(část šestá)
Mnoha aktivitami usilovala o vytvoření české vědy obrozenecká vědecká generace Purkyňova, což se navenek projevovalo nejnápadněji dvěma způsoby - jednak vydáváním vědeckých děl českých autorů, jednak úsilím o vytvoření české vědecké terminologie. S tím je ovšem úzce spjata i výchova a příprava české inteligence, a tak je naprosto přirozené, že J.E. Purkyně už v roce 1867 formuloval potřebu české univerzity. Po něm pak několikrát T.G. Masaryk, poprvé v r. 1881 (ještě jako student), podruhé už jako profesor české univerzity v Praze (existovala od r. 1882 jako německá a česká Univerzita Karlo-Ferdinandova). Bylo to v r. 1885 v pojednání "o neuspokojivém stavu české vědy a opatřeních potřebných k jejímu rozvoji".
Právě v 80. létech se vehementněji začala myšlenka druhé české univerzity prosazovat, získávala podporu i z české akademické obce. Připomínám alespoň dvě známá (a důležitá) vystoupení. Na pražské právnické fakultě v r. 1886 pronesl prof. Antonín Randa slavnostní řeč, z níž cituji: "...pak se i národu českému na Moravě dostane rovnoprávné neb samostatné univerzity, tak jak moravskému lidu náleží dle počtu inteligence, vzdělání i poplatné síly." "Na zdraví budoucí univerzitě české v markrabství moravském" připil na banketu Právnické jednoty v Brně v r. 1889 i člen Právnické fakulty české univerzity v Praze a staročeský poslanec prof. Alois Zucker. (Obdobně smýšleli např. i Josef Pekař, Jaroslav Goll aj., kteří také věděli, že je třeba pro novou univerzitu perspektivně připravovat učitele.) Otázka české univerzity se konečně dostala i do zemského sněmu (1889).
První výrazné a organizované úsilí o českou univerzitu na Moravě v Brně vrcholilo v 90. létech. Angažovalo se v něm výrazně také moravské studentstvo, které např. svolalo do pražského Karolina schůzi všech moravských studentů studujících v Praze (1890), jehož se zúčastnil i rektor české univerzity Matouš Talíř. Po ní vzniklo silné petiční hnutí, do něhož se zapojili všichni, kteří přáli české vědě (i učitelé ve Vídni). Jak petice zdůvodňovaly potřebu druhé univerzity právě na Moravě s vyučovacím jazykem českým? Prostě fakty: česká univerzita v Praze je přeplněna, Morava má dostatečný počet studentů, platí vysoké daně a existují i důležité důvody historické. Poslední argument už směřoval k přání umístit univerzitu do Brna.
Olomouc (ale i jiná moravská města!). Pokud jde o lékařskou fakultu, s tou se počítalo v Brně, důležitou roli zde totiž sehrávala potřeba nemocnic.
V 90. létech proběhlo několik kampaňovitých a petičních akcí. Ve sněmovně říšské rady se na potřebu univerzity stále upozorňovalo, ale vláda nereagovala (stejný osud potkal i požadavky Italů na univerzitu v Terstu, Slovinců na univerzitu v Lublani, Ukrajinců v Haliči aj. Jen pro zajímavost - 8 milionů Němců v Rakousku mělo 5 univerzit, 5 mil. Čechů jen jednu). Dokonce vláda iniciativní Moravskou besedu ( spolek pražských studentů české národnosti z Moravy a Slezska - založený roku 1874), která se o brněnské vysoké učení zasazovala, vláda v r. 1894 rozpustila. Do boje vstoupil i profesor Lékařské fakulty ve Vídni Eduard Albert a znovu T.G. Masaryk, který ve druhé české univerzitě viděl zdravou konkurenci i možnost, aby se na ní vytvořilo i literární středisko. Přičítal jí pochopitelně význam vědecký, ale i veřejný a národní.
Hnutí za druhou univerzitu sílilo a nabývalo na vážnosti veřejné i politické, požadavek se dostával i do programu politických stran; mladočeši se k univerzitě stavěli pozitivně, staročeši ustupovali německým tlakům (spokojili by se s univerzitou utrakvistickou - dvojjazyčnou, popřípadě by souhlasili jen s lékařskou fakultou). Do sporů o rozdělení fakult mezi Brno a Olomouc se zapojily Lidové noviny, Národní listy a další tisk. S požadavky vystoupili také čeští katolíci, ale mladočeši a studenti chtěli mít druhou univerzitu svobodomyslnou a pokrokovou, proto je odmítali.
Německý odpor proti české univerzitě neskutečně sílil. Němci s radostí přijali myšlenku univerzity na Moravě, ale chtěli jen německou. Brno bylo vnímáno jako německé národní město, na radnici byli jen Němci, kteří v české univerzitě viděli počešťovací ústav, vyslovovali obavy, že by to mohla být otevřená cesta k počešťování nejen Moravy, ale i Rakouska. Jak je vidět, univerzita se stala otázkou národnostní a boj za první českou univerzitu na Moravě se stal součástí boje českého živlu za zrovnoprávnění s Němci.
Boje nabývaly tragických rozměrů, zvláště když Češi usilovali o jazykové vyrovnání (aby mohli na úřadech a ve školách používat češtinu), to se dokonce němečtí studenti na všech rakouských univerzitách dopouštěli na studentech jiných národností neodpustitelných násilností. V parlamentu se staly běžnými české i německé obstrukce, univerzita začala být vnímána jako završení česko-německého vyrovnání.
Pozitivem petičních akcí bylo vědomí, že univerzita je cílem politickým, že znamená uznání nároků Moravy, jejíž české obyvatelstvo má právo na českou vědu a českou inteligenci.
Není divu, že se v té situaci stala univerzita předmětem těžkých politických bojů. Nejtěžší probíhaly na podzim r. 1905. Náměstí Komenského v Brně, kterým denně procházíme, se 30. září až 2. října stalo velkým dějinným jevištěm, na němž se odehrála krvavá tragédie. Skončila jí slavnost německého Volkstagu. Ten se konal jako odpor proti české univerzitě v Brně. Srážky českého a německého obyvatelstva při něm byly tvrdé, létaly kameny, okenní tabulky v domech na Velkém náměstí (Svobody), v přilehlých ulicích i v německé Turnhalle (tělocvična pod hradem)... České obyvatelstvo protestovalo proti Němcům ve svém Besedním domě, na jehož schodech 2.X. 1905 navečer německý voják probodl hruď truhlářského dělníka Františka Pavlíka z Ořechova, který také "přišel jen horovat za vysoké učení". Tuto poznámku si zapsal do svého zápisníku Leoš Janáček, který byl výjevu přítomen. Byl jím tak otřesen, že ho přiměl k napsání novátorské klavírní sonáty Z ulice 1.X. 1905.. Událost měla dohru i v říšské radě, kde diskuse o ní skončila rvačkou poslanců. Výsledkem byl však pouze vládní slib zřídit v Brně českou i německou univerzitu. Politicky bylo úsilí zmrazeno vyhlášením Moravského paktu.
K dějinám naší univerzity neodmyslitelně patří fakt, že sehrála v Brně i v Rakousku zajímavou a významnou roli: aktivizovala všechny vrstvy obyvatelstva, všechny politické síly, obnažila všechny důležité rozpory - odpor k německé nadvládě, nedostatek českých škol, národnostní útisk a negativa oboustranných nacionálních vášní.
Politické podmínky pro zřízení druhé české univerzity, a to na Moravě v Brně, nastaly až po říjnu 1918. Prezident T.G. Masaryk dokument o jejím zřízení podepsal 28. ledna 1919. Nic nemusel měnit na svých slovech z doby těžkých bojů a zápasů o ni z listu Schlavische Correspondenz (1905): "Mně je samozřejmé, že tím místem (univerzitním, V.L.) musí být Brno, a to zase z důvodů čistě věcných, hospodářských - ...je tam i vhodná nemocnice pro lékařskou fakultu... Každá vysoká škola je politikum, jak už pověděla Marie Terezie. Druhá česká univerzita má politický a národní význam prostě proto, že má význam kulturní a vědecký."
(Kdo chce znát větší podrobnosti, má možnost nahlédnout do publikace Dějiny univerzity v Brně - z r. 1969. Přečtěte si knihu Jindřicha Uhra: Janáček, dozvíte se o svém univerzitním městě mnoho zajímavého).
| Doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc |
| kabinet dějin lékařství LF MU |
(pokračování příště)