Myslím, že skoro každý z nás si s novým semestrem trochu představí také nové, čerstvostí a motivací vonící já. V hlavě nám běží slogany jako: budu se učit průběžně, budu organizovanější, budu chodit včas, začnu pravidelně cvičit, nebudu nic odkládat, budu produktivnější, spolehlivější, pilnější. A tentokrát už opravdu!

Je to vlastně docela přirozené. V psychologii známe něco, čemu se říká fresh-start effect, česky tedy efekt nového začátku. Výrazné časové předěly, jako je nový rok, narozeniny, začátek týdne nebo právě začátek semestru, nám pomáhají symbolicky oddělit naše „staré já“ od toho nového. Minulé nezdary můžeme na chvíli nechat v předchozí kapitole života a dostáváme novou chuť začít, tentokrát samozřejmě o něco lépe. Výzkum skutečně ukazuje, že po takových časových meznících roste motivace pouštět se do nových cílů [1]. Může to být velmi plodné, ale taky to může být past.

A s tím se i na začátku semestru objevují články o tom, jak si vytvořit režim, jak ho dodržovat, jak být produktivnější, jak být co nejvíc efektivní a jak ze semestru dostat maximum. Čím déle studuji, tím méně je mám ráda. Proto bych tentokrát chtěla zkusit představit a obhájit přesný opak a zkusit se zeptat, co naopak můžeme ubrat. Myslím si totiž, že naším největším problémem není to, že neumíme svůj čas dostatečně zaplnit. Možná ho naopak umíme zaplnit až příliš dobře.

Začátek semestru už sám něco stojí

Začátek semestru je období změny. Znovu se překlápíme do jiného režimu. Vstáváme v jinou dobu, mění se rytmus týdne, vrací se výuka, práce, cesty na fakultu a všechno, co je potřeba skloubit s osobním životem. Najednou je jednoduše méně času na věci, na které během léta čas byl. Někoho z nás čeká náročný ročník. Někoho závěrečné práce, státnice nebo důležité zkoušky. A někoho z nás může stát trochu energie už jen samotný návrat mezi lidi.

Mám za sebou už tolik různých studií, že je raději ani nepočítám, ale na začátku semestru jsem bývala skoro pokaždé trochu nervózní z toho, jak to všechno skloubím, co mě čeká, jaký bude kolektiv, jestli zůstaly vztahy stejné, zvlášť pokud jsme spolu přes prázdniny nebyli moc v kontaktu. Když jsem měnila studium, tak jestli si tam najdu kamarády. Ani tohle není nic zvláštního. Pocit, že někam patříme, je pro nás důležitý. Nová meta-analýza vysokoškolských studentů ukazuje poměrně výraznou souvislost pocitu sounáležitosti s univerzitou s jejich well-beingem a menší, ale stále významnou souvislost se studijními výsledky [2].

Takže jestli první týden nemáte pocit, že jste okamžitě dokonale „naskočili“ do toho koloběhu cvičení a přednášek, možná není potřeba se opravovat. Možná si jen znovu zvykáte, a to chce prostě čas.

Perfektní rozvrh má jednu drobnou vadu

Pro určitý typ lidí, a já se počítám mezi ně, může být nesmírně lákavé na začátku semestru otevřít rozvrh a začít si skládat dokonalý, insta-freindly a aesthetic život. Tady umístit výuku, tady práci, učení, sport, kamarády, odpočinek. A když skončím, mám krásný barevný rozvrh a prakticky žádný prostor pro to, aby se během příštích čtyř měsíců stalo něco nepředvídaného. Což je, když se nad tím člověk zamyslí, poměrně odvážný předpoklad.

Těch překážek, které tu barevnou rozvrhovou harmonii dokážou spolehlivě překazit je celá řada. Někdo onemocní, schůzka se protáhne, přijde úkol, se kterým jsme nepočítali. Jedna věc místo hodiny zabere tři. Některý týden budeme prostě jen unavenější než jiný. Navíc máme poměrně dobře popsanou tendenci podceňovat, kolik času nám budoucí úkoly skutečně zaberou. V psychologii se pro ni používá termín planning fallacy, česky plánovací klam. Když odhadujeme budoucnost, snadno si vytvoříme scénář, jak by věci měly probíhat, a méně zohledníme zkušenost s tím, jak dlouho nám podobné věci trvaly ve skutečnosti [3].

Samozřejmě tím nechci kritizovat řád a návyky, ty jsou moc důležité. Ale chci nám všem teď položit otázku. Je cílem dobrého plánování zaplnit veškerou svou kapacitu?

Možná může být cílem část kapacity záměrně nechat volnou. Nechat si rezervu. Ano, vím, že může na první pohled vypadat jako promarněný čas. Třeba večer bez programu, odpoledne, které jsme teoreticky ještě mohli využít a tak dále…Jenže pokud si naplánujeme semestr na sto procent svojí kapacity, nemusí se stát vůbec nic dramatického, abychom se dostali na sto dvacet. Stačí jeden horší týden. Proto mi připadá užitečné vlastně přemýšlet o psychické a časové rezervě podobně, jako přemýšlíme o rezervě finanční. Není to zbytečná kapacita. Je to kapacita, díky které systém přežije chvíli, kdy věci nepůjdou podle plánu.

A tak bych se na začátku semestru snažila odpovědět i na otázku, co všechno můžu odstranit.  Co tam opravdu být nemusí? Co můžu pustit? Čemu nemusím říct ano? Co mi bere nepoměrně víc energie, než kolik mi vrací?

A asi úplně nejdůležitější, skoro až povinná otázka na plánování semestru by podle mě měla znít: „Plánuji svůj semestr podle toho, jak funguji v dobrý den nebo tak, abych přežil/a i ten horší den?“

Všechno dobře, nebo něco opravdu dobře?

Tohle samozřejmě neznamená vykašlat se a zanedbávat svoje povinnosti. Znamená to možná přestat předpokládat, že úplně všechno musí dostat stejné množství naší energie. Osvědčilo se mi si na začátku semestru sednout nad rozvrh a zkusit se na něj podívat trochu kriticky. Které předměty jsou pro mě opravdu důležité? Které mě zajímají? Do kterých chci investovat víc energie? A které jednoduše potřebuji „jen“ dobře a poctivě splnit?

Ne každý předmět musí mít v našem životě stejnou váhu. Ne každá známka pro nás musí znamenat totéž. Ne každý úkol musí být naše životní dílo. A ne každý předmět musí dostat naši maximální kapacitu.

Samozřejmě pokud jedete na samá áčka, můžete následující část s klidem ignorovat.

Pro nás ostatní ale může být docela osvobozující připustit si, že „dostatečně“ je někdy skutečně dostatečně. Dokonce si myslím, že právě díky tomu můžeme něčemu jinému dát víc. Protože když se snažíme dělat úplně všechno na maximum, snadno svoji pozornost roztříštíme natolik, že nakonec nemáme prostor udělat něco opravdu dobře. A možná nemáme ani dost času na to, aby nás něco, co během studia zažijeme, skutečně zasáhlo. Abychom si to promysleli, prožili. Aby nové poznání trochu zapustilo kořeny. Univerzita přece nemusí být jen systém sbírání kreditů. Něco z toho, co tady potkáme, by nás ideálně mohlo také trochu změnit. A na to potřebujeme prostor.

Joy of Missing Out

S tím souvisí pojem, který se v posledních letech objevuje jako protiváha známějšího FOMO, a to je Joy of Missing Out, JOMO. Radost z toho, že u něčeho nejsem.

Znamená to prakticky, že nemusíme být na každé akci, nemusíme vědět o všem, nemusíme odpovědět na všechno okamžitě, nemusíme využít každou zajímavou příležitost. Nemusíme být každý den maximálně produktivní. A něco nám může úplně uniknout a vlastně nám to nevadí. Nemáme z toho pocit, že jsme o něco přišli, nemáme z toho výčitky, nepřipadáme se ochuzení.

Výzkum JOMO je zatím poměrně mladý a výsledky nejsou jednoduše interpretovatelné ve stylu „čím více JOMO, tím je člověk šťastnější“. První studie ukazují, že může souviset s větší životní spokojeností a mindfulness, ale například také se sociální úzkostí, a to je druhá stránka, protože velmi záleží na tom, proč se něčeho neúčastníme [4].

Mně na tom konceptu připadá cenná především jiná myšlenka, a to, že ne každá nevyužitá možnost je ztráta. Protože každé naše ano je zároveň nějaké ne. Když řeknu ano další akci, projektu nebo úkolu, zároveň říkám ne večeru s někým blízkým, ne třeba času něco opravdu pochopit, ne odpočinku nebo ne spánku.

A zvláštní je, že benefit našeho „ano“ obvykle vidíme velmi dobře. Cena toho skrytého „ne“ je ale daleko nenápadnější. Možná tedy nejde jen o to naučit se říkat ne. Jde o to uvědomit si, že ne říkáme pořád. Jen často věcem, které nejsou tak hlasité.

A jestli je jedna věc, ze které bych neukrajovala…

…byl by to spánek.

A nemyslím tím, že od prvního týdne semestru potřebujeme dokonalou večerní rutinu, speciální lampu, chytrý prsten a červené brýle. Začala bych opravdu bare minimum.

Dát spánku dostatek prostoru a snažit se udržovat alespoň přibližně pravidelný režim.

Pro zdravé dospělé doporučuje odborný konsenzus pravidelně spát alespoň sedm hodin za noc [5]. Potřeba spánku je samozřejmě individuální. A vedle délky se ukazuje jako důležitá také jeho kvalita a pravidelnost. U vysokoškoláků byla větší pravidelnost spánkového režimu spojena s lepším akademickým výkonem [6]. U studentů medicíny je to navíc téma velmi aktuální. Meta-analýza 41 studií zjistila špatnou kvalitu spánku přibližně u 40 % mediků a nedostatečnou délku spánku asi u 29 %; lepší kvalita spánku byla zároveň spojena s lepším akademickým výkonem [7].

Spánek samozřejmě není kouzelný lék, po kterém se automaticky napraví celý život. Souvisí ale s řadou věcí, které během semestru potřebujeme. S pozorností, učením a pamětí, emoční regulací i fungováním během dne. A proto bych ho nevnímala jako další úkol na seznamu self-care, ale spíš jako nastavenou jasnou hranici.

Když mám tolik povinností, že můj život pravidelně vyžaduje, abych spala méně, než potřebuji, možná není prvním problémem moje spánková rutina. Možná jsem si toho prostě naložila příliš. Když nestíháme, spánek je velmi lákavá zásobárna času. Je snadné říct si, že ještě dvě hodiny budu pracovat a prostě dnes půjdu spát později. Tím sice získáme dvě další bdělé hodiny, ale zároveň tím vytváříme spánkový dluh.

A tak bych si na začátku semestru možná doporučila nedávat předsevzetí jako budu dokonale spát. Stačila by mi mnohem jednodušší zásada, a to, že když potřebuji víc času na nějakou věc nebo task, spánek nebude na prvním místě z čeho budu ubírat. Protože když máme dostatek energie a kapacity, může být o něco snazší udělat i ty další malé věci. Jít se projít. Něco si uvařit. Soustředit se při učení. Zavolat kamarádovi. Zvládnout nepříjemný den bez pocitu, že posledních pět procent baterky bliká už od oběda.

Nemusíme tedy začínat pěti novými návyky. Možná stačí přestat systematicky sabotovat ten úplně základní.

Moje bare minimum pro nový semestr?

Ubrat. Nechat si rezervu. Něco s klidem vynechat. A spát.

Možná není cílem nového semestru vytvořit nejlepší možnou verzi sebe sama. Proto bych semestr neplánovala podle toho, kolik toho maximálně zvládnu v dobrý den. Plánovala bych ho tak, abych přežila i ty horší. Na jeho konci pak v ideálním případě bude dostatek energie a zkouškové a hlavně já sama.

---

Více článků

Přehled všech článků