i množství energie potřebné k jejich dalšímu urychlování. Na tom s téměř dokonalou jistotou nic nezmění ani jakákoliv teorie obecnější než teorie Einsteinova.

Historie
Kde se tedy UFO, jejich obdivovatelé a také oběti vlastně vzali? Do konce druhé světové války byla pro ně půda připravena. Pověstná Wellsova „Válka světů", která měla svou rozhlasovou premiéru v USA (30. října 1938 na stanici Columbia Broadcasting System) a o něco později podobnou reprízu v Ekvádoru (13. února 1948), ukázala za cenu lidských životů, jak mohutně působí „mimozemšťané" na lidskou psychiku. Sotva skončila horká světová válka, vypukla válka studená. Řada analytiků problému UFO (nikoliv zakuklení marxističtí ideologové) se přiklání k názoru, že UFO je jejím produktem. Koncem čtyřicátých let, kdy v USA vrcholila první vlna zájmu o „neidentifikované létající předměty", totiž nikdo příliš neuvažoval o nějakých mimozemšťanech. Rozmanitá pozorování úkazů na nebi, ať již byly jakéhokoliv - přírodního či technického - původu, byla spojována především s tajuplnými sovětskými zbraněmi namířenými proti USA a jejich spojencům. Nebylo v asi v zájmu tehdejší americké vnitřní i vnější politiky takové domněnky příliš vyvracet. Teprve až dosáhly příliš obludných rozměrů a staly se zdrojem defétismu, začaly být oficiálními místy odmítány. Pozorování různých relevantních úkazů byla ve většině případů uspokojivě vysvětlena a zbytek mohl být s klidem přisouzen přebujelé fantazii, strachu či podvodům. A řekněme i neidentifikovaným přírodním jevům či neobjasněným událostem původu lidského. Sdělovací prostředky, potažmo ufologičtí publicisté a jejich zanícené informační zdroje, však musely být i nadále z něčeho živy. Sovětská UFO se tedy transformovala v UFO mimozemská a marginálně též UFO „podzemská", atlantská a obdobná.
Prostá pozorování UFO a vyprávění o poruchách startérů či rádií při jejich přeletech však brzy přestala táhnout čtenáře a bylo vhodné se poohlédnout po něčem ostřejším. Nejdříve přišla na řadu setkání s posádkami zelených a později hlavně šedých ošklivých tvorečků. Potom přišly na řadu únosy, během kterých byly unesení lidé podrobování potupným prohlídkám, sexuálně obtěžováni, ženy navíc oplodňovány a připravovány o ošklivá embrya či novorozence. Důkazů není. Tato pseudoinformační vlna však dosud trvá. Jsou organizovány celé konference „unesených", na kterých si tito vyměňují svoje poznatky. Přitom dochází k něčemu podobnému, jako je buzení koherentní světelné vlny v laseru. Názory se sbližují, vzájemně podporují a zesilují, jsou publikovány a vytvářejí psychické matrice v jiných lidech, z nichž ti psychicky labilnější najednou počínají vidět a dodatečně prožívat to co ostatní.

Vedlejší proudy
Kolem „tvrdého jádra" ufologie, tj. UFO jako takových, začala postupně vznikat družina spřízněných záhad, jakési specializace, z nichž se pokusím charakterizovat alespoň tři, které jsou v současnosti nejvíce v módě:
Archeastronautika - vysmívá se současným ufologům, které považuje za blázny či naivky, avšak vynakládá nesmírné úsilí na nalezení stop mimozemšťanů v dějinách lidstva. Každá legenda, ve které je zmiňován ohnivý vůz či cesta do nebe, je považována za důkaz. Každý archeologický nález, jehož původ a smysl archeologové nemohou bezezbytku vysvětlit, je důkazem alespoň nepřímým. Typickými představiteli tohoto proudu jsou pánové von Däniken a v poslední době též von Buttlar.
Kruhy v obilí - kruhové nebo složitěji tvarované oblasti polehlého či spíše zváleného obilí, pozorované v posledních dvou dekádách zejména v Západní Evropě. Do souvislosti s UFO jsou tyto kruhy uváděny velmi často (vedle jiných pseudovědeckých či magických hypotéz). Přitom je k dispozici řada doznání docela obyčejných lidí, kteří tyto kruhy vytvořili. Technologie je známa. Legenda však stále žije a četní „badatelé" neúnavně cestují po Evropě, fotografují, chodí s virgulemi, nadávají na farmáře vybírající peníze za vstup na jejich pozemky, aby nakonec vydělávali na knihách a článcích ve specializovaných časopisech pro hlupáky.
Mimozemšťané mezi námi - mrtví nebo živí. Tyto názorové proudy jsou dnes shromážděny především pod hesly „Roswellský případ (pitva)" a Area 51. Roswell získal svou zvýšenou popularitu díky údajné pitvě mimozemšťana - tentokrát nafilmované. Nebyla prokázána pravost filmu, který má pocházet z roku 1947 a objevil se za podezřelých okolností teprve před několika lety, o pravosti mimozemšťana ani nemluvě. Početné skupiny specializovaných ufologů však přesto rozebírají každý záběr a vyvozují z něj fantastické hypotézy. Stačí se podívat na několik míst v Internetu. Area 51 má být supertajnou oblastí, ve které americká armáda skladuje havarované létající talíře, vzorky mimozemských materiálů a části těl mimozemšťanů. Tu a tam se objevují tvrzení, že jsou tam přítomni i mimozemšťané živí, v službách amerických.
Tvář na Marsu - působivý artefakt získaný počítačovým zpracováním snímků povrchu Marsu. Slouží dobře především archeastronautické odrůdě ufologů, je však vnímán jako samostatná kategorie a dnes již poněkud ustupuje ze slávy.

Důkazy
Vraťme se ještě k problematice únosů a ukažme si jakým způsobem je získáván „důkazní" materiál. Důkazy v pravém slova smyslu neexistují. Všechny údaje vycházejí ze slovních popisů jednotlivců nebo skupin osob. Fotografie jsou nezvykle nejasné a rozmazané. Podvrhy jsou více než časté, což přiznávají i sami ufologové. Svědectví jednotlivých svědků (pokud je jich více) se rozcházejí. Proto se musí objevovat důkazy náhradní, které mohou působit i poměrně věrohodně. V případě únosů například výpovědi svědků v hypnóze. Mnozí si na všechno vzpomněli až po řadě hypnotických seancí. V hypnóze je člověk veden hypnotizérem, může podlehnout sugesci. Ve Spojených státech již byla zaznamenána řada dosti tragických justičních omylů - již dospělé děti si například po dvaceti letech v hypnóze vzpomínaly na sexuální obtěžování ze strany některého z rodičů. Potom se ukázalo, že z různých důvodů bylo něco takového vyloučeno. Proto v mnoha státech Unie tyto výpovědi ztratily svou právní platnost. Jak je to pak s platností vzpomínek na únosy, i když předpokládáme relativní poctivost hypnotizéra a údajné oběti a pomineme krajní nepravděpodobnost obsahu vzpomínek?

Selektivní myšlení
Všechna odvětví „záhadologie", včetně „ufologie", stojí na zvláštním psychologickém fenoménu zvaném selektivní myšlení. Jde o způsob uvažování, kdy se člověk řídí svou utkvělou představou a snaží se jí přizpůsobit veškeré svoje argumenty a známá fakta, bez ohledu na nepatrnou pravděpodobnost své představy. Potká-li na ulici obvyklým způsobem uvažující člověk malou postavičku s hlavou podoby dýně, začne přemýšlet nad tím, zda se někde v blízkosti nekoná maškarní dětská besídka. Selektivním myšlením postižený „ufolog" bude takovou postavičku považovat za mimozemšťana, i když mu bude známo, že v okolí se konají tři maškarní besídky. Bude přesvědčovat své okolí, že přece každé dítě po odchodu z besídky svou masku odloží. Pokud se současně objeví nečekaný větrný vír, zableskne se a navíc soused nebude schopen nastartovat auto, můžeme se těšit na přírůstek další historky do análů „ufologie".

Cui bono?
Aneb kdo má ze všeho prospěch. Tato metoda zjišťování viníků je sice nepopulární, ale velmi účinná. Většina těch, kteří propadli klamům své obrazotvornosti z toho jistě příliš velký prospěch nemá. Žijeme však ve společnosti, jejíž dominantou je byznys. Dříve se říkalo kšeft. Každý se druhému snaží prodat, co může. Někdo prodává potřebné zboží a práci. Někdo vytváří umělé potřeby a snaží se je uspokojovat bez ohledu na následky svého počínání. Masmédia přece musí z něčeho žít. Papír je nutno něčím potisknout za každou cenu. Někomu budou konvenovat historky o milostných avantýrách silikonen vylepšených div, někoho nesmírně zajímá osud paní Trumpové, jiný počítá Lendlovy milióny. A hodně lidí se také vzrušuje četbou o lidech, kteří nejsou lidmi. Jednoho dne se potom může stát, že se některým z nich objeví na zahrádce létající talíř, vylezou z něj Malí Šedí a pustí se do svého díla. V tomto okamžiku se však stala ze zábavy plnokrevná psychická porucha a ve stejném okamžiku ti, kdo na všem tak dobře vydělávali (autor, vydavatel, distributor), prohlásí, že vše je jen nevinná zábava, že redakce nezodpovídá za obsah publikovaných článků, že máme svobodu slova a že to je přece mnohem lepší, než ji nemít. V případě San Diega si s takovými prohlášeními hned pospíšili i lidé od Internetu a ufologické společnosti.
Nemohu se smířit s tím, že svoboda slova je zaměňována se svobodou lži, se svobodou vydávat subjektivní klamy za objektivní pozorování, se svobodou ohlupovat lidi, kteří nemají dostatek znalostí a rozumu, aby se mohli před rafinovanými výmysly chránit sami. V úvodu zmiňovaný konec skupiny „ufologů" by snad mohl být dostatečně silným varováním.

Člověk zabývající se kritikou iracionalit, od spiritismu až po etablované metody alternativní medicíny, se nutně dříve nebo později setká s otázkami svých bližních, které je možno shrnout takto: Jaký má vůbec smysl něco takového kritizovat, a to dokonce v prostředí akademickém, kde přece víceméně každý ví, o co jde? Tato otázka bývá vyslovována spíše nepřímo, avšak i lidmi s nejvyšším možným vzděláním.
Jsem navíc přesvědčen, že leckomu vrtá hlavou, proč člověk, který by se měl starat především o granty a kvalitu výuky, ztrácí čas psaním článků s vědou a výukou na první pohled jen velmi volně souvisejících. Tím spíše je pak tato otázka kladena těmi, kteří nemají přesnou představu o tom, co to věda je a co to znamená být vysokoškolských učitelem. Kritik iracionality má ke své činnosti určitou vnitřní motivaci. Nemůže ji však většinou brát ani jako hlavní povinnost a zabývá se jí, alespoň v mém případě, převážně v době, kdy jiní relaxují sledováním televize, četbou či besedováním s přáteli u sklenky dobrého moku. V tomto článku chci vysvětlit, proč je tato činnost potřebná a proč je objektivně účelné se jí zabývat, byť někdy jakoby „na úkor“ tvorby vědecké a pedagogické. Použil jsem uvozovek, neboť ukáži, že tato činnost má značný přesah i do výzkumu a zejména obecněji chápané pedagogiky.

Mezioborová komunikace a propagace vědy

Speciální vědy jsou díky svému prohlubujícímu se rozvoji a diferenciaci stále více doménou velmi úzce vyhraněných specialistů. Přesvědčil se o tom každý, kdo se účastnil nějakého vědeckého setkání řešícího problémy o jen málo širší, než je jeho vlastní obor. Posluchač odborného referátu s  úžasem zjišťuje, že jeho příspěvek do diskuse může být sotva více než připomínkou ke statistickému zpracování dat a k širšímu kontextu. Laik by v takovéto situaci  nechápal skoro vůbec nic - mám přitom na mysli laika s vysokoškolským vzděláním, které může být relativně příbuzné, řekněme taktéž přírodovědné. Co by si například počal fyzik na semináři věnovaném programované smrti buňky neboli apoptóze a co biolog na konferenci o problémech buzení polovodičových laserů?
Vzrůstá evidentně potřeba popularizace poznatků jednotlivých speciálních věd, a to nejen mezi úplnými laiky, nýbrž i mezi vědeckými pracovníky relativně příbuzných oborů. V praxi se však příliš neděje ani jedno ani druhé. Domnívám se, že by i fyzik měl vědět, proč není a nemůže být buňka nesmrtelná, a že i biolog či lékař by měl mít představu o principu laseru.
Na několika příkladech se pokusím ukázat, že jednostranná specializace bez pevných širších základů je pro vědu nebezpečnou pastí, že ji může diskreditovat v očích veřejnosti a v konečném důsledku možná i odstavit od finančních zdrojů a tím i možnosti poskytovat téže veřejnosti cenné služby. Důsledkem takového ponoru do vlastních úzkých problémů je i neschopnost kompetentně vystoupit na obranu vědy, když je za ni vydávána pavěda ve svých nejrůznějších podobách.
Informování veřejnosti o vědě, včetně veřejnosti odborné, vytváří předpoklady k tomu, aby  byla věda pochopena jako součást života moderní společnosti a jako mohutný nástroj k tomu, aby se lidstvo mohlo vyhnout zadušení vlastními odpady. Toto informování je i prevencí obviňování vědy z devastace životního prostředí i morálních hodnot.
Pavěda v lůně vědy
Je asi paradoxem dneška, že ničivý dopad mohou mít i „ekologické“ iniciativy, které vycházejí spíše z citového než rozumového vztahu k životnímu prostředí. Malý příklad: Na  Šumavě, na naší i německé straně hranic, byly nedávno založeny chráněné krajinné oblasti. Před několika lety se v nich objevil kůrovec a ekologistické (bráním se v této souvislosti slovu „ekologické“) uvažování zodpovědných osob dospělo k závěru, že kůrovec je také součást přírody a pokud něco zlikviduje, pak to budou jen nepůvodní smrkové monokultury. Původní porosty se potom rozplemení a zvelebí krajinu. Výsledek je tragický. Na ploše tisíců hektarů padl kůrovci za oběť  nejen les nepůvodní, ale i všechny zbytky starého lesa původního. Je-li příroda již v některých místech příliš poškozená, potom nemůže být zřejmě ponechána sama sobě. Právě nyní je třeba aplikovat vědecké poznatky, aby se ji podařilo udržet v rozumném stavu a postupně snad přiblížit stavu původnímu.
Dokladem toho, jak se pavěda dokáže vloudit i do uvažování vědců a praktických odborníků s vysokoškolským vzděláním, je tematicky příbuzná aféra, do které se nedávno zapletl přímo Ústav ekologie krajiny AV ČR v Českých Budějovicích. Jeho pracovníci dodávali data o stavu lesních porostů zahraniční firmě, která se smluvně zavázala „léčit“ imisemi poškozené lesy tzv. biorezonanční metodou, metodou převzatou z arzenálu šamanisticko-psychotronické větve alternativní medicíny. Byly pořízeny letecké snímky příslušných lesů, které byly „mentálně aktivovány“ a potom „ošetřeny“ podobně, jakoby se jednalo o skutečný les. „Ošetřené“ fotografie pak byly vkládány do tzv. rezonátoru, v zásadě libovolné trubky zaražené do země. Z tohoto rezonátoru se mělo šířit léčivé „informační pole“ až do poškozeného lesa. V lesnickém časopise Silva Bohemica (srpen, 1997) vyšel oslavný článek o této metodě, odvolávající se na měření zmiňovaného ústavu. Byl jsem svědkem vystoupení zodpovědného pracovníka téhož ústavu, který prohlašoval, že se stala chyba a že spolupráce s firmou biorezonanční metodu provozující již byla přerušena. A že byla takto navíc pošpiněna pověst  velikých vědců, jako je R. Sheldrake, C. G. Jung, a padlo ještě několik jmen dalších. Sheldrake je autorem spekulativní hypotézy tzv. morfogenetického pole, rezolutně odmítnuté světovou vědou poté, co byla publikována svého času v časopisu Nature. Tato hypotéza není ničím jiným než pokusem propašovat do přírodních věd okultismus. U Junga jde především o absolutně chápané kolektivní nevědomí, které má být čímsi existujícím vně mysli člověka. Přiznám se, že po tomto vystoupení se u mě dostavil pocit hluboké deziluze nad stavem naší ekologie.
Jiným příkladem infiltrace pavědy je samozřejmě i snadnost, s jakou se v tzv. alternativní medicíně ujímají fyzikální nesmysly všeho druhu. Nyní nehovořím o pavědách, které jsou zakotveny jen v medicíně (alternativní dietetika, naturopatie, osteopatie, tradičně chápaná akupunktura aj.). Jde o homeopatii a „psychotronickou“ medicínu, ve které se libovolně manipuluje s pojmy „energie“, „záření“ nebo „informace“. Řada lékařů evidentně odvrhla jako balast své základní znalosti fyziky a chemie a přijala chimérické zdůvodňování homeopatie na bázi informačních signálů bez hmotného nosiče. Jiní předávají „energii“ přikládáním ruky nebo diagnostikují pomocí tzv. kinesiologie či tzv. Vollovy metody. Kirlianova fotografie čili obrazy korónového výboje kolem různých částí těla je považována za důkaz existence energie, která má vystupovat z těla léčitele či pacienta. Energie je tu chápána jako nějaká substance, což je velmi vzdáleno původnímu významu tohoto slova - míře schopnosti fyzikálního systému konat práci. Záření je zaměňováno s elektromagnetickým či jiným polem. Kde je nějaké záření a magnetismus, tam vznikají i podmínky pro účinné psychické působení. Z laserového záření či elektromagnetů se takto staly výborné obchodní artikly a vedle skutečných, avšak omezených léčivých účinků jim jsou přisuzovány i účinky, které z různých důvodů nemají či mít nemohou.
Sice méně často, avšak viditelně se objevují i fyzikové, kteří se snaží o řešení biologických problémů bez znalostí struktury a funkce živých systémů. Naštěstí je fyzikální obec většinou sama schopna tyto excesy odsoudit. Svědči o tom i kritické články věnované např. biofotonům (tzv. Fröhlichovu záření) či biologickým účinkům elektromagnetických polí, které se nedávno objevily v Československém časopise pro fyziku.
Kritiku pavědeckých koncepcí a přírodovědných iracionalit všeho druhu považuji za jednu ze schůdných cestu, jak prohloubit „postgraduální“ mezioborovou komunikaci a jak k ní současně odbornou veřejnost motivovat.

Iracionalita a mládež

Záplavy nesmyslů fyzikálního či biologického rázu (chemii se pavěda relativně vyhýbá) útočí nejen na dospělce, ale i na mládež, která uvažuje o vysokoškolském studiu. Tradiční iluze se prohlubují. Davy studentů se hlásí na psychologii, patrně v domnění, že ovládnou „mentální energii“, avšak o přírodní vědy, v nichž jde o studium energií reálně existujících, se zajímá stále méně uchazečů. Není to otázka lukrativnosti (psychologové se v penězích asi topit nebudou), je to spíše otázka dezorientace  mládeže a nízké společenské prestiže přírodovědného studia. Přírodovědci v médiích a pokleslých uměleckých žánrech prezentovaní jako ničitelé biosféry asi sotva mohou představovat pro mládež akceptovatelné životní vzory. Leckterý student si nepřipustí, že například internetové plácání ve stylu New Age bylo umožněno toliko a pouze gigantickým rozmachem elektroniky a že ona elektronika nevznikla meditováním, ale tvrdou prací tisíců sice exaktně uvažujících avšak nadšených fyziků a inženýrů.
Tatáž mládež si také sotva může udělat rozumný obraz o současné medicíně, když si v novinách může počíst o uřezávání a opětovném přišívání hlav, když je v televizi v pravidelných intervalech ohlašován nový zaručený lék proti rakovině či AIDS, když se na stejné hladině vážnosti objevují psychotroničtí léčitelé a špičkoví představitelé klinické medicíny. Jakpak si asi teenager vysvětlí, co znamená slovo homeopat na tabulce u dveří do ordinace a proč může být v ordinaci lékaře přítomen i psychotronik diagnostikující pomocí kyvadla?
Mám zato, že vysoká i střední škola by v tomto zmatku měla dělat jasno a nespoléhat se jen na automatickou eliminaci pseudovědeckých představ vlivem postupného hromadění odborných znalostí. Tento mechanismus pravděpodobně nefunguje. Stačí si spočítat praktikující homeopaty a nikoliv nepočetné představitele jiných směrů alternativní medicíny. Nedomnívám se, že vše způsobují jen snadno vydělávané peníze. Nedomnívám se, že většina homeopatů si na homeopaty jen hraje.
Pokud se budou pedagogové vyhýbat přímé kritice pavědy, pochopitelně nejen v medicíně, pak se na tomto stavu sotva co podstatného změní. Je třeba hlasitě říci: Staneš-li se homeopatem (osteopatem, naturopatem, psychotronickým léčitelem atd.), bude z tebe šarlatán a zrádce univerzitního slibu. A je třeba říci proč, neboť se nejedná o marginální problém: v mnoha vyspělých zemích více než polovina populace vyhledává alespoň jednu z forem tzv. alternativní medicíny a nejde přitom jen o léčivé bylinky.
Totéž povědomí by měl na vysoké škole technického zaměření získat potencionální výrobce rušičů geopatogenních zón a jiných obskurních přístrojů. Vysokoškolsky vzdělaný zemědělec by měl bezpečně vědět, že skřítkové a trolové nejsou podstatou ekologického zemědělství (i takové názory jsou u nás šířeny tiskem). Budoucí programátor astrologického či jiného „numerologického“ software by měl vědět, že jeho dílo je s největší pravděpodobností nesmyslné již ve své ideové podstatě. Budoucí archeolog a historik by měl nejen vědět, kdo a proč postavil pyramidy, ale i kdo je nepostavil a proč.
Pokud se týká medicínského „pregraduálu“, jsem nutně alergický i na jistě dobře míněné pokusy o rozšiřování klinických oborů na úkor oborů teoretických. Omezení rozsahu výuky teoretických základů medicíny, ke kterým patří i elementy fyziky, chemie a obecné biologie, považuji za nejlepší cestu, jak lékaře ideově odzbrojit. Musím jistě připustit, že možná není katastrofou, když rodinný lékař po čase zapomene princip rentgenky. Katastrofou však je, když nebude chápat, že přírodní vědy jsou konzistentním systémem vědění, který se plně vztahuje i na biologický základ člověka. K tomuto pochopení je ovšem nutno vstřebat i základy fyziky, fyzikální chemie a bioenergetiky. Adept medicíny, který tohoto pochopení v přiměřeném čase dosáhne, ještě samozřejmě nezískává schopnost léčit, ale měl by být lépe „impregnován“ proti svodům mnoha proudů medicínské pavědy.

Pavěda, ideologie a politika

Současnému pozorovateli se může zdát, že pavěda, stejně jako věda, jsou ideologicky a politicky neutrálními oblastmi lidského snažení. Něco takového ovšem platí jen ve vyspělé demokratické společnosti. I když se dle mého názoru nemuselo nutně jednat o inherentní vlastnost, v totalitních režimech byla věda i pavěda ideologizována. V nacistickém Německu byla v režimních službách nejen antropologie, která měla dokázat rasovou nadřazenost Árijců. Byly činěny i pokusy o verifikaci homeopatie (jakožto pravé „německé“ lékařské vědy) a četní badatelé se pokoušeli dokázat i takovou absurditu, že povrch Země je vlastně povrchem kulové dutiny v čemsi na způsob věčného ledu. Tzv. reálný socialismus sice dokázal s některými pavědeckými výstřelky postupem času sám skoncovat (lysenkovština), avšak až do svého zániku byl schopen financovat „výzkum“ v psychotronických laboratořích. Nepochybně to bylo důsledkem chronického subjektivismu při rozhodování o vědě a výzkumu.
Kritik současných společenských pořádků by možná mohl říci, že popularizace pavědy a různých kultovních představ New Age ve veřejných sdělovacích prostředcích představuje žádoucí ventil pro frustrované občany, kteří nemají mnoho možností spolupodílet se na politických a ekonomických rozhodnutích. Tedy jakési inovované „opium lidu“. Nejsem natolik orwellovsky naladěn, abych tento názor sdílel. Popularizace vědy a kritika pavědy však dle mého názoru představuje stabilizační společenský faktor. Koresponduje s racionalitou podnikatelského ducha, avšak brání rozvoji některých forem podvodného podnikání - pokoutního šarlatánství, byznysu s nesmyslnými zdravotnickými komoditami apod. A i když kritikové pavědy nacházejí mnoho iracionálního i v různých ekologických („ekologistických“) iniciativách, jsou paradoxně spojenci ekologů snažících se o zavedení jistých korekcí do tržního hospodářství. Mohlo by totiž být v zájmu určitých skupin podporovat šíření představy, že nikoliv bezuzdné drancování přírodních zdrojů spojené s ponoukáním k abundantnímu konzumu, nýbrž věda jest oním viníkem devastace zeměkoule. Toto tvrzení dává zelenou různým „alternativním vědám“ a různým výstřelkům tzv. postmoderního myšlení a získává takto oněm skupinám psychologicky vlivné, byť často nevědomé spojence.
Snaha o eliminaci pavědy je politikum, protože staví rozum a vzdělanost nad hloupost a primitivismus. Nejde tedy o podporu levé či pravé straně politického spektra. Jde o to, aby toto spektrum vůbec mohlo existovat. Rozkvetlé pavědy návod pro překonání budoucích ekologických a energetických krizí určitě neposkytnou, rozkvetlé vědy snad ano.