Z historie světové medicíny

Na nutnost etického přístupu ve svém povolání upozornil již židovskoarabský lékař Isaac Judaeus, rodák z Káhiry, jenž ve svém spise Rádce lékaře, vytvořeném na území dnešního Tuniska kol. roku 920, uvádí: Dej si zvláště záležet na návštěvě a léčení chudého a potřebného nemocného, poněvadž můžeš vykonat mimořádně záslužný čin.

Jiná pasáž téhož díla však praví: Svůj honorář si od nemocného vyžádej tehdy, když je jeho nemoc na postupu a vrcholí, neboť jakmile se uzdraví, zapomene, cos mu prokázal. Vicepremiér Vladimír Špidla i odborový předák Richard Falbr by v této souvislosti měli uznat, že výzva k vybírání sponzorských darů v ordinacích ambulantních specialistů je přeci jen humánnější! V téže době (roku 931) se již také setkáváme s principem udělování licencí k provozování lékařské praxe. Zavedl jej Sinán ibn Tábit, který za účelem přezkoušení bezmála 900 lékařů z Bagdádu a jeho okolí použil dodnes velmi oblíbený postup - sestavil speciální komisi.

Nicméně od komorové problematiky zpět k prosté historii. Kolem roku 970 vznikla Kniha o jednoduchých léčivých prostředcích, kterou sepsal Abú Mansúr Muwaffak z Persie. Pozoruhodná je mimo jiné rada léčit zlomeniny kostí pomocí sádrových obvazů.

Z přibližně stejného období pochází písemná zmínka o prvním medicínsky vzdělaném člověku na území Čech. Podle kronik jím byl třetí pražský biskup Thegdag (jinak též Deodatus či Bohdal; vysvěcen 998), původem Sas, který se jako osobní lékař Boleslava II. mohl knížeti odvděčit za jeho zásluhy při zřízení pražského biskupství.

Nejvýraznější postavou historie lékařství v období druhé poloviny 10. století byl patrně Arab Abu-l-Kásim Chalaf ibn al-Abbás az-Zahráwí (latinsky Abulcasis), který jako osobní lékař několika muslimských chalífů působil ve španělské Córdobě. Zanechal po sobě lékařskou encyklopedii s názvem at-Tasríf, tvořenou třemi desítkami odborných publikací, zabývajících se mimo jiné fyziologií, nosologií, symptomatologií či farmakologií. Ze všech uvedených knih je nejpozoruhodnější právě ta poslední, pojednávající o teorii i praxi chirurgie, která byla podle všeho autorovou doménou. Abulcasis (zemřel po r. 1009) dělil chirurgické zákroky poměrně pragmaticky podle toho, zda nemocnému pomáhají, nebo jej naopak usmrcují. Učebnice obsahuje instrukce k provádění amputací, extrakcí zubů, ošetřování zlomenin či repozic luxací. Výklady operačních postupů (včetně např. kauterizace tkání žhavým železem) byly přitom doprovázeny nákresy chirurgického instrumentária, což bylo v tehdejší době naprosto originální.

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí vznikly ve Francii (konkrétně v Chartres a v Remeši) tzv. katedrální školy. Celkem sedm artes liberales (svobodných umění) se dělilo na trivium, tj. tři vědy formální (gramatika, logika a rétorika) a quadrivium, neboli čtyři vědy reálné (geometrie, aritmetika, hudba a astronomie). Kromě zmíněných oborů byla však značná pozornost věnována i výuce medicíny. Vedle bezmála o pět století starších klášterních špitálů tak ještě před založením nejstarších evropských univerzit začaly vznikat další centra vzdělávání lékařů.

Přírodovědec, filosof a osobní lékař bagdádských chalífů Abú Alí Husain ibn Abdallah ibn Síná byl sice patrně tádžického původu, nicméně do dějin medicíny vstoupil spíše pod latinskou verzí svého jména - Avicenna. Narodil se roku 980 v Afšaně u Buchary a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Jeho nejslavnější dílo Kánon medicíny, které vzniklo kol. r. 1030, se na mnoho dalších století stalo vědeckým základem oboru. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. stol. byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Přesto je nutno kriticky přiznat, že ne vždy byl tento nestor arabské medicíny jednoznačným nositelem pokroku. Ač se to může zdát až neuvěřitelné, ve svém Spisu o pulsu se například zásadně postavil proti hypotéze o možné souvislosti srdečních kontrakcí s tepem.

Tzv. clunyjské reformní hnutí (podle místa vzniku, kterým byl jihofrancouzský klášter v Cluny) usilovalo v 10. století o obnovu řeholních ideálů a mravní dokonalosti církve. Prostředkem k dosažení duchovní obrody mělo být zpřísnění řádových pravidel a přímá podřízenost jednotlivých konventů římskému papeži. V duchu této reformy byla péče o nemocné uvnitř klášterů považována za nežádoucí, neboť i ona svým způsobem odváděla pozornost od původního ryze duchovního poslání mnišských komunit. Zejména ve druhé polovině 11. století se tak do té doby výhradně církví organizovaná pomoc nemocným začala pomalu stávat i světskou záležitostí. Tento trend zesílil po dobytí Svaté země Seldžuky roku 1071 v souvislosti s následnými křižáckými výpravami, v jejichž důsledku vznikaly mimo jiné též speciální špitální řády, pečující o nemocné a zraněné rytíře. Epochu klášterní medicíny oficiálně uzavřel církevní koncil v Clermontu, který roku 1130 řeholníkům zakázal provádět jakoukoli lékařskou činnost.

Ve 12. století se jako centra vzdělanosti začínají v Evropě uplatňovat nově vznikající univerzity. Jedna z prvních byla založena v Bologni roku 1113. Poznatky antické a arabské medicíny, které se staly základem vzdělávacího procesu budoucích lékařů, univerzity získávaly především díky slavným překladatelským školám v Salernu a v Toledu. Odborná knihovna v Salernu se opírala zejména o překlady rodáka z Kartága, původně muslima a od roku 1067 benediktinského mnicha z kláštera Monte Cassino, Constantina Africana, zatímco autorem mnoha toledských transkripcí z arabštiny do latiny byl Ital Gerhard z Cremony (1135-87). Význam takto zprostředkovaných vědomostí arabských lékařů ještě vzrostl po koncilu v Tours roku 1163, na němž byl vydán již v minulém čísle časopisu zmiňovaný církevní dekret s názvem Ecclesia abhorret a sanguine (Církev se hrozí styku s krví), znamenající v praxi zákaz anatomických pitev. Od poloviny 13. století se již na univerzitách setkáváme se čtyřmi základními odbornými disciplínami (= fakultami), k nimž kromě artistiky, práv a teologie patřila také medicína.

V průběhu 12. a především 13. století bylo v Evropě založeno mnoho nemocnic. Ve své době nejmodernější špitál celé východořímské říše založil roku 1136 v Cařihradě pod názvem Pantokrator (Pán veškerenstva = Kristus) byzantský císař Jan II. Komnenos. Zařízení disponovalo asi padesáti lůžky a bylo členěno na tři oddělení: pro akutní choroby, chirurgii a gynekologii. Také anglický král Jindřich II. Plantagenet, vládnoucí i v části Francie, nechal mezi lety 1175-80 vybudovat v Angers špitál sv. Jana. Rozsáhlá trojlodní dvorana nemocnice, která patřila k největším středověkým špitálním prostorám vůbec, byla podle tradice symbolem Jindřichova pokání za jím nařízenou vraždu přítele a později canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa.

Jako fundátorky nemocnic se do historie zapsaly též dvě středoevropské princezny. Roku 1229 založila dcera uherského krále Ondřeje II. durynská landkraběnka Alžběta špitál v Marburgu, v němž jako ošetřovatelka sama působila. O pět let později jejího příkladu následovala Anežka, dcera Přemysla Otakara I. a sestra Václava I., když na Starém Městě pražském založila špitální klášter Na Františku. Zatímco Alžběta byla za obětavou péči o chudé a nemocné papežem svatořečena již čtyři roky po své smrti, Anežka Česká se dočkala kanonizace teprve několik dní před "sametovou" revolucí.

převzato z časopisu ČVK