Příběhy obyčejného lékařství: Medik číslo deset

Pane doktore, jste první Šustáček, kterého poznávám. Můžete mi říct o původu vašeho neobvyklého příjmení?
Traduje se, že v klášteře ve Žďáře nad Sázavou, který ve třináctém století zakládali Cisterciáci a patří tak k nejstarším v zemi, kdysi dávno sloužil mnich, který tak docela neplnil své mnišské povinnosti a utíkal za ženskými. Tak mu sebrali kutnu, z kláštera ho vyhodili a poslali ho do Řečice spravovat sýpky. A protože měl tolik rád ženský, začali mu říkat Šustáček a na Vysočině tak vznikl rod Šustáčků. Dnes je nás v republice dvě stě sedmdesát, nejvíc právě na Novoměstsku.

Kdy jste se narodil vy a jak vzpomínáte na své dětství?
Narodil jsem se v únoru 1944 a tatínek mi zemřel, když mi byly tři měsíce. Maminka na nás s bratrem zůstala sama a vzhledem k tomu, že po válce nebyly ani vdovské důchody, byl to těžký život. Ono toho obecně moc nebylo. V obchodech fungoval bodový systém, takže například na jedno dítě jste mohli v potravinách dostat deset deka bonbonů na měsíc – prodavač vám ustřihl body, a ještě jste je samozřejmě zaplatili. To se zavedlo už za reichu, za protektorátu Böhmen und Mähren… Do obecné školy jsem chodil v rodné Radešínské Svratce, kde byla dvoutřídní pětiletá škola. Pak jsem navštěvoval osmiletku v Bobrové, po které mě přijali na chemickou průmyslovou školu v Brně na Vranovské, v Husovicích. Tam jsem taky ve dvaašedesátém roce odmaturoval a šel pracovat do Lachemy Brno.

Jak jste z nastoupené cesty chemika odbočil k medicíně?
V Lachemě jsem pracoval s nějakým Františkem Eichlerem, který už medicínu studoval. Jenže jeho tatínek se po válce živil jako obchodník s látkami a když přišlo zestátňování, nějaké látky si nechal doma. Oni mu na to přišli, zavřeli ho a Františka z medicíny vyhodili. Měl ale spoustu knih a učebnic, které mi vozíval a říkával: „Justýne, z tebe by byl docela dobrej doktor!“ Proč mi říkal Justýne, nevím, ale já se do těch knížek začetl, jednoho dne jsem si odběhl z práce na fakultu na pohovor a oni mě vzali.

Tak jednoduché to bylo?
Samozřejmě jsem se musel připravit. Vzal jsem si asi dva týdny dovolené, abych se mohl učit. Ale tehdy fungovaly přijímací komise, které s uchazeči vedly pohovory – a vnímám jako krok zpátky, že už se takové pohovory nevedou, protože při nich lze toho člověka líp poznat. Ta komise měla asi šest členů a první, na co se mě zeptali, bylo, proč chci studovat medicínu. Až pak zkoušeli biologii, chemii, fyziku...

Co jste jim řekl?
Že si myslím, že jde o smysluplné povolání, při kterém může člověk pomáhat bližním v jejich těžkých chvílích. Nevím, co by bylo ještě užitečnějšího… A musím zmínit, že mě přijali bez toho, aniž by byl kdokoliv z naší rodiny členem komunistické strany! Dodávám to, protože jsem slýchával lidi říkat, že je nepřijali třeba proto, že chodili do kostela, ale přitom to bylo tak, že na to prostě neměli…

Jak vzpomínáte na samotné studium na fakultě? Vaši vrstevníci, se kterými jsem měl možnost mluvit, jmenují například profesora Žlábka…
Za mých studií už byl v důchodu, ale pořád mezi studenty docházel. Tenkrát byly v módě tyrolské klobouky a vzpomínám si, že jednou jsem vtrhl na pitevnu, hledal jsem kamaráda, a na hlavě tenhle klobouk. Profesor Žlábek tam zrovna byl a sjel mě, jak se opovažuju chodit na pitevnu v klobouku, jestli prý nemám žádnou úctu k těm mrtvým! (usměje se) Byl obrovský humanista a velice vzácný člověk! Vzpomínám taky na profesora Jaromíra Vašků, šéfa katedry patologické fyziologie. Dělal jsem u něho ve třetím ročníku zkoušku, a protože jsem měl za sebou chemickou průmyslovku, nabídl mi pak místo asistenta. Po zbytek studia jsem tam byl tři roky zaměstnán za 750 korun měsíčně, což byly tehdy peníze!

Profesor Vašků prý byl velmi zásadový, rázný a přísný…
Ano, jako zkoušející byl přísný a náročný. Byl to taky vědec, který dělal opravdovou vědu. V kanadském Montrealu měl dobrého kolegu, profesora (Hanse Huga Bruna) Selye, za kterým jezdíval a byly to styky vědecké! V Brně jsme dělali například pokusy se psy, kterým jsme se pokoušeli nahradit srdce srdcem umělým. Měli jsme i tele, které se s takovým umělým srdcem dožilo půl roku, takže to fungovalo. Snaha byla dávat umělá srdce pacientům, kterým jejich vlastní selhávalo do té míry, že by zemřeli. Pokud by však s umělým srdcem vydrželi půl roku, mohli se dočkat dárce skutečného srdce. Byl to velký projekt, v rámci kterého jsem se ještě jako student zabýval jeho chemickými aspekty. Mimochodem, profesor Vašků měl ve sklepě dokonce krokodýla – kajmana, kterého si dovezl z Jižní Ameriky…

Kam vaše kroky zamířily po promoci?
Měl jsem jít v Brně pracovat na urologickou kliniku k profesoru (Karlu) Uhlířovi, ale protože jsem byl v osmašedesátém roce stále aktivní, tak mě nevzali. Šel jsem se tedy zeptat do Nového Města na Moravě na chirurgii, ale ani tady mě nevzali…

Aktivitami myslíte vaši činnost ve Spolku brněnských mediků, který jste v listopadu 1968 pomáhal zakládat? Snažili jste se navázat na tradici původního Spolku československých mediků, který byl v roce 1952 zrušen?
V osmašedesátém roce se zhroutil Československý svaz mládeže (ČSM), vracely se legitimace, a dokonce jsme s kolegy tři týdny stávkovali v posluchárnách. Tam jsme se taky dohodli, že založíme Spolek brněnských mediků. Já měl průkazku s číslem deset. A ano, jednak jsme chtěli navázat na tradici původního spolku, ale hlavně jsme chtěli mít svou organizaci, skrze kterou bychom měli možnost ovlivňovat dění na fakultě a promlouvat do studijního procesu. Říct třeba, jaké bychom si představovali přednášky, nebo se ozvat, pokud jsme měli pocit, že nějaká skripta nejsou dostačující. Protože si nepamatuju, že z ČSM by se za nás kdokoliv angažoval…

Měli jste v této politicky a společensky vypjaté době ambice ovlivňovat například i personální složení fakulty?
To bychom si nedovolili, k vyučujícím panovala obrovská úcta. Já nemůžu říct jediné špatné slovo na jediného vyučujícího nebo šéfa kliniky. To byly opravdu kapacity. Třeba zkouška z očního u profesora (Jana) Vanýska pro mě byl obrovský zážitek… Vzpomenout můžu i profesora (Karla) Mazance na histologii… To byly všechno osobnosti, u kterých navzdory nástupu komunistického režimu přežila ještě taková ta předválečná akademičnost projevující se ve vzdělání, chování a přístupu ke studentům. Zůstávali stále stejní. Teď se mi vybavuje třeba ještě profesor (Oktavian) Wagner, šéf ústavu pro lékařskou chemii. Už jako emeritní docházel na fakultu každý den, udělal si procházku, zašel si za námi do laboratoří popovídat, u toho kouřil partyzánky… Byla to úplně jiná atmosféra a jiná akademická kultura než dnes! Například si vůbec nedokážu představit, že bychom za našich časů studovali dvě vysoké školy, tak jak to dnes někteří mladí mají, když slyším, že někdo studuje práva a k tomu třeba ještě filozofickou fakultu… Každá vysoká škola by přece měla mít takovou úroveň, aby se jí ten student věnoval plně! Ale ať neodbočuju, co se týče lidí, vážně na nikoho nemůžu říct jediné křivé slovo. Jak už jsem zmínil, nikdo z naší rodiny nebyl členem komunistické strany, přesto jsem se někam dostal a všichni ke mně byli laskaví, aniž bych se nějak angažoval. Takže mám takovou zkušenost, že dějiny se řídí podle momentální vládnoucí garnitury a trošku se křiví tím, že se neříká vše tak, jak to bylo. Jistě, v padesátých letech se komunisti věšeli navzájem, ale některé věci jako zdravotnictví zdarma, žádné školné nebo koleje za osmdesát korun měsíčně a šalinkarta za třicet, oběd a večeře za 2,70… Pro studenty to myslím bylo zařízené daleko lépe než teď…

Přesto, Spolek brněnských mediků se vymezoval proti sovětské okupaci, někteří jeho členové byli později politicky perzekuováni a už v lednu 1970 zase zanikl. To nezní úplně idylicky…
Vzpomínám si, že když přišla doba normalizace, na kolejích bydlel jeden hoch, který dal dohromady Svaz socialistické mládeže a náš spolek zanikl, protože byl zrušen. Ale kým, to já nevím. Studenti asi dostali strach a začali chodit do Svazu socialistické mládeže a medický spolek byl možná vnímán jako něco nepřátelského a zrušen tak jako mnoho dalších věcí v té době. Určitě to ale nevnímám jako nějakou křivdu nebo že by se na nás někdo mstil.

Během krátké doby své existence se Spolek brněnských mediků údajně zabýval také iniciativou na přejmenování univerzity, která tenkrát nesla jméno Jana Evangelisty Purkyně, zpět na Masarykovu…
To si nepamatuju. Ale vždyť Jan Evangelista Purkyně je náš ve světě vůbec nejznámější vědec, takže já jsem tuhle potřebu, že by univerzita měla být znovu Masarykova, nikdy nepocítil, přestože tak byla založena. A nevím ani o nikom z vyučujících, že by tuhle potřebu měl. V této souvislosti si vzpomínám na jednoho spolužáka, nějakého Olega Konopeckého, který se k nám přidal ve svých pětatřiceti letech, ale původně začal studovat už mnohem dřív, takže měl ještě index s hlavičkou Masarykovy univerzity. To byla rarita! (směje se) Purkyně však byl někdo, před kým by se měl klanět celý národ a myslím, že ve vědeckém světě byl známější než Masaryk. Nebyla žádná ostuda chodit na univerzitu nesoucí jeho jméno.

Existovaly mezi studenty nějaké ideologické tábory?
Tak jistě, o politice se diskutuje vždy, zvlášť chlapi. Změny nastartované v osmašedesátém roce se zdály být velice realistické a bylo by možné je provést, nebýt zásahu Varšavské smlouvy. Po své celoživotní zkušenosti si myslím, že ideály pražského jara byly pro všechny únosnější než filozofie běžné revoluce, takzvané sametové. Hlavním ekonomem byl tehdy v zemi Ota Šik, který pak emigroval do Anglie, ale profesor (Václav) Klaus už ho po revoluci nepozval zpátky coby jednoho z nejlepších ekonomů v České republice. Šikova ekonomická filozofie byla úplně jiná – chtěl zprivatizovat lidi do určitého bohatství, které pokud by dosáhlo míry, že by ohrožovalo moc státu, tak by se na něho uvalily takové daně, že by dál nerostl. My jako studenti jsme ale tehdy měli trošku jiné ideály – hlavně svobodu –, přičemž jsme do nich nemíchali majetkové věci. Pro nás šlo spíš o myšlenku svobody tisku, svobody slova a svobody vůbec, aby se třeba ve školách nedávala přednost kádrům, ale aby se funkcí ujímali vzdělaní a hodnotní lidé.

Jak jste tedy vnímal události srpna 1968?
Samozřejmě velmi negativně! Nic zlého jsme nedělali, chtěli jsme jen nějakou změnu, která by byla v každém případě k lepšímu, protože by o všem nerozhodovali jen komunisti. Chtěli jsme, aby rozhodovali lidé, kteří byli vzdělaní a měli přehled o světě. Naše představa o revoluci nebyla až tolik politická ani se příliš nezabývala majetky, naše revoluce byla revolucí za svobodu.

I když jste ale zmínil, že jste nevnímal žádnou křivdu nebo mstu, připouštíte, že místo na urologii jste po promoci nezískal právě kvůli vaší aktivitě ve spolku. Jak tomu mám tedy rozumět?
No ano… Byl jsem aktivní, byl jsem ve výboru spolku… Chtěl jsem po studiích dělat něco chirurgického a na urologii mně to u profesora Uhlíře domluvil profesor Vašků, i když pak mi musel sdělit, že mě tam nevezmou… Důvod mi ale neřekl. Tak jsem jel do Nového Města, tehdy tu ředitele dělal nějaký pan Jurnečka, ale ani tady mě nevzali, že prý nemají místo, i když po mně nějaké nové lidi přijímali… Tak jsem musel nastoupit na psychiatrickou léčebnu v Jihlavě nebo jak se tehdy říkalo na blázinec. Tam jsem byl půl roku, a i když je psychiatrie krásný obor, mě nebavila. V té době jsem absolvoval i obvyklé „kolečko“ a na chirurgii jsem se potkal s panem primářem Juříčkem, který se mě zeptal, jestli bych u něho nechtěl zůstat. To byl můj sen! Primář Juříček byl členem Okresního výboru KSČM, ale byl to tak hodný a milý člověk, že když jsem nakonec přece jen odcházel do Nového Města, tak mi říkal, že se k němu můžu kdykoliv vrátit. No a chirurgii se věnuju dodneška!

Nakonec jste stejně tedy zakotvil v Novém Městě na Moravě…
To už byly jiné poměry, sedmdesátá léta. Měl jsem už starou maminku, tak jsem jí chtěl být blíž. Nastoupil jsem k panu profesoru (Miroslavu) Mannovi, což byl mimochodem taky absolvent brněnské lékařské fakulty, po kterém jsem se pak stal šéfem já, a pracoval jsem normálně tak jako se tehdy pracovalo. Dneska chodí doktoři po službě domů, to tehdy neexistovalo. My jsme šli do služby v pátek ráno a v pondělí večer jsme se vraceli domů, v nemocnici jsme spávali…

Novoměstská nemocnice prý patřila od svého založení na začátku čtyřicátých let k nejmoderněji vybaveným na Moravě a v sedmdesátých letech měla silné postavení v oblasti vědy a výzkumu…
O to se zasadil profesor Mann. Svépomocí tu postavili ECHO neboli Experimentální chirurgické oddělení a psinec s asi patnácti psy a dělal se tu výzkum – státní vědecký úkol – na hojení ran a na transplantaci slinivky břišní. Zkoušeli jsme to operovat právě na psech. Například s brněnským Výzkumným ústavem pletařským jsme vyvíjeli umělé cévní protézy, takzvané mikrofroté. Oni je vyrobili, my je našili psovi, za rok jsme ho otevřeli, protézu jsme vyjmuli a dali novou. Tak se člověk naučil cévní chirurgii. Ten výzkum tu opravdu běžel! Po revoluci se to tu ale zrušilo, protože na nás shora přišli s tím, že to je komunistický přežitek dělat výzkum někde na okrese. Přitom se to tu mohlo třeba pronajímat a mohla z toho mít nemocnice profit…

V archivech se lze dočíst, že jste měli vazby do celého světa, včetně Spojených států, Sovětského svazu nebo Japonska...
Ano, právě díky výzkumu cévních protéz a transplantace pankreatu, protože jsme vyvinuli implantaci slinivkového vývodu do střeva, pro což jsme vymysleli speciální steh… Byly to hezký roky! Často jsme v práci byli do večera, bez náhrady mzdy, protože nás to prostě bavilo a vedení Okresního ústavu národního zdraví nás podporovalo.

Taky jsem se dočetl, že k vám jezdili na stáže i lékaři z afrických zemí…
Z Afriky ne, ale vybavuju si dva doktory z Nikaragui, kde tehdy proběhla nějaká socialistická revoluce. Jednomu z nich jsem dokonce dělal apendix a když se pak loučil, dal mi jako dárek takový velký klobouk a povídá: „To nosí náš foják v čungli.“ Mám ho dodnes a chodil jsem s ním jako myslivec lovit. (usměje se)

Kdy jste se tu stal primářem?
První den roku 1991. Nejdřív v osmdesátém devátém přišli kolegové, že tu musím být ředitelem, tak jsem ho rok dělal na poloviční úvazek, a v listopadu 1990 jsem se přihlásil do konkurzu na primáře chirurgického oddělení.

Ředitele jste dělat nechtěl?
Ne, kvůli tomu jsem medicínu nedělal… Mě ředitelování nijak neuspokojovalo a s prací chirurga se stejně skloubit nedalo. Člověka musí práce bavit a pokud chce být v kariéře nebo zaměstnání úspěšný nebo něčeho dosáhnout, musí mít ve svém oboru tah na branku.

Co vás na práci chirurga bavilo nejvíc?
Třeba interní lékařství je prakticky jenom teorie, dalo by se říct. Ale chirurgie je hezká v tom, že je spojením teorie, kterou musíte dokonale znát, ale zároveň pracujete rukama. A operování je krásná činnost – tedy z pohledu doktora, z pohledu pacienta už méně. A opakuju, člověka musí jeho práce bavit. Když jsem dělával primáře, stávalo se, že jsme operovali třeba do devíti do večera. Já za to jako primář nic navíc nechtěl, ale šel jsem se k řediteli přimluvit aspoň za kolegy a on mi vyhověl, ať si prý připíšou do výkazu hodiny jako by byli ve službě. A víte vy co? Za patnáct let, co jsem šéfoval, si tyhle hodiny navíc žádný z kolegů nenapsal. Protože je to bavilo, měli jsme dobrý kolektiv a práce se jim líbila.

Při vzpomínce na nedávné protesty lékařů mě tak napadá, nakolik je něco takového myslitelné pro dnešní mladou generaci lékařů…
Řekl bych, že moc ne… Tím to nechci nijak paušalizovat, sám jsem nesnášel, když někdo říkával „Ti dnešní mladí“, ale doba je jiná a trošku se idealizovaly peníze. Proto já neuznávám takové ty velké revoluce lékařů, kterým když se dá k ústům mikrofon, tak nezačnou mluvit o svém oboru, ale hned spustí jak vysloužilé prostitutky o tom, jak se mají špatně a jací jsou to chudáci. Ale medicínu přece nedělám proto, abych si postavil tři vily a mohl jezdit v Tesle. Já vím, že být lékařem je těžká práce a že je to oběť, ale s tím jsem do toho šel! Že budu muset pracovat i v noci, protože lidi jsou zkrátka nemocní i v noci. Že někdo nehodlá sloužit v noci? O tom Hippokratova přísaha nic neříká.

Chirurgie je fyzicky náročná a žádá si určitou šikovnost. Řekl byste, že pro ni člověk musí mít taky talent?
Ano, trošku – jak se říká – bohem nadaný by člověk měl být. Musí být zručný, bez zručnosti se chirurg neobejde. Zažil jsem i kolegy, kteří tak šikovní nebyli, tak jsem je pak jako šéf tolik nenechával operovat anebo jsem jim přiděloval jen jednodušší operace. Zodpovídal jsem za 165 lidí, protože jsme tu neměli urologii ani ortopedii, takže jsme tu všechno dělali v jednom kolektivu a stejně jsme to dělali na úrovni. A tím, že jsem tu byl jeden šéf a se mnou jen jedna vrchní sestra, měli jsme tu snad nejekonomičtější provoz chirurgických oborů v republice. Obzvlášť na okrese je důležité, když všichni umějí tak trošku všechno.

V průběhu kariéry jste získal řadu ocenění. Je některé, kterého si vážíte víc než jiného, nebo je vám nejmilejší uznání od pacienta?
Je pravda, že poděkování od pacienta je nadevše. To je fakt. Ale když vás uzná společnost, tak je to taky veliká věc, ze které má člověk radost. Jmenovali mě například čestným členem České chirurgické společnosti, čestným členem Slovenské chirurgické společnosti, mám medaili profesora Kukuly, medaili z košické univerzity, je toho víc. Ale neříkám to, abych se chlubil, proboha, o tom rozhodli jiní…

Určitým oceněním je jistě zájem i o Setkání českých a slovenských chirurgů, které dlouhá léta pořádáte, ne?
Samozřejmě. Někdy přijelo až 450 chirurgů z Česka i ze Slovenska. Je pravda, že loni už jsem se v organizaci tolik neangažoval a předávám tuhle štafetu dál.

Ale do práce chodíte dodnes…
Ano, ještě donedávna jsem chodil ne sice každý den, ale pravidelně. Už ale neoperuju velké věci. Dělám menší operace jako jsou karpální tunely, zarostlé nehty, excize lézí a další malou chirurgii. Pokud se člověk cítí, tak ať se nechá pracovat. Každým rokem získáváte nové zkušenosti, a i kdybych to dělal tisíc let, jsem si jistý, že i tehdy bych se učil nové věci. Zároveň ale člověk musí mít nějakou sebereflexi a musí si umět přiznat, že ta fyzická – a možná už ani ta duševní – výdrž není co bývala. A je třeba mít na paměti, že každý chirurg, každá operace může mít komplikace. Na mě za celý život nebyla stížnost, tak bych na sklonku kariéry nechtěl něco pokazit, aby si pak na mě mladší kolegové ukazovali: „Vidíte ho, dědka, zprasil to, protože už to nemá dělat!“

Na závěr mi dovolte se zeptat, zda někdo z vašich potomků navázal na váš odkaz a věnuje se taky medicíně…
Jeden syn se mi zabil při autonehodě, byl předsedou Svazu chovatelů českého strakatého skotu. Získal Mendelovu medaili za šlechtění a byl známý po celém světě, kde strakatý skot propagoval. Mladší syn je vystudovaný pedagog a s manželkou provozují jazykovou školu. Sice mi sliboval, že to na lékařskou fakultu zajde alespoň zkusit, ale vždy se vrátil s tím, že to nějak nedopadlo. Myslím, že to říkal, protože mi chtěl udělat radost, ale ve skutečnosti medicínu studovat nechtěl. A já ho ani nijak nenutil. Dcera však lékařka je. Pracuje v Novém Městě na Moravě na ARO, má atestaci z paliativní medicíny a medicíny bolesti. Dokonce absolvovala v Brně!

---

Více článků

Přehled všech článků