Hromadná neštěstí

 

Postup Zdravotnické záchranné služby (ZZS) na místě neštěstí.

MUDr. Pavel Urbánek, Územní středisko záchranné služby v Brně (ÚSZS v Brně)

 

Dojde-li náhle k poškození zdraví většího počtu osob a záchranná služba musí aktivovat své prostředky pozemní i letecké, včetně záložních, ke včasnému poskytnutí neodkladné péče, definujeme nastalou situaci jako hromadné neštěstí (dále jen HN).

 

Mezi nejčastější a bohužel velmi závažné nedostatky při likvidaci následků HN patří:

 

-         přecenění rychlosti odsunu na úkor kvality ošetření,

-         překotný a živelný odsun bez třídění a první pomoci,

-         ne vždy rozumné směrování do nemocnic, nezohledňující léčebné možnosti a kapacitu zařízení,

-         nedostatečně vedená zdravotnická dokumentace,

-         především však váznoucí souhra týmů různých ZS spolupracujících při likvidaci HN.

 

Sjednocení postupů a organizace při likvidaci HN je nezbytným opatřením vedoucím ke zkvalitnění těchto zásahů. Adekvátní postup může během krátkého časového úseku vést k záchraně života a zmírnění následků poranění u stejného množství osob, jako za celé čtvrtletí či rok standardní činnosti ZS. Může však platit i opak. Proto by základní pravidla chování na místě neštěstí měl znát každý lékař a student medicíny.

 

Nejdůležitější je správná reakce první posádky na místě neštěstí. Je třeba co nejrychleji provést prvotní odhad rozsahu neštěstí. Vycházíme přitom z průkazných skutečností ( osobní auto má maximálně 5 cestujících, autobus má maximálně 50 cestujících, vlak podle počtu vagónů až stovky cestujících, letadla podle velikosti, rodinný dům do 10 obyvatel, panelák dle počtu poschodí atd.). Tento prvotní,  značně nepřesný odhad slouží především pro rozhodnutí o nutném rozsahu mobilizace prostředků vlastních a případné potřebě vyžádání součinnosti okolních regionů. Neustálá komunikace se Zdravotnickým operačním střediskem (dále jen ZOS) je podmínkou. Informace o vývoji situace a průběžné upřesňování odhadu umožňují mobilizovat další či případně stáhnout již mobilizované prostředky. Spustit havarijní plány a organizovat potřebná místa v nemocnicích. Chybou bývá podcenění rozsahu a postupná, váhavá mobilizace. Avšak i neopodstatněně velký počáteční odhad rozsahu neštěstí, pozdě korigovaný, je chybný. Má za následek blokaci všech prostředků různě velké oblasti bez skutečné potřeby a ty pak chybí v běžném provozu.

 

Poté zahájíme nikoliv ošetřování jednoho, ale třídění všech pacientů. Neustále přitom upřesňujeme prvotní odhad. Lékař a záchranář, s využitím HN visaček (speciální visačky pro hromadná neštěstí, umožňující záznam výsledku třídění včetně poznačení nutných léčebných zásahů) postupně prohlíží jednotlivé pacienty a výsledek poznačí na visačku. Visačku zavěsí pacientovi kolem krku a druhý záchranář u těchto prohlédnutých pacientů provádí pouze život zachraňující úkony (stavění tepenného krvácení, stabilizovaná poloha).

 

Velení má a třídění zahajuje vždy první lékař na místě neštěstí. Do příjezdu primáře či vedoucího lékaře ZZS přebírá  velení zdravotnické části zásahu nejzkušenější lékař na místě. Každá další posádka s lékařem se zapojí do akce dle pokynů zdravotnického velitele zásahu. Vedoucí lékař zásahu, ve spolupráci s velitelem HZS (Hasičský záchranný sbor) a PČR (Policie České republiky), rozhodnou dle situace o nejlepší odsunové trase (příjezd, odjezd). Vhodně pak umístí obvaziště – místo, kde budou roztřídění pacienti ošetřeni a připraveni pro odsun – odsunové stanoviště (část obvaziště). Při dobrém počasí a současném nasazení Letecké záchranné služby (LZS) je možné konzultovat tato řešení s lékařem vrtulníku (dokonalejší přehled  o celkové situaci především v členitém terénu).

 

Odsunová trasa - musí zohledňovat co nejjednodušší příjezd a naprosto plynulý odjezd – otáčení vozidel (následný zmatek) je horší než malá zajížďka. Celá trasa, příjezd i odjezd vozidel, by měla být zajištěna PČR.

 

Obvaziště – je výrazně označené místo kam  jsou přinášeni všichni roztřídění pacienti, zde jim je poskytnuta péče dle pokynů na H.N. visačce. Obvaziště musí být nepříliš daleko od místa neštěstí (rychlá dostupnost ošetření), současně však v bezpečné vzdálenosti (padající zdi, nebezpečí exploze, toxické zplodiny apod.)

Na obvazišti shromažďujeme veškeré vybavení. Materiál (obvazy, dlahy, léky, tracheální rourky, i.v.kanyly, infuze, kyslík), nástroje, přístroje a pomůcky. Vše co mohou na místě ponechat vozidla zajišťující transport a také zásoby připravené speciálně pro HN, co nejdříve dovezené. Nelze připustit rozptýlení vybavení po celé oblasti neštěstí, následné pobíhání a přenášení pomůcek mezi jednotlivými pacienty.

Také ukládání pacientů na obvazišti má svůj řád. Musí zohledňovat neustálou potřebu dohledu u jedněch a co nejrychlejší odsun (blízko odsunového stanoviště) druhých. Stranou shromažďujeme lehce raněné, odděleně ukládáme zemřelé.

 

Odsunové stanoviště – místo, kde pověřená osoba organizuje odsun pacientů dle naléhavosti (H.N.visačka) a ve stálé spolupráci se ZOS. Pacienty je třeba směřovat s ohledem na definitivní řešení (bez nutnosti následných převozů), vhodným prostředkem (vybavení, složení posádky) a nezahltit jednotlivá cílová pracoviště. Směrování je třeba dokumentovat (útržky H.N.visaček).

Nejlépe umístíme odsunové stanoviště na tečnu obvaziště s odsunovou trasou a tomu přizpůsobíme ukládání pacientů na obvazišti (viz. výše).

 

Obr. č. 1 – Rozvržení a umístění obvaziště ZZS při MU (Mimořádná událost)

 

Více třídících týmů je třeba při neštěstích velkého rozsahu na otevřeném prostranství, kdy jsou všichni pacienti dobře „přístupní“ (roztroušeni na ploše). Zde je kvalitní a rychlé roztřídění raněných základem úspěchu akce, týmy se pohybují organizovaně po celém prostranství. Již roztřídění pacienti jsou postupně přinášeni na obvaziště k ošetření.

Tam kde nelze zajistit pro rozsah neštěstí třídění s účastí lékaře je nutné použít paramediky a poučené laiky. Především k tomuto účelu je určeno jednoduché třídění START.

 

Obr. č. 2 –  Jednoduché třídění raněných START

 

V případě, že jsou pacienti vyprošťováni jednotlivě a v delších časových intervalech (zával, přístup jen s vysokým rizikem), pak stačí jeden třídící a současně ošetřovací tým na vstupu na obvaziště.

Při velkém množství pacientů, avšak v oblasti bez speciální výbavy nepřístupné, zřizujeme několik třídících stanovišť na vstupu na obvaziště. Přísun na tato třídící stanoviště zajišťují speciálními pomůckami vybavené týmy technické první pomoci (HZS).

 

Z předchozího textu vyplívá, že nejdůležitější částí zásahu z hlediska přežití co největšího počtu postižených a zmírnění následků poranění u přeživších je kvalitní třídění a označení raněných, dobře organizovaná léčebná pomoc a organizovaný, cílený odsun dle výsledků třídění. Bráníme tak opakovanému prohlížení jednoho a téhož pacienta nově příchozími posádkami. Dáváme přibližně stejnou šanci na přežití všem (bez ohledu na místo nálezu), kteří by se při ošetřování nejlépe dostupných pomoci již nedočkali a jejichž postižení je přitom rychlým zákrokem zvládnutelné (stavění tepenného krvácení, úprava polohy hlavy). KPCR by neměla být zahájena na úkor dalšího postupu třídění (provádíme jen jednoduché život zachraňující úkony).

Přenést a při další péči o pacienta na obvazišti uchovat všechny poznatky a pokyny třídícího lékaře nelze ústní formou. Písemná forma je nezbytná (HN visačka), avšak je třeba vyřešit čitelnost, jednotnost, jednoznačnost.

Záznam nesmí vlivem povětrnostních podmínek ztratit na kvalitě, při změnách stavu pacienta v čase musí umožnit změnu instrukcí bez přepisů, zajistit snadné dohledání pacienta po převozu do zdravotnického zařízení. Výrazné barevné provedení, upevnění a přehledné členění je podmínkou, možnost uložení další písemné dokumentace, identifikačních dokumentů a cenností je výhodou. Popis jakoukoliv psací potřebou musí umožnit vhodná povrchová úprava visačky.

 

Obr. č. 3  - Visačka pro hromadná neštěstí ÚSZS v Brně

(Doporučena Českou společností urgentní medicíny a medicíny katastrof ČSL JEP pro celorepublikové použití.)

Provedení – reflexní oranžová barva, plastový podklad s vnitřní úložnou kapsou.

 

Někdy doporučované barevné proužky a jiné pomůcky jednoduše označující stav pacienta, ale  neumožňující další záznam, v konečném důsledku čas nešetří. Ba naopak, ten kdo třídil musel pacienta prohlédnout, ale výsledek a všechny poznatky (doporučení) shrnul pouze do barevného vyjádření závažnosti stavu. Ošetřující pak musí provést celé vyšetření znovu, protože neví co k takovému hodnocení vedlo, musí stanovit léčebné priority a dohlížet na jejich plnění, případně spoléhat, že ústní sdělení bude přesně plněno. Údaje pro identifikaci musí být velice stručné (popis místa nálezu?), papírovou dokumentaci nelze uložit (chránit), opakované záznamy o vývoji stavu a léčebných opatřeních zcela chybí.

 

Označení pacienti jsou dle pokynů na visačce ošetřováni a připravováni k odsunu v určeném pořadí. Transportovat je možno jen pacienty kvalitně zajištěné, dle priority transferu a vhodným prostředkem. Někdy je však nutné přizpůsobit tento správný postup výjimečným podmínkám na místě neštěstí (velký mráz, déšť, tma), především při neschopnosti těmto vnějším okolnostem čelit dostatečným technickým vybavením (stany, osvětlení, vytápění).