Kanako Suzuki studuje v pátém ročníku anglojazyčného studijního programu General medicine. Má ráda klasickou hudbu a během svého pobytu v Brně si oblíbila chlebíčky. Hlavně se však nadchla pro vědu, čímž se od většiny svých zahraničních spolužáků odlišuje. „Obvykle se prostě jen chtějí stát lékaři a jdou za tím nejpřímější cestou. A někteří možná ani nevědí, že se výzkumem při studiu mohou zabývat,“ přemítá. Její zápal pro vědeckou práci je v každém případě inspirativní, stejně jako nedávný zisk první ceny pro nejlepší mikroskopický snímek organizovaný každoročně Cellular Image Core Facility na CEITEC MU.
Českou republiku jsem navštívila už dřív, s rodiči v rámci dovolené. Rodiče si Prahu zamilovali a já snila o tom, že se do Evropy jednou vrátím. Když jsem po střední škole zvažovala, co dál, přemítala jsem nad univerzitami doma v Japonsku nebo ve Spojených státech, ale studium na nich by bylo příliš drahé. Studovat v Brně vycházelo levněji a také se mi líbilo studium v anglickém jazyce, které třeba japonské univerzity nenabízejí.
Většina cizinců si Česko spojí hlavně s Prahou a určitě jsi uvažovala i o studiu tam. Proč u tebe nakonec zvítězilo Brno?
Praha je taky krásná, ale možná až příliš atraktivní. Na Brně se mi líbí, že je menší a klidnější a můžu se tu víc soustředit na studium. Navíc, už když jsem na internetu narazila na propagační materiály Brna, zaujaly mě moderní univerzitní budovy a taky CEITEC.
Jaké byly tvé první dojmy z Brna a Česka? Je rozdíl vyrazit sem na pár dní na prázdniny a přijet studovat na několik let…
To tedy! V Praze jsme tehdy byli na jaře, kdy všechno kvetlo, zatímco do Brna jsem dorazila na sklonku léta, takže mě čekal pošmourný podzim a chladná zima. Cítila jsem se trošku odstřižená od světa, k tomu přišly v lednu poměrně těžké zkoušky, ale postupně jsem si začala zvykat, našla si přátele a kolegy v laboratoři. Zázemí pro studenty je tu výborné a pro člověka ze zahraničí je přínosem i to, že tu není sám, ale potká tu řadu zahraničních kolegů.
Kdy nastal moment, aby sis mohla říct, že ses usadila?
Někdy ve třetím nebo čtvrtém roce, takže docela nedávno. (směje se)
Jak náročné bylo přivyknout studiu, které není snadné?
Já si výuku užívám, takže to pro mě nijak zvlášť stresující nebylo. Snad jen zkoušky. Ale vyučující jsou vstřícní a kdykoliv se jich na něco zeptám, vždy pomůžou.
Máš srovnání s úrovní vysokého školství v Česku a v Japonsku?
Moje sestra je ve třetím ročníku na lékařské fakultě v Japonsku, takže ano. Vzdělávání lékařů u nás trvá taky šest let, ale jinak je celkem rozdílné. První rok se učíš i předměty jako je matematika nebo politika, zkrátka všeobecněji, medicínu vůbec. Ta přichází do výuky postupně. Rozdíl je taky v tom, že každý se musí jeden rok povinně věnovat výzkumu, což v Česku není. Měla jsem proto štěstí, že jsem si našla laboratoř, ve které můžu působit.
Nelákala jsi sestru, ať za tebou přijede studovat do Brna?
Jednou jsem se jí ptala, ale nechce se jí. Chce zůstat v Japonsku u svého oblíbeného manga a animáků… (směje se)
„V Japonsku děláš, co ti nařídí starší. Tady v Česku mám volnost, nikdo mě k ničemu nenutí. Naučila jsem se tu otevřenosti a vím, že můžu být, kým chci.“
Kanako Suzuki
Jak jsi se dostala do laboratoře profesora Masaříka na Ústavu patologické fyziologie?
V prvním semestru jsem byla na Biologickém ústavu, ale po covidu se situace změnila a už jsem do laboratoře nemohla docházet tak, abych laboratorní práci dokázala skloubit se studiem a zároveň to vyhovovalo vedoucím. Proto jsem se na začátku třetího ročníku rozhodla pro změnu. Tehdy nám přednášel Jarda (doc. MUDr. Jaromír Gumulec, Ph.D.) o rakovině, bylo to zajímavé a já ho oslovila, jestli bych nemohla působit u něho v laboratoři. Sice jsem ho musela uhánět, ale nakonec se to podařilo. (směje se) Díky práci v Biologickém ústavu jsem už znala základy práce s buňkami, což taky asi pomohlo.
Jsi jedna z minima zahraničních studujících v programu General medicine, kteří se zároveň věnují vědecké práci. Napadá tě, čím to, že se víc tvých spolužáků nezapálí pro vědu?
Zkoušky v prvním ročníku jsou náročné a myslím, že většina lidí studuje zkrátka proto, protože se chtějí stát lékaři. A jdou za tím nejpřímější cestou, aniž by se rozptylovali něčím dalším. A někteří možná ani nevědí, že se výzkumem mohou zabývat. Trávíme hodně času v nemocnici, tak možná ani neví, jaké možnosti skýtají laboratoře. Ale některým spolužákům už jsem o své práci v laboratoři říkala a zajímali se o ni víc.
Jak hodnotíš výuku ve fakultní nemocnici?
Výtahy tam jsou docela děsivé! (směje se) Ale vážně, moc se mi líbí. Protože v Japonsku nedostaneš příležitost být přítomen třeba u transplantací nebo u pitev.
Čemu přesně se věnuješ v laboratoři?
Zabývám se mitochondriálními sítěmi, metabolismem a jejich možným vlivem na rozvoj rakoviny. Využívám k tomu techniky konfokální mikroskopie a mikroskopie atomárních sil.
Jak ses specificky pro tuto oblast nadchla?
Nejdřív jsem koukala pod ruky Jardovi a zaměřovala se na mitochondrie. Obrazy z konfokálního mikroskopu mi připomínaly výjevy z vesmíru, vesmírné lodě. Přišly mi úžasné a do té práce jsem se zamilovala. A nerada bych, aby to teď vyznělo nepatřičně, ale zamilovala jsem si i rakovinové buňky. Rostou strašně rychle, sílí, jako by chtěly přežít. A na pohled umí být krásné. Pozorovat ten proces pod mikroskopem je nesmírně zajímavé.
S jednou takovou „vesmírnou lodí“ jsi nedávno vyhrála i soutěž o nejlepší fotografii organizovanou každoročně Cellular Image Core Facility na CEITEC MU, že?
Ano, to je mitochondrie a aktinový cytoskelet buněčné linie PC3 z metastazovaného nádoru prostaty. Byl to pro mě překvapivý objev, protože až takto velké buňky obvykle nepozoruju. A dalo mi dost práce, abych získala dostatečně kvalitní obraz cytoskeletu. Nakonec se to podařilo, i když trvalo dva roky, než jsem si osvojila techniky, díky nimž to bylo možné.
Docent Gumulec chválí, že tvé schopnosti jsou srovnatelné s doktorandskými studenty…
Jarda je moc fajn. Mám v laboratoři volnost a když si s něčím nevím rady, poradí mi nebo mě nasměruje, kde bych mohla najít odpověď.
Máš před sebou poslední ročník studia v Brně. Kde vidíš svou budoucnost?
Vůbec netuším. Řešíme teď možnost vědecké stáže na Harvardu a nadcházející období bude asi klíčové. Možná se hned vrhnu do Ph.D. studia, možná se vrátím do Japonska. Teprve se uvidí.
Ať už bude tvoje budoucnost jakákoliv, co nejzásadnějšího si do ní odneseš z pobytu v Brně?
Není to zrovna dovednost, ale řekla bych, že určitý přístup k lidem. V Japonsku děláš, co ti nařídí starší. Tady mám volnost, nikdo mě k ničemu nenutí. Naučila jsem se tu otevřenosti a vím, že můžu být, kým chci. To bych si nejspíš neuvědomila, kdybych zůstala v Japonsku. Tam bych asi zůstala tichou a plachou holkou. (směje se)
Po loňském Dni absolventů, který poprvé představil koncept propojení akce s výročními promocemi, se ti, jejichž almou mater je brněnská lékařská fakulta, po roce sejdou znovu. Na 21. června je pro ně připraven bohatý program.
Na výměnné stáže pod taktovkou studentské organizace IFMSA do brněnských nemocnic každoročně dorazí přes šedesát studentů. Domů si odvážejí nejen cenné pracovní zkušenosti.
