Příběhy obyčejného lékařství: Budoucnost dětem

Máte lékařskou profesi v rodině?
Dva strýcové, tři bratranci a dvě sestřenice – všichni doktoři. Hlavní vzory jsem měl dva – jednoho z bratranců, Dušana Kaláše, který po studiích pracoval ve Vrchlabí jako primář interny, a sestřenici, Ivu Šimkovou, která se stala pro změnu primářkou rentgenologie u svaté Anny. Oba mimochodem taky studovali v Brně. Druhá sestřenice je očařka, další bratranec stomatochirurg… Takže ano, naše rodina jsou buď učitelé, nebo doktoři. Jediná výjimka je můj bratr, ze kterého se stal inženýr.

Jak vzpomínáte na svá studia na lékařské fakultě? Utkvěli vám ve vzpomínkách nějací vyučující?
Moře vyučujících! Třeba profesor (Jaroslav) Staněk ve fyzice, ale ten mě popravdě nějak nenadchl… Biochemik, profesor (Oktavian) Wagner, to byl zlatej člověk! Velice příjemný a přátelský… (Oldřicha) Nečase, profesora biologie si taky vybavím… Nebo profesora (Jaromíra) Vašků, to byl drsňák! Udělat u něho experimentálku, to bylo něco… Za mě ještě docházel na anatomii taky profesor (Karel) Žlábek…

Vybavíte si, jak jste se na fakultě seznámil s pozdější manželkou?
Ano, bylo to na zimním výcvikovém kurzu. Žena byla o ročník výš a dělala pediatrii. Oba nás bavily šachy a jednou mě oslovila, jestli bych jí nepomohl s řešením nějaké partie. To byl začátek našeho vztahu. Dnes už jsme spolu přes padesát let.

Jak vzpomínáte na události roku 1968 a jak ovlivnily vaše profesní kroky?
Na jaře to začalo vypadat vesele a všichni byli nadšení. Pak do toho ale Rusi začali zasahovat a tím pádem to zhaslo. Dubček byl odstavenej, vzal to do ruky Husák a bylo hotovo. Když Rusáci přijeli, byl jsem zrovna na vojně v Mikulově, takže si to pamatuju jako takovou nepříjemnou záležitost… Hned jsme měli po cvičení a druhý den jsem jel domů do Znojma, kde jsem měl domluvenou svou první práci…

Sehrála ve výběru vašeho prvního místa nějakou roli politika?
Znojmo mi moc politické nepřišlo, tam se hledělo hlavně na schopnosti, řekl bych… A já chtěl do Znojma kvůli manželce, která tam už pracovala na pediatrii. Tou dobou už jsme byli svoji. Mě vždycky přitahovala gynekologie, která mi spolu s porodnictvím přišla jako dost pestrý a atraktivní obor, vyžadující hluboké znalosti v medicíně. U státnic jsem z gynekologie dostal za výbornou, dokonce s pochvalou. Ve Znojmě byl sice o gynekologii docela boj, byli jsme tam dva nebo tři adepti, ale mně se podařilo si to místo vybojovat, snad i díky tomu, že jsem tam byl už během studií na praxi, a tak jsem u gynekologie mohl zůstat až dodnes. Znojmo je bezvadný, tam se mně moc líbilo…

Jak dlouho jste ve Znojmě působil?
Dlouho! Udělal jsem si první, pak i druhou atestaci, nějaký čas jsem ve Znojmě působil jako ordinář, a po několika letech se objevila dokonce possibility, že bych se přesunul na primariát do Jihlavy…

…ale k tomu už nedošlo…
No, ne, no... Tehdy jsme se rozhodli, to bylo ve čtyřiaosmdesátém roce, že odejdeme. Byli jsme ještě relativně mladí, abychom to mohli zkusit jinde, mně bylo osmatřicet. Ale bylo to o prsa. Měli jsme obavy, jestli všechno vyjde a nebudou potíže ze strany systému.

Osmatřicet? To mi nějak nesedí, jestliže jste promoval v osmašedesátém roce…
Ale jo. Já jsem chodil na střední školu na Mendlák, odkud jsme se pak stěhovali na Koněvku. (Dnešní gymnázium Brno, Vídeňská vzniklo v roce 1957 na tehdejší ulici Koněvově, a byla tam přesunuta jedenáctiletá střední škola z Mendlova náměstí – pozn. autora.) Měl jsem kliku, protože jsem šel z osmé třídy na jedenáctiletku a skončil jsem střední školu v sedmnácti letech. Medical school jsem tak dokončil ve třiadvaceti. Byl jsem proklatě mladej doktor!

K emigraci jste se tedy odhodlali po nějakých patnácti letech kariéry v socialismu?
My jsme o tom přemýšleli už delší dobu, ale žena měla nemocnou babičku, já zase tátu, takže by od nás nebylo slušný odejít. A ani to nebylo snadný! Pořídili jsme si dvě děti a utíkat s dětma není jednoduchý… Zkusili jsme to tak, že jsme se přihlásili jako experti do rozvojových zemí. Přes Polytechnu, která nás poslala do Zambie, ale tam už jsme nikdy nedoletěli. Na přestupní stanici v Římě jsme požádali o azyl a tím začala naše anabáze mimo republiku.
(Polytechna byla jedním z tzv. podniků zahraničního obchodu, řízených Ministerstvem zahraničního obchodu, které měly v komunistickém Československu monopol na provozování zahraničního obchodu. Polytechna „zprostředkovávala technickou spolupráci“ v oborech definovaných vyhláškou. V rámci své činnosti vysílala do zahraničí experty, jejichž platy inkasovala, a vyplácela jen částí skutečné mzdy. Více se o fungování PZO v afrických zemích můžete dočíst např. v magazínu Ústavu pro studium totalitních režimů – pozn. autora.)

Emigrovat jste se rozhodli i přesto, že jste měli, jestli tomu rozumím správně, oba s manželkou stálou práci a snad i jistou pozici v Nemocnici Znojmo?
Ono to bylo trochu tricky, protože na fakultě mě přinutili vstoupit do strany, takže jsem fungoval jako člen strany. V sedmdesátém roce, kdy se dělaly velké prověrky, jsem byl na vojně – rok povinné vojenské služby. Z mně neznámých důvodů mě tam jako doktora prověřovali, ale řekli, že jsem OK, tak jsem ve straně zůstal. Ale dost mě to trápilo, protože strana mě furt tlačila do něčeho, co se mně moc nelíbilo, co jsem nechtěl… No a když pak děcka šly do školy a začaly prokazovat, že obě mají neuvěřitelné schopnosti, tak jsme si s manželkou říkali, že musíme udělat něco, aby měly možnost je rozvíjet, což v tehdejším systému nebylo tak jasné… Tehdy se praktikoval způsob „doktor – dělník – doktor – dělník“ a když uliční výbor rozhodl, že v rodině doktorů už další doktor není třeba, tak ho prostě studovat nepustili. (Uliční výbory byly „místními organizacemi KSČ“, do jejichž agendy mohlo spadat i psaní kádrových posudků na obyvatele dané ulice. Mohly tak spolurozhodovat třeba i o tom, co mohou dotyční studovat, kde pracovat nebo zda mohou vyjet na dovolenou do zahraničí – pozn. autora.) Neříkám, že to bylo pravidlo, ale na některých místech to tak bylo a Znojmo začalo být jeden čas velice rudé. Tak jsme se zkrátka rozhodli, že chceme dát dětem šanci na lepší budoucnost. Čili já jsem utíkal jako soudruh!

Jak takový nátlak na studenta, aby vstoupil do strany, vypadal?
Přišli s tím, že jsem výborný student a tohle a tamto a že by chtěli, abych byl ve straně… Lidi se nebránili… Teda, byli hrdinové, kteří odmítli, ale já jsem hrdina nikdy nebyl, takže…

…takže jste byl v komunistické straně, ale že byste se nějak víc angažoval, to z vašeho vyprávění necítím…
No, ne… (zasměje se) Ale díky tomu, že jsem byl ve straně, mi dovolili udělat atestaci druhého stupně, což taky nemohl každý, takže mělo to své plus a mínus… Těch mínusů ale bylo ve finále víc…

Kdy jste tedy začali zvažovat emigraci jako reálné řešení?
Je otázka, jestli to bylo řešení. Všechno má svoje pro a proti. Když jsme odcházeli, děckám bylo jedenáct a třináct let a byla to šance na jiný život… Když jsme začali přemýšlet, že odejdeme přes výjezd do rozvojových zemí, tak celý ten proces, než nás schválili a mohli jsme skutečně vyjet, trval asi tři roky…

Byl to váš první pokus?
Ještě předtím jsme to cestou na dovolenou k moři zkusili přes Jugoslávii, poptávali jsme se v Bělehradě na úřadě pro emigraci. Tam fungoval velký lágr, kde lidi dlouhou dobu čekávali, jestli je někdo přijme, nebo ne. Odtam se jezdívalo hlavně do USA, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky. Ale vyhnali nás: „Pronásledovaní nejste, oba doktoři, tak palte dom!“ (směje se)

Dokážu si představit, že režim mohl shledat podezřelé, že chcete do Zambie odjet společně s manželkou i s dětmi…
Měli jsme tam s manželkou učit a bylo nám dovoleno si vzít i děti. Podmínka byla, že žena s dětmi se vrátí za rok, já za dva, takže v momentě, kdy už bylo vše povoleno a schváleno, a byla určená země, už to bylo v klidu. V Římě, místo toho, abychom přestoupili na letadlo do Afriky, jsme šli na policii s tím, že chceme zůstat. Policajti s tím neměli problém, převezli nás do uprchlického tábora a za tři měsíce jsme byli v Kanadě.

Tři měsíce byly dost krátká doba na tehdejší zvyklosti, ne?
Byli jsme jedni z nejrychlejší emigrantů, kterým se podařilo dostat z tábora pryč! V těch táborech totiž fungoval takový bodový systém, kterým byli uprchlíci hodnocení, a protože jsme byli oba doktoři, oba jsme byli schopní komunikovat v angličtině a měli jsme dvě děti, tak jsme dostali dost bodů a šlo to rychle.

Na základě tohoto systému si země vybíraly imigranty, aby byli pro jejich společnost nějak přínosní?
Ano. Rozumný národy, který jsou ochotný přijmout imigranty, se dívaly, koho si do baráku dovedou, no ne? To už se bohužel změnilo, dnes to funguje jinak. Za nás byl ten výběr dost přísný…

Jaké v těchto uprchlických táborech panovaly podmínky?
Byli jsme asi šedesát kilometrů od Říma. Stravování bylo zajištěné, ubytování bylo docela acceptible a syn byl už v té době velice vzdělaný, tak se ženou hodně jezdili do okolí i přímo do Říma, kde se se svými znalostmi historie a hudby vyloženě vyžíval. V Říme byl velice happy. Jinak, v táboře bylo strašně moc Poláků. Poláci totiž každý týden pouštěli plné letadlo k papežovi, kterým byl tehdy Jan Pavel II., a polovina jich už zůstala v Římě, takže letadlo se pak vracelo poloprázdné… Obecně jsme to v táboře přežili velice dobře. Byla tam jedna Američanka, která učila angličtinu, a protože jsme si ji nějak naklonili, tak pro mě získala srandovní job. Dělal jsem v lágru knihovníka a půjčoval knihy. Ale byl jsem za to placený, takže jsme měli na žvýkačky a pro děcka extra ovoce. Žena nejdřív uklízela, ale pak díky téhle Američance začala pracovat na kanadské ambasádě, kde přijímala české a polské občany, se kterými vypisovala všechny možné dokumenty. Takže nám to docela uteklo…

Kde jste se v tehdejším Československu naučil tak dobře anglicky?
Měl jsem nejdřív angličtinu na střední škole a když nám pak schválili výjezd do Zambie, tak jsem se jednak přihlásil do kurzu angličtiny a učil jsem se ji i když jsem byl měsíc v Praze na kurzu pro tropické choroby…

Kanadu jako cílovou destinaci jste měli vytipovanou předem, nebo to vyplynulo až během vašeho pobytu v uprchlickém táboře v Itálii?
Nevlastní bratr ženy odešel do Kanady už dřív, ale koneckonců i řada dalších známých… Do Spojených států jsem neměl moc chuť jít a Jižní Afrika, to by bylo vzhledem k nejisté politické situaci dost o hubu. (směje se) A Austrálie, ta byla úplně kdesi… Takže Kanada pro nás byla number one.

V příbězích emigrantů je často klíčový prvek utajení, kdy o jejich záměru netušili ani nejbližší příbuzní. Bylo to stejné u vás?
Že chceme odejít nikdo nevěděl. Vůbec nikdo. Ani nejbližší rodina. My jsme jim to oznámili, až jsme byli pryč, takže nikdo nemohl být persekvovaný. A tím, že jsme měli jet do rozvojové země, jsme měli dobrý cover up. Prostě jsme měli odjet do Zambie a tím to haslo. Vážně nikdo neměl ani tušení!

Co jste nechávali za sebou?
Nic moc… V tom byla Zambie taky dobré krytí. Prodal jsem auto, pár věcí, co jsme měli doma, jsem rozdal s tím, že je nebudu dva roky potřebovat… Jinak jsme ale teda přišli o chaloupku v Čížově a o garáž… Po revoluci nám pak psali právníci, že nám zařídí, abychom je dostali zpátky, žena však nechtěla. Udělali jsme chybu, protože by nám to asi vrátili. Dnes už by ta chaloupka měla milionovou hodnotu, ale už nemá cenu se k tomu vracet…

Když jste museli projít takovým „uprchlickým výběrovým řízením“, měli jste už v Kanadě předjednanou nějakou práci nebo zajištěné bydlení?
Kdepak! To byl takový krok do neznáma… Měli jsme na kanadské ambasádě dvakrát osobní interview, kde si každého proklepávali, než ho vzali. Ptali se nás, co bychom chtěli dělat a kam bychom chtěli jít. Řekli jsme, že bychom chtěli být dál doktoři, ale jinak, že je nám jedno, kam půjdeme. Největší šance prý byla na Newfoundlandu, tak říkáme „Fajn, jedeme na Newfoundland!“ Ale začít dělat medicínu v Kanadě, to není lehká věc… Dnes už je to zase jinak, ale za nás to bylo dost těžké. Tvrdá práce, rok studia a tak dále…

Co pro Kanaďany vůbec znamenalo, že jste byl gynekolog z Československa, se dvěma atestacemi a patnáctiletou praxí?
Vůbec nic! Nejdřív jsem musel udělat nostrifikaci, evaluating exam, což bylo nějakých čtyři sta otázek ze všech možných oborů, které jsem musel mít správně alespoň z pětaosmdesáti procent, abych prošel. To byla jedna věc. Druhá byla ta, že i když jsi to absolvoval, tak záleželo, co ti kdo nabídl. Na Newfoundlandu byla ale velká potřeba doktorů, takže jsem nejdřív pracoval pod dohledem jednoho gynekologa, než asi po měsíci rozhodli, že jsem OK. Jenže pak jsem musel udělat další krok, takže jsem další roky dokazoval, že jsem fully qualified in Canada… Takže i když tu druhou atestaci sice respektovali, vlastně mi řekli, ať zapomenu všechno, co jsem se naučil, že oni to dělají jinak. Což nebyla tak úplně pravda. Časem jsem zjistil, že s tím, co jsem uměl a co ze mě udělal můj šéf, jsem Kanaďanům bohatě stačil. Žádnej big deal. Techniku měli trošku jinačí – tu jsem od nich převzal, protože byla rychlejší a efektivnější – a pak docházely nové a nové systémy operování s novým vybavením a technologiemi… Bylo to zajímavé, a nakonec, myslím, jsem se dostal na docela solidní úroveň. Nikdo mě nevyhodil, nikdo mě nezavřel, nikdo si nestěžoval, nikdo mě nežaloval. Což je v Kanadě velký úspěch, když tě nikdo ani jednou nežaluje. Do důchodu jsem tak šel s čistým štítem.

Jaké tedy bylo z profesního hlediska srovnání kanadského prostředí s tím, které jste znal z tehdejšího Československa? Včetně třeba vybavenosti zdravotnických zařízení…
Tak zrovna vybavenost tenkrát byla ve srovnání s Českem výborná. Ale myslím, že se nám pak západ podařilo velice rychle dohonit a dnes už ten rozdíl v kvalitě lékařské péče – srovnám-li konkrétně Kanadu a Česko – prakticky není. Medical care je velký byznys a oni tenkrát zkrátka měli prachy a my doktoři jsme tak dostali všechno, na co jsme si vzpomněli. Pak to ale začalo být horší a horší a už jsme se začínali víc hádat, do čeho ty prachy půjdou a leccos jsme si museli vybojovat. Když jsme ale přijeli, tak kvalita péče tu byla vysoká.

Mělo v Československu nějakou dohru, že jste s manželkou a dětmi emigrovali? Ať už v rodině nebo na pracovišti?
Žádné velké konsekvence to nemělo. Nikoho nepersekvovali, nikoho nepronásledovali, nikdo neztratil práci, všichni byli OK. Jen ve špitále z toho měli srandu, že soudruh utekl na západ. (směje se) Šéfa sice vyslýchali, ale řekl, že o tom nic nevěděl, že je moje věc, jak jsem se rozhodl, a že on s tím neměl nic společného, takže i on byl v pohodě. Někteří kolegové, řekl bych, nám dokonce fandili a byli zvědaví, jak zvládneme ty zkoušky. Protože už před námi ze Znojma utekla jedna kolegyně a ta je dělala natřikrát. My jsme je oba s manželkou zvládli levou zadní na první pokus.

Dostal jste se v Kanadě do kontaktu s nějakými krajany? Hodně emigrantů tehdy mířilo do Toronta, pokud vím, což je ale z Newfoundlandu kus cesty…
Nakonec jsme zakotvili v Corner Brooku, kde působili dva ortopedi a jeden chirurg ze Slovenska a jedna pediatrička z Česka. A ještě jeden gynekolog z Brna, který tam ale dlouho nepobyl a zdrhl do Jižní Afriky. Pak se vrátil a zmizel pro změnu do Anglie, do Londýna, kde už zůstal, pokud vím. Takže bylo to pro nás docela přátelský město…

To je celkem dost lidí, taková menší lékařská komunita z Československa na město s pár tisíci obyvatel…
No, ne že bychom se milovali, ale scházeli jsme se a respektovali each other, jak se říká…

Zůstal jste nějak v kontaktu s děním v Československu? Zajímalo vás, co se v rodné zemi děje?
No jéje! Furt to sleduju a denně čtu český noviny. A se svým nejbližším přítelem jsem ve velice úzkém kontaktu od doby, co jsme odešli. S pár kolegy taky ještě, s bráchou… Byli jsme zpátky v Česku mockrát…

S jakými pocity jste z Kanady sledoval revoluční události devětaosmdesátého roku?
(zasměje se) Říkal jsem si „Do pekla, kdybych věděl, že se tohle stane, tak bych nikam neutíkal!“ I když je velice pravděpodobné, že by mě po revoluci jako soudruha tvrdě vosolili…

Měl jste tedy v Kanadě momenty, kdy jste svého rozhodnutí utéct litoval?
To zase říct nemůžu. Moje dcera tu udělala úspěšně med school a pracuje jako oční lékařka, syn zase vystudoval práva, takže z toho hlediska nemůžu říct, že bych litoval. Ale rád se vracím do Česka a furt su Čech. Kanaďan ze mě nikdy nebude.

Jak moc v novém a cizím prostředí pomáhalo, že jste v tom s manželkou společně, oba lékaři? Jak moc jste si byli ve slabších chvílích oporou?
Tak museli jsme si být oporou… Třeba když jsme čekali na výsledky těch lékařských zkoušek, to bylo dost stresové. Kdybychom je neudělali, tak jsme namydlení a museli jsme to zkoušet znovu za rok. Pro mě býval stres i na sále. Když člověk operuje, má to svoje rizika, a operovat v cizí zemi, cizí lidi, tak to je velice stresové. V tom to pro mě bylo první měsíce hrozné.

Strávil jste celý profesní život v jedné nemocnici?
Když jsem potřeboval dokázat, že mám plnou kvalifikaci, tak jsem strávil rok na internshipu v St. John´s, taky v Newfoundlandu. Protože kdo ji neměl, tak měl o deset až dvacet procent nižší plat. Po tomhle internshipu jsem byl ještě rok na gyndě na specializaci a až pak jsem se mohl vrátit do Corner Brooku, kde jsem měl plný plat a kde jsem strávil zbytek kariéry.

O návratu jste po revoluci neuvažovali? Přece jen, tou dobou jste byli v Kanadě teprve pět let…
Už jsme tu všechno měli tak rozběhnuté, že už to nepřipadalo v úvahu. Nejen kvůli děckám, ale i kvůli nám. Těžko předvídat, co by se stalo, ale byl jsem soudruh a ty kolikrát i v nemocnicích zbavovali funkcí… Klidně jsem mohl dopadnout stejně…

Co vám po čtyřiceti letech v Kanadě nejvíc chybí z Česka?
Hodně jsme procestovali svět, viděl jsem místa, o kterých se mně ani nezdálo – safari v Africe, tučňáky na Antarktidě, v Austrálii jsme byli, na Papui Nové Guinei, Jižní Ameriku máme projetou… To jsou vzpomínky, co ti nikdo nesebere. A co se týče češství, tím, že denně sleduju, co se děje, a tím, že jsem v úzkém kontaktu s bratrem i s kamarádem a vracel jsem se v podstatě každý rok, tak nemůžu říct, že by mi něco až tak chybělo. Dnes už to je s cestováním kvůli zdraví složitější, ale vracím se do Česka vždycky rád a vždycky jsme mezi kamarády hezky vítáni a přijímáni…

Jak váš světonázor ovlivnila skutečnost, že jste z komunistické totality přesídlil do svobodné západní země? Jak hodnotíte dnešní Kanadu, která je často dávána jako vzor vyspělé liberální společnosti?
Ještě pořád? Dnes? (zasměje se) O tom, co se dnes děje v Kanadě, o tom nechci mluvit. Protože kdybych o tom mluvil, tak by to neznělo moc dobře. Furt ale doufáme, že se situace zlepší. Já už to teda nějak dožiju, ale samozřejmě přemýšlím, co nás čeká, protože nijak světlé to není ani v Evropě…

Už jste zmiňoval, že dcera je oční lékařka, a když jsme se viděli v Brně, poptával jste se na možnosti studia na lékařské fakultě pro vnučku, které se prý nedaří dostat na studium lékařství v Kanadě a jak jste říkal, není to ani tak kvůli studijním výsledkům. Jak tato snaha o pokračování lékařské profese ve vaší rodině pokračuje?
Vnučka stále doufá, že bude mít možnost studovat medicínu. Po čtyřletém studiu na univerzitě získala titul bakalář v oboru Medical science s vyznamenáním – honors with distinction. Bohužel, akademický výkon nehraje žádnou úlohu při výběru studentů. Přednost má holistický přístup. Přihlásila se potřetí a stále neztrácí naději, že bude moci studovat její vysněnou profesi. (V Kanadě se na lékařskou fakultu, po jejímž vystudování je absolvent nositelem titulu MD (Doctor of Medicine), nastupuje až po dokončení bakalářského studia v oboru zahrnujícím vybrané předměty; typicky biologie, chemie, fyzika. Jedním z takových je třeba právě Medical Science, zaměřený na vědecké základy medicíny. Při přijímacím řízení k MD studiu se však neposuzují jen studijní a akademické výsledky. Přijímací komise zohledňuje i faktory jako je motivace, schopnost komunikace, doporučení, dobrovolnické aktivity, někdy i rozmanitost prostředí, z něhož uchazeč pochází. – pozn. autora.)

---

Více článků

Přehled všech článků