Lékařská fakulta Masarykovy univerzity

 

Aktualizace: 2. 10. 2012 8:40:18
Garant obsahu:
Petr Babula
Kompletní informace infoimage
Stránka číslo: 1348
Přístupů: 8672
Vytvořeno: 1. 10. 2012 14:25:14

P. Bravený: Historie Fyziologického ústavu LF MU od založení po rok 2010

Výzva sepsat k 90. výročí založení Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity jeho stručnou historii mě přinutila zalovit ve vzpomínkách a v několika snadno přístupných dokumentech. Není to v žádném případě stať historiografická, hodná Krutova odkazu. Zabývá se víc lidmi než výsledky vědecké práce, jejíž přehled je v příloze. Nezapírám, že je to pohled značně subjektivní, přestože se k němu vyjádřila a doplnila jej řada kolegů. Snad alespoň trochu pomůže mým následovníkům k representativní práci k stému výročí.

K počátkům oboru

Začít historii Fyziologického ústavu rovnou rokem 1919 není dost dobře možné. Jeho počátky jsou těsně spjaty se vznikem Masarykovy univerzity a ty zase s historií Karlovy univerzity. A není také možné vyhnout se vývoji vlastního oboru.
První názory na dění v organismu, vlastní předmět dnešní fyziologie, byly pouze výsledkem bujné fantazie nebo v lepším případě filosofování. Největší postavy antiky Hippokrates a Galén už vytvořili jisté naivní představy o činnosti orgánů. Je zajímavé, že termín fyziologie ve smyslu nauky o funkcích je starší než tento obor sám. Poprvé jej užil Angličan J. Fernel čistě na základě úvah a spekulací v polovině 16. století. (Pro srovnání, bylo to v době, kdy výtvarné umění již dosahovalo jednoho z absolutních vrcholů v Michelangelově tvorbě. Takové srovnání má ukázat, jaké měla věda zpočátku zpoždění za jinými kulturními hodnotami. V současnosti je tomu spíš naopak.) Pak víc než půl století o nějaké fyziologii nebylo ani hlásku. Za skutečného otce fyziologie se považuje až současník Shakespearův (pro změnu jednoho z vrcholů literatury) William Harvey (1578 – 1637). Tento titul si vysloužil tím, že po téměř dvacetiletém váhání s rozpaky vydal roku 1628 zprávu o svém epochálním objevu krevního oběhu, založeném na pokusech na nejrůznějších zvířecích modelech.
Další půl století muselo uplynout, než byl jeho objev všeobecně uznán a doceněn. Od té doby krystalizuje obsah a roste prestiž fyziologie. Avšak ani Harvey ani jeho současník S. Santorio (1561 – 1663), který na základě měření hmotnosti a teploty pochopil podstatu metabolismu, ani funkční morfolog Malpighi (1628 -1694) nemohli z fyziologie vymýtit spekulace a vymanit ji ze stínu tehdy se rozvíjející anatomie. Předznamenali však další vývoj fyziologie, jako oboru experimentálního. Toto pojetí bylo upevněno až díky geniálnímu Švýcarovi Albrechtu von Hallerovi (1708 – 1777; to už končí epocha jednoho z největších hudebníků všech dob, J.S. Bacha.). Haller pochopil, že funkce není možné jednoduše odvozovat od morfologického obrazu, ale musí být opřeny o pokusy na živých organismech. Navíc Haller, ač nominálně profesor anatomie, chirurgie a medicíny, se zasadil o to, že fyziologie (jeho termínem „anatomia animata“) se na lékařských fakultách tu a tam, opatrně a postupně začala učit jako více méně samostatný obor, i když pořád ještě pod kuratelou anatomie. Sluší se připomenout, že o vývoj fyziologie se mimořádně zasloužili ve druhé polovině 18. století vědci jiných oborů jako Lavoisier (objev chemického principu dýchání) nebo Galvani (objev tzv. živočišné elektřiny), Leewenhoek (konstrukce mikroskopu) a mnozí jiní. Pro fyziologii je dodnes typické, že pracuje s technikami, přejatými z jiných oborů.
Začátek 19. století dává fyziologii hned celou řadu vynikajících osobností: Johanes Müller (1801 – 1858), Claude Bernard (1813 – 1878), Karl Ludwig (1816 - 1895), Francois Magendie (1783 - 1855), Brown-Sequard (1817 - 1894) a další. Je to zlatý věk biologie a medicíny, jehož vrcholy představují Darwin, Pasteur a Mendel. Avšak je to doba, kdy se na scéně objevují čeští fyziologové, působící alespoň po část své kariéry na pražské univerzitě. Obraťme se proto krátce k její historii.

Fyziologie v českých zemích

Karlova univerzita měla při svém založení roku 1348 jako jednu ze čtyř také fakultu lékařskou. Učila nejvýš několik desítek studentů. Profesorů (mistrů), vzdělaných v Paříži či Bologni, nebylo ani tolik jako prstů na ruce. Učení se drželo hipokratovských a galénských dogmat, přednášel se od nich odvozený Avicenův kánon (Avicena, Ibn Sina 980 – 1037), jehož první kniha pojednávala o fyziologii (s dnešním pojmem to má málo společného), v podstatě o příčinách, příznacích a terapii chorob. Na druhé straně se studentům přednášela, zřejmě kvůli korektní vyváženosti, také astrologie. Anatomie byla v počátcích a terapie se jako jinde ve světě omezovala na byliny a pouštění žilou. Pacienta student neviděl. Po vydání Dekretu kutnohorského (1409) pražská univerzita upadala. S husitstvím se změnila na univerzitu kališnickou, ale na jejím úpadku to nic nezměnilo. Lékařská fakulta přitom zanikla a nebyla obnovena ani po spojení univerzity s jezuitskou kolejí (1556). Stalo se tak až v roce 1623. A už o několik let později ji vynikající lékař, vědec, děkan a rektor Marek Marci z Kronlandu (1595 – 1667) přivedl k rozkvětu. Znal se s Harveyem, jeho učení přijal a snažil se rozšířit.
První opravdu velký fyziolog na Karlově univerzitě, roku 1654 přejmenované na Karlo – Ferdinandovu, byl profesor anatomie, fyziologie a očního lékařství, Jiří Procháska (1749 – 1820). V dějinách fyziologie se nejviditelněji proslavil svými objevy ještě před odchodem do Vídně (1791), zejména prvním přesným popisem nervového reflexu. Jeho skvělá učebnice byla přeložena do řady jazyků a užívala se po několik desetiletí. Proslul i jako morfolog a oční chirurg. O generaci mladší J.E. Purkyně (1787 – 1869), vrcholná osobnost českého obrození, přenesl zkoumání funkcí do mikrosvěta. Jeho četné objevy nesou eponymická označení dodnes a jsou dobře známy studentům na celém světě (Purkyňova vlákna, buňky, efekt, cévní figura atd.). Do dějin fyziologie se zapsal také tím, že za svého dlouholetého působení ve Vratislavi v roce 1839 založil první samostatný fyziologický ústav na světě a druhý pak v Praze o 12 let později. Že to zpočátku neměl lehké je vidět na tom, že tento ústav byl v soukromém domě, kde Purkyně bydlel. V této době se však fyziologie konečně osamostatnila od ostatních oborů.
Purkyňovým nástupcem se po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou (1883), stal na české Lékařské fakultě přednostou fyziologie prof. MUDr. Vladimír Tomsa (1830 – 1895) a po jeho smrti prof. MUDr. František Mareš (1857 - 1942). Musíme připomenout, že na německé lékařské fakultě tehdy působil známý fyziolog K.E. Herring (1834 – 1918), objevitel Herring – Breuerových reflexů. Neblaze proslul jako hlasitý oponent rozdělení pražské univerzity a čechobijec. Mareš byl nesporně skvělý vědec, učitel, autor vynikající učebnice. Ke sklonku života se jako exponent krajní pravice a odpůrce Masarykův dosti zdiskreditoval. Pro pozdější historii Fyziologického ústavu brněnské univerzity je významné, že v Marešově ústavu vznikla začátkem 20. století zcela ojedinělá škola. Vědychtiví medici se přímo hrnuli k mladému asistentovi, později mimořádnému profesorovi Edwardu Babákovi (1873 – 1926). Z této školy vyrůstaly budoucí velké postavy české medicíny (humánní i veterinární) J.Amerling, V. Laufberger, J. Hepner , T. Vacek, O. Rybák, J. Švejcar, B. Bouček, O. Hykeš, J. Petřík a další. Mareš mohl po právu Babákovi závidět. První světová válka tuto ojedinělou fyziologickou školu sice rozprášila, ale v novém státě ji čekala nová významná role.

Brněnská fyziologie v meziválečném období

Karlova univerzita již několik let programově připravovala ze svých řad možné učitele pro zamýšlenou a od osmdesátých let 19. století vehementně probojovávanou druhou českou univerzitu. Skutečně, hned po skončení války byly v Brně během jednoho roku založeny dokonce tři vysoké školy: Masarykova univerzita, Vysoká škola veterinární a Vysoká škola zemědělská a lesnická. První dvě měla pod patronací Karlova univerzita. Jenže, jak jednou prozradil pamětník těch časů Vilém Laufberger, Karlova univerzita dostala nečekaný úkol: v první řadě personálně vybavit současně vzniklou univerzitu bratislavskou. A tak do Brna šla až druhá garnitura. Nebyla o nic horší, pouze mladší, počínaje designovaným rektorem K. Englišem, byli skoro všichni třicátníci. Mezi nimi se tyčil i profesor Edward Babák (1873 – 1956), v té době již mezinárodně proslavený evoluční fyziolog, autor jedinečné monografické studie o vývoji mechaniky dýchání a avantgardně koncipované Tělovědy. Měl pomoci prvnímu děkanovi L. Kučerovi se založením Lékařské fakulty a hlavně s anatomem O. Völkerem vybudovat Vysokou školu veterinární jako její designovaný první rektor. Babákovi připadla ještě úloha na obou vysokých školách založit ústavy jak fyziologické tak biologické. Takže se stal současně rektorem na zvěrolékařské, proděkanem na medicíně a přednostou dvou fyziologických ústavů. Měl obstarat pro nové vysoké školy budovy a základy učitelských sborů. Pro Lékařskou fakultu se mu podařilo získat rozsáhlá bývalá zeměbranecká kasárna v bloku mezi Úvozem a Údolní (nynější VUT). Tam také sídlil Babákův ústav. Na podzim 1919 byla výuka na Lékařské fakultě a na celé Masarykově univerzitě zahájena přednáškou Edwarda Babáka „Úvod do studia lékařství“. Je to další důkaz mimořádného postavení a vážnosti zakladatele brněnského Fyziologického ústavu.

Prof. MUDr. MVDr. h.c. Edward Babák
Prof. MUDr. MVDr. h.c. Edward Babák

V prvních letech stáli Babákovi po boku jen dvě asistentky MUC. A. Wünschová a MUDr. K. Dajčová, čtyři demonstrátoři z řad studentů a zřízenec pan Alexandr. K nim se brzy přidal Babákův pražský žák MUDr. Josef Petřík, dále MUC. J. Skládal (mnohem později profesor klinické fyziologie v Praze) a další z pražských zdrojů, mechanik J. Moravec. Babák za svého brněnského působení proslul jako neúnavný popularizátor vědy. Přepracoval svou Tělovědu a knížkou Biologie dítěte položil vědecké základy pediatrie, která se teprve měla osamostatnit jako jeden ze základních lékařských oborů. Na jeho přednášky studenti dlouho vzpomínali, byl skvělý řečník a o obsahu nemůže být u autora Tělovědy žádných pochyb.
Babák přivedl rok po založení univerzity na Lékařskou fakultu svého nejnadanějšího a nejvýznamnějšího žáka Viléma Laufbergera (1890 – 1986), aby se ujal vedení Ústavu experimentální patologie (jak se dříve Ústav patologické fyziologie jmenoval). V Brně rozpracoval své nejvýznamnější objevy, jako byly izolace feritinu a insulinu, objev buněčné mřížky a začínal tu se svojí geniální leč předčasnou koncepcí binárního přenosu nervových impulsů. Po návratu do Prahy (1935) se stal přednostou Fyziologického ústavu a v krizovém období 1938 – 39 děkanem Lékařské fakulty. Po založení Československé akademie věd, zpočátku jako viceprezident, řídil jedno z jejích fyziologických pracovišť a působil na něm až do vysokého věku. Laufberger brněnský Fyziologický ústav pozorně sledoval a od počátků až do konce dlouhého života se považoval (a byl považován) za jakéhosi jejího protektora. Bez zmínky o tomto posledním z velikánů české fyziologie – Procháska, Purkyně, Babák, Laufberger - by nebyl ani nejstručnější přehled historie brněnské fyziologie možný.
Osud do života ústavu brzy krutě zasáhl. Edward Babák, duše ústavu, fakulty (proděkanem v letech 1919 – 1921, děkanem o rok později) i univerzity (rektorem 1924 – 1925 a prorektorem v roce následujícím) nenadále zemřel 30. května 1926. Ústavu se musel ujmout jeho žák, teprve 32letý docent Josef Petřík (1894 – 1936). Ocitl se v přetěžké situaci, všichni asistenti jej opustili. Náhradou byl pouze Ludvík Drastich, do té doby asistent Biologického ústavu Přírodovědecké fakulty. Přesto Petřík svoji úlohu pokračovat v odkazu svého učitele plnil beze zbytku. Navázal na jeho práce evolučně fyziologické a nově se z tohoto pohledu orientoval na problémy imunobiologické. Významný objev učinil nálezem, že v hibernaci nelze vyvolat anafylaxi. Své pedagogické vlohy uplatnil v modernizaci praktik, k nimž napsal první českou učebnici. Tragický osud jakoby se opakoval, Petřík za necelých deset roků náhle zemřel na melanoblastom. Zdá se, jakoby tento talentovaný fyziolog nezanechal po sobě výraznější stopu; asi proto, že byl příliš skromný, osud mu naložil příliš velký úkol a zemřel příliš mlád.
V roce 1931 přišla na fyziologii vedle několika studentů – výpomocných asistentů - trvalejší posila, čerstvý absolvent Přírodovědecké fakulty RNDr. Richard Weinstein (1909 – 1985). Zajímal se o metabolismus, fyziologii tělesných cvičení, krevní plyny. Po válce, zčásti prožité v koncentračním táboře, se pro fyziologii habilitoval se změněným příjmením Vinařický. Na šest roků posílil nepočetný sbor učitelů ještě v roce 1932 MUDr. F. Zajíc. Po osvobození působil v pražském Brodově ústavu a rád na Brno vzpomínal. Na ústavu se v celé jeho historii episodicky objevovaly postavy, které se v historii české medicíny později zřetelně proslavily. Tu řadu zahajoval v roce 1923 věhlasný psycholog profesor PhDr. Mihajlo Rostohar (pravděpodobně mu Babák poskytl dočasný asyl). V třicátých letech nakrátko působili na ústavu jako studentští asistenti pozdější profesor farmakologie Jiří Štefl a dva pováleční profesoři na Lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci Gustav Lejhanec a František Šantavý. Karel Kadlec se jednou stane docentem pracovního lékařství a ředitelem výzkumného ústavu v Ostravě.
Po Petříkově smrti a krátkém interregnu byl v roce 1937 vedením ústavu pověřen profesor MUDr. Ludvík Drastich (1887 – 1961). Začínal jako učitel v rodném Slezsku. V roce 1920 se dostal do Brna a ač už ne nejmladší, dal se při zaměstnání do studia medicíny. Byl Babákovým asistentem na Biologickém ústavu Masarykovy univerzity a pokládal se vždy za jeho posledního přímého žáka. Na Fyziologický ústav přešel až po jeho smrti. Zabýval se krvetvorbou, krevními plyny, vlivem hypoxie. Byl to rozený metodik (zkonstruoval např. mikrorespirometr nebo podtlakovou komoru pro pokusná zvířata) a rovněž v sobě nezapřel pedagogické sklony a učitelské začátky jako autor výborné učebnice. Habilitoval se v roce 1928. Velkou péči věnoval praktické výuce a učinil z ní od té doby chloubu brněnské fyziologie. Než se stačil ve své funkci přednosty ústavu zabydlet, přišla okupace a vysoké školy byly uzavřeny. Historie Fyziologického ústavu byla na šest let přerušena. Těsně před okupací ještě přišel na ústav z Bratislavy vypovězený doc. MUDr. Jaroslav Mělka (1904 – 1992).
Výuka v prvních poválečných letech byla na teoretických oborech nesrovnatelně skromnější, než je ta dnešní. České učebnice buď nebyly nebo stály hotové jmění. Studenti se učili z poznámek, které si zapsali na přednáškách. Praktická výuka fyziologie se konala s nejjednodušším instrumentariem. Pokusy se dělaly převážně na žabách. Až do konce padesátých let, kdy byly žáby prohlášeny za ohrožený druh, je odchytávali u Jedovnických rybníků sami asistenti. Z usmrcení žáby v prakticích měli někteří studenti takovou hrůzu, že to bylo jediné, co si z fyziologie na celý život zapamatovali. Počet posluchačů, kteří studovali fyziologii, lze jen zhruba odhadnout. Celkový počet mediků postupně rostl z 450 v roce 1920 na 1360 v roce 1939. Jednotlivé ročníky nebyly tak přesně ohraničeny a evidovány. Student zapisoval přednášky tak dlouho, až dospěl ke zkoušce a buď ji udělal nebo školu opustil. Promoce bývala po pěti až sedmi letech, ale institut „věčných“ studentů nebyl nijak vzácný. Meziválečnou historii Fyziologického ústavu je třeba ještě doplnit o založení Oddělení pro biologii nervstva v roce 1924, které po Babákovi vedl Petřík. V roce 1929 se změnilo na Oddělení pro fysiologii výměny látkové a trvalo až do roku 1948.

V bouřlivé době (1945 – 1969)

Bezprostředně po skončení války čekaly na Drasticha, Vinařického, Mělku a několik nadšených studentů obrovské úkoly. První byl přestěhovat trosky inventáře z ústavu na Údolní do nově přidělené, samostatné budovy po německé technice na Komenského náměstí. Mělka brzy Brno opustil, když byl jmenován prvním přednostou Fyziologického ústavu nově založené Palackého univerzity v Olomouci. Druhý úkol byl nějak zvládnout bezprecedentní počet studentů, jimž válka studia znemožnila (do prvního ročníku se prý zapsalo přes 2000 studentů). Drastich přednášel celou fyziologii sám a důkladně. Ve srovnání s dneškem měla nepoměrně menší objem, ale přesto mu to trvalo tři roky. Takže někteří studenti slyšeli jen začátek, jiní konec. I když již měli kvalitní učebnici Drastichovu, přednášky hojně navštěvovali. Pokládalo se za samozřejmost, že přednášek a demonstrací pana profesora (říkalo se mu „staříček“ a to měl teprve něco málo přes šedesát), se aktivně účastnili všichni učitelé ústavu.
Ústav býval od prvních poválečných let vždycky plný studentů – volontérů. Z těch, co už měli po rigorosu, se rekrutovali střídmě honorovaní demonstrátoři, pomocné vědecké sily a ojediněle z těch perspektivních výpomocní asistenti. Laboratoře byly plné mládeže, pořád se něco dělalo a pokoušelo se objevovat. Byly to většinou neumělé zárodky vědecké práce, které se nicméně časem zúročovaly. Do roku 1950 již mladí většinou odpromovali a někteří na ústavu zůstali. Patřil k nim především MUDr. Jaroslav Staněk, vášnivý radioamatér, který své vědomosti plně využil při konstrukci elektronických zařízení, jako byl ku příkladu originální a nápaditý stimulátor pro elektrofrenické dýchání. MUDr. Pavel Buriánek se zaměřil na kardiorespirační fyziologii. Pro zřejmé chirurgické nadání byl nepostradatelný při všech náročných pokusech na zvířatech. Na ústavu zakotvili také dva manželé: MUDr. Lubomír Kunc, který se nadchl Pavlovovým učením a vytvořil skupinu, zabývající se podmíněnými reflexy (odtud se mnohem později vyvinulo dnešní neurofyziologické oddělení); jeho žena MUDr. Magdalena Kuncová pracovala s docentem Vinařickým v Oddělení fyziologie práce a tělesných cvičení. Pak tu byl biochemicky orientovaný Blahoslav Hejda, v plném slova smyslu Drastichův žák, kterému však nebylo dovoleno po promoci na fakultě zůstat. Nejvýznamnější z té skupiny mladých fyziologů byl beze sporu MUDr. Jan Peňáz (1926), osobnost velkého formátu a mnohých nadání, od hudebního (pianista s absolutním sluchem) přes matematické a technické až k talentu pro exaktní poznávání dynamických soustav, tedy fyziologii. Ještě bude o něm mnohokrát řeč.

Prof. MUDr. Jan Peňáz, CSc.
Prof. MUDr. Jan Peňáz, CSc.

V roce 1951 se silně znelíbil fakultním bosům profesor Drastich. Nedával si zřejmě pozor na ústa a někdo jej denuncoval. Byl proto dotlačen do předčasného důchodu. Byl to odchod bez poct za věrné služby v nejtragičtějším údobí historie univerzity, v atmosféře, která neslibovala nic dobrého, leč odchod se ctí a úctou jeho žáků. Najednou tu vzniklo vakuum. Vinařický, přestože byl spolehlivý straník, jako nelékař a zřejmě i kvůli svému židovskému původu, měl na fakultě cejch málo perspektivního a ostatní ještě na habilitaci nedosahovali. Na uvolněné místo byl povolán docent MUDr. Otakar Poupa (1916 – 1999) z Prahy. Byl to mimořádně vzdělaný fyziolog, vyzrálý pod vlivem Laufbergerovým. V Brně si nejprve udělal obrázek o celkové situaci, konstatoval jisté koncepční zaostávání a vrhl se do nápravy. Přes prázdniny doučil ročník, který měl před rigorosem, v září jej vyzkoušel a ústav, jmenovitě Peňáze, ve výzkumu přeorientoval na kardiovaskulární problematiku. Brzy se stala nosným výzkumným směrem Fyziologického ústavu. Poupovo působení na Masarykově univerzitě trvalo jen půl roku, ale bylo tak výrazné, že se dodnes silně pociťuje.
Po únoru 1948 mezi jinými emigroval přednosta Fyziologického ústavu LF UK v Hradci Králové, profesor Smetánka. Vedením ústavu byl pověřen mimořádný profesor MUDr. Vladislav Kruta (1908 – 1979). Začínal ve třicátých letech na pražském Fyziologickém ústavu a vyzrál za stipendijních pobytů ve Francii. Těsně před válkou jej V. Laufberger habilitoval. Kruta na poslední chvíli emigroval do Anglie, celou válku strávil jako lékař u československých letců a ve válečném zdravotnickém výzkumu. Po osvobození se vrátil do Prahy, organizoval pomoc našemu zdravotnictví a čekal na příležitost vrátit se k vědě. Na pražské fyziologii se však jevil jako nadbytečný. Postavení, jakého se mu dostalo v Hradci, bylo to, po čem toužil. Pustil se s obrovskou energií do práce, ale nemělo to dlouhého trvání. V roce 1951 byla hradecká fakulta přeměněna na vojenskou akademii a Kruta jako bývalý příslušník RAF byl propuštěn. Když O. Poupa, v té době plně zaujatý rekonstrukcí Fyziologického ústavu v Brně, viděl Krutovu tíživou situaci (měl tři děti) a vědom si jeho odborných kvalit i válečných zásluh, přenechal mu své místo. Nastala rošáda: Krutovi bylo nabídnuto místo přednosty Fyziologického ústavu na Masarykově univerzitě v Brně, Poupa se vrátil do Prahy, do Hradce šel z Olomouce profesor Mělka a na jeho místě jej vystřídal nejstarší Krutův asistent v Hradci docent MUDr. A. Kučera. Pro brněnskou fyziologii to byla rošáda nanejvýš šťastná.

Prof. MUDr. Vladislav Kruta, DrSc.
Prof. MUDr. Vladislav Kruta, DrSc.

Kruta, široce vzdělaný, mezinárodně uznávaný fyziolog, byl u nás jeden z posledních, kdo mohl přednášet obor v celém rozsahu. Možnost vybudovat prvotřídní výzkumné pracoviště v Brně uvítal v naději na trvalé zakotvení. Jeden z prvních úkolů byl ústav personálně konsolidovat. V krátké době přibyli na asistentské místo zkušený MUDr. Zdeněk Vokáč a jako vědecký aspirant MUDr. Zdeněk Franc. V roce 1953 se stal dalším asistentem ještě student P. Bravený. O pět let později přibyla do kolektivu MUDr. Jaroslava Hlávková – Stejskalová. V šedesátých letech měl ústav na přírůstky vyslovené štěstí. V roce 1962 se stali asistenty hned po promoci dva ze studentů, kteří pracovali na ústavu, MUDr. Miloslav Kukleta ze skupiny neurofyziologické a MUDr. Bořivoj Semrád, spolupracovník Peňázův. Jako třetí přibyla MUDr. Božena Husáková – Pospíšilová. O tři roky později je doplnili MUDr. Josef Šumbera a MUDr. Jarmila Siegelová. V roce 1966 se stali asistenty MUDr. Mojmír Vítek a ještě před promocí Bohumil Fišer.

Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc.
Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc.

Byly ovšem i odchody. Staněk se stal v roce 1958 přednostou Ústavu lékařské fyziky, Vinařický o dva roky později odešel na Vysoké učení technické jako vedoucí katedry tělesné výchovy (a nakonec na Palackého univerzitu). Manželé Kuncovi přešli na výzkumné pracoviště v Ostravě, které vedl již zmíněný doc. MUDr. K. Kadlec. Z. Vokáč, stíhaný nepřízní osudu, odjel v roce 1960 na expertízu do Iráku a nakonec skončil v Norsku. Tyto odchody vedení fakulty kompenzovalo stranickými posilami MUDr. D. Tihelkovou a MUDr. E. Urbánkem. Nicméně, Kruta se jich k všeobecnému údivu zanedlouho dokázal elegantně zbavit. Tyto změny v personálním obsazení při zachování stálého počtu asistentů vedly k neustálým debatám, kdo je tu po kom, až se z toho stal jakýsi úsměvný folklor.
Kruta přišel do Brna v době postižené Nejedlého reformami. Studenti byli zařazeni do skupin, termín zkoušek byl nařízen, plán studia se musel rigorózně dodržovat. K hlavním předmětům najednou patřil marxismus-leninismus a muži měli jednou týdně vojenskou přípravu. Kromě několika svazáckých prominentů si nikdo nemohl vybrat, kam po promoci nastoupí. Dostal ministerskou umístěnku a tím to skončilo. Všechny teoretické ústavy prvního rigoróza byly sloučeny do jedné obří katedry, Biologické, kterou vedl profesor Ferdinand Herčík. Naprosto se to neosvědčilo a tak v roce 1954 byla zrušena a Fyziologický ústav se stal znovu samostatným. V padesátých a šedesátých letech prestiž ústavu významně rostla; zkouška z fyziologie se stala prubířským kamenem. Napoprvé ji zvládly nejvýš dvě třetiny posluchačů. Ve výuce byl spíš kladen důraz na pochopení organizace funkcí a jejích vztahů než na strohé údaje, které je možné rychle se naučit a stejně rychle zapomenout. Taková výuka není náročná jen pro studenty, ale i pro učitele.
Styl vědecké práce se v prvních letech po válce od dnešního podstatně lišil. Přednosta ústavu jako hlavní autorita směřoval své žáky od volontérů po docenta k nějaké zajímavé otázce, řešitelné dostupnými, vesměs mizivými prostředky. Vystačily na nezbytné chemikálie a matriál pro sestrojení přístrojů v ústavní dílně. Vědecké informace se čerpaly z referátových žurnálů a separátních výtisků, pokud autor vyhověl žádosti o zaslání. Tu a tam se podařilo něco uveřejnit. Odměnou byl hřejivý pocit. V době pětiletek začalo postupně do výzkumu pronikat plánování. Znamenalo to sice nějaké prostředky navíc, ale ta naivní radost z vědy se vytrácela. Dalšími důvody byla centrálně řízená izolace od vyspělého světa a obsazování vedoucích míst spolehlivými a poslušnými straníky.
Tak jako v jiných fyziologických ústavech i na brněnském padly na oltář vědy stovky pokusných zvířat. Nezmínit se o nich by byl holý nevděk. Vedle již zmíněných žab pro praktickou výuku studentů to byla morčata, potkani, králíci, psi i kočky pro výzkumné účely. Byli často získáváni ze soukromých zdrojů způsoby, které by dnešním ochráncům zvířat musely připadat trestuhodně nekonformní. V době, kdy se profesor Kruta zabýval srovnávací fyziologií srdce, se v ústavu objevily též veverky, sysli, užovky, ještěrky a dokonce i netopýr. Není třeba zdůrazňovat, že se to často rozuteklo do všech koutů a zákoutí laboratoře.
Krutův badatelský tým tvořili Bravený, Šumbera, Hlávková, Husáková, Vítek a laborantky J. Koktová a později E. Kellnerová. Zabývali se tématem, které rozvíjelo dál předválečný výzkum Krutův, vztahy mezi rytmem a stažlivostí myokardu. Tato problematika se stávala ve světě předmětem velkého zájmu badatelů, zejména farmakologů. Kruta měl v této oblasti značný předstih a usoudil, že je třeba jej využít. Jeho skupina přišla v letech 1958 – 1966 s úplně novou koncepcí, že mnohočetné projevy vztahu rytmu a stažlivosti myokardu mají jednotné vysvětlení v trvání a rychlosti tzv. restituce stažlivosti (tento termín se dokonce dostal do světových učebnic) a jsou formou autoregulace srdeční činnosti, úzce spjaté s membránovými ději. Práce se tak postupně dostávala na pole elektrofyziologické. Zahraniční publikace měly mimořádný ohlas a spustily nové mezinárodní kontakty.
Vedle studia vztahů rytmu a stažlivosti srdce si Kruta z Hradce Králové přivezl ještě jeden, čerstvý námět: kardio-respirační reflexy vycházející ze splanchnické oblasti. Na těchto otázkách pracoval Dr. Zdeněk Franc. Časem se k němu připojila Dr. Jarmila Siegelová. Neurofyziologická skupina Kunc, Franc, Kukleta se od studia klasických podmíněných reflexů postupně dostávala na pole fyziologie chování.
Krutovy aktivity přesahovaly jeho vlastní vědeckou práci. Zejména jej proslavily historiografické, namnoze objevné práce o dvou velkých postavách české fyziologie, Jiřím Procháskovi a Janu Evangelistovi Purkyně. Vyvrcholením této Krutovy tvůrčí činnosti byla organizace mezinárodního, skvěle zastoupeného kongresu ke stému výročí úmrtí J. E. Purkyně v Praze v roce 1969. K tomu všemu byl zavalen spoustou práce v redakčních radách (mimo jiné přivedl jako editor fakultní časopis Scripta medica na nebývalou úroveň), na recenzích, pro odborné společnosti, na celostátní učebnici fyziologie atd. Nedocenitelnou pomocnicí mu byla sekretářka paní B.Eberhardová.
V době Krutova příchodu do Brna působili na Fyziologickém ústavu dva již zkušení vědečtí pracovníci a učitelé, MUDr. Pavel Buriánek a MUDr. Zdeněk Vokáč, kteří se zabývali kardio-respiračními reflexy. Mezi nimi začínala a rostla osobnost první velikosti, MUDr. Jan Peňáz. Jako rozený metodik již v padesátých letech zkonstruoval originální přístroj ke kontinuální registraci tepové frekvence. Jeho pravděpodobně nejvýznamnější a nejznámější přínos byl vynález přístroje k neinvazivní, kontinuální registraci krevního tlaku, patentovaný v roce 1969. Tento přístroj byl posléze průmyslově vyráběn (nejznámější Finapres, Ohmeda USA) a uplatnil se v kardiovaskulárním výzkumu i v diagnostice vasovagální synkopy. Peňáz zavedl v roce 1957 originální experimentální metodu frekvenčně modulované stimulace autonomních nervů. Umožnila matematicky popsat přenosovou funkci systému řídícího odpor krevního řečiště a nervového řízení srdeční frekvence. Peňázovy práce z té doby znamenaly vůbec první aplikaci teorie řízení ve výzkumu srdečně-cévní soustavy. Další jeho prioritou bylo použití spektrální analýzy k popisu variability tepové frekvence u člověka v roce 1964.
Od příchodu na ústav s Peňázem spolupracoval MUDr. Bořivoj Semrád a od roku 1966 už natrvalo MUDr. Bohumil Fišer. MUDr. Nataša Honzíková přišla na ústav také ještě jako studentka a byla z nastupující generace poslední, kdo poznal profesora Krutu osobně. Považovalo se za samozřejmé, že všichni asistenti obhájili kandidátské disertace. Profesor Kruta jako jeden z prvních na fakultě obhájil v Praze disertaci doktorskou (1964). Je však nutné zmínit se též o významně expandujícím technickém zázemí, elektroinženýrovi ing. Böhmovi a dvou prvotřídních mechanicích, kteří nahradili penzionovaného pana Moravce. Josef Vymazal a Miroslav Novák byli při vývoji originálních přístrojů pro výzkum i výuku naprosto nepostradatelní.

Prof. MUDr. Bohumil Fišer, CSc.
Prof. MUDr. Bohumil Fišer, CSc.

V padesátých a šedesátých letech Fyziologický ústav i v oněch obtížných podmínkách vzkvétal. Bylo to částečně díky dělnému ovzduší a několika silným osobnostem, ale zejména Krutovým manažerským schopnostem, jeho všeobecné autoritě a bohatým mezinárodním stykům. Přestože byl vždy nestraník, který se nikdy moc netajil se svými názory, dařilo se mu jako málokomu účastnit se významných odborných sjezdů a navazovat nové důležité kontakty. Ústav v té době hostil každou chvíli známé vědce z celého světa. Zápisy v pamětní knize jsou toho dokladem. Z Krutovy vážnosti samozřejmě profitovali i jeho spolupracovníci, kteří měli, i když velmi omezeně, otevřeny cesty do světa. Peňáz (Holandsko), Bravený (Holandsko a USA), Franc (Francie), Siegelová a Vítek (Německo), Kukleta (Francie), Šumbera (Švýcarsko) předznamenávali dnes zcela běžný usus zahraničních pobytů.
Je třeba rovněž připomenout, že z řady nadaných studentů, kteří na ústavu pracovali jako demonstrátoři, vědecké síly, po případě výpomocní asistenti, se někteří stali po listopadu 1989 na Lékařské fakultě profesory a přednosty klinik, respektive ústavů: kardiolog B. Semrád, klinická fyzioložka J. Sieglová, psychiatryně E. Češková, patofyziolog J. Vácha, chirurg J. Vomela. Na ústavu vyrůstal i významný pražský internista profesor K. Horký.

Těžké časy (1972 – 1989)

Okupace v roce 1968 byla předzvěstí tak zvané normalizace, doby represí a pocitu bezvýchodnosti. Na ústavu vyvolala hluboké personální změny. Kruta, v té době zrovna předseda Československé fyziologické společnosti a prezident mezinárodní frankofonní Association des physiologistes, byl v roce 1969 kvůli podpisu známé výzvy „2000 slov“ z univerzity propuštěn jako protagonista kontrarevoluce. Po jeho vynuceném odchodu byl prozatímním přednostou jmenován docent Jan Peňáz, habilitovaný v roce 1965. Dal jasně najevo, že na zaběhnutém chodu ústavu nehodlá nic měnit. Po roce byl proto shledán zcela nevhodným pro vedení ústavu správným ideologicko - politickým směrem a byl odvolán. Přednostou, opět prozatímním, se stal vědecký pracovník Biofyzikálního ústavu ČSAV MUDr. Ludvík Novák CSc. (nar. 1925). Krutovi byl zakázán jakýkoli přístup na ústav. Jeho tým byl rozptýlen. Jako první musel odejít jeho nejbližší spolupracovník, ještě na poslední chvíli habilitovaný P. Bravený, a nepomohlo, že byl toho času vědeckým sekretářem Československé fyziologické společnosti. A následovali další: MUDr. Zdeněk Franc do Ústavu hygieny práce, MUDr. Josef Šumbera do Fakultní nemocnice, kde později na I. Interní klinice habilitoval, a do téže nemocnice MUDr. Jarmila Siegelová. Navíc ústav postihla velká ztráta předčasnou smrtí Pavla Buriánka v roce 1973. V tomtéž roce byl sice na fyziologii zpět přeložen docent MUDr. J. Staněk, byv z přednostenského místa na fyzice normalizátory odstraněn, avšak zanedlouho též zemřel. MUDr. Vítek se nevrátil ze stipendijního pobytu v Německu a ing. Böhm emigroval do Rakouska. (Pro zajímavost, ve Vídni vystudoval medicínu a navíc konzervatoř, obor dirigování. Tomu se říká všestrannost!) Původní Krutova skupina, zaměřená stále více na nové pole elektrofyziologické, musela přesídlit za svými novými spolupracovníky RNDr. ing. Jiřím Šimurdou a jeho manželkou MUDr. Milenou na jejich pracoviště ve Výzkumném ústavu zdravotnické techniky (kde je dnes Morfologické centrum Univerzitního kampusu). Svůj mezinárodně uznávaný výzkum mohli nadále dělat jen po pracovní době a takřka pokoutně. Jako velká naděje pro ústav se v těchto bouřlivých letech ukázala N. Honzíková. Zařadila se do Peňázovy skupiny a již svou první prací, zabývající se matematickým modelováním vedení vzruchu v srdečním převodním systému, zvítězila v celostátní a poté i v mezinárodní soutěži studentských vědeckých prací. Peňázovi, Fišerovi a Honzíkové a jejich technické asistentce PhMr M. Vodové, byla dána podmíněná milost; mohli dál pracovat, ale místo ocenění, jakého by si zasloužili, se dočkali spíše ústrků. Nicméně, ve spolupráci s ing. J. Honzíkem z VUT se jim pomocí primitivního děrnoštítkového počítače zdařila první spektrální analýza variability krevního tlaku na světě. Tato metoda se v současnosti užívá i klinicky, je součástí programového vybavení každého sofistikovanějšího Holterova monitoru. Stojí za zmínku, že na internetu je na ni nyní přes půl milionu odkazů.
Kukleta s nálepkou neperspektivnosti pro všechny případy atestoval z psychiatrie. Zabýval se vztahem modelových systémů obrany mozku a vzniku neuróz a pustil se úspěšně na neprobádané pole psychosomatických onemocnění. Preferovaným směrem odborné práce ústavu se s příchodem MUDr. L. Nováka postupně stávaly problémy termoregulace. Jeho skupina navázala spolupráci se sovětským programem Interkosmos. Zabývala se vlivem mikroklimatu na tepelnou pohodu v orbitální stanici. V ústavních dílnách byl k tomuto účelu zkonstruován dynamický katatermometr s čidly pro automatická měření a byl skutečně vyslán na oběžnou dráhu. Na jeho konstrukci měl lví podíl ing. J. Barák, nástupce Böhmův.
Personální úbytky ze sedmdesátých let se postupně nahrazovaly mladými absolventy, kteří se zapojovali do Novákovy výzkumné práce. Avšak téměř po celých dvacet let normalizace byl odborný růst nestraníků ústavu značně omezen. Publikace v západních časopisech a cesty do tzv. kapitalistické ciziny musely být schvalovány Komunistickou stranou, což znamenalo, že byly takřka vždy zakázány. Až koncem osmdesátých let byl B. Fišer ustanoven docentem a kandidaturu mohla obhájit N. Honzíková. Pro docenta Peňáze byl velký doktorát, povinný předstupeň k profesuře, nedostupný. Život mu mocní ztrpčili ještě jednou: podmínkou pro návštěvu jeho dcery, která emigrovala, byl odchod do důchodu. Tak se stalo, že tento nesmírně talentovaný, skromný fyziolog byl z chodu ústavu a fakulty vytržen a stal se docentem v pravém slova smyslu soukromým.
Koncem sedmdesátých let se personální stav ústavu postupně konsolidoval. Z nově příchozích zůstaly na ústavu trvale MUDr. Zuzana Nováková a MUDr. Drahoslava Mrázová. Ostatní přírůstky (MUDr. Z. Fialová, MUDr. B. Uličný CSc., MUDr. I. Machačová a několik efemérních výpomocí) nalezly počátkem devadesátých let jiné uplatnění. Tíhu výuky nesli ti z politických důvodů neperspektivní, J. Peňáz, B. Fišer a N. Honzíková. Plné satisfakce se však dočkali až s obnovou demokracie a svobody. V roce 1985 na ústav přišel MUDr. Zdeněk Wilhelm a v roce 1989 MUDr. Marie Nováková. Oba jsou dnes předními členy učitelského sboru ústavu.
Fyziologický ústav neměl od roku 1970 zástupce přednosty. Ze stálých členů nepřicházel z kádrových důvodů nikdo v úvahu. Vedením fakulty byl až v roce 1988 jmenován do této funkce – a tím předurčen jako budoucí šéf – docent MUDr. Pavel Trávník, DrSc., embryolog, člen proslaveného týmu, který u nás jako první vypracoval metodu asistované reprodukce. Navíc byl prorektorem, tedy vysloveně persona grata. Do fyziologie se pustil s velkým odhodláním a zdálo se, že by to mohlo být za dané situace sice neobvyklé, ale docela přijatelné řešení. Běh dějin však zamíchal kartami jinak.

Do nového tisíciletí

Listopadové události roku 1989 se pochopitelně dotkly i Fyziologického ústavu. Brzy skončilo vyčkávání, jak se na něm projeví změny v řízení fakulty. Z rozhodnutí děkana prof. MUDr. L.Klabusaye, DrSc. a čerstvě zvoleného Akademického senátu byl na místo odvolaného L. Nováka jmenován vedoucím ústavu doc. MUDr. Pavel Bravený, Csc. (1931). Do dvou měsíců proběhlo jeho profesorské řízení. Profesor Trávník se vrátil na svůj domovský ústav. Profesor Novák, DrSc. dosáhl důchodového věku a koncem roku byl penzionován. Jan Peňáz se konečně dočkal profesury jako výrazu rehabilitace a s částečným úvazkem se vrátil na ústav. Zakrátko, už podle nového zákona se habilitovali MUDr. B. Fišer, CSc., MUDr. M. Kukleta, CSc. a MUDr. N. Honzíková, CSc. V zákonné době pak úspěšně prošli profesorským řízením. Tím bylo vynucené zpoždění v jejich postupu odčiněno. Tři z mladých, kteří přišli na ústav v Novákově éře, zůstali již s jinými vědeckými programy na ústavu natrvalo: MUDr. Zdeněk Wilhelm, CSc., se zaměřil na fyziologii metabolismu a MUDr. Marie Nováková, PhD., poslední z příchozích, rozvinula výzkum, jenž je jistou odnoží badatelské linie Krutovy, započatý během ročního pobytu v Izraeli. MUDr. Zuzana Nováková, PhD. pracovala v Peňázově (vlastně již Fišerově) skupině. MUDr. Boris Uličný obhájil kandidátskou práci, ale potom odešel do zdravotnického byznysu.
Laboratoř elektrofyziologie srdce se i s manželi Šimurdovými hned v roce 1990 na Fyziologický ústav vrátila. Pokračuje se tu ve studiu membránových proudů a jejich matematického modelování již s novými spolupracovníky MUDr. Markétou Bébarovou, PhD., Doc.ing. M. Páskem, Phd. a P. Matejovičem. S grantovými podporami se vytvořily i další výzkumné skupiny. MUDr. Marie Nováková navázala na téma své doktorské disertace a rozvinula za pomoci MUDr. K. Fialové, PhD, a B. Vyoralové plodnou spolupráci s Ústavem biomedicínského inženýrství VUT a Fyziologického ústavu Slovenské akademie věd.
Fišerova skupina, doplněná MUDr. Evou Závodnou, PhD. a MUDr. Muhamedem Al-Kubatim, CSc. (původem z Jemenu) pokračuje v letité spolupráci s prof. MUDr. B. Semrádem,CSc. a Prof. MUDr. H. Hrstkovou CSc. na klinicko-fyziologických aplikacích svého základního výzkumu. Z této skupiny obhájili v poslední době své doktorské práce chirurg MUDr. M. Jíra PhD. a kardiolog MUDr. P. Lokaj PhD. Oba se na výzkumu skupiny i na výuce mediků nadále podílejí.
Již po nějakou dobu se pociťovala nutnost modernizovat výuku neurofyziologie tak, aby se vyučovala v kontextu s neuroanatomií. Vedení fakulty tuto myšlenku podpořilo a schválilo vytvoření samostatného předmětu Neurovědy. Vedoucím učitelem tohoto oboru byl v roce 1995 ustanoven doc. MUDr. M. Kukleta, CSc z Fyziologického ústavu. Struktura a funkce nervové soustavy se od té doby vyučuje integrovaně a také se zkouší jako jeden předmět. Skupinu postupně doplnili z fyziologů MUDr. R. Roman, PhD. a MUDr. A. Damborská. Zaměřují se na behaviorální fyziologii a medicinu a intracerebrální elektrofyziologii, ve spolupráci s I. Neurologickou klinikou.
Náhlá resuscitace svobody před dvaceti lety znamenala více odpovědnosti a nové způsoby práce. Přibyla výuka zahraničních studentů v angličtině a řada bakalářských směrů, v nichž fyziologii dostal na starost doc. MUDr. Z. Wilhelm, CSc. Osamostatnila se výuka studentů stomatologie. V prakticích byly pokusy na zvířecích modelech nahrazeny měřením na lidech a počítači. Přístrojová technika se stala najednou dostupnou a nemusela se celá vyrábět v ústavní dílně. Vyžadovalo to velké úsilí v získávání grantových prostředků. Znamenalo to také úplné přepracování návodů pro praktická cvičení. Tohoto úkolu se úspěšně ujal asistent MUDr. Robert Roman, PhD.
Přednostou ústavu byl P. Bravený do konce roku 1995. V té době byl proděkanem, děkanem, předsedou Akademického senátu Lékařské fakulty a od roku 1992 po dvě funkční období prorektorem Masarykovy univerzity pro vědu. Když na místo vedoucího ústavu resignoval, měl již plnohodnotného nástupce v nevšední osobnosti profesora MUDr. Bohumila Fišera, CSc. (nar. 1943). Také jemu osud přihrál další role, z nichž nejprestižnější byl úřad ministra zdravotnictví České republiky (2000 – 2002). Po tu dobu jej na fyziologii zastupoval prof. MUDr. M. Kukleta, CSc. Rovněž profesorka Honzíková zastávala akademické funkce, byla členkou Akademického senátu a šest roků proděkankou pro zahraniční styky. MUDr. Marie Nováková se v roce 2005 habilitovala a o tři roky později prošla úspěšně profesorským řízením. Na fakultě i univerzitě získala velkou autoritu jako dlouholetá, agilní členka Akademických senátů. Vedle Marie Novákové se habilitovali rovněž oba manželé Šimurdovi a Zdeněk Wilhelm.
Tím jsme dospěli až do současnosti. V roce 2008 profesor Fišer se místa vedoucího ústavu vzdal a v konkursu na jeho nástupce podle očekávání zvítězila prof. MUDr. Nataša Honzíková, CSc. (nar. 1948). Její zástupkyní je profesorka MUDr. Marie Nováková, PhD. Obě dámy jsou osobnosti dobře známé i v celostátní odborné společnosti a na mezinárodní odborné scéně.

Přehled historie jednoho ústavu čtenáři připomíná příběhy lidí, jejich práci, úspěchy, výjimečnosti, ale také klopýtání a křivdy osudu. Je to věrný obraz dvacátého století, jehož obraz postupně mizí v zapomnění. Historii našeho ústavu nelze zakončit než optimisticky. Čas nic neubral na stěžejním významu fyziologie v rámci lékařských věd. Členové ústavu to vnímají jako odpovědnost a závazek. Po všech těch peripetiích se konečně přestěhovali do moderního kampusu v Bohunicích. Laboratoře, zejména výukové prostory, jsou krásné a dobře vybavené. Jistě se tu všichni brzy zabydlí, na luxus si zvyknou a hlavně vytvoří tu zatím některými postrádaný genius loci. Ten přece závisí už jen na lidech a na čase. Není od věci připomenout, že to co zde máme, je mnoha generacemi vyvzdorovaný a vybudovaný úvěr do budoucna. Pořád totiž platí, že chceme-li vidět, kam máme směřovat, musíme vědět, odkud přicházíme. A to by mohlo být alespoň na závěr motto našeho příběhu.

P. Bravený, prosinec 2010

Nedlouho po dokončení rukopisu této historie Fyziologický ústav utrpěl velkou ztrátu. Jeho bývalý přednosta, profesor Dr. Bohumil Fišer, podlehl po několikaměsíčním marném boji netušenému nádorovému onemocnění. I po odchodu do důchodu na ústavu pracoval, zejména jako laskavý rádce, až do posledních dní. Jeho téměř půlstoleté, nepřerušené působení na fakultě zůstane trvalou hodnotou a pýchou Fyziologického ústavu. PB

Literatura:
Dějiny University Karlovy 1348 – 1990, I – IV. Karolinum 1995.
Dějiny univerzity v Brně. Universita J.E. Purkyně, Brno 1969.
Schott H.: Kronika medicíny. Fortuna print 1994.
Glaser H.: Objevitelé člověka. Orbis Praha 1959.
Kruta V.: Přehled historie fyziologie. V: Učebnice fysiologie pro studující lékařství, ed.
F. Karásek. SZN Praha 1960 (2.vyd).
Bravený P., Franc Z.: Edward Babák. Masarykova univerzita 1997.
Bravený P., Franc Z.: Vladislav Kruta. Masarykova univerzita 2000.
Seznamy přednášek na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity 1919 – 2010.

 

Bibliografie

1957 - 2010

Jako dodatek k Historii Fyziologického ústavu Masarykovy univerzity přikládáme výběr nejvýznamnějších publikací, jež z ústavu vyšly od poloviny padesátých let. Jsou to práce, které dosáhly pozornosti a úspěchu mezinárodního a které jejich autoři považují za representativní. Neuvádíme práce v češtině, přehledy, příspěvky ve sbornících a publikace ze zahraničních pobytů.

Publikované práce:

Peňáz J. (1957): Oscillations non-respiratoires de la fréquence cardiaque ches l´homme. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 65, 306-314.

Buriánek P., Peňáz J. (1957): Relations des oscillations non-respirtoires du rythme cardiaque avec les ondes de la pression du sang chez le lapin. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 65, 315-323.

Bravený P., Kruta V. (1958): Dissociation de deux facteurs, restitution et potentiation dans l´action del´intervalle sur l´amplitude de la contaction du myocarde. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 66, 633-652.

Kruta V., Bravený P. (1960): Potentiation of contractility in the heart muscle of the rat and some other mammals. Nature 187, 327-328.

Kruta V., Bravený P. (1961): Restitution de la contractilité du myocarde entre les contractions et les phénoménes de potentiation. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 66, 633-652. 69, 645-667.

Peňáz J. (1962): Frequency- modulated stimulation; a new methodical approach to dynamics of physiological autonomic regulations. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 70, 718-730.

Peňáz J., Buriánek P. (1963): Dynamic performance of vasomotor responses of the resistance vessels of the carotid vascular bed in rabbit. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 71, 499-517.

Peňáz J., Buriánek P. (1963): Zeitverlauf und Dynamik der durch Atmung ausgelösten Kreislaufänderungen beim Menschen. Pflügers Arch. ges. Physiol. 276, 618-635.

Kruta V., Bravený P. (1963): Rate of restitution and self-regulation of contractility in mammalian heart muscle. Nature 197, 905-906.

Peňáz J. (1963): Frequenzgang der vasomotorischen Reaktionen der kapacitiven Gefäse des Kaninchenohres. Pflügers Arch. Ges. Physiol. 276,636-651.

Bravený P. (1964): The relation of alternating contractility of the heart to the inotropic effects of rhythm. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 72, 553-566.

Bravený P., Šumbera J., Kruta V. (1966): After-contractions and restitution of contractility in the isolated guinea pig auricles. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 74, 169-178.

Šumbera J., Bravený P., Kruta V. (1966): Influence of a rapid change of temperature on the mechanical response of mammalian myocardium. Arch. Internat. Physiol. Bioch. 74,627-641).

Bravený P., Šumbera J. (1970): Electromechanical correlations in the mammalian heart muscle. Pflügers Arch. Europ. J. Physiol. 319,36-48.

Šimurda J., Šimurdová M., Bravený P., Šumbera J. (1976): Slow inward current and action potentials of papillary muscles under non-steady state conditions. Pflügers Arch. Europ. J. Physiol. 362, 209-218.

Peňáz J., Honzíková N., Fišer B. (1978): Spectral analysis of resting variability of some circulatory parameters in man. Physiol. Bohemoslov. 27, 349-357.

Šimurda J., Šimurdová M., Bravený P., Šumbera J.(1981): Activity-dependent changes of slow inward current in ventriclar heart muscle. Pflügers Arch. Europ. J. Physiol. 391, 277-283.

Rossberg F., Peňáz J. (1988): Initial cardiovascular response on change of posture from sqatting to standing. Europ. J. Appl. Physiol.57, 93-97.

Honzíková N., Peňáz J., Fišer B. (1988): Power spectra of blood pressure and heart rate fluctuations during mental load. J. Interdiscipl. Cycle Res. 19, 75-79.

Šimurda J., Šimurdová M., Christé G.(1989): Use-dependent effects of 4-aminopyridine on transient outward current in dog ventricular muscle and its relation to Na+-Ca2+ exchange. Pflügers Arch. Europ. J. Physiol. 415, 244-246.

Honzíková N., Peňáz J., Fišer B. (1990): Individual features of circulatory power spectra in man. Europ. J. Appl. Physiol. 59, 430-434.

Honzíková, N., Fišer, B., Honzík, J. (1992): Noninvasive determination of baroreflex sensitivity in man by means of spectral analysis. Physiol. Res. 41, 31-37.

Šimurda J., Šimurdová M., Bravený P., Šumbera J. (1992): A contraction-related component of slow inward current in dog ventricular muscle and its relation to Na+-Ca2+ exchange. J. Physiol. London, 4556, 49-70.

Peňáz J.(1995): Dynamic vascular compliance and its use in noninvasive measurement of blood pressure. Homeostasis 36, 83-88.

Rossberg F., Peňáz J. (1995): Cardiovascular dynamics before, during and after change of posture: transient and statiobary responses. Homeostasis 36, 250-255.

Honzíková N., Fišer B., Peňáz J., Honzík J. (1995): The relationship between spontaneous fluctuations in diastolic pressure and in the rate of blood pressure decrease during diastole. Homeostasis 36, 160-164.

Honzíková N., Peňáz J., Fišer B., Honzík J. (1995): The relationship between spontaneous fluctuations in circulation and depth and rate of respiration. Homeostasis 36, 165-169.

Weise F., Fišer B., Honzíková N. (1995): Cardiac baroreflex function during static muscular contraction assessed by finger arterial pressure and pulse interval spectral analysis. Homeostasis 36, 170-176.

Honzíková, N., Rybková, I., Honzík, J.M. (1996): Baroreflex sensitivity, heart rate and blood pressure during mental load and emotional activation. Homeostasis in Health and Disease 37, 72-76.

Šimurda J., Šimurdová M., Bravený P., Christé G.(1996): Control of cardiac performance by Ca-turnover. Mol. Cell Biochem. 160/161, 5-12.

Kukleta, M., Buser, P., Rektor, I., et al. (1996): Readiness potentials related to self-initiated movement and to movement preceded by time estimation: A comparison. Physiol. Res. 45, 235-239.

Peňáz J., Honzíková N, Jurák P. (1997): Vibration plethysmography: a method for studying the visco-elastic properties of finger arteries. Med. Biol. Eng. Comput. 35, 633-637.

Al-Kubati, M.A.A., Fišer, B., Siegelová, J. (1997): Baroreflex sensitivity during psychological stress. Physiol. Res. 46, 27-33.

Honzíková, N., Semrád, B., Fišer, B., Lábrová, R. (2000): Baroreflex sensitivity determined by spectral method and heart rate variability, and two-years mortality in patients after myocardial infarction. Physiol. Res. 49, 643-650.

Honzikova N., Fiser B., Semrad B. (2000): Critical value of baroreflex sensitivity determined by spectral analysis in risk stratification after myocardial infarction. PACE 23, 1965-1967.

Šimurda J., Šimurdová M., Pásek M., Bravený P. (2001): Quantitative analysis of cardiac electrical restitution. Eur. Biophys. J. 30, 500-514.

Persson P.B., DiRienzo M., Castiglioni P., Cerruti C., Pagani M., Honzikova N., Akselrod S., Parati G. (2001): Time versus frequency domain techniques for assessing baroreflex sensitivity. J. Hypertens. 19, 1699-1705.

Brazdil, M., Roman, R., Falkenstein, M., et al.(2002): Error processing - evidence from intracerebral ERP recordings. Exp. Brain Res. 146, 460-466.

Brazdil, M., Roman, R., Daniel., et al. (2003): Intracerebral somatosensory event-related potentials: effect of response type (button pressing versus mental counting) on P3-like potentials within the human brain. Clin. Neurophysiol. 114, 1489-1496.

Honzíková, N., Krtička, A., Nováková, Z, Závodná, E. (2003): A dampening effect of pulse interval variability on blood pressure variations with respect to primary variability in blood pressure during exercise. Physiol. Res. 52, 299-309.

Pásek M., Christé G., Šimurda J. (2003): A quantitative model of the cardiac ventricular cell incorporating the transverse-axial tubular systém. Gen. Physiol. Biophys., 22, 355-368.

Wilhelm, Z, Sedláčkova, M. Kleinova, J. (2004): Morphology of erythrocytes of patients with ovarian cancer.Wien. Klin. Wochenschr. 116, 676-678.

Wilhelm, Z., Pechova, A., Vodicka, R. (2005): Magnesium concentrations in serum and erythrocytes of ruminants, perissodactyla and primates in the Prague ZOO. Acta Vet. Brno 74, 467-473.

Wilhelm, Z,Pechova, A, Scheer, P., et al. (2005): Serum and tissue concentrations of magnesium, calcium, potassium and sodium in rats. Acta Vet. Brno 74, 183-190.

Lábrová, R., Honzíková, N., Maděrová, E., Vysočanová, P., Nováková, Z., Závodná, E., Fišer, B., Semrád, B. (2005): Age-dependent relationship between the carotid intima-media thickness, baroreflex sensitivity, and the inter-beat interval in normotensive and hypertensive subjects. Physiol. Res. 54, 593-600.

Bébarová M., Matejovič P., Pásek M., Šimurdová M., Šimurda J. (2005): Effect of ajmaline on action potential and ionic currents in rat ventricular myocytes. Gen. Physiol. Biophys. 24, 311-325.

Roman, R., Brazdil, M., Jurak, P., et al. (2005): Intracerebral P3-like waveforms and the length of the stimulus-response interval in a visual oddball paradigm. Clin. Neurophysiol.116, 160-171.

Brazdil, M., Roman, R., Daniel, P., et al. (2005): Intracerebral error-related negativity in a simple Go/NoGo task. Journal of Psychophysiology 19, 244-255.

Honzikova, N., Labrova, R., Fiser, B., Maderova, E., Novakova, Z., Zavodna, E., Semrad, B. (2006): Influence of age, body mass index, and blood pressure on the carotid intima-media thickness in normotensive and hypertensive patients. Biomed. Tech. 51, 159-162.

Honzíková, N., Nováková, Z., Závodná, E., Paděrová, J., Lokaj, P., Fišer, B., Balcárková, P., Hrstková, H. (2006): Baroreflex sensitivity in children, adolescents, and young adults with essential and white-coat hypertension. Klin. Pediatr. 218, 237-242.

Jíra, M., Závodná, E., Honzíková, N., Nováková, Z., Fišer, B. (2006): Baroreflex sensitivity as an individual characteristic feature. Physiol. Res. 55, 349-351.

Zavodna, E., Honzikova, N., Hrstkova, H., Novakova, Z., Moudr, J., Jira, M., Fiser, B. (2006): Can we detect the development of baroreflex sensitivity in humans between 11 and 20 years of age? Can. J. Physiol. Pharmacol. 84, 1275-1283.

Bébarová M., Matejovič P., Pásek M., Nováková M. (2006): Effect of haloperidol on transient outward potassium current in rat ventricular myocytes. Eur. J. Pharm. 550, 15-23.

Pásek M., Šimurda J., Christé G. (2006): The functional role of cardiac T-tubules in a model of rat ventricular myocytes. Phil. Trans. R. Soc. A, 364, 1187-1206.

Al-Kubati, M., Al-Kubati, A. S., Al'Absi, M., et al. (2006): The short-term effect of water-pipe smoking on the baroreflex control of heart rate in normotensives. Autonomic Neurosci- Basic 126, 146-149.

Novakova Z., Balcarkova P., Honzikova N., Fiser B., Zavodna E., Hrstkova H., Krontoradova K., Stastna J. (2007): Arterial blood pressure and baroreflex sensitivity 1-18 years after completing anthracycline therapy. Neoplasma 54, 162-167.

Nováková M., Bruderová V., Sulová Z., Kopáček J., Lacinová L.,Kvietňaský R., Vašků A., Kaplan P., Križanová O., Jurovičová D. (2007): Modulation of expression of the sigma receptors in the heart of rat and mouse in normal and pathological conditions. Gen. Physiol. Biophys. 26, 110-117.

Bob, P., Chladek, J., Susta, M., et al. (2007): Neural chaos and schizophrenia. General Physiol. and Biophys. 26, 298-305.

Bob, P., Kukleta, M., Jagla, F. (2007): Traumatic stress, anxiety and epilepsy. Studia Psychologica 49, 127-133.

Krontorádová, K., Honzíková, N., Fišer, B., Nováková, Z., Závodná, E., Hrstková, H., Honzík, P. (2008): Overweight and decreased baroreflex sensitivity as independent risk factors for hypertension in children, adolescents, and young adults. Physiol. Res. 57, 385-391.

Pásek M., Šimurda J., Orchard C.H., Christé G.(2008): A model of the guinea pig ventricular myocyte incorporating a transverse-axial tubular system. Prog. Biophys. Mol. Biol. 96, 258-280.

Lazarova, Z., Tonhajzerova, I., Trunkvalterova, Z., Brozmanova, A., Honzíková, N., Javorka, K., Baumert, M., Javorka, M. (2009): Baroreflex sensitivity is reduced in obese normotensive children and adolescents. Can. J. Physiol. Pharmacol. 87, 565-571.

Bébarová M., Matejovič P., Pásek M., Jansová D., Šimurdová M., Nováková M., Šimurda J. (2009): Effect of antipsychotic drug perphenazine on fast sodium current and outward potassium current in rat venticular myocytes. Naunyn-Schmied. Arch. Pharmacol. 380, 125-133.

Honzíková, N., Fišer, B. (2009): Baroreflex sensitivity and essential hypertension in adolescents. Physiol. Res. 58, 605-612.

Fialová K., Krizanová O., Jarkovský J., Nováková M. (2009): Apparent desensitization of the effects of sigma receptor ligand haloperidol in isolated rat and guinea pig hearts after chronic treatment. Canad. J. Physiol. Pharmacol. 87, 1019-1027.

Brazdil, M., Roman, R., Urbanek, T., et al. (2009): Neural correlates of affective picture processing - A depth ERP study. Neuroimage 47, 376-383.

Brazdil, M., Babiloni, C., Roman, R., et al. (2009): Directional Functional Coupling of Cerebral Rhythms Between Anterior Cingulate and Dorsolateral Prefrontal Areas During Rare Stimuli: A Directed Transfer Function Analysis of Human Depth EEG Signal. Hum. Brain Mapp. 30, 138-146.

Kukleta, M., Brazdil, M., Roman, R., et al. (2009): Cognitive Network Interactions and Beta 2 Coherence in Processing Non-Target Stimuli in Visual Oddball Task. Physiol. Res. 58, 139-148.

Kukleta, M., Bob, P., Brazdil, M., et al. (2009): Beta 2-Band Synchronization during a Visual Oddball Task. Physiol. Res., 725-732.

Jíra, M., Závodná, E., Honzíková, N., Nováková, Z., Vaškǔ, A., Izakovičová Hollá, L., Fišer, B. (2010): Association of A1166C polymorphism in AT1 receptor gene with baroreflex sensitivity. Physiol. Res. 59, 517-528.

Bothová, P., Honzíková, N., Fišer, B., Závodná, E., Nováková, Z., Kalina, D., Honzíková, K., Lábrová, R. (2010): Comparison of baroreflex sensitivity determined by cross-spectral analysis at respiratory and 0.1 Hz frequencies in man. Physiol. Res. 59, 103-111.

Honzík, P., Krivan, L., Lokaj, P., Lábrová, R., Nováková, Z., Fišer, B., Honzíková, N. (2010): Logit and fuzzy models in data analysis: Estimation of risk in cardiac patients. Physiol. Res. 59, 89-96.

Jíra, M., Závodná, E., Nováková, Z., Fišer, B., Honzíková, N. (2010): Reproducibility of blood pressure and inter-beat interval variability in man. Physiol. Res. 59, 113-121.

Nováková Z., Šťastná J., Honzíková K., Hrstková H., Honzíková N., Závodná E., Fišer B., Honzík P. (2010): Anthracycline therapy and 24-hour blood pressure profile in long-term survivors of childhood cancer. Physiol Res. 59, 97-102.

Kukleta, M., Bob, P., Brazdil, M., et al. (2010): The level of frontal-temporal beta-2 band EEG synchronization distinguishes anterior cingulate cortex from other frontal regions. Consciousness and Cognition 19, 879-886.

Svetlak, M., Bob, P., Cernik, M., et al. (2010): Electrodermal complexity during the Stroop Colour Word Test. Autonomic Neurosci-Basic 152, 101-107.

Kukleta, M., Turak, B., Louvel, J. (2010): Very Early EEG Responses to a Meaningful Auditory Stimulus in the Frontal Lobes: an Intracerebral Study in Humans. Physiol. Res. 59, 1019-1027.

 

Původní vědecké monografie:

Bravený P., Šumbera J.: Stažlivost myokardu a její stupňování na buněčné úrovni. Avicenum, Babákova sbírka 1974, 150 s.

Honzíková N.: Spectral analysis of circulatory rhythms. Masaryk University Brno 1992, 125 s.

 

Pro správnou funkci tohoto webu a jeho další zlepšování používáme soubory cookies - více informací. SKRÝT