Příběhy obyčejného lékařství: Milloj z Arábie

Máte lékařskou profesi v rodině?
Ano, můj otec byl praktický lékař na vesnici, celý život působil v Šitbořicích a Hustopečích na Břeclavsku. Naše rodina ale pochází z Vysočiny. Děda z otcovy strany se narodil ve Ždírci nad Doubravou a měl jedenáct sourozenců. Stal se učitelem v nedalekém Sobíňově. V roce 1915 byl ale odveden do první světové války a padl v Itálii na Piavě, 20. prosince 1917. Dědova rodina a jeho předkové žili ve Ždírci a jeho okolí po několik generací. Řadu informací jsem o nich zjistil teď v důchodu, kdy se věnuji rodokmenu naší rodiny a mám ho zpracovaný zhruba do roku 1650. Dědův otec Antonín Růžička byl gruntovník a kamenický mistr, což má napsáno i na pomníku na evangelickém hřbitově v Krucemburku. Pradědův otec se jmenoval Jan Růžička a pocházel z Kohoutova, což je dnes součást Ždírce. Jeho bratr Josef Růžička byl významný evangelický farář a učitel v Praze. Kázal v kostele sv. Michala u Karlova mostu. Jejich otec František Růžička byl synem Václava Růžičky, který do Ždírce přišel z oblasti Radostína nad Oslavou. V blízké Kněževsi nad Oslavou jsem vypátral zatím nejzazšího předka, Jakuba Růžičku. Ten byl kovář na tamní tvrzi a měl pět synů, rovněž kovářů. Pokud jde o předky z matčiny strany, ti pocházeli z Padochova u Oslavan.

Doktoři se u vás v rodině vyskytli až s vaším otcem?
Už strýc mého otce, doktor Habanec, působil v Olešnici jako praktický lékař. Velmi dobře se znal se zakladatelem nemocnice na Žlutém kopci, původně Domem útěchy, chirurgem Jaroslavem Bakešem. Ten jezdíval k Habancům do Olešnice kočárem na návštěvy. Syn doktora Habance je profesor Boris Habanec, který zakládal Ústav patologie v dětské nemocnici a na fakultě působil i jako proděkan. Jeho manželka je rovněž lékařka, působila v dětské nemocnici na dětském oddělení. Oběma je už přes devadesát let a v dětské nemocnici dnes pracuje jejich syn, doktor Tomáš Habanec, který je primářem na dětském infekčním oddělení. V naší rodině byla i vzdálená příbuzná zubní lékařka a otcův bratranec, doktor Jaroslav Čermák, pro změnu působil na interním oddělení nemocnice v Novém Městě na Moravě. V současnosti v lékařské profesi pokračuje naše dcera Eva Kovářová – jako anestezioložka.

Cítil jste tedy, že byste se měl taky dát na lékařskou dráhu?
Ke studiu na lékařské fakultě v Brně jsem se rozhodl spontánně. Zvažoval jsem i zemědělské obory, ale nakonec zvítězila medicína.​

Jak obtížné bylo se na konci šedesátých let na lékařskou fakultu dostat? Někteří vaši vrstevníci mi líčili, že to bylo relativně bezproblémové, alespoň ve srovnání s jinými fakultami. Oproti tomu je dnes z pohledu uchazeče lékařská fakulta dost možná vůbec největší výzva…
Úplně snadné to nebylo, protože byl asi trojnásobný převis zájemců. Přijímací zkoušky byly z chemie, fyziky a biologie. Já jsem na střední škole studoval humanitní větev – kvůli latině, tím pádem trochu utrpěly znalosti přírodovědných oborů. Abych to dohnal, jezdil jsem do Brna na fakultu na přípravné kurzy. To mi pomohlo se pak na medicínu dostat, i když trochu s obtížemi.

Jak vzpomínáte na studia v první polovině sedmdesátých let?
První dva ročníky pro mě byly náročné právě kvůli biologii, fyzice, chemii, to jsem musel hodně zabrat. Pak už mi studium přišlo snazší a už jsem mu nemusel věnovat tolik času. Všechny zkoušky jsem udělal napoprvé, vesměs jedničky a dvojky, trojku jsem měl jen z povinného marxismu-leninismu. Žádnou zkoušku jsem neopakoval.

Utkvěl vám v hlavě nějaký vyučující? Některá jména se v rozhovorech s vašimi vrstevníky opakují…
V prvním ročníku to byl na biologii profesor (Oldřich) Nečas, ve druhém profesor (Jiří) Slavík na chemii, na biochemii profesor (Václav) Kulhánek – ten pak spáchal sebevraždu a následně i jeho syn. Později jsem pracoval jako pomocná vědecká síla na patologické fyziologii, kterou vedl profesor (Jaromír) Vašků. Ten byl proslulý svou náročností u zkoušek. Na jeho katedře jsem se účastnil různých pokusů a operací na zvířatech – v rámci výzkumu transplantací jater a srdce, které tam prováděl profesor (Jan) Černý. I proto mě pak začala lákat chirurgie. Na klinických oborech to pak byli například profesor (Jaromír) Uhlíř a profesor (Bohumil) Potrusil na první chirurgii.

Dobří studenti prý byli tlačeni do vstupu do KSČ. Taky vás přesvědčovali?
Do strany nás nenutili, ale do Socialistického svazu mládeže nás tlačili dost. Zpočátku jsme odolávali, ale ke konci studia to už moc nešlo. V podstatě tam vstoupili všichni, šlo i o budoucí uplatnění v zaměstnání.

Jak svaz mládeže fungoval, v čem se angažoval?
Ten na fakultě vedl kolega z ročníku, nějaký doktor Duroň. Myslím, že po studiu se věnoval onkologii, a prý ještě někde na ambulanci dělá. Ten byl kovaný straník, dost na všechny tlačil, aby se do svazu přidali. Do strany však vstoupili jen ti, kteří měli sami zájem.

Musel jste v rámci svazu mládeže vyvíjet nějaké aktivity?
Nijak zvlášť. Já jsem se přidal do zahraničního výboru, protože mě vždy lákalo cestování. Ale vyvíjená činnost byla minimální. Ale díky tomu jsem se asi dostal ve čtvrtém ročníku na měsíční praxi do nemocnic v tehdejším SSSR, v Kyjevě a v Oděse. I když, po zdravotnické stránce se to tam tehdy moc nelišilo od našeho zdravotnictví – obojí bylo na podobně nízké úrovni po stránce budov, přístrojů, nástrojů a vybavení. Snad jen čistota tam byla na nižší úrovni. A po odborné stránce tam tehdy nebylo moc co se naučit.

Po studiu jste našel první místo na jihu Čech, v Dačicích. Z toho, co jsem měl dosud možnost vyslechnout, dačická nemocnice v dané době působí jako místo, kam se absolventům z Brna moc nechtělo…
Místa jsme si sháněli sami, takže jsem napsal do šestnácti nemocnic na Moravě, že bych měl zájem věnovat se chirurgii. Nabídku jsem dostal ze tří z nich. Ale například ve Svitavách mi ředitel řekl, ať ukážu ruce. Nevěděl jsem proč a on jen: „To jsou ruce, který budou dělat všechno. Potřebujeme lékaře na kožním oddělení.“ Tak jsem řekl, že na shledanou. No a pak jsem přijel do dačické nemocnice, kde byla současně jedna absolventka z Prahy. Ředitel byl chirurg, asi stopadesátikilový chlap, (Jaromír) Beneš, a povídá: „Máme dvě místa. Jedno na gynekologii a jedno na chirurgii.“ Pak řekl, že dáme přednost dámě, ať si vybere. Ona se rozhodla pro gynekologii a na mě tím pádem, naštěstí, připadla chirurgie. Kdyby se rozhodla naopak, tak je ze mě dnes gynekolog. Během působení v tamní nemocnici jsem se dozvěděl, že tam začínali karieru takoví chirurgové, jako byl profesor Jaromír Uhlíř nebo primář Jiří Ničovský z I. chirurgické kliniky.

K chirurgii vás to díky práci u profesora Vašků začalo lákat už během studií?
Měl jsem tendenci spíš k interním oborům, ale v posledním ročníku jsem se rozhodl pro chirurgii. Líbila se mi kombinace manuální a teoretické práce.

V Dačicích jste dle životopisu strávil dva roky…
Byl jsem tam do dubna 1977, včetně roční základní vojenské služby. Tu jsem strávil zčásti na Karlovarsku, ve výcvikovém prostoru na Doupově. Bylo to město zaniklé po odsunu německého obyvatelstva po válce. Později to byla součást vojenského újezdu Hradiště. Dělal jsem zdravotníka u takzvaných bigošů. To je pěchota určená k tomu, aby ji postříleli v první linii. Rukovali tam často méně vzdělaní mladíci z celé republiky a když se ukázalo, že na vojnu fyzicky nebo mentálně nestačí, tak se udělal přezkum ve vojenské nemocnici a posílali se do civilu. To jsme měli na posádkové ošetřovně rádi, protože oni museli mít na cestu domů doprovod dvou vojáků, zdravotníka a záklaďáka. Když se jelo například do Košic, byla to cesta vlakem na týden, v jejímž rámci jsem mohl strávit čtyři až pět dní doma, protože druhý voják putoval od Brna s propuštěncem už sám. Vojáky vhodné k přezkumu jsme si přitom mohli vytipovat v rámci práce na ošetřovně sami.

Po vojně jste se ještě vracel do Dačic?
Když jsem se vracel z vojny, ředitel na mě nastoupil s tím, že mají problém s obsazením místa praktického lékaře ve Slavonicích, takže mě tam chtěli poslat a chirurgii mi vzít. Byl jsem tam ještě s jedním kolegou z ročníku, oba jsme ale tenkrát dali výpověď a začali si shánět místo jinde. Mně se podařilo uspět v konkurzu na I. chirurgickou kliniku v Brně, kam jsem posléze nastoupil.

To bylo jedno z míst, které jste odepisoval hned po studiích?
Ne, na kliniku jsem to po fakultě vůbec nezkoušel, protože to byla místa rezervovaná pro absolventy, kteří měli tlačenku od rodičů nebo přes stranu…

Jak to, že za dva roky tam už bylo volno?
To nevím, ale pamatuji si, že tam tehdy sháněli tři lékaře. Ono to na I. chirurgii, kterou vedl profesor Potrusil, bylo specifické. On byl vůči personálu velmi náročný, někdy až sprostý, házel nástroji, nadával, když se něco nedařilo. Ale měl velmi dobrý odhad na lidi, kterými se obklopoval při práci. Nabíral vždy víc lékařů a každý rok dva až tři lidi z kliniky vyhodil. Obvykle jim ovšem našel jiné místo…Zkrátka, ti, kteří se osvědčili, zůstali, ti, kteří ne, odešli. Bylo to náročné, ale fungovalo to. Že tohle je jediná cesta, jak vychovat kvalitní personál, jsem pak sám poznal v cizině.

Vy jste byl jedním z těch, kdo setrval až do revoluce, tedy nějakých třináct let. Jaké pro vás tohle období bylo z profesního hlediska?
V Dačicích jsem se učil operovat apendixy a kýly, základní věci. Na klinice se na nás z venkova dívali zpočátku trochu shora, jako bychom nic neuměli, nechtěli nás k ničemu pouštět. Postupně jsem ale zjistil, že tam sice byli špičkoví chirurgové, spousta dalších toho ale moc neuměla, o novinky se nezajímali, nebo se vezli na té stranické linii, abych tak řekl. V té době bylo zvykem, že všeobecná chirurgie byla skutečně všeobjímající. Dnes už každý dělá jen výseč – někdo hrudní, jiný cévní, někdo operuje játra, střeva… Kdežto já jsem se zapojil do všeho. Hlavně pak do břišní a hrudní chirurgie, protože Potrusil operoval hlavně hrudníky – plíce, srdce. Já byl v jeho týmu třetí nebo čtvrtý asistent, časem jsem pak povýšil. Implantovali jsme i pacemakery, dělali jsme traumatologii kostí, svalů, což dneska operují ortopedi… Když docent (Vladimír) Klimecký, který dělal cévní chirurgii, přestal stíhat, tak mi šéf řekl, že se budu muset pustit do cévní chirurgie. On byl totiž Klimecký silný kuřák – kouřil osmdesát cigaret denně, dokonce přerušoval operace, aby si mohl jít zapálit. Byl jsem odeslán na tři měsíce na školení do IKEMu v Praze a pak jsem sám začal dělat kompletně cévní chirurgii. A dnes si říkám zpětně, že jsem se tak pomalu chystal na to, co mě v budoucnu čekalo v cizině.

Co konkrétně teď myslíte?
V roce 1985 jsem si udělal kandidaturu, v devadesátém jsem habilitoval, v obou případech byla tématem prací onemocnění slinivky břišní. Slinivku v té době nikdo neoperoval, ojedinělé operace se prováděly v Praze – profesor (Vladimír) Balaš a profesorka (Marie) Pešková. U náš na klinice se operace dělaly tak, že se otevřelo břicho, starší chirurg do něho sáhl a řekl: „Tam je nádor na slinivce, s tím nemůžeme nic dělat, zavíráme.“ Jedinou úspěšnou resekci slinivky provedl zhruba v roce 1986 doktor Ničovský. Protože jsem ale z literatury věděl, že operace se ve světě dělají a mnohdy úspěšně, tak jsem se do této problematiky pustil v rámci kandidatury a habilitace. Včetně operací na psech. Dnes už to není myslitelné, ale my jsme experimentálně operovali psy, já sám jsem jich odoperoval asi osmdesát. Dnes by vás za to lynčovali, ale jen díky tomu jsem se naučil slinivky úspěšně operovat a postupně se pustit do operací chronických zánětů a nádorů i na lidech. Zpočátku bylo operací málo, jeden až dva za měsíc, ale přibývalo jich.​

Po revoluci však vaše profesní dráha nabrala nečekaný směr, že?
Přišla změna. Potrusila chtěli jako straníka a starou strukturu odstranit a byl vyhlášen konkurz na nové vedení kliniky. Přihlásil jsem se taky, ale prohrál jsem o jeden hlas s profesorem (Janem) Wechslerem z úrazovky. Brzy poté byl ale taky konkurz na lékaře a sestry do Kataru, kde otevírali v té době prakticky jedinou novou nemocnici. V celé republice se do konkurzu přihlásilo nějakých šest set lidí, z nich si Katařani vybrali asi osmdesát, které pozvali do Prahy na definitivní výběr. A z toho vzešlo finálních asi šestnáct. Chtěli zkušené odborníky, převážně z klinických pracovišť. Byli mezi nimi například profesor (Ladislav) Bařinka z plastické chirurgie, profesor (Miloslav) Uhlíř – gynekolog, profesor (Rathmír) Rath – internista, profesor (Miroslav) Slavík – slavný ortoped. Takové šajby! Já byl čerstvě docent, což asi taky pomohlo, takže jsem si v jedenadevadesátém roce vzal v Česku neplacené volno a odjel do Kataru.

To musel být skok do naprosto odlišného prostředí, ne?
Přišli jsme do něčeho, co jsme neznali. Já jsem měl ze světa zkušenost z Leedsu, Sheffieldu, Budapešti nebo Vídně, kde jsem byl ve druhé polovině osmdesátých let kvůli slinivkám na stážích – vždy na tři měsíce. Chtěl jsem totiž vidět, jak se operují slinivky na jiných pracovištích. Hrozně mi to pomohlo, protože jsem zjistil, že na každém pracovišti je to trošku jiné. V Budapešti se slinivkám věnoval profesor Szechenyi, slavný chirurg ze šlechtické rodiny, ve Vídni byl tým plný českých příjmení a v Leedsu zase působil doktor (Mike) McMahon, nejlepší chirurg přes slinivky v Británii. Takže jsem měl možnost vidět opravdové špičky v oboru. Ve finále jsem si z toho udělal nějaký obraz a přišel s vlastním přístupem. Postupně jsem se tak začal pouštět do operací v Brně. Hodně mi pomohla spolupráce s profesorem (Petrem) Dítě, který vedl gastroenterologickou kliniku, nejprve U svaté Anny, později v Bohunicích. Profesor Dítě byl zaměřený na problematiku chronické pankreatitidy a nádorů pankreatu a začal mi posílat svoje diagnostikované pacienty k operacím.

Jaká v té době byla prevalence nádorů slinivky? V poslední době jich přibývá…
Je otázka, jestli jich přibývá, nebo jen dříve nebyly diagnostikované. Začínal jsem v době, kdy jsme na tom byli s diagnostikou mizerně. Třeba onemocnění žlučníku se diagnostikovalo pomocí perorální cholecytografie, kdy pacient spolykal tablety, kontrastní látka se vychytala do žluče a provedl se rentgen. Nebo pomocí intravenózní cholangiografie, kdy se kontrastní látka vstřikla do žíly a vylučovala se žlučí. Tyto metody už dnes nikdo nepoužívá. Máme sonografii, CT, magnetickou resonanci… Díky CT jsme najednou mohli vidět, jestli má pacient nádor, jak je veliký, kde je lokalizován, jestli má kolem sebe zvětšené uzliny. O tom jsme do té doby nic nevěděli. Museli jsme prostě otevřít dutinu břišní a zjišťovat, jaký je stav, přímo v ní.

S jakými zkušenostmi v oblasti nádorů slinivky jste tedy odjížděl do Kataru?
Než jsem odjížděl, měl jsem jich odoperovaných méně než deset. Ale v Kataru jsem operoval samozřejmě i běžné věci – žlučníky, kýly, prostě co bylo potřeba, protože jsme byli v jediné velké nemocnici v zemi. Zajímavé bylo, že v té době právě začínaly laparoskopické operace, nejprve na žlučníku. A ten, kdo je tam přijel učit, byl McMahon z Leedsu. Setkání bylo překvapením pro nás oba. Nakonec nás ale z nemocnice v Dauhá začali vytlačovat lékaři z USA a Egypta a já se musel rozhodnout, co dál.

V rámci jakého programu jste do Kataru vůbec vyjížděl?
Ministerstvo zdravotnictví Kataru požádalo naše ministerstvo, jestli by u nás mohli uspořádat nábor lékařů a sester. Inzerát vyšel ve zdravotnických novinách a časopisech. Takže šlo o výpomoc v rámci mezinárodní spolupráce, na popud katarské vlády. Ona totiž nemocnice v Dauhá začala skutečně fungovat až v devadesátých letech, do té doby byla lékařská péče v zemi prakticky nulová. Když se někdo cítil víc nemocný, dostal od vládce peníze na ruku a pokud to stihl, jel se léčit, obvykle lodí, do Egypta nebo Indie. Chtěli ale tenhle systém změnit, a tak začali hledat experty, kteří by dokázali operovat přímo u nich.

A zároveň to naučili místní lékaře…
Ano. Místní doktory tam téměř žádné neměli. Nebyla tam žádná vysoká škola, takže místní zájemce o studium posílali studovat do ciziny. S tím začali asi o pět let dřív, než jsme přijeli, takže ještě ani neměli dostudováno. V našem týmu chirurgů byli skoro všichni cizinci. Místní byli dva mladí Katařané a my jsme je učili. Teprve v dalších letech nahrazovali místní lékaři ty zahraniční.

Jak jste tam fungovali mimo nemocnici?
Zprvu nás ubytovali v hotelu, později nám nabídli byty nebo vily, které hradila nemocnice. Brzy jsme si za svoje vydělané peníze museli pořídit auta, protože tam kromě taxi neexistovala veřejná doprava…

Jaký to byl kulturní rozdíl, po letech strávených v socialismu, přijet do země, kde nevěděli, co s penězi?
Byla to velká změna, to určitě. Trvalo nám, než jsme si zvykli, a to byl teprve začátek. Ale pořád to byla taková příprava na to, co mě čekalo v příštích letech. Ale k tomu se ještě dostaneme…

Vaše první katarské období skončilo tak, že vás Američani…
…vyšoupli! Nechci je pomlouvat, jsou i čestné výjimky, ale většinou se k ostatním cizincům chovali nadřazeně. Všechno znají nejlíp a těžko se s nimi vychází. Takže jsem se po téměř dvou letech vrátil zpátky do Brna, už ale ne na Pekařskou, ale do Bohunic. Tam jsem pracoval do roku 2001. Začali jsme ve velkém operovat slinivky. Nejprve asi dvacet za rok, pak čtyřicet, tak jak nám je profesor Dítě hrnul z jeho pracoviště. Operací pro chronickou pankreatitidu jsme nakonec dělali asi sto dvacet ročně, a k tomu ještě operace nádorů pankreatu. To jsou operace na pět až šest hodin, takže jsem nedělal téměř nic jiného. Pak ředitel nemocnice rozhodl, že chirurgickou kliniku rozdělí a udělá samostatné oddělení všeobecné a digestivní chirurgie pod mým vedením. Se mnou odešel ještě docent (Tomáš) Skřička, který se věnoval hlavně střevním onemocněním, a dalších asi deset lékařů. Jenom operací pankreatu jsme dělali asi dvě stě ročně.

Přesto jste se na Blízký východ vrátil ještě v průběhu devadesátých let…
Měl jsem takové intermezzo, kdy mi profesor (Bohumil) Kašťák, který odešel pracovat do Kuvajtu, napsal, jestli nechci přijet na čtyřměsíční locum – zástup. Tak jsem v šestadevadesátém odjel do kuvajtského centra léčby nádorů. Sice mi pak nabídli, jestli bych tam nechtěl zůstat, ale pro mě to nebylo. Kuvajťané raději jezdili na chirurgické zákroky do ciziny, takže jsem tam dělal asi jednu operaci týdně. Navíc, život tam byl dost jednotvárný. Kuvajt je jedno velké město, obklopené samou pouští. Tak jsem se vrátil do Bohunic. V té době se ale další ředitel nemocnice rozhodl, že obě chirurgická pracoviště opět sloučí do jednoho, pod vedením profesora (Jindřicha) Vomely. Toto soužití ale nebylo optimální, tak jsem hledal únikovou cestu, a nakonec jsem dostal nabídku od ředitele Masarykova onkologického ústav (Josefa Drbala), který mi nabídl místo náměstka pro chirurgické obory. Tak jsem to vzal.

Na Žlutém kopci jste byl jak dlouho? Do začátku milénia?
Než ředitel Drbal skončil. Já jsem se hlásil do konkurzu na jeho místo, ale zase jsem prohrál. Takže po doktoru Drbalovi nastoupil profesor (Jan) Žaloudík. Atmosféra, kterou na pracovišti nastolil, neumožňovala smysluplnou spolupráci. Přesto, že jsem po řadu let na Žlutý kopec jezdil operovat komplikované případy, na které si tam netroufali, pracovat tam nebylo nadále možné. Sám jsem si našel místo chirurga v nemocnici Delta za Lužánkami. Z náročných operací slinivek, jater a podobně tam někteří chirurgové měli hrůzu, takové operace se tam dosud neprováděly. Vydržel jsem tam asi dva a půl roku, než jsem odešel do Bakešovy chirurgické nemocnice na Žlutém kopci.

Ve svém medailonku uvádíte, že jste i cévní chirurg, ale nějak mi asi uniklo, kdy jste se cévní chirurgii věnoval a kdy jste na to měl vůbec čas. Zmiňoval jste v této souvislosti docenta Klimeckého…
S ním jsem cévní operace začínal, dělali jsme operace na břišní aortě, bypassy na periferních cévách a taky operace křečových žil – novým způsobem, který jsem se naučil v IKEMu. Operace měla lepší kosmetický i funkční výsledek, takže se na operace začaly hrnout hlavně ženy, u nichž jsou křečové žíly častější… V podstatě jsem dělal cévní chirurgii periferních cév v celém rozsahu. A v době, kdy jsem pracoval na I. chirurgii, jsem asistoval profesoru Potrusilovi u operací na otevřeném srdci, a to i na kardiochirurgickém centru, které rovněž vedl.

Proč jste skončil v Deltě, odkud vaše kroky vedly zase do arabských zemí…?
Dělal jsem tam řadu velkých i běžných operací, ale nefungovala tam optimálně pooperační péče, tak jsem zvažoval, co dál. Nejprve jsem na krátkou dobu odešel do Bakešovy chirurgické nemocnice. Jedna možnost byla poté odejít pracovat do Velké Británie, kde vítali lékaře z ciziny. Stal jsem se dokonce členem britské lékařské komory a poohlížel se po inzerátech volných míst. V tom však přišla nabídka od jedné agentury, že mají místo na chirurgii v Saudské Arábii, v Rijádu. Ředitel tamní nemocnice přijel do Prahy a po pohovoru mi nabídl místo. Přijal jsem a odjel do Rijádu, do středně velké nemocnice, jako všeobecný chirurg. Byl tam systém založený na principu konzultantů, jako ve většině západních zemí, kdy je konzultant vlastně svým primářem, má k sobě mladší specialisty a takový malý tým pracuje samostatně. My jsme ale byli na celou nemocnici pouze dva konzultanti, což znamenalo patnáct služeb do měsíce. A akutní operace mohly být kdykoliv během čtyřiadvaceti hodin služby. To bylo psychicky i fyzicky velmi náročné.

V Rijádu jste pobyl jak dlouho?
Dva roky. Pak mi řekli, že budou nemocnici kompletně privatizovat, že tam budou operovat jen soukromí chirurgové a my jim budeme dělat jakýsi doplňující servis. To jsem ovšem odmítl a skončil jsem. Nechtělo se mi ale vracet zpět do Česka, byl jsem z domácího prostředí profesně vyhořelý. A ta moje pracovní agentura mi opět sehnala místo, na čtyřměsíční locum v Sheikh Khalifa Medical City (SKMC) v Abú Zabí, ve Spojených arabských emirátech. Ještě, než jsem tam nastoupil, jsem čtyři měsíce docházel na II. chirurgickou kliniku na Pekařské, abych se znovu procvičil v cévní chirurgii. V SKMC jsem totiž měl pracovat jako všeobecný a cévní chirurg. Fungoval tam opět systém konzultantů, kterých nás tam bylo šest, a každý si dělal určitou výseč ze všeobecné chirurgie. Já jsem se zapojil jak do všeobecné, tak cévní, a nakonec i hrudní chirurgie. Ovšem znalost operací na slinivkách mi nakonec pomohla posunout se dál.

Jak to myslíte?
Přišel pacient s obstrukční žloutenkou z uzávěru žlučových cest, způsobeným nádorem slinivky. Diagnostikovali jsme ho a začalo se řešit, kam bude odeslán na operaci. Obvykle byly složité případy odesílány do Londýna, nebo na kliniky v USA jako třeba Cleveland Clinic, případně do Německa. Já jim na to řekl, proč ho někam posílat, že ho odoperujeme v SKMC. „Ty to umíš?“ ptali se mě. Tak jim říkám, že pár stovek takových operaci jsem už udělal. Šéf chirurgie, Kanaďan estonského původu, souhlasil, no a pacient šel za deset dní domů zhojený. Nakonec to skončilo tak, že jsem jim tam o té operaci udělal přednášku a po třech měsících mi nabídli, jestli bych nechtěl zůstat na další dva roky. Nabídku jsem rád akceptoval. Ostatní dosavadní konzultanti dělali každý svou specializovanou výseč chirurgie, zatímco já jsem dělal všechno, což pro ně bylo překvapení. Ve finále to dopadlo tak, že jsem byl nejvíc vytížený, a když si někdo s něčím nevěděl rady, nebo se obával operaci provést sám, tak říkali „Pošlete to Růžičkovi.“ Operací slinivek tam až tak moc nebylo, čtyři až pět do roka, ale s dobrým výsledkem.

Když zmiňujete agenturu, která vám tyto pracovní pobyty zprostředkovávala, můžete přiblížit, jak fungovala?
Vedl ji nějaký člověk z Británie, s ním spolupracovala jedna Češka – později se vzali a měli spolu syna. Sháněli po světě nemocnice, které potřebovaly doktory a pak jim je zajišťovali. Od těch nemocnic z toho měli provize – ve výši dvou platů toho daného doktora.

A u vás už od počátku devadesátých let měli zapsanou zkušenost z Blízkého východu, tak vás tam pak pravidelně lákali? Byl jste vždy přesvědčen, že se tam chcete vracet?
Říkalo se, že kdo jednou na Blízkém východě pracoval, tak se tam chce vracet. Ono to tak fungovalo a Abú Zabí je v regionu ta nejlepší lokalita, takže jsem se vracel rád. A užívali jsme si to i jako rodina. Měl jsem tam nemocnicí placený velký byt, hodně jsme cestovali, takže jsem tam nakonec strávil čtrnáct let. A tím, že jsem dělal prakticky vše ze všeobecné chirurgie, včetně těch nejkomplikovanějších případů, které ostatní dělat nechtěli, jsem si vybudoval dobrou pozici. Jeden den jsem třeba operoval obrovskou kýlu, kterou ostatní nemohli operovat laparoskopicky a jinak to neuměli, kdežto já jsem byl z Brna zvyklý je operovat klasicky, druhý den jsem měl na stole prasklé a krvácející aneurysma břišní aorty, třetí den jsem resekoval slinivku. To jsou šesti až osmihodinové operace. Jednou za mnou přišel kolega – Ind vystudovaný a erudovaný v USA – a povídá mi: „Byl jsem v USA na Cleveland Clinic pět let, ale nikdy jsem neviděl chirurga, který jeden den operuje prasklé aneurysma, druhý den udělá resekci slinivky a třetí den si poradí se zarostlým nehtem.“ (směje se)

V tom jste byl z Československa řádně vyškolen!
Jak jsem zmiňoval, jako bych se celý život chystal na takovou práci. Posledních pět let v Abú Zabí, když odešel chirurg, který dělal chirurgii prsu, jsem se nabídl, že to po něm převezmu, než seženou někoho dalšího. V Brně jsem takové případy operoval už na I. chirurgické klinice a později i na Žlutém kopci. Když viděli v SKMC, jak tyto operace zvládám – a opět s velmi dobrými výsledky – jak u benigních, tak i maligních případů, tak už nikoho nesháněli. Na operaci pak ke mně přicházely pacientky z celých Emirátů.

Jak to dělají dnes, když už tam nejste?
No, museli si najít náhradu. (usměje se) Ale dnes tam s přibývajícím počtem obyvatel přibývají i nové nemocnice. Jedna velká je pod managementem z Cleveland Clinic, další pod Mayo Clinic. Ty už si nabírají svůj vlastní personál. Kromě toho pak přibývají i další menší soukromé nemocnice místních i zahraničních majitelů. Personál je tam v nemocnicích z celého světa. I v naší nemocnici byli lékaři a sestry z padesáti zemí světa. Přibývá i místních lékařů a lékařek, protože dnes už je v Emirátech několik lékařských fakult. Jenom sesterská profese zůstává jen pro cizince, protože místní Arabky takovou práci nedělají.

Což mě dostává ke kulturním zvyklostem a náboženství. Ovlivňovaly nějak výkon vaší profese?
Práci to nijak nekomplikovalo Ale musíte mít dobré výsledky. Jakmile jednou selžete, tak se to rozkřikne a můžou z toho být i žaloby. Tam si člověk musí pečlivě hlídat diagnózy, operace, pooperační průběh… Samozřejmě, občas se komplikace vyskytnou, ale na vše tak dohlížejí, že člověk má strach, že by se něco přihodilo. Buď by vás poslali domů nebo by vás někdo zažaloval.

Zažil to někdo z vašich kolegů?
Když postavili novou nemocnici pro Cleveland Clinic, přicházeli tam jejich lékaři s tím, jak budou vše operovat laparoskopicky, moderně. Provedli resekci slinivky laparoskopicky u tří pacientů, dva zemřeli a do dvou měsíců byli operatéři pryč. To bylo neakceptovatelné, aby dvě operace ze tří skončily úmrtím.

Vnímal jste, že vztah pacient – lékař byl na Blízkém východě jiný, než v Česku?
Ano, oni si lékařů z ciziny dost váží. Chtějí být léčeni lékaři z Evropy nebo Ameriky, nejlépe bělochy. V naší nemocnici se léčili i čelní představitelé země. Léčil jsem tak syny prvního prezidenta šejka Zájida a jejich rodiny.

Povídejte!
Spojené arabské emiráty vznikly spojením sedmi emirátů v roce 1971. První prezident, šejk Zájid, měl devatenáct synů se čtyřmi manželkami; dcery se tam nepočítají. Protože je tam vše dědičné, tak z těch devatenácti synů vzešel nový prezident, noví ministři a další jsou v čele významných úřadů a firem. A když má některý zdravotní problém, pošle se pro lékaře a ten přijedu k nim do paláce. Tak i já jsem se několikrát vydal se dvěma sestrami na vyšetření nebo ošetření významných členů panovnické rodiny. U nich doma vás čeká velké pohoštění následované lékařským vyšetřením nebo ošetřením, případně doporučením dalšího postupu. V případě závažnějších problémů se však vládnoucí rodina léčí obvykle v cizině.

Jak se za ty tři dekády, které jste na Blízkém východě zažil, proměňovalo vzdělávání jejich vlastních lékařů?
V prvních letech mého pobytu studovali všichni lékaři v cizině. Dnes jsou v Emirátech minimálně čtyři lékařské fakulty, a další asi přibývají. K nám chodívali studenti na praxe. Po ukončení studia je jejich další postgraduální výchova jednostupňová, kopírující vzdělávání evropských a amerických zemí. Tito lékaři – rezidenti jsou v nemocnici pět let a poté skládají závěrečnou zkoušku. Během těch pěti let pracují s týmy v nemocnici, na ambulancích, operačních sálech, slouží noční služby a podobně. Vždy pod dohledem zkušeného lékaře a na jeho zodpovědnost. U nás se takto vystřídaly desítky lékařů, které jsme doslova vychovali v naší profesi. (vytahuje fotoalbum) Tady mám třeba fotografii kolegyně, která k nám přišla jako medička, pak u nás byla rezidentka, poté odjela na pět let do Německa, kde se z ní stala konzultantka plastické chirurgie. Když se vrátila do Emirátů, stala se z ní šéfka plastické chirurgie v SKMC. Na dalších fotkách jsou kolegové z týmu, například kolega Francouz syrského původu, Angličan súdánského původu, Pákistánec, šéf celé chirurgie byl z Egypta, dále kolegové z Indie, Itálie, Jordánska, Iráku... A rezidenti muži i ženy ze Súdánu, Sýrie, hodně místních…

Jaké bylo v Emirátech vůbec postavení žen – lékařek?
Zcela rovnocenné s lékaři – muži. Studují v emirátech i v cizině, pracují na pozicích rovnocenných s muži. Měl jsem například kolegyni, která vystudovala fakultu, udělala rezidenturu, stala se konzultantkou. A k tomu stihla mít šest dětí. Měla k nim totiž doma šest služek z Filipín, ke každému dítěti jednu, takže to bez problémů zvládala. A navíc si vážila každé dobré rady pro svoji práci.

Spojené arabské emiráty jsou v otázce emancipace žen asi nejliberálnější v regionu, ne?
Ještě Omán je na tom podobně, ale asi ano.

Zmínil jste, že s vámi v Emirátech byla i rodina. Co tam dělala manželka?
Manželka je učitelka a zpočátku mých pobytů ještě pracovala. Za mnou jezdila podle volna ve škole. Navíc naše čtyři děti byly taky školou povinné. Ale později v Abú Zabí, to už děti studovaly na univerzitě, trávila v Emirátech víc času. Pendlovala mezi rodinou doma a mnou v Abú Zabí.

Nenudila se tam?
Myslím, že se dokázala zabavit. Je tam řada manželek lékařů a dalších odborníků. Bydleli jsme asi sto metrů od pláže, hodně jsme cestovali, autem jsme projeli celé Emiráty i Omán. Tábořili jsme pod stanem a poznávali místní přírodu a památky…

Z vašeho vyprávění mám pocit, že pro vás nebyl nejmenší problém se na tamní prostředí naladit a aklimatizovat…
Vůbec ne. Když jsme necestovali, tak jsme o víkendech chodili na pláž, do kina nebo do divadla, do muzeí, obchodních center…Scházeli jsme se s dalšími rodinami ze zahraniční, tady zrovna je na fotce rodina z Jižní Afriky, která nás před dvěma roky navštívila i v Česku a my teď pojedeme pro změnu k nim do Jižní Afriky...

Naučil jste se taky arabsky?
Ne. Kdybych věděl, že tam budu tak dlouho, tak jsem se naučil, ale nám po těch prvních dvou letech americký manažer řekl, že všechny kontrakty budou na jeden rok. Když budeme dobře pracovat, tak nám je prodlouží. A tak jsme žili s tím, že můžeme kdykoliv skončit. A navíc jsme arabštinu v nemocnici nepotřebovali, veškerá dokumentace a komunikace probíhala v angličtině.

Blízký východ je historicky a geopoliticky dost třaskavý region. Vy jste v Emirátech působil v době syrské občanské války a rozmachu islámského státu. Jak na tyto události země nahlížela a jaká v ní panovala bezpečnostní situace?
My jsme měli kolegy ze všech zemí regionu, kromě Palestinců. Z Iráku do Emirátů prchli lidé po válce, velice chytří a vzdělaní. V Emirátech žije také hodně Libanonců. V Libanonu je tradicí odjet například do Kanady, získat tam druhé občanství a žít na střídačku v obou zemích, případně pracovat ve třetí zemi. Skoro všichni kolegové z Libanonu měli kanadské pasy, ale v Libanonu měli domy a rodiny a žili takový dvojí život. Palestince jsem zažil za všechny ty roky jediného. Asi proto, že Arabové je v zemi nechtějí. Berou je jako teroristy a mají strach, že to, co dělají v Palestině, Izraeli a v okolí, by začali dělat i u nich. Pro ně jsou tabu, takže v Emirátech Palestince moc neuvidíte. A vliv islámského státu jsem v Emirátech nevnímal vůbec. Oni mají tak uzavřené a hlídané hranice, že si do země pouští jen lidi, které mají prověřené. Navíc tam si práce každý tak váží, že tam v podstatě ani není kriminalita.

Takže jste se cítil bezpečně?
Ano, určitě!

Kdyby se mělo české zdravotnictví něčím z toho, co jste prožil na Blízkém východě, inspirovat, co by to mělo být?
Dnes už je zdravotnický systém všude podobný. Možná je spíš rozdíl v tom, jak se dělala medicína za mého mládí a dnes. My jsme se jí šli věnovat s nějakými ideály, chtěli jsme dělat obor, který se nám líbil, všude byly skoro stejné platy, občas někoho nabrali nového, někoho vyhodili. Dnes si medici vybírají obory spíš podle očekávaného platu, pracovat chtějí spíš v privátu, bez nočních služeb a moc se nenadřít.

Do kdy jste nakonec v Emirátech působil?
Končil jsem v sedmdesáti letech jako nejstarší doktor v nemocnici. Měli jsme původně kontrakty do dvaašedesáti let, s tím, že pokud budou někoho ještě potřebovat, tak mu ho prodlouží. No a mně ho prodlužovali, až jsem měl najednou sedmdesát a přišel covid. Nemocnice se proměnila na covidovou, dělali jsme hlavně akutní věci. A pak mi řekli, že další kontrakt už mi nedají, a tak jsem skončil.

Definitivně…
No, tři měsíce po návratu mi ještě volali, jestli bych nepřijel pomoct, zase na locum, tak jsem pak ještě skutečně přijel, protože neměli cévního chirurga. Ale dělali jsme hlavně amputace ischemických končetin a nějaké akutní operace. Ale s bláznivým rozvojem opatření kolem covidu na mě tlačila i manželka, ať raději odjedu domů. Ale nebýt covidu, asi bych tam ještě rok zůstal.

Jak vás Blízký východ změnil? Ať už lidsky nebo profesně?
Já jsem pocit vyhoření znal jen teoreticky, dokud jsem ho po roce 2000 nezažil i prakticky sám na sobě. Tehdy jsem cítil, že už v Česku dál medicínu dělat nechci. Všechny ty boje v nemocnicích s řediteli…Tak jsem si řekl dost, musím něco změnit. Blízký východ pro mě byl takový profesní restart. S tím, že jsem na něj byl dobře připravený z našeho systému, celou tou širokou škálou toho, co jsem se v něm naučil.

Je to zkušenost, kterou byste doporučil mladším kolegům?
Dnes už je těžké se tam dostat. My jsme tam přicházeli jako generace odborníků do země, která ty odborníky neměla. Dnes už tam skoro ve všech oborech mají svoje odborníky a těmi cizími je už jen tak doplňují. A chtějí hlavně odborníky ze světově proslulých pracovišť – Cleveland a Mayo Clinic z USA, Cambridge a Oxford z Británie, z Mnichova v Německu a podobně. Nic, než světovou úroveň už neberou.

Můžou je nalákat i na něco jiného než na peníze?
Otázka peněz je samozřejmě zásadní, protože oni jsou schopni zaplatit kohokoliv. Ale i po odborné stránce se tam člověk může vyžít. Musí být perfektní, musí mít výsledky.

Tradiční otázka na závěr – pokračuje v lékařské profesi někdo z váš rodiny i po vás? Zmiňoval jste dceru…
Dcera je anestezioložka brněnské Vojenské nemocnici. Ale nedávno si udělala další specializaci v akupunktuře a stále více se jí věnuje. V rámci školení získala zkušenost s elektroakupunkturou a pokud vím, dosahuje s kolegy velmi slibných výsledků. Možná o této metodě ještě v budoucnu víc uslyšíme. V další generaci máme devět vnoučat, tak uvidíme, jestli se na medicínskou dráhu ještě někdo vydá.

---

Více článků

Přehled všech článků