Psychoterapeut Adam Suchý: Na transgender není žádný metr ani test

Co vás k napsání knihy podnítilo?
Pracuju s trans lidmi nějakých dvacet let – převážně diagnosticky, někdy i psychoterapeuticky, takže ten nápad ve mně dlouho uzrával. A když jsem občas někoho zaslechl k tématu hovořit ne úplně zasvěceně nebo vyloženě nesmyslně, tak jsem si uvědomil, že podobná kniha chybí. Taková, která by říkala obě strany příběhu, nejen pohled pro, nebo naopak proti. Formu dialogu dostala na podnět mé kamarádky z mládí Aleny, se kterou jsme se dvacet let neviděli. Ona vůbec nevěděla, že já se tomuto tématu věnuju, a já zase netušil, že ona sama je matkou trans dítěte. Jedno vydavatelství sice mělo zájem o učebnicové zpracování tématu, my jsme však chtěli přinést text, který obstojí v laické veřejnosti i v té odborné. Protože odborných článků – a koneckonců i knih – na téma transgender je hodně, ale k veřejnosti se buď nedostanou, nebo jim neporozumí. Proto dialog, který je čtenářsky přívětivý a čtivý a nám jako autorům zároveň umožnil se trochu myšlenkově rozmáchnout.

Krátce před naším setkáním na mě shodou okolností vyskočil podcast Spotlight od Aktuálně.cz, ve kterém senátor za KDU-ČSL Jiří Čunek říká, že „transgender řešíme, protože lidé mají moc času“. Co byste mu na to odpověděl?
(zasměje se) To je oblíbený názor! Trans problematika tu byla přítomná vždy, ale je pravda, že přinejmenším sociálně zaznamenáváme určitý nárůst, kterému však úplně nerozumíme. Ale vzhledem k tomu, že se řeší celosvětově – i v Africe nebo v Asii –, určitě to není tak, že bychom si mohli říct, že jsme na západě rozežraní, máme přehršel času a přemýšlíme co by… Já bych ten fenomén rozdělil na dvě části: sociální, kdy se lidi nějak oblékají a nějak o sobě mluví, a medicínský, kdy už vstupují do zdravotního systému a který je už spojený s diagnostikou. A v tomto druhém směru už transgender téma představuje trošku bouři ve sklenici vody, protože nijak nevybočuje k nějaké nepřirozenosti nebo lékařské anomálii.

Nenahrává to ale právě onomu tvrzení, že máme moc času, jestliže tolik řešíme něco, co ve skutečnosti medicínsky nijak nevybočuje?
Ono to, co z transgenderu dělá fenomén, je pravděpodobně téma jako takové. Protože ti lidé existují a vstupují do zdravotnického systému s tím, že potřebují pomoc, bez níž by kvalita jejich života byla velmi špatná, a ne že by si to vymýšleli z nedostatku času. Protože když ty příběhy slyšíte, nedokážu si představit, že by to chtěl někdo podstupovat jen tak z rozmaru – coming out, riskování ztráty vztahů, užívání hormonů s vedlejšími účinky, podstupování chirurgických rizik, roky strávené návštěvami zdravotnických specialistů a tak dále…

V knize připouštíte, že v psychiatrické praxi zažíváte násobné přírůstky transgender případů. Čím to tedy je?
Máme spoustu hypotéz, ale je třeba přiznat, že vlastně nevíme. A zároveň je důležité nepřistoupit na žonglování s čísly, protože v absolutních číslech se o žádné hrůze nebavíme. V Česku od roku 2012, kdy vznikla komise schvalující chirurgické přeměny, do roku 2023 tato komise posuzovala kolem 1600 žádostí o chirurgickou přeměnu pohlaví a schválila 1349 tranzicí, což není nijak hrozivé číslo. A ani meziroční šestiprocentní nárůst v roce 2023 nepovažuju za nijak dramatický. Podle nejnovějších dat z roku 2024 je v Česku 0,4 % trans lidí, tedy asi 43 tisíc.

Šestnáct set lidí za dvanáct let, to je jeden člověk za tři dny…
(zasměje se) Takhle jsem to nepřepočítával, ale nepřijde mi to v desetimilionové zemi jako nějaká epidemie, jak to někdy z veřejných diskuzí může působit. Mám pocit, že víc je vidět ten sociální fenomén, že přibývá lidí, kteří o tématu veřejně mluví, ale v medicínské péči přitom nejsou.

Jak se tedy nárůst transgender případů u vás v praxi projevil?
Narostla třeba moje spolupráce se sexuology, kteří k nám klinickým psychologům a psychoterapeutům ty lidi odesílají. Někteří kolegové transgender přirovnávají k levorukosti. Dokud byla zakazovaná a přeučovaná, tak leváků bylo málo, a pak se najednou objevila spoustu leváků. Takže samozřejmě k nárůstu přispělo i to, že se lidi přestali bát říct si o péči.

Jaké další faktory mohly přispět k tomu, že se o transgender tématice víc mluví?
Někdo mluví přímo o transformaci společnosti. Mně přijdou zajímavé studie, které naznačují, že naše biologická variabilita je pravděpodobně mnohem širší než tlak na sociální konsenzus dovoluje projevit.

Transgender – Otevřený rozhovor psychologa a matky trans dítěte
Alena Vernerová, Adam Suchý

Klinický psycholog a psychoterapeut Adam Suchý pracuje s transgender lidmi procházejícími medicínskou přeměnou pohlaví dvacet let. Jeho profese ho propojila i s kamarádkou z mládí, Alenou Vernerovou, s níž se stejně dlouhou dobu neviděli – Adama jako odborníka, Alenu jako matku trans dítěte. A protože každá mince má dvě strany, podepsali se společně pod knihu, která na transgender nahlíží jako dosud žádná jiná. Formou autentického rozhovoru určeného „všem otevřeným lidem, kteří chtějí lépe porozumět současnému světu“. Snadné to není, čtivé rozhodně ano.

Nakolik sociální fenomén může ovlivnit vzestup medicínské diagnostiky? Jinými slovy, může mladého člověka, který si svou identitou ještě nemusí být jistý, ovlivnit v sebeurčení fakt, že se o transgender problematice víc veřejně mluví?
To se děje. A byť mladí lidé tvoří nejzranitelnější skupinu, naši klienti jsou od třináctiletých dětí až po pětapadesátileté dospělé. U těch starších to není tak, že by si zničehonic uvědomili, že je s nimi něco jinak. Oni se cítili vždy jinak, ale někteří to vytěsnili, jiní s tím zápasili. A je fér říct, že asi může docházet k nějaké formě sociální nápodoby. Když člověk najde skupinu, která ho přijme v jeho jinakosti, může ho nasměrovat k medicínské péči. O to důležitější jsou ale odborná kritéria a vodítka, ideálně v kombinaci s psychoterapií, která představuje bezpečný prostor, v němž lze téma zkoumat a mluvit o něm, aniž bychom fungovali jako arbitr, který by říkal „Ty jsi trans, ty nejsi.“

Zároveň ale v knize zmiňujete, že ani odborníci se nedokážou v otázkách transgender jednoznačně shodnout…
My se shodneme v lecčem, i když třeba ne ve všech skupinách. Svízel je v tom, že transgender nedokážeme nijak exaktně změřit. Není nástroj, který by změřil, jak to máte s identitou. Navíc se mění kritéria, diagnostické materiály i přístupy a do praxe tak vstupuje třeba i to, jak je ten který odborník na tematiku naladěný – jestli je konzervativní a opatrný, nebo jestli je liberální a má dojem, že by mohl zkrátit utrpení svých klientů, a tak je ochoten s léčbou začít dřív.

Existuje správný čas a věk, kdy se transgender tématem ve vztahu k určení vlastní identity zabývat?
To je složité, protože čím nižší věk, tím víc starostí a otázek, zda nejde o zástupný problém. Ale logicky se kolem dvanácti let fyzické změny začínají vzdalovat mentálnímu obrazu, který o sobě lidé mají. Linie spojená s identitou najednou začne být velmi jasná a pro transgender lidi to začíná být čím dál bolestnější. Nutno však říct, že v tomto věku nedochází k žádným chirurgickým zákrokům ani k žádné medikaci.

K těm se tedy přistupuje kdy?
Chirurgické zákroky jsou možné až od osmnácti let a trend je, že i hormony se začínají podávat až od osmnácti. V indikovaných případech lze kolem dvanácti let nasadit tzv. blokátory puberty, které jsou většinou označovány za zcela reverzibilní. Získává se tím čas a také to dává člověku šanci prožít život v těle, které víc odpovídá prožívané identitě, pokud by přetrvala i do plnoletosti a trans diagnóza se potvrdila. Většinou se ale doporučuje přístup watch and wait. To znamená nikam nespěchat, chodit na terapii, mluvit o tématu. On ten systém je nastaven tak, že když započtete čekací lhůty, tak průměrná doba, než se člověk dostane teprve před komisi schvalující chirurgické zákroky, je dva až tři roky. To je ohromná spousta času, aby zjistil, jak to vlastně se sebou má. A opět se dostávám k tomu, že jde o proces, který by člověk nevydržel jen tak z rozmaru. Navíc, třetina lidí, kterým je chirurgický zákrok schválen, ho pak stejně nepodstoupí.

Jsou data i na to, kolik lidí v tomto procesu dojde k závěru, že transgender vlastně nejsou a nedojdou už třeba ani ke komisi?
Anebo si ten proces zpomalí. Nejsou si jistí, nespěchají a říkají si, že čas teprve přijde… Když to řeknu s nadsázkou, to není parta zdivočelých lidí, kteří by se hnali pod skalpel. Přemýšlí o sobě, mají zodpovědnost. Chápu výzvy, ať lidé nespěchají, ale ono jde o proces, který se v našich podmínkách ani uspěchat nedá. A to si myslím, že v Česku máme kritéria i péči nastavenou velmi dobře.

Nestává se, že někdy otázku sebeurčení u mladých a dětí můžou uspěchat až příliš liberální rodiče?
S tím se moc nesetkávám. Stává se, že rodiče přicházejí s tím, že už to u dětí viděli od mala – od tří let si hrály s opačnými hračkami, oblékali se do opačného oblečení, začaly o sobě mluvit v opačném rodě… Ale to je spíš menší část rodičů…

A ta větší?
Ta je zděšená a snaží se to nějak brzdit. Buď rodiče v panice odhodlaně ženou dítě k sexuologovi, a chtějí to hned řešit, anebo mu to pod dojmem, že „to má z internetu“, chtějí vymlátit z hlavy sami. Ani jedno moc nefunguje. Protože když jsou mladí v pubertě, tak dnes už mají informace, podporu a páky k tomu, aby rodiče přetlačili. Anebo se dostali do vleklého konfliktu, uzavření se do sebe a případně i psychických potíží, pokud rodiče odmítají diskuzi a na dítě neberou žádný ohled.

Jaká je tedy z pohledu rodiče nejlepší varianta?
Paradoxně nic moc nedělat. Ani to nerozporovat ani nepodporovat nějaké rychlé změny. Jak jsem říkal: watch and wait – vezměme si čas a uvidíme, co se bude dít dál.

V knize odlehčeně odkazujete do světa hudby, kterou, jak vím, máte sám rád. Dovolte mi citovat jednoho muzikanta a zeptat se, co říkáte na tvrzení, že „někteří dospělí mylně zaměňují učení se akceptaci s normalizací a podporou situace, která byla pro ty, jichž se skutečně týká, bojem, a udělali z ní smutnou a nebezpečnou módu“? Jeho autorem je Paul Stanley z kapely KISS a řádně to za něj od LGBT+ komunity schytal…
Mně dává smysl. Uvědomuju si, že se o transgender problematice někdy mluví jako o módě, ale důležitější je, že v podstatě v každé generaci můžeme vysledovat nárůst nějaké diagnózy, která není úplně vysvětlitelná biologicky. Typicky můžu zmínit hysterii, která se řešila před sto lety, a až se změnil sociální tlak a různá pravidla, tak zmizela. Později se řešily třeba poruchy příjmu potravy nebo chronický únavový syndrom. Občas se takhle něco objeví a vlastně pro to nemáme uspokojivé vysvětlení. Jen pokud někde hodně skáčou procenta, tak to pravděpodobně nebude podmíněno jen biologicky.

A nevracíme se tak obloukem k tomu, že mediální obraz transgender z něj udělal v současnosti hlavně společenský fenomén?
Ale i když je transgender společenský fenomén, tak to neznamená, že neexistuje. I když se shodneme na jeho biologické podmíněnosti, je pravděpodobné, že mu přispívají i různé psychologicko-sociální faktory. A my aktuálně stojíme před tím tyto vazby rozklíčovat. A je možné, že než se nám to podaří, tak transgender jako téma začne být na ústupu anebo se věda pohne dál. Protože dnes už sice umíme předělat hardware – tělo, ale neumíme přeprogramovat mozek. Ale už dnes vlastně víme, že v něm existují centra související s identitou, takže třeba se naučíme i to, a za nějakých padesát sto let budeme dosavadní postupy vnímat jako něco obskurního. (usměje se)

Když se zeptám na příštích deset let, jsou patrné už dnes nějaké trendy, jakým směrem se diskuze o transgender problematice vyvíjí?
Velice pozitivně vnímám, že se k ní začíná přistupovat multioborově, ať už jde o zapojení endokrinologů, urologů, chirurgů, psychiatrů, dětských lékařů… Myslím, že se díky takové spolupráci můžeme dobrat přesnějších postupů i výsledků, že budeme vědět koho a kam směřovat a kam ne, a že už to nebudou jen, jak s oblibou říkám, přijímačky na transgender, kdy lidi žijí v hrůze přijít někam, kde jim řeknou obstál jste / neobstál jste. A jako sci-fi do budoucna snad není úplně vyloučeno, že se podoba péče promění, že nebudeme předělávat fyzickou schránku, ale že se někam „cinkne“, a budeme to mít vyřešeno… (směje se)

To by bylo řešení, které by jistě uvítal chlapík, který s vámi na brněnský křest knihy přišel diskutovat s argumenty z Bible!
Je pravda, že když se teď slyším nahlas, tak si uvědomuju, že se dostáváme na tenký led a je třeba si říct, co to transgender vůbec je. Tuším, že na Novém Zélandě mu říkají „zdravá odchylka v životním stylu“, a možná, že část lidí by takový zákrok mohla odmítnout, protože jsou ve své nebinaritě srovnaní a vůbec nebudou chtít do nějakých „normovaných“ škatulek zapadnout. To je otázka! A myslím, že její zodpovězení půjde ruku v ruce i s transformací společnosti a s tím, jak moc se otevřeme dalším změnám, anebo jestli budeme dál trvat na tom, že k chlapečkovi patří modré rifle a k holčičce růžová sukně.

Více článků

Přehled všech článků