Listí na stromech zežloutlo, a my nic. Listí ze stromů opadalo, a my nic.
Napadl sníh, a my nic. Semestr se krásným prosincovým závěrečným finišem vřítil do cíle, a my stále nic. Dokonce jsme navzdory všem apokalyptickým vizím přežili vstup do roku 2000, a nic. Začal nový semestr. A co my? Nic.
Už ani ne my. Každý nadává, ale nic. To NIC si v nás vybudovalo celkem slušnou totalitu. A jeho pole působnosti se stále rozrůstá. Okolo nás se nafukuje prázdno. A v nás vládne lhostejnost. Naše masky hrají rozhořčenost, snahu, zájem, angažovanost. Pod nimi totalitně vládne nic. Rozrůstá se do všech koutů, tajů a prohlubinek a my s ním ani nebojujeme. Nechceme? Nemůžeme? Nemáme dost sil? Nedá se?
Nedá se. Jednoduché konstatování. Je pravda, že problémům je lehčí se vyhnout, než je řešit. Je snad každému z nás lhostejné, jak žije a co vytváří? Náš trh je slabý. Nabízí nedostatek kvalitních cílů, dobrá předsevzetí jsou vyčerpána a snaha je podpultovým zbožím. Naši obchodníci místo doplnění zboží prodávají, co zůstalo. Lhostejnost, neochotu, zavírání očí. Obsazuje nás okupační armáda lenivosti, zbabělosti, alibismu. Lidé se baví tím, že si ubližují.
Svět je prázdný. Ale to prázdno přece přišlo odtud, odkud se má svět naplňovat. Z duší lidí. Tak konečně začneme vnímat, začneme se zajímat, začneme tvořit. Nemusíme hned změnit svět. Stačí, když nedovolíme prázdnu, aby ho pohltilo.
V duši mám prázdno a smutek. Smutek, který tam už bude mít navždy pevné místo. Zklamali mě lidé. Sundali si masky a uviděl jsem v nich prázdno. Teď vím, čeho chci v životě dosáhnout. Aby nikdo nemusel říkat, že jsem prázdný. Vždy v sobě budu pěstovat křehkou snahu o zájem, tvořivost a úsměv. Neznamená to, že už mi nikdo nikdy neublíží. Ale risknu to. Lepší je žít než přežívat.