Do studentského života se zapojil už od začátku studia a postupně se vypracoval až na prezidenta Spolku mediků. Představujeme vám držitele Ceny rektora Masarykovy univerzity, který za svou aktivitu a přínos fakultě i univerzitě získal významné ocenění. Jak David Neuman vzpomíná na své období ve vedení spolku, co mu tato zkušenost dala a proč podle něj medicína nekončí u učebnic?
Co pro tebe toto ocenění znamená?
Neskutečně si toho vážím. Ve Spolku jsme v posledních letech pořádali spoustu akcí zkrátka proto, že jsme se chtěli angažovat ve studentském životě a bavilo nás to. Představa, že by za to někdy měla přijít Cena rektora, byla nad všechna očekávání. O to hezčí je ale pocit vidět, že si této práce fakulta i univerzita všímala a rozhodla se ji takto ocenit.
Co tě přivedlo ke Spolku mediků a jak bys popsal svou roli ve Spolku, stručně od počátku?
O existenci Spolku jsem věděl už před nástupem na fakultu. Líbilo se mi, že propojuje lidi z různých ročníků do jedné party, která se snaží pomoct s odreagováním od studia a zároveň dělá smysluplné projekty. Během covidu jsem tak napsal tehdejší prezidentce. Šli jsme na distanční procházku do lesa a stal jsem se členem. Zpočátku jsme Spolek po covidové pauze hlavně znovu probouzeli a obnovovali akce zrušené kvůli pandemii. Postupem času jsem přešel na pozici hospodáře a poté Spolek dva roky vedl z pozice prezidenta.
Na které projekty nebo aktivity jsi nejvíc hrdý?
Neskutečně hrdý jsem na Reprezentační ples LF MU a Spolku mediků. Po covidu jsme ho rozjížděli úplně od nuly, bez kontaktů a know-how, s týmem, z něhož většina na plese nikdy předtím ani nebyla. Jsou to měsíce intenzivní práce mnoha lidí, ale ten výsledek za to stojí.
Velmi krásný projekt je i Mikuláš v Dětské nemocnici, se kterým přišel bývalý viceprezident Kristián Kalianko. Ale obecně má každá akce něco do sebe – ať už jde o besedy, veletrhy, studentskou vědeckou konferenci, do které se Spolek po pauze opět zapojil, nebo naši srdcovku, Kytarovačky. Za vším stojí obrovské úsilí nadšených mediků. Právě tyhle společné radosti i strasti z organizace nás pak nesmírně sbližují. Ne vždy jde všechno po másle, ale ve Spolku se vždycky podržíme. Mám obrovskou radost, že se nám podařilo obnovit rodinného ducha, kterého teď vidím i u úplně nových členů.
Co pro tebe osobně znamená vznik pietního místa pro dárce těl?
Na jednu stranu je to až neuvěřitelný pocit, na druhou obrovské zadostiučinění. Vidět, že smysluplné myšlenky se mohou stát realitou, když za nimi stojí ti správní lidé. Já sám jsem byl vlastně už jen posledním běžcem štafety. Přede mnou to běželi jiní studenti. Proběhlo nespočet akcí, sbírek a koncertů. Ten projekt "Daruj (se)" byl se Spolkem spjatý už ve chvíli, kdy jsem se k němu přidával, a předával se z generace na generaci. O to krásnější a vlastně uvěřitelně neuvěřitelné je, že se vše úspěšně dotáhlo do konce a památník stojí.
Jaký dopad podle tebe projekt měl?
Obrovský. Výukou anatomie projde každý student zdravotnického oboru. Přínos reálných těl pro výuku je nenahraditelný. Žádná učebnice ani 3D atlas to nedokáže zastoupit. Aby to ale bylo možné, vyžaduje to velmi odvážný krok – rozhodnout se po smrti darovat své tělo. Doposud u nás chybělo konkrétní místo, kam by rodiny a přátelé mohli přijít uctít památku těchto lidí. Památník je to nejmenší poděkování a vyjádření úcty za jejich nelehké rozhodnutí.
Jaké bylo vést Spolek mediků?
Byla to jízda a zážitek na všech frontách. Člověk pořádně neví, do čeho jde, dokud to celé nezažije. Spolek navenek zaštitujete, nakouknete pod pokličku mnoha věcem, ale zároveň už nemáte tolik prostoru věnovat se všem jeho aktivitám naplno. Vyberete si pár, na kterých pracujete více, ale jinak mou hlavní rolí bylo stát za týmem lidí, vytvořit jim podmínky pro jejich práci, komunikovat s fakultou i mimo ni a případné problémy hasit dřív, než vůbec nastanou. A hlavně – užít si to. Pořád je to studentská organizace plná skvělých lidí a zážitků. Na to, jak člověk sedí nad učebnicí, poměrně brzy zapomene. Ale na tyhle chvíle budeme vzpomínat celý život.
Co ti tahle zkušenost dala – třeba i mimo medicínu?
Řekl bych, že je to obrovská zkušenost právě mimo medicínu. Člověk se naučí od všeho trochu – organizace, komunikace, finance, řešení smluv... Takový rychlokurz dospělosti (smích). Specifické je i to navazování kontaktů. Jako student najednou sedíte u jednoho stolu s proděkany, panem děkanem nebo panem rektorem a řešíte s nimi „pracovní“ věci. To by vás při nástupu do prváku nenapadlo. Člověka to neuvěřitelně posune a rozšíří mu to obzory.
Co ses díky tomu naučil o práci s lidmi nebo organizaci projektů?
Že prakticky všechno jde, když se chce. Někdy to není snadné, musí se někdy dlouho tlačit na mnoha frontách a hledat alternativní řešení, ale když něčemu opravdu věříte, dá se toho docílit. Základem je vize a tým nadšených lidí, kteří táhnou za jeden provaz a vzájemně se doplňují. A pak komunikace – na té se totiž ve výsledku většina věcí zasekne.
Proč je podle tebe důležité, aby se medici zapojovali i mimo studium a klinickou praxi?
V prvé řadě je to skvělá prevence vyhoření. Medicíně věnujete enormní množství času, takže mít k tomu i jiné aktivity je podle mě nepodkročitelné minimum pro to, abyste to tempo celých šest let ustáli. Navíc vás to posune v osobní rovině, poznáte lépe sami sebe a posunete si limity. Do budoucna si pak můžete klást vyšší cíle, ať už na rovině osobní, tak i profesní.
Plánuješ se podobným aktivitám věnovat i do budoucna?
Určitě. Ještě nevím přesně jakou formou či na jaké úrovni, ale jsem poměrně akční člověk a dlouho neposedím. Práce v týmu na smysluplných projektech mě hodně nabíjí, takže si dřív nebo později zase něco najdu. Ale teď jsou na řadě spíš státnice...
Jakou roli by podle tebe měl mít lékař ve společnosti?
Lékař by měl být majákem důvěry a empatie. Zdraví a nemoc se týká naprosto každého z nás, nezávisle na tom, odkud geograficky, sociálně, ekonomicky či politicky pocházíme. Když je člověk nemocný, všechny tyhle rozdíly jdou stranou a lékař se stává tím opěrným bodem, ke kterému se člověk upíná.
Co ti studium na LF MU dalo?
Spoustu skvělých lidí a nezapomenutelných zážitků. Očekávatelně i nějaké ty znalosti o lidském těle a, jak říkají básníci, zadek z olova.
Dva roky jsi byl také tváří kampaně zaměřené na uchazeče, co ti to dalo, vzalo a jaký máš pocit ze svého přínosu?
Byla to další příležitost nahlédnout do univerzitního kolosu z jiného úhlu. Mě osobně nejvíc bavila osobní interakce s uchazeči, třeba na Gaudeamu nebo Open Day. Člověk se vnitřně vrací o těch pár let zpět, kdy sám stál před rozhodnutím, jestli se vydat na medicínu. Je zkrátka super mít možnost popovídat si s někým, kdo si tou fází právě prochází, a třeba mu v tom rozhodování i trochu pomoci.
Jak hodnotíš prostředí fakulty (vybavení, přístup vyučujících)?
MUNI patří k velkým univerzitám, což se odráží jak ve vybavení, tak v přístupu. Za zmínku určitě stojí SIMU, které se otevřelo zrovna s mým nástupem na fakultu, takže jsme se tak trochu učili navzájem. Mít možnost vyzkoušet si různé dovednosti nanečisto na figuríně, než s nimi půjdete k reálnému pacientovi, dokáže spoustu věcí usnadnit. Co se týče přístupu, je to vždycky o konkrétních lidech. Na přednáškách sedí desítky až stovky studentů, takže tam nelze vyloženě čekat na individuální přístup. Na seminářích a cvičeních jsem ale potkal řadu skvělých vyučujících, kteří se nám věnovali a když bylo třeba s něčím pomoct, vždycky se snažili.
Co tě baví mimo studium/medicínu? Čím relaxuješ?
Vždycky sáhnu po tom, co mi zrovna přijde pod ruku. Mou dlouhodobou vášní je francouzský divadelní soubor, ve kterém působím už od gymplu, hrajeme různě po ČR i ve Francii. Jsme teď už směsice všech možných povolání, ale pořád si na to umíme najít čas a probudit v sobě vnitřní dítě. Poslední rok se také více věnuji běhání. A absolutní odměnou a motivací na zkouškové pro mě vždycky bylo cestování – v posledních letech zejméne exotika v Africe a Asii. To mi naprosto neskutečně rozšiřuje obzory.
Studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v letošním roce úspěšně ukončilo bezmála 800 studentek a studentů. Diplom převzali absolventi všeobecného a zubního lékařství, odborníci v laboratorních metodách asistované reprodukce, absolventi bakalářských i navazujících magisterských zdravotnických programů a také studenti anglických studijních programů.
Tradice, anatomie a mezinárodní spolupráce. Dánští studenti medicíny i letos přijeli do Brna absolvovat dvoutýdenní kurz topografické anatomické pitvy, který jim nabízí jedinečnou praktickou zkušenost s preparací, poznání moravského prostředí a připomíná význam dárcovství těl pro lékařské vzdělávání.
