Podvodné jednání ve vědecké práci (angl. scientific misconduct, scientific fraud) není tak ojedinělé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Navíc se už mnohokrát potvrdilo – a to v zahraničí i v domácím prostředí, že k němu dochází i v takzvaně „lepších rodinách“, tedy na prestižních pracovištích a jeho aktéry se stávají i zdánlivě zcela bezúhonní a renomovaní vědci.

Na rozdíl od provinění proti vědecké integritě, která vznikají často neúmyslně a obvykle jsou důsledkem nedbalosti či neznalosti (podrobnosti lze nalézt na Trasách 2 a 3), podvody jsou jednoznačně úmyslnou záležitostí. Hranice mezi obojím však může být velmi tenká a společným jmenovatelem všech situací tohoto typu bývá neochota připustit chybu – před ostatními i před sebou – a snaha již existující pochybení ignorovat a kamuflovat, co nejdéle to jde. Málokdo z těch, kdo se něčeho podobného vědomky či nevědomky dopustí, je natolik vyzrálou osobností, aby se k pochybení sám veřejně přiznal a sjednal odpovídající nápravu.

Proto bývá vědecká komunita opakovaně svědkem nedůstojného divadla, kdy je pochybení zcela evidentní, v mnoha vědních disciplínách přitom obvykle existují i jasné důkazy tohoto pochybení, a přesto hlavní aktér či aktéři opakovaně a urputně tvrdí, že je všechno v pořádku, nikdy se nic takového nestalo a oni nic, oni muzikanti…

Historicky zdokumentované případy podvodného vědeckého jednání ukazují, že velké podvody často začínají malými prohřešky, které zůstanou nepovšimnuty a viník si je dokáže sám pro sebe zdůvodnit. Postupně se závažnost prohřešků stupňuje, přičemž se paralelně zvyšuje i sofistikovanost, se kterou si člověk svá selhání ospravedlňuje. Pozvolnost celého procesu a postupné malé kroky neumožňují člověku v žádném konkrétním okamžiku rozpoznat jasnou hranici, která by oddělovala přijatelné a nepřijatelné. Časem tak může dospět k praktikám, které by on sám na začátku své vědecké kariéry považoval za jednoznačně nepřijatelné.

Nejtypičtějším příkladem podvodů ve vědě je falšování (angl. falsification) výsledků, obvykle s cílem podpořit hypotézu, na níž je výzkumný projekt postaven. Na rozdíl od většinou neúmyslné či podvědomé manipulace s daty v důsledku osobní předpojatosti nebo od nekorektních statistických analýz označovaných jako p-hacking (podrobněji viz Trasy 2 a 3), jde v případě falzifikace o cílenou a úmyslnou manipulaci s výzkumnými daty. Nehodící se data jsou vynechána, pro analýzy jsou používána pouze data podporující očekávané výsledky, obrazová dokumentace je cíleně upravována.

Pro zfalšované výsledky je typické, že je nikdo není schopen nezávisle zopakovat. Aby vědecká komunita chránila sama sebe před stále se rozrůstající replikační krizí, vydávají renomovaná vydavatelství jednoznačné pokyny pro autory, jaké způsoby nakládání s výzkumnými daty jsou neakceptovatelné, a zejména u experimentálních prací přímo vyžadují dokumentování věrohodnosti práce doložením primárních dat. Nicméně je jasné, že nejsnáze se falšování výsledků dá prokázat přímo v rámci výzkumného týmu, kdy se u někoho ze spolupracovníků buď objeví podezření na manipulace s daty, protože výsledky jsou prezentovány jinak, než by odpovídalo průběžným datům, případně falšování dat některý spolupracovník přímo zaznamená.

Druhým – a co do závažnosti mnohem horším – typem provinění je podvržení výsledků výzkumu (angl. fabrication), tedy prezentování zcela vymyšlených výzkumných dat. Prevence tohoto typu podvodu je poměrně obtížná, protože prezentovaná vymyšlená data obvykle vypadají zcela věrohodně. Jistým indikátorem však může být jejich až přílišná dokonalost, která v duchu hesla „too nice to be true“ neodpovídá realitě. Znovu však platí, že i tento typ podvodu lze nejspolehlivěji odhalit v rámci původního týmu, pokud někdo z jeho členů pojme podezření na podvržená data.

Pokud je u konkrétní vědecké publikace odhaleno falšování nebo dokonce podvržení dat, je to jednoznačným důvodem pro její stažení (angl. retraction). Podnět vydavatelství nebo přímo redakci vědeckého časopisu ke stažení problematického článku dává kdokoliv, kdo podvod identifikoval. Samozřejmostí je v takovém případě doložení všech skutečností, které podvod v rámci sporného článku prokazují. Jsou-li okolnosti jasně dokumentovány, redakce či vydavatel obvykle přistoupí ke stažení článku. Je však potřeba si uvědomit, že i po stažení článek takzvaně nezmizí ze světa: pořád zůstává dohledatelný v databázích včetně plnotextových verzí, ale je u něj umístěno výrazné upozornění, že byl stažen. Pro čtenáře, který na obdobný článek narazí bez znalosti kontextu či předchozí historie, je takové upozornění jasným varováním, že článku netřeba věnovat pozornost, neboť je z nějakého důvodu vědecky bezcenný.

Posledním závažným typem podvodu ve vědě je plagiátorství neboli vydávání cizího díla či jeho části za svoje vlastní, bez korektního citování původního zdroje. Specifickou formou tohoto podvodu je pak autoplagiátorství, kdy autor využívá své vlastní identické texty ve více publikacích současně bez řádného citování. Ve snaze předejít publikování zplagiovaných textů používají v dnešní době renomovaná vydavatelství různé typy software na odhalování shod v textu pro identifikaci případných problematických míst v zaslaném manuskriptu. Plagiátorství prokázané po zveřejnění článku nebo jiného odborného textu je pak opět jasným důvodem pro stažení takové publikace.

Modelové situace z oblasti podvodů ve vědě:

• Odeslali jsme článek do prestižního časopisu a na jeho včasném přijetí nám závisí úspěšné obhájení závěrečné zprávy grantu. Právě přišly posudky a jeden z recenzentů vyžaduje ověření klíčových výsledků další nezávislou metodou. Bohužel ji u nás na pracovišti vůbec nepoužíváme. Pokud bychom s jejím zaváděním hned začali, celý proces vezme minimálně půl roku – a to by se vše muselo dařit. Sehnat externí spolupracovníky, kteří už mají vše zavedeno, a ověřit výsledky u nich by trvalo stejně dlouho a možná ještě déle. Ale já půl roku čekat nemůžu, protože jinak neobhájím grant. A pokud ho neobhájím, žádný další už nedostanu. No tak si ty výsledky prostě vymyslíme. Jeden můj doktorand to umí dobře s grafickými editory a za práci navíc mu navrhnu mimořádné stipendium, takže škodný nebude. Proberu to s ostatními spoluautory, ale nečekám, že by nesouhlasili – o neobhájený grant nestojí nikdo z nás. A ty hotové klíčové výsledky jsou natolik přesvědčivé, že je ta požadovaná metoda navíc vlastně zbytečná.

• Spolupracovníci po mně chtějí pro připravovaný článek reprezentativní fotodokumentaci jednotlivých preparátů z analýz, které jsem pro ně před časem prováděl. Jenže já jsem žádné fotografie tehdy nedělal a ty preparáty jsem už dávno vyhodil. Vezmu něco podobného, co zrovna máme na vyhodnocování teď, a nafotím to. Dvě mikroskopická skla místo osmnácti, to přece musí stačit – a vůbec, měli by být rádi, že nefotím jen jeden preparát a snažím se pořád o trochu objektivity. Oni tomu stejně nerozumí, takže žádný rozdíl na fotografiích beztak nepoznají.

• Napsal jsem krásný grantový projekt na skvělé téma a získal pro něj slušné financování. Kdyby řešení dopadlo tak, jak jsem při psaní předpokládal, bude to průlom a já budu slavný. Jenže to nevychází… Ať děláme, co děláme, prostě se nedaří. Doktorandi už málem nocují v laboratoři, jak je nutím pořád opakovat experimenty, ale ty správné výsledky pořád nejsou. Ale já přece nemůžu přiznat, že jsem se spletl a že to celé nefunguje tak, jak jsem předpokládal. Naštěstí už mám řešení: budou svátky, doktorandi odjedou domů a já si v klidu v laboratoři vyrobím výsledky, které potřebuji. Pak jim řeknu, že to bylo o zručnosti a zkušenosti. Nemají důvod mi nevěřit a ještě můžou být rádi, když z té budoucí slávy kousek zbyde i pro ně jako pro spoluautory.

• Kdysi jsem ve své disertační práci trochu vytřídil výsledky, aby to celé lépe vypadalo: ty nepřesvědčivé jsem odstranil, ty přesvědčivé ponechal. Stejně tak jsem pak musel upravit data pro odborný článek, který z té disertační práce vycházel. Jenže se stalo něco, s čím jsem úplně nepočítal – všichni mne začali citovat, protože to dodatečně vypadalo, že jsem jako první popsal zcela nový fenomén. Nešlo couvnout, znemožnil bych se. A tak jsem musel upravovat i výsledky pro další publikace, které tu původní práci rozvíjely. Ale teď se něco začalo dít… Vyšlo pár článků od konkurenčních týmů, které otevřeně uvádějí, že mé výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zopakovat, a volají po kontrole mých původních primárních dat.

• Bez adekvátně vysokých scientometrických parametrů nikdy nedosáhnu na prestižní mezinárodní granty. Všechno se navíc měří vzhledem k věku a čím víc budu otálet, tím bude moje scientometrie horší a horší. Musím produkovat víc odborných článků, stůj co stůj. Trochu si ta data do nich budu s lidmi v týmu vymýšlet, ale jinak to nejde – na pořádné experimentování nemám kvůli psaní grantů vůbec čas a bohužel zatím ani finance.

• Píšu pro tuzemské odborné publikum přehledový text, který má sumarizovat současné poznání v oblasti, kterou se zabývám. Nedávno jsem narazil na podobný aktuální přehled psaný v angličtině. Autorka svou práci odvedla opravdu poctivě a když čtu její článek, mám pocit, že už k němu nemám co dodat. Sám bych ostatně neměl dostatek času na takto důkladnou rešerši. Zhruba polovinu její práce včetně referencí proto doslova přeložím do češtiny, napíšu vlastní úvod a závěr a je hotovo. Původní práci citovat nebudu, stejně je to jenom přehledová studie. Protože jde o jiný jazyk, software na odhalování shod v textu mě s největší pravděpodobností neodhalí. Svůj cíl edukovat domácí publikum jsem navíc splnil, tak s čím je problém?

• Slíbil jsem napsat kapitolu do editované monografie. Bohužel nestíhám plnit své povinnosti, text mám stále rozepsaný a editor mi začíná dávat jasně najevo, že jsem to pouze já, kdo zdržuje finalizaci celé knihy. Rozhodnu se tedy některé podkapitoly překopírovat z textu, který jsem před sedmi lety publikoval jinde. Proč by to měl být problém, když jsem ten text stejně napsal já? Když nebudu onen starý text citovat, nikdo si toho nevšimne, protože jej dnes stejně nikdo nezná.

• Přečetl jsem si jednu přednášku od světově proslulého vědce, týkala se problematických postupů ve vědě. Moc se mi líbila a říkal jsem si, že je potřeba takto edukovat lokální publikum, tak jsem o tom napsal článek do lokálního vědecko-populárního časopisu a původního autora tak nějak opomenul zmínit. Nemohl jsem tušit, že ta přednáška bude o patnáct let později viset na YouTube…