Příběhy obyčejného lékařství: Po stopách ortopedových

Na začátek se zpravidla ptám na to, zda je lékařská profese v rodině mezigenerační záležitostí. U vás jsem dohledal, že vaši prarodiče byli uzenáři, ale rodiče skutečně lékaři. Je to tak?
Ano, ale vliv na mě neměli jen rodiče. Bydleli jsme na Mendlově náměstí v Brně. Jak je dnes vjezd do areálu svaté Anny a vedle lékárna – dle mě mimochodem dost nevkusná –, tak dřív tam místo závory bývala obrovská kovová brána a blok lékařských bytů, obsazených rodinami mladých lékařů, ve věku třicet až pětatřicet let. Bydleli tam nejen moji rodiče, ale i další: profesor chirurgie (Jaromír) Uhlíř, primář urologie Hošek a tak dále. Jediný nedoktor tam byl pitevní sanitář pan Hanák, jehož paní byla domovnicí a domovní důvěrnicí. Čili já jsem se od malička pohyboval mezi doktory a vyrůstal s jejich dětmi.

I kdybyste chtěl, tak lékařské profesi neuniknete…
To zase ne. Z jednoho z mých největších celoživotních přátel se stal inženýr, ale je pravda, že určitý vliv to mělo. Doma se o práci mluvívalo, byť táta vždycky s nadsázkou říkával: „Moje manželka není doktorka, ona je zubařka.“ (usměje se) V časech, kdy máma studovala, bylo jen všeobecné lékařství, žádná zubařina. Otec chtěl ale dělat kariéru, takže i když začínala na interní klinice, nakonec jako matka tří dětí ustoupila a začala se věnovat zubům.

Jak se přihodilo, že ač jste byli Brňáci, narodil jste se v Jihlavě?
Otec byl, jak to říct… Dobrodruh je asi silné slovo, ale řekněme takový neklidný. Hned po válce začal pracovat na ortopedické klinice u profesora (Bedřicha) Frejky, což bylo v padesátých letech prestižní místo. Nabídli mu však, aby v Jihlavě rozvinul ortopedické oddělení, tak souhlasil, že tam na rok půjde. Jenže pak přišli s tím, že ještě musí dělat ředitele, který tam tenkrát taky chyběl, a tak nakonec v Jihlavě strávil dva roky, během nichž jsem se narodil já. Když jsem měl asi půl roku, tak se rodiče vrátili do Brna. Na maturitním vysvědčení jsem měl dokonce původně napsáno, že jsem se narodil v Brně, ale raději jsem si ho později nechal přepsat, aby si někdo nemyslel, že jsem ho zfalšoval. Takže se považuju za Brňáka, kterého devatenáct let vychovávala oblast Mendláku a nemocnice u svaté Anny.

Nakolik tedy bylo očekávané, že si po střední škole podáte přihlášku na lékařskou fakultu?
Když se nad tím zamyslím ex post, tak vliv rodičů a všech těch partají kolem tam samozřejmě byl, ale jinak mě rodiče do ničeho nenutili. Byl jsem ze sourozenců nejmladší a měl jsem výhodu, že rodičovské vášně mého otce se vybily na sestře a na bratrovi a mě už rodiče nechávali v dobrém slova smyslu být. Maturoval jsem sice z matematiky a fyziky, ale byl jsem založením spíš humanitně zaměřený. Takže co? Filozofie, ta byla tenkrát v kategorii „nebrat“, takže zbývala práva a medicína. Do práv jsem neviděl a představa dělat právníka někde ve Zbrojovce mě úplně nelákala, tak nakonec zůstala medicína. Navíc, otec tehdy pracoval na univerzitě v Greifswaldu, v NDR, a přesvědčil mě, ať se přihlásím ke studiu tam. Takže na jaře roku 1968 jsem prošel imatrikulací na univerzitě Ernsta Moritze Arndta v Greifswaldu a byl jsem přijet na tamní lékařskou fakultu. Načež přišel 21. srpen 1968, všechny nás tam sbalili a pod dozorem východoněmecké armády přivezli na česko-německou hranici, kde nám řekli, ať jedeme domů.

V Brně jste na lékařskou fakultu přešel automaticky?
No, nějakou dobu to bylo tak nějak všelijak, ale pak jsem se teda táty zeptal, jak to s tím mým vysokoškolským studiem bude? (směje se) Jestli budu studovat v Brně, nebo v Německu? V září osmašedesátého totiž nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. A tou dobou už bylo po přijímacím řízení i po pohovorech. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem oficiálně přestoupil z jedné univerzity na druhou. Takže jsem v Brně na lékařské fakultě vystudoval, aniž bych tu dělal přijímací pohovor.

Na Wikipedii máte záznam, že jste v Německu studoval mezi lety 1971 a 1972. To je tedy špatně?
Není, to bylo ještě potom! Nastoupil jsem v Brně, začal normálně studovat, ale ve čtvrťáku mě otec zase začal přesvědčovat, že bych to mohl v Německu zkusit. To už jsem měl rozumu o něco víc, tak jsem si říkal, že kdyby nic jiného, tak se za těch deset měsíců alespoň naučím německy. Podvědomě jsem přitom tušil, že asi nebude úplně snadné v půlce studia takhle přejít. Na první přednášce jsem vyučujícímu rozuměl každé patnácté slovo, ale postupně jsem se začal chytat. Jinak však studium nebylo úplně kompatibilní, takže když jsem se pak vrátil do Brna, tak jsem vlastně musel ten ročník strávený v Německu opakovat. Což mě tenkrát psychicky trápilo, protože celá moje studijní skupina – kruh, byla o rok výš. Ale zase díky téhle zkušenosti jsem byl i v další kariéře zaměřený na německy mluvící země a pochopil jsem, že se ten rok v zahraničí vyplatil.

Jaká tehdy byla v NDR atmosféra? Profesor Peter Wendsche, zakladatel a primář Spinální jednotky Úrazové nemocnice v Brně, který zamířil opačným směrem, v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal, že se v tehdejším Československu cítil svobodněji než v NDR…
To úplně nedokážu posoudit. Já jsem tam žil v takové studentské bublině a politika šla úplně mimo mě. Měl jsem výbornou kamarádku, dceru místního profesora gynekologie, který byl vášnivý fanda fotbalu a milovník piva, takže vždycky když jsem se vracel z Brna zase do Německa, táta mi kladl na srdce, ať mu dovezu „basu“ plzní. A on mi svým hlubokým hlasem říkal: „Ty nefandíš fotbalu, to je špatně.“ (usměje se)

Tatínek působil střídavě v Greifswaldu a v Brně?
Greifswaldská univerzita měla tenkrát s brněnskou univerzitou brüderschaft – partnerství. A protože tam tehdy končil jeden už starý profesor, obrátili se do Brna, ať jim pošlou nějakého ortopeda, který to převezme po něm a za rok až tři trošku pozvedne. No a otec, dobrodružná povaha, řekl, že jasně, s tím, že bude fungovat v Brně i v Německu. Ale později jsem poznal i já, že sedět takhle na dvou židlích nemůže fungovat. Takže v Brně mu nepřátelé házeli klacky pod nohy, přátelé mu o tom referovali do Německa, a po nějakých dvou letech se musel rozhodnout, co dál…

Vnímám, že jste si byli s tatínkem velice blízko…
Ano, trávil jsem s ním hodně času, bohužel v době, kdy jsme se měli profesně tak nějak sejít, tak on zemřel. Takže pokud jde o pracovní věci, vlastně jsme se do nějakého užšího kontaktu nikdy nedostali. Ale dnes to chápu tak, že jemu v Německu bylo líp; ze dvou důvodů. Zaprvé se tam měl finančně líp než tady. I když, pocházel, dá se říct, z chudých poměrů, nikdy netoužil po nějakém mamonu. Hlavně tam měl ale nějaké postavení a mohl něco budovat. Vzpomínám si, jak popisoval, když chtěl vybudovat kostní banku v prostorách bývalé kuchyně, s tím, že jídlo začnou na kliniku dovážet. „Chtěli jste, ať vám tu něco postavím, tak tady máte plán. Jestli to nechcete, stačí říct, zítra si balím kufry a vracím se do Brna.“ Když bylo nejhůř, tak zajel do Berlína na ministerstvo, tam zvedli telefon, zavolali do Greifswaldu a zdrbali je, na co si ho zvali, když mu nechtějí vyjít vstříc. Když byla vědecká rada, tak za ním kolegové chodili a říkali mu: „Pane Janeček, řekněte to vy, vy můžete. Nám by vynadali.“ (usměje se) Tak tam zmodernizoval kliniku, rozšířil ji o novou budovu, všechno fungovalo a byl tam spokojen. Až ke konci selhal zdravotně… Před pár lety mě při příležitosti šedesáti let kliniky pozvali, měl jsem tam přednášku „Otisk Janečků v Greifswaldu“. Klinika je dnes v novém kampusu, staré budovy chátrají…

Pojďme k vám a vašemu studiu v Brně. Jak na něj vzpomínáte?
Vidím jako dnes, jak jsem vylezl z první zkoušky: z fyziky, dostal jsem za jedna. Na gymplu jsem toho z fyziky uměl mnohem víc, než potom po mně chtěli na fakultě v prvním semestru, tak jsem měl pocit, že jsem pánem světa. Pak se to samozřejmě začalo měnit…

Myslíte náročnost studia, nebo situaci ve společnosti?
Například jaro 1969 bylo kruté. To už nám bylo osmnáct devatenáct, začali jsme vnímat, co se děje. Můj spolužák byl Laďa Kruta, jeho otce odvolali z vedení fyziologického ústavu, na anatomický ústav nastoupil po profesoru (Přemyslu) Poláčkovi pan profesor (Lubomír) Malinovský… Už jen to jméno! Tradovalo se, že se nechal přejmenovat…

Jedna pamětnice vzpomínala, že se jmenoval původně Miller…
No tak vidíte! Ale hlavně, dřív jsme na přednášky chodili rádi, protože byly zajímavé. Na Malinovského přednášky se přestalo chodit, tak se zavedla povinnost, že se každý musel při účasti podepsat. Tak jsme tam seděli, poslouchali jsme Malinovského a říkali jsme si: „Co ty seš zač?!“ To byly změny v letech 1969 a 1970… Malinovský vedl ústav do roku 1990, v devadesátých letech pak pracoval na univerzitě v Římě…

Koho ještě si vybavíte?
Já jsem si třeba nesmírně vážil profesora (Jaromíra) Vašků, přestože jediná zkouška, kterou jsem neudělal napoprvé, byla právě u něho experimentální patologická fyziologie. Profesor Vašků byl celoživotní kamarád s mým tátou, a i když jsem ještě neměl přečtená celá poslední skripta, tak táta mě hnal na zkoušku, ať jdu, že mám termín, že mi to profesor Vašků dá. Dvě otázky jsem měl na jedničku, třetí jsem neuměl vůbec. Tak mi to nedal. Pak jsem si to s tátou vyříkal, to víte… V roce 1969 jsem byl dokonce u setkání profesora Vašků a profesora Christiaana Barnarda, který Brno navštívil na jeho pozvání. (Původem jihoafrický kardiochirurg Christiaan Barnard v roce 1967 provedl jako první na světě úspěšnou transplantaci srdce – pozn. autora.) Děkanát byl tehdy na Komenského náměstí, kde v suterénu bučel býk jménem Hasan s umělým srdcem…

Dokážu si představit, že příjmení Janeček muselo být u zkoušek celkem zavazující…
Třeba zkouška z ORL, u profesora (Miroslava) Přívary, to byla taková malá knížečka. Ostatní se to učili přes víkend na koupališti na Sokoláku, já jsem v tom seděl týden od rána do noci, protože jsem si představoval, jak Přívara potká v baráku na schodech tátu, a bude mu vykládat, jakýho má doma blba, co nic neumí… Můj průřez studiem tak byl hodně ovlivněný tím, kde jsem vyrůstal a s kým. To byla jedna z mála rad, co mi táta dal před smrtí: „Uvědom si jednu věc. Ti, co mě měli rádi, budou tvoji kamoši. A ti, co mě rádi neměli, ti budou dávat najevo, že nemají rádi ani tebe. I když nebudou mít důvod.“ A ono to přesně tak nějak fungovalo.

Nepociťoval jste to už během studií?
Ne, to ne. Studium bylo celkem v pohodě a zvlášť ve vyšších ročnících už k nám byli zejména klinici vstřícní. Navíc, během studií jsem potkával víc těch, kteří měli tátu rádi, a já se tak hodně snažil, abych neudělal ostudu jemu i sobě. (směje se)

Po studiu jste nastoupil do vojenské nemocnice, ale jen krátce, že? Byl jste hned po studiu rozhodnutý pro ortopedii?
Kdybych to dnes vrátil zpátky, tak bych asi na ortopedii nešel a vybral si raději na jiný obor, kde bych byl anonymní Janeček. Ale tohle je další doklad toho, jak můj start do života ovlivnil otec. Ředitelem Fakultní nemocnice Brno byl tehdy pan docent (Stanislav) Peřestý. Vzal si Rusku, říkalo se jí Kalka (Klavdia Ivanovna Peřestá), která byla gynekoložka a narozdíl od něho byla bezvadná… Standa Peřestý byl docent chirurgie, ale říkalo se, že když měl jít odoperovat slepé střevo, tak prý dostal průjem a musel to operovat někdo jiný. Jestli to byla pravda, to nevím. Na druhou stranu, rád se věnoval výuce a medikům. Šéfem ortopedické kliniky byl tehdy docent (Zdeněk) Bozděch a otec mi u něho domluvil místo s tím, že nastoupím hned prvního září.

Co se tedy stalo, že jste nenastoupil?
Čtrnáct dní před nástupem jsem šel do nemocnice na personální a oni na mě, že nastupuju na soudní lékařství. Já na to, že se asi spletli, ale prý, že ne, že docent Peřestý říkal, že pro mě je místo jen na soudním lékařství. Doma povídám tátovi, že chci operovat živé, ne mrtvé, a ten, až se probral z šoku, šel někam něco vyřídit. Když se vrátil, říkal, že přes Peřestého to neprojde, tak že půjdu na chirurgii do vojenské nemocnice, kde dělal primáře jeho kamarád, doktor (Miroslav) Nešpůrek. Znali se přes Severní Koreu, kde byl můj táta dva roky na misi, jak by se dnes řeklo…

Na začátku padesátých let, v době Korejské války?
Primář Nešpůrek tam byl za války jako voják. Můj táta později, když konflikt skončil, jako lékař. Matka na to chudák vždycky vzpomínala, jak otec přišel domů a povídá: „Co bys řekla tomu, kdybych odjel na rok jako doktor do Koreje?“ Matka na to, že se zbláznil, že má doma tři děti! A on jen, že pozítří odlítá… To byl prostě můj otec. (usměje se)

Takže vás takto spletitě osud v začátku kariéry zavál mezi vojáky…
…a až ex post jsem se dozvěděl příčinu a jak může být život absurdní. Otec byl totiž u Peřestého v nelibosti, takže kvůli tomu já jsem se pak nedostal na ortopedickou kliniku. A tak jsem v září 1975 nastoupil na chirurgii ve vojenské nemocnici. Šel jsem tam jak spráskanej pes a hned jak jsem nafasoval oblečení, jsem měl i svůj první příjem. Ale byly to nakonec dva nejkrásnější roky na chirurgii. Primář Nešpůrek byl špičkový chirurg – byl vyloučený z KSČ, ale byl nenahraditelný, a tak ho vojáci museli nechat – a díky tátovi si nade mnou vzal takovou ochrannou ruku. Kromě jednoho doktora tam všichni měli z chirurgie dvě atestace a nechtělo se jim dělat „banality“. Zatímco já byl mladý a nadržený na všechny zákroky, doma bezdětný, takže věděli, že jsem šel do všeho s nadšením. Nešpůrek si mě k sobě brával do služeb, učil mě operovat, ukazoval mi „válečnou chirurgii“…

To musela být úžasná škola!
Přivezli diabetika se shnilou nohou, anesteziologové ho nechtěli uspat, a tak primář Nešpůrek rozhodl, že mi ukáže, jak vypadá amputace podle Pirogova. Obložil nohu ledem, opíchal lokálním anestetikem, během deseti patnácti minut udělal amputaci, dal tam pár stehů a bylo. To se vám zapíše do paměti. Naučil jsem se tam tenkrát věci, ze kterých jsem pak těžil celý profesní život. Navíc jsem ve Vojenské nemocnici poznal svoji současnou manželku, která moje chirurgicko-ortopedické touhy a zájmy celý život nezištně podporovala a snášela.

Nakonec jste se ale na ortopedii do fakultní nemocnice přece jen dostal…
Protože pochopili, co je Peřestý zač, vyhodili ho a docent Bozděch se mi ozval, jestli bych měl o ortopedii ještě zájem. Já jsem si uvědomil, že kvůli mému fyzickému hendikepu by pro mě chirurgie možná nebyla ideální volba. Ona taky vypadala jinak než dnes, kdy už je víc specializací. Tak jsem řekl, že zájem mám. A mezitím jsem za sebou měl dva roky, díky nimž jsem toho uměl víc než moji vrstevníci, kteří je strávili na ortopedii.

Jaký hendikep máte na mysli?
Já vám ho můžu ukázat! (Odhaluje velkou jizvu na zadní straně stehna.) V letech 1955-1956, když byl otec v Koreji, matku srazil na přechodu pro chodce cyklista. Tak, že utrpěla krvácení do mozku a skončila na chirurgii na jednotce intenzivní péče, což tenkrát – řečeno s nadsázkou – spočívalo v tom, že jste byl připojený k EKG a čekalo se, co bude, občas se vám neurolog podíval do oka. Žádné magnetické rezonance, CT, SONO nebo tak něco… Otec v Koreji, matka ve špitále, a tak jsem skončil na prázdniny u babičky v Opatovicích. Dědu v první světové válce odvedli a zahynul v Rusku a babička byla taková prostá žena z dědiny, jak se říká. Jednou mě koupala v neckách a povídá: „Chlapče, ty máš jednu půlku zadku větší než druhou!“ Když se rodiče vrátili, tak se tomu začali věnovat, a zjistilo se, že mám sice nezhoubný, ale nádor, který opakovaně recidivoval v oblasti nervus ischiadicus, sedacího nervu. Tak mi ho během čtyř let a čtyř operací postupně odstranili a jako dítě jsem prožil cytostatika, chemoterapie, holou hlavu a tak dále. Když se mi to dostalo do podkolení, tak už měli na Žluťáku betatron, ozářili mě a byl pokoj. Dodnes, když jedu kolem, tak se tam vždycky pokloním. Jenomže na základě toho mám nohu postiženou a nikdy jsem třeba nemohl bruslit nebo lyžovat. Což mi do roku 1990 sice nevadilo, ale když pak otevřeli hranice a kamoši začali jezdit lyžovat do Alp, tak už mě to trošku štvalo. (usměje se)

Jak jste jako dítě prožíval takovou diagnózu?
Když jsem na klinice nějakých dvanáct let dělal i kostní nádory u dětí, tak jsem si pak i podle sebe uvědomil, že děti to vnímají jinak. Kdybych tohle měl podstoupit ve čtyřiceti, tak bych snad byl zralý na sebevraždu… Děcka to tak nevnímají, prostě to tak je. Ale říkal jsem pak i svým dětem, ať nepodceňují vnímavost svých vlastních dětí. Vzpomínám si, jak jsme asi na třetí operaci jeli do Hradce Králové, kde byl specializovaný neurochirurg. Otec mě klidnil, že jedeme jen na vyšetření, že se na mě jen podívají a pojedeme zpátky. Na začátku Hradce Králové ale zastavil a šel se mnou do hračkářství. V ten moment mi došlo, že jen vyšetření to nebude. (směje se) Dodnes si pamatuju autíčko s reflektorem, které mi tehdy koupil a se kterým jsem si pak v nemocnici po operaci hrál, i to, že hodiny na operačním sále ukazovaly 9:20, když jsem usínal v narkóze. Dětská paměť je v tomto citlivá, ale zase si děti leccos kolem neuvědomují.

Ve finále to ale tedy dopadlo dobře, když si představím, jaké možnosti nádorové léčby tehdy byly, ne?
Mizivé! Ale ano, dopadlo to dobře, i když mi tedy zůstal fyzický hendikep, který mě pak vlastně nasměroval i kariérně. Bavila mě chirurgie a ortopedie je chirurgický obor, ale plánovaný. Všechno si načasujete, nemusí to být v jednu nebo ve dvě hodiny ráno… Takže nakonec jsem nastoupil na ortopedickou kliniku, bylo to zajímavé, měli jsme úspěchy i neúspěchy… Zažil jsem třeba, že v mé službě umřel kluk s Ewingovým sarkomem, a já to jeho rodičům musel oznámit… O mnoho let později, už v úrazovce, za mnou přišla sestřička a říká mi: „Vy jste tenkrát sloužil, když umřel můj brácha.“

Čemu jste se na ortopedické klinice nejvíc věnoval?
Nejvíc kostním nádorům a nádorům měkkých tkání. Ale dělaly se osteotomie, dětská ortopedie, zkrátka široké spektrum zákroků… V listopadu ´79 jsem dělal svoji první endoprotézu kyčelního kloubu… Bylo toho spousta. Jedna z mála věcí, co mě minula, byla spondylochirurgie, kterou dělal profesor (Otto) Vlach. Potom se klinika rozdělila a on zamířil do Bohunic…

…vy jste zůstal na Pekařské?
Ano, tehdy za tím dělením byla politika. Vlach měl silnou pozici a svého času byl nejvyšším šéfem partaje na fakultě. Naopak Bozděch byl v té době jediným bezpartijním šéfem kliniky na celé univerzitě. Ale Vlach se k němu zachoval velice korektně a on vybudoval nové pracoviště v Bohunicích, kde byla číslo jedna právě spondylochirurgie. Vlach se věnoval hlavně skoliózám a do Brna za ním jezdili lidé i ze zahraničí, jaké měl velké renomé…

Mimochodem, vy jste to měl se vztahem ke komunistické straně jak?
Začnu zase u otce, jehož vlastní táta brzy opustil odchodem do války. Vyrůstal jen s mámou, a tak už na gymnáziu měl… dnes bych to nazval tendencemi revoluční mládeže. Ono je to logické. Když vyrůstáte s holým zadkem, tak vnímáte sociální nespravedlnost víc. Podílel se tehdy na roznášení nějakých letáků, tak ho v Brně z gymnázia vyhodili, ale naštěstí přestoupil na gymnázium v Boskovicích. To bylo osudové, protože se tam seznámil s mojí mámou a po maturitě oba začali v Brně studovat medicínu. Válka jim studium sice přerušila, po ní ale dostudovali. Táta začal s ortopedií a máma se přeorientovala z interny na zuby a na péči o rodinu. Takže otec byl členem partaje, ale nemám pocit, že by toho nějak zvlášť využíval. Když pak odešel do Greifswaldu, tak myslím, že ho to spasilo. Protože kdyby byl v srpnu osmašedesátého roku doma, tak on byl přesně ten typ, který by to nesl těžce… Později už se to tolik neřešilo…

A s vámi to tedy bylo jak?
No, to je další historka, která zní neuvěřitelně. Když jsem byl v pátém ročníku na medicíně, otec za mnou přišel s papírem a říká: „Tady to podepiš.“ Byl to vstup do KSČ. Já byl do té doby jako každý řadovým členem pionýra, později ČSM a SSM, a nechápal jsem, co bych v KSČ dělal… A pamatuju si, jako by to bylo včera, on povídá: „Bude se ti to hodit.“ Tak jsem podepsal… Moje přijetí se pak řešilo i na výboru Socialistického svazu mládeže, který však byl proti. Tak jako většina studentů, nejen lékařské fakulty, jsem totiž pro svaz nic moc nedělal. Byl jsem řadovým členem a platil příspěvek, to bylo vše. Druhý problém byl, že člověk byl přijat za člena po dvouletém zkušebním období. Jenže když jste v půlce pátého ročníku, tak nevycházelo, abych byl přijatý ještě na fakultě a jinde jsem přijat být nemohl, to nešlo. Takže i tohle se pak nějak vyřešilo a výsledkem bylo, že mě vzdor všem protestům na fakultě přijali za kandidáta KSČ a za člena o něco později, už jako mladého doktora ve vojenské nemocnici. Tam už teda rádi.

Měl jste kvůli členství po revoluci problém? Je známo, že nový režim se chtěl starých struktur zbavovat a dle vašeho životopisu jste v devadesátém roce zamířil z Brna do Havlíčková Brodu…
Já mám s ohledem na své členství vůči sobě zcela čisté svědomí. Ale v životě máte přátele a nepřátele. Na klinice tehdy byl jeden člověk, který nemohl přenést přes srdce, že jsem asistent. A když přišel devadesátý rok, tak sepsal dopis, jaký jsem zločinec a tak dále, a začal s ním obcházet kolegy… To byste musel zažít tu dobu… Lidi se báli. Nikdo nevěděl, co po listopadu bude, jestli se to třeba nevrátí… Charakter tohoto člověka se dá vyjádřit historkou. Seděli jsme v knihovně, kde byla pověšená fotka Husáka, a on povídá kolegovi, co měřil skoro dva metry, ať ho sundá on, že prý je vyšší. Ani neměl tu odvahu říct, že je konec a tu fotku sundat sám! Tak tady ten člověk proti mně brojil a sepisoval kdesi cosi… Na to konto jsem šel tehdy za profesorem Vlachem, po němž teda šli tvrdě, a on mi říká: „Na to kašli. Ber si každý ráno diazepam a za rok uvidíš, že všechno bude jinak.“ Doma jsem to pověděl manželce a ta, jestli jsem se prý zbláznil… Ale byli jsme partneři, měli jsme malé děti, bydleli spolu, tak jsem nakonec žádné prášky nebral a dal jsem na klinice výpověď. Když budu parafrázovat Zdeňka Svěráka z Vratných lahví, já už jsem tam nechodil rád. Přitom, když jsem skončil, vůbec jsem nevěděl, co bude.

Co tedy bylo? Havlíčkův Brod?
Můj velký celoživotní přítel, Jiří Stryhal, dělal primáře v Havlíčkově Brodě, tak tam zašel za ředitelem, řekl, že potřebuje Janečka, a tak jsem tam ve svých čtyřiceti letech nastoupil. V pondělí ráno v pět hodin jsem nasedal do dělnického vlaku, přes týden tam spával na ubytovně a do Brna se vracíval v pátek. Moje tehdy malé děti z toho měly radost, protože jsem jim vždycky na nádraží koupil žvýkačku nebo čokoládu.

Jak na období v Havlíčkově Brodě vzpomínáte z profesního hlediska?
Zavedl jsem tam endoprotetiku kolenního kloubu, takže z hlediska pracovního to bylo velice pěkné a dávalo to smysl. Jiná věc byl volný čas. Ale byl tam kolega ortoped jménem Akram Sandakli, tuším ze Sýrie, a protože tam byl taky sám, tak jsme se dali dohromady a trávili čas spolu. Po nějakém roce a třičtvrtě mi ale zavolal profesor (Jaroslav) Michek, tehdy ředitel úrazovky, jestli bych tam nechtěl vybudovat ortopedické oddělení…

Takže nakonec se to zase přece jen nějak utřepalo…
Přesně tak. Ale taky to mohlo dopadnou jinak, i když, já jsem celý život svým způsobem asi naivní… Po roce, co jsem byl v Havlíčkově Brodě, totiž vypsali primariát v Jihlavě a Jirka Stryhal mě přesvědčil, ať se přihlásím, že proti mně s mými zkušenostmi nemá nikdo šanci. Jenže oni už měli vybraného lokálního matadora. Ředitel nemocnice si mě pak vzal bokem a povídá mi: „Pane doktore, nezlobte se, ale vy jste pro nás moc dobrej, my vás tady nepotřebujeme.“ (směje se)

Zamířil jste tedy domů do Brna, budovat ortopedii v Úrazové nemocnici…
Taková byla vize profesora Michka. On byl dřív taky politicky angažovaný, tak se ho chtěli taky zbavit, což se jim nakonec i povedlo, ale v nemocnici pracovat zůstal jako profesor chirurgie. Měl jasnou vizi rozvoje Úrazové nemocnice a ortopedie do ní patřila. Ortopedické oddělení ale vznikalo až pod vedením ředitele (Petra) Zelníčka.

Vy jste vlastně půl profesního života strávil u svaté Anny a tu druhou polovinu v úrazovce. Jak byste působení v nich porovnal?
Když to vezmu z hlediska medicínského, tak svatá Anna byla pestřejší, protože ta ortopedie byla mnohem širší a bohatší. Oproti tomu úrazovka byla víc cílevědomá, a navíc se k nám po revoluci začaly hrnout technologie, o kterých se nám předtím ani nezdálo. Najednou jsme mohli chodit na semináře firmy Johnson & Johnson o náhradách kyčle a tak… A ještě ke všemu vám na nich dali chlebíček a Coca Colu! Dnes vám to musí znít směšně, ale já předtím něco takového znal jen ze zahraničí…

Měl jste za socialismu možnost jezdit na zkušenou do zahraničí?
Jednou přišel docent Bozděch, jestli nechci jet na měsíční stáž do Hamburku. Oni pozvali jeho, ale už se na to kvůli věku necítil, tak ji nabídl mě. A tak jsem nakopl svoji Škodu 105 S, které moje malá dcera říkala podle barvy Šedivka, a vyrazil. V Hamburku mě vřele uvítali, ubytovali, vybavili oblečením a poslali zaparkovat – Němci tam měli samé Mercedesy a mezi nimi moje stopětka Šedivka. (směje se) Ale oni, jak měli – jak to říct – sociální cítění a viděli „chudáka“ z Česka, tak nejenže mě zvali na večeře, ale hlavně se mi neskutečně odborně věnovali. Podobně jsem byl na stáži ve Vídni, kam jsem v osmatřiceti letech vyrážel doslova s bochníkem chleba a štanglí salámu pod paží. Vzpomínám si, když za mnou v jídelně přišel jeden z lékařů a povídá mi: „Pane doktore, tohle místo není pro vás.“ Já se zarazil, komu jsem zasedl místo, a on pokračoval: „Lékaři sedí vedle, tady to je pro střední zdravotnický personál.“ To víte, já byl z Brna zvyklý ze závodky, ale vzal jsem si teda tácek a přesedl si o kousek vedle, kde to bylo úplně stejné. (směje se) I díky takovým zážitkům jsem ale pochopil, že za hranicemi byl ten odborný život stejný jako u nás – lidé byli stejní, chovali se stejně a bavili se se mnou jako s rovnocenným partnerem a já tak mohl nasbírat spoustu odborných poznatků. Takže i když jsem tam bydlel na koleji, odbornost a kontakty se časem hodily.

Jak k těmto vašem výjezdům přistupovala KSČ?
Tak nějakým způsobem se na nich podílela a asi by tam musel sedět nějaký těžký schizofrenik, pokud by myslel na to, že Janeček zůstane ve Vídni a nechá v Brně manželku, dvě malé děti a čtvrtku baráku. A hlavně, Bozděch se za mě vždycky zaručil… Bozděch byl mimochodem ohromný srdcař, ten té práci zasvětil vše! Chtěl syna, aby z něho měl taky ortopeda, ale nakonec měl dceru-zubařku… Ale ať neodbíhám, poprvé jsem takto byl za hranicemi v roce 1979 na klinice ve Švýcarsku, kde jsme měli známé, kterým se zabil syn, stejně starý jako já, a byli přesvědčení, že tam chci zůstat. Už mi dokonce začali shánět byt, ale já nechtěl… Když si to tak vezmu, roku 1979 pro mě byl rozhodující, všechno se mohlo změnit, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se rozhodl zůstat v Československu. Můj starší brácha emigroval v šestaosmdesátém roce s rodinou do Mnichova a dodnes tam žije. Dnes už sám, manželka mu zemřela, dcery jsou z domu, a když za mnou přijede na návštěvu do Brna, vždycky mi říká, že si tu připadá jako doma, i když emigrace nelituje. Neměl se v životě špatně, ale zůstal v Mnichově sám. Já, když sjedu s vnoučaty na Mendlák, už vědí, kam chodil děda do školy…

Trošku jsme odbočili od vašeho angažmá v Úrazové nemocnici, kde jste se nakonec stal ředitelem…
Já jsem v úrazovce začal jako ortoped, což nebylo jednoduché, protože zatímco běžně byla oddělení zaměřená na „ortopedii a traumatologii pohybového aparátu“, v úrazovce byli úrazoví chirurgové, kteří vás měli umět ošetřit, ať už jste měl poraněnou hlavu, hrudník, břicho, končetiny, cokoliv. Což jsem já neuměl, protože jsem to nikdy nedělal. Ovládal jsem končetinovou traumatologii a zároveň uměl i složitější případy, které neuměli kolegové, takže jsme tam byli takový smíšený tým. Po Michkovi se stal ředitelem Petr Zelníček, s nímž jsem dva tři roky trošku odborně bojoval, ale v dobrém. On byl takový klasický chirurg a musel jsem ho přesvědčovat, že ortopedie má budoucnost. Zatímco traumatologie prodělávala, v endoprotetice byly peníze… Nakonec se mi přece jen podařilo prosadit, že v nemocnici vybudovali ortopedické oddělení a Zelníček mě pověřil jeho vedením. To bylo v době, kdy začínal velký boom v endoprotetice, najednou jsme mohli i víc cestovat, mě to zase logicky táhlo do německy mluvících zemí… A když přednášíte v Berlíně na sjezdu Německé ortopedické a traumatologické společnosti a pak můžete s jejich odborníky diskutovat a obhájit si přednášku, tak to jsem si v těch pětačtyřiceti nebo padesáti letech řekl: „Jo, stálo to za to.“

V té době jste si dělal i docenturu, že?
Ano, tehdy se rozjížděla navigovaná chirurgie, které jsem se chytil jako první v republice. Díky podpoře firem jako Johnson & Johnson nebo B-Braun se nám podařilo oddělení hezky vybavit a mohli jsme začít dělat navigované operace kolenního kloubu, na které jsem si udělal docenturu. A díky profesoru Michkovi nakonec i profesoru. Já nikdy nebyl kdovíjak kariérní typ, ale Michek měl takový tah na branku, že mě nakonec přesvědčil i k profesuře…

Podstatná část vaší kariéry je však spjata nejen s medicínou, ale taky s politikou. Co vás přesvědčilo, abyste se v roce 2003 přidal k ČSSD?
Já ani moc nechtěl, ale k přátelům začali chodit a verbovat je socani… Bohouška Fišera (Bohumil Fišer, absolvent LF MU, kde působil na fyziologickém ústavu. V letech 2000-2002 vykonával funkci ministra zdravotnictví v kabinetu Miloše Zemana – pozn. autora.), Václava Grulicha (V letech 1998-2000 byl ve vládě Miloše Zemana ministrem vnitra – pozn. autora.)… Když dnes slyším, jak lidi obhajují, proč šli do politiky, tak už se tomu směju… „Kdo jiný by tam měl být jiný, než ty? Jsi vzdělaný, chytrý, rozumíš tomu, ty tomu zdravotnictví pomůžeš!“ Když si na to dnes vzpomenu… Oni to sice všichni mysleli dobře, ale já byl bez předchozích politických zkušeností… Nakonec jsem tedy souhlasil, sociální demokracie odpovídala mému myšlenkovému přesvědčení, chodil jsem na nějaké schůze a tak dále, no a pak přišla tzv. oranžová tsunami a oni na mě vyrukovali s tím, že půjdu do senátu. Já nevěděl, co bych tam dělal…

Souvisela vaše politická aktivita nějak s tím, že jste se stal v roce 2005 ředitelem Úrazové nemocnice?
Když šel Zelníček do důchodu, účastnil jsem se standardně konkurzu na ministerstvu zdravotnictví a ten jsem vyhrál. Řekněme z postu profesora a primáře ortopedie. Nějakou představu o vedení nemocnice jsem měl, ale netušil jsem – ve své tehdy už padesáti a víceleté hlouposti –, že nade mnou je ministr a nějací další lidi, kteří mají jiné představy, a se kterými se musím bavit. Což já jsem nečinil, a tak začaly chodit shůry pokyny, že by měla být nemocnice vedena jinak, což nakonec vygradovalo v to, že tehdejší ministr zdravotnictví (Tomáš) Julínek chtěl úrazovku zrušit a všechno posunout do Bohunic. Dnes už ho dílem chápu, a dokonce kdyby se tenkrát choval normálně, a ne tak arogantně, jak mu bylo vlastní, tak si myslím, že jsme něčeho smysluplného mohli dosáhnout. Moje vize byla v tom, čím je Úrazová nemocnice dnes – aktivní městskou nemocnicí zaměřenou na traumata, nikoliv polytraumata.

Vaše medicínská vize narazila na politickou realitu…
I tak by se to dalo říct. Věděl jsem, jak fungují a co dělají nemocnice v Brně, ale představa politiků byla jiná a dopadlo to tak, že mě Julínek z funkce ředitele odvolal. Což mě vlastně nakonec přivedlo do senátu. Protože se o té kauze psalo, byl jsem v Brně známý, a tak mě socani navrhli do senátu. Ve volbách jsem to docela převálcoval, byť jsem v tom byl trochu vláčenej okolím…

Jak to myslíte?
Vezměte si, že jste univerzitní profesor, máte za sebou čtyřicetiletou kariéru chirurga-ortopeda, a najednou stojíte na náměstí, rozdáváte tam nějaké letáky a do toho přijde někdo, kdo vás zná a povídá: „Pane profesore, máte tohle zapotřebí?“ Tak jsem váhal. Doma manželka i děti byli poprvé proti, nějak asi cítili předem, jak to dopadne… Ale vyhrál jsem, sociální demokracie byla nadšená, ze mě se stal senátor, posunul jsem se do Prahy a padl do toho…

Jaká to byla změna?
Když jste k tomu náchylný, tak vás to může oslnit. Dostanete diplomatický pas, na auto ceduli „senát“, takže můžete parkovat prakticky kde chcete… Přiznám se, že jednou jsem toho zneužil, když mi volal tchán, že mu není dobře, a cestou k němu jsem jel o něco rychleji. Zastavil mě takový mladý policista a když to uviděl, tak říká: „Vy jste senátor? Já jsem ještě žádnýho živýho neviděl. Tak jeďte!“ (směje se) Ale to byla jen taková úsměvná epizoda.

S jakými ambicemi jste do senátu šel?
Říkal jsem si, že když už tam jsem, tak bych měl něco dělat, ale nakonec se podařilo vyřídit jen drobnosti… Stal jsem se předsedou zdravotnického výboru a podporoval zákony, které byly smysluplné, ale byl jsem členem klubu ČSSD a tím byla určená politická linie. To platí u všech stran dodnes. Dnes bych hlasoval, ať se senát klidně zruší. Třeba se řeklo, že pojede zdravotnická delegace do Vietnamu. Když jsem jezdil z kliniky na kongresy, vždy jsme to po návratu hodnotili, řekli si, k čemu to bylo a co nám to přineslo, aby bylo zřejmé, že ta cesta měla smysl, že to nebyl jen výlet. Tak se logicky ptám, co budeme ve Vietnamu dělat. Byla tam tehdy nějaká bývalá československá nemocnice postavená ještě za socíku a Vietnamci ji chtěli oživit. Tak odletíte do Vietnamu, byznysová třída, vozí vás v limuzíně, všude možně vás provedou, kde co vám ukážou, něco tam podepíšete, pak se vrátíte domů a zjistíte, že jste byli vlastně jen na výletě. Na co? Smysl to nemělo. A tak jsem postupně ztrácel tah na branku. Já jsem byl vždycky zvyklý pracovat s tím, že za mnou zůstávaly nějaké výsledky.

Přesto, povedlo se vám zachránit Úrazovou nemocnici, to není málo, ne?
To je to hlavní, proč si říkám, že jsem tam nebyl zbytečně. To byl takový leitmotiv mého působení v senátu. Julínek měl naplánováno, že ji do konce roku 2008 převede do Bohunic. Nakonec se tomu díky Michalu Haškovi, Jeronýmu Tejcovi, Romanovi Onderkovi a mně podařilo zabránit. Já to tehdy řešil jako čerstvý senátor a snad můžu říct, že kdybych u těch jednání v Praze nebyl, tak by úrazovka nepřežila. Jak by to bylo dál, nevím. Ano, povedlo se pomáhat i s drobnostmi, ale tohle je taková hlavní věc, kterou se konejším, že snad můžu mít coby senátor čisté svědomí.

V senátu jste nakonec strávil šest let mezi roky 2008-2014. V té době byli senátory i další absolventi Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, ať už přímo Tomáš Julínek, nebo stejně jako vy za ČSSD Jan Žaloudík. Za ODS později přišel do senátu dnes už zesnulý Roman Kraus, který byl v době vámi popisovaných událostí ředitelem právě v bohunické fakultní nemocnici…
Julínek s Krausem byli vrstevníci a velcí kamarádi, studovali stejně jako já gympl na Koněvce (Vídeňská). Já Romana samozřejmě taky znal. Když jsem pracoval na klinice u svaté Anny, tak třeba rok u nás dělal anestezii, byli jsme u společných operací, a tenkrát byl zlatej… Nechci to moc komentovat, protože se říká, o mrtvých jen dobře, ale při tom plánovaném převodu úrazovky jsme se zkřížili dost brutálně… Však z toho pak taky byla kauza, která se táhla další roky a jeho role nebyla pro Úrazovou nemocnici pozitivní.

Jak jste myslel, když jste říkal, že dnes už záměr tehdejšího ministra Julínka zčásti chápete?
Chápu to, že úrazová nemocnice byla ve své době traumacentrem i pro ty největší úrazy, ale čas pak ukázal, že k tomu nemá potřebné zázemí. Nebyl ale smysl ji rušit úplně. Mohly se v ní dál dělat běžné úrazy a zákroky navíc se mohly řešit v Bohunicích. Na ministerstvu to nechtěli pochopit a podávali to tak, že chtějí nemocnici rušit úplně, proti čemuž jsme se stavěli. A dnes se moje vize dávno splnila. Traumacentrum je ve Fakultní nemocnici Brno v Bohunicích a Úrazová nemocnice funguje dál jako moderní městská nemocnice.

Poté, co jste byl z postu ředitele úrazovky odvolán, jste pokračoval jako lékař a přednosta Kliniky traumatologie, že?
Ano, po Peteru Wensdchem. I když, byly tam zase tlaky z Bohunic, kde je klinika úrazové chirurgie, a na ní chtěli, abychom skončili. Honza Žaloudík ale tenkrát jako děkan fakulty pochopil, že je pro fakultu vhodné udržet obě kliniky, tak jsem vyhrál konkurz, a akorát to vyšlo tak, že jsem byl šéfem kliniky do pětašedesáti. Ředitelem byl tehdy ke konci Karel Doležal, taky byl v ČSSD, jenže do hry opět vstoupila závist, podrazy a intriky a já toho už měl dost. Z kamaráda se stal nepřítel, já ČSSD opustil a v úrazovce skončil. Všechno je o lidech, což ostatně ukázal další vývoj ČSSD a její postupný úpadek… Byl jsem už v důchodovém věku a říkal jsem si, že uvidím, jestli se ještě něco objeví, nebo ne. Nakonec mi přišla nabídka z Boskovic, tak jsem ji – vzhledem k původu mámy – přijal jako historickou výzvu, a stal se jednatelem nemocnice v Boskovicích. Měl jsem jasnou vizi, prezentoval jsem, co dělat, kam s nemocnicí směrovat, aby přestaly žabomyší války Blansko versus Boskovice, jenže zase do toho vstoupila politika. Pacienti, doktoři i sestry jdou najednou na vedlejší kolej, protože jeden politik chce to, druhej ono. Pak přišly volby, nová strana ve vedení města, a tak to skončilo… Před sedmdesátkou už mi to stačilo a dneska už jen jednou týdně dojíždím do ambulance ke kamarádovi Ivo Okáčovi. Ale ty Boskovice mě mrzí, protože tamní nemocnice je určena svojí polohou, velikostí i možnostmi, aby byla kvalitní.

Říká se, že politik je diagnóza. Přišel jste svým politickým angažmá o iluze?
Ale ne, takhle bych to nepodal… Taky se říká, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, a to si myslím, že v politice platí stoprocentně a člověk na to musí být připraven. Jste členem nějakého bloku, který se něco snaží prosadit a vy se nemůžete postavit proti i kdybyste měl sebegeniálnější nápad. Ta masa vám nedovolí vybočit. A pokud vybočíte, tak vás vyplivne ven. V lepším případě bez ostudy, v tom horším s ostudou, kdy vám na cestu něco přidají… Nesouhlasím však s tvrzením, že by politika byla špinavá. Špinaví můžou být jen lidi, kteří ji dělají. Všichni se zaklínají blahem národa, svobodou, demokracií, rovností, ale když se podíváte na realitu, ta často vypadá úplně jinak.

Byla vám během vaší politické éry medicína určitou oporou?
Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale medicína mě v životě nikdy nezradila. Nikdy. Kdykoliv mi bylo mizerně nebo jsem měl nějaké problémy, tak práce mě dokázala natolik pohltit, že jsem na všechno kolem zapomněl. Velkou celoživotní oporou mi byla taky moje manželka, zdravotní sestra a sálová instrumentářka. Chápala mě, a i když ne vždy souhlasila, vždy pomohla!

Pokračuje ve vašem lékařském odkazu někdo z potomků?
Ano, dcera je lékařka, pracuje na rehabilitaci v Blansku, a syn je inženýr – ekonom a manažer, přičemž zčásti pracuje na záchrance v Brně jako „paramedik“. Myslím, že jako Janeček III. – ortoped by byl dobrej, ale v tom rozhodujícím období, kdy bylo třeba ve škole zabrat, neměl na to, aby seděl na zadku a učil se. Já mu vždycky říkal, že pokud má zájem, medicínu musí vysedět. Anatomie je tisíc let stará, a za těch tisíc let se na ní nic nezměnilo, to se člověk prostě musí naučit. Dneska si občas posteskne, že tomu nedal víc, ale záchranáři jsou taky potřeba. Taky mám vnoučata – nejmenšímu Jakubovi je dva a půl roku, tak třeba se to nástupnictví naplní ještě v další generaci. Ale to už budu sledovat z obláčku v ortopedickém nebi.

---

Více článků

Přehled všech článků