Studium změn v plexus choroideus po intraperitoneální aplikaci paclitaxelu
| Title in English | Study of changes in the choroid plexus after intraperitoneal administration of paclitaxel |
|---|---|
| Authors | |
| Year of publication | 2016 |
| Type | Conference abstract |
| MU Faculty or unit | |
| Citation | |
| Description | Úvod: Paclitaxel je cytostatikum z třídy taxanů používané při léčbě solidních tumorů. Jedním z jeho vedlejších účinků je rozvoj periferní neuropatie. Současně dochází k buněčným a molekulárním změnám ve vyšších etážích centrální nervové soustavy. Jednou z cest šíření zánětové reakce může být hemato likvorová bariéra v plexus choroideus (CP) mozkových komor. Předpokládáme, že paclitaxel může působit přímo na buňky CP nebo nepřímo uvolněním signálních molekul. Cílem naší práce bylo studium buněčných a molekulárních změn v CP po intraperitoneální aplikaci paclitaxelu. Metody: Experimenty byly provedeny na 15 potkanech linie Wistar (samci, 250–300 g). Intaktní zvířata bez podání jakékoliv látky (naivní; n = 5) a skupina zvířat po podání vehikula (n = 5) tvořila referenční soubor. Experimentální skupině zvířat (n = 5) byl ve čtyřech dávkách intraperitoneálně aplikován paclitaxel v kumulativní dávce 8 mg/kg. Kontrolním zvířatům bylo ve čtyřech dávkách podáno vehikulum tvořené alkoholem a kremoforem. Zvířata experimentální a kontrolní skupiny byla usmrcena 7 dnů po poslední dávce inhalací CO2, perfundována přes aortu fyziologickým roztokem s heparinem a následně Zamboniho fixačním roztokem. Odebrané mozky zvířat byly ponechány tři dny v Zamboniho fixačním roztoku. Po oplachování v 10% sacharóze ve fosfátovém pufru byly zhotoveny kryostatové koronální řezy o tloušťce 20 µm v úrovni třetí a laterální komory. Na řezech mozkem byly imunohistochemicky detekovány aktivované (ED1) a rezidentní (ED2) makrofágy a dendritické buňky (OX-42). Proliferační aktivita buněk CP byla sledována imunohistochemicky protilátkou proti antigenu Ki67. Toll-like receptor 9 (TLR-9) byl detekován nepřímou imunohistochemickou reakcí. Imunohistochemické reakce byly vyhodnoceny ve fluorescenčním mikroskopu a počet ED1+, ED2+, OX42+, Ki67+ buněk a intenzita TLR-9 imunofluorescence byly kvantifikovány analýzou obrazu a statisticky zpracovány. Výsledky: Po intraperitoneální aplikaci paclitaxelu nebo vehikula došlo v CP ke statisticky signifikantnímu zvýšení počtu aktivovaných (ED1+) a rezidentních (ED2+) makrofágů ve srovnání s intaktními potkany. Statisticky významný nárůst počtu ED1+ i ED2+ makrofágů byl zjištěn v CP zvířat po aplikaci paclitaxelu ve srovnání s aplikací vehikula. Při srovnání kontrolních skupin a experimentálních zvířat nedošlo k významné změně v počtu OX-42+ buněk v CP. Imunohistochemickou detekcí byla přítomnost TLR-9 prokázána na povrchu kuboidních buněk CP. Ve srovnání s intaktními zvířaty bylo v CP zvířat po podání paclitaxelu nebo jen vehikula prokázáno statisticky významné zvýšení TLR-9 imunofluorescence. Aplikace paclitaxelu však vyvolala statisticky významné zvýšení TLR-9 imunofluorescence ve srovnání se zvířaty, kterým bylo podáno pouze vehikulum. Ve srovnání s intaktními zvířaty i zvířaty po podání vehikula byla po aplikaci paclitaxelu prokázána zvýšená proliferace buněk. Všechny takto fenotypizované buňky byly pozorovány v CP převážně v epiplexální pozici. Závěr: Intraperitoneální aplikace paclitaxelu vyvolala zvýšení počtu rezidentních i aktivovaných makrofágů v CP potkanů. Tyto buněčné změny mohou souviset se zvýšenou expresí TLR-9 v CP jednotlivých skupin po podání paclitaxelu. Je známo, že TLR-9 je specifickým receptorem pro molekuly, které se uvolňují z poškozené tkáně včetně poškozených axonů. Po aplikaci paclitaxelu dochází k uvolnění ligandů TLR-9 z poškozených axonů periferních nervů. Předpokládáme, že se tyto molekuly dostávají do krve a touto cestou přes TLR-9 mohou ovlivnit buněčné složení CP a prostupnost hemato-likvorové bariéry. |
| Related projects: |