Poprvé v historii se na Doporučených postupech Evropské resuscitační rady podílela zástupkyně LF MU

Můžeme Vás poprosit o krátké představení?
Pracuji jako zástupce primáře na Následné intenzivní péči pro děti v Nemocnici Hořovice a také jako odborná asistentka na Klinice dětské anesteziologie a resuscitace LF MU a FN Brno. Jsem pediatr a věnuji se převážně intenzivní péči o děti. Působím již několik let ve výboru České resuscitační společnosti rady a také ve Výboru pro vědu a vzdělávání Evropské resuscitační rady. Vedu kurzy základní i rozšířené resuscitace České a Evropské resuscitační rady a instruktorské kurzy v České republice i v zahraničí.

Jako jedna ze 2 spoluautorů z ČR jste se podílela na guidelines ERC pro resuscitaci. Navíc jste první v historii LF MU, kdo na tomto významném dokumentu pracoval. Můžete nám popsat, o co se jedná? V čem je tento dokument důležitý?
Z České republiky je ještě spoluautorem části o srdeční zástavě za specifických okolností MUDr. Anatolij Truhlář, Ph.D., FERC, předseda České resuscitační rady. Guidelines, neboli doporučené postupy, jsou dokument, který vydává Evropská resuscitační rada (ERC) jednou za 5 let a jde o doporučení, jak postupovat v případech srdeční zástavy a jiných kritických stavů, které mohou do srdeční zástavy ústit. Tento dokument vychází z dostupných studií, meta-analýz, doporučených postupů dalších společností a dalších důkazů, které kriticky popisuje a hodnotí (pomocí standardizovaných nástrojů a postupů – GRADE, AMSTAR2, AGREE2). Analyzuje také oblasti, kde nám důkazy pro určité postupy chybí (tzv. evidence gaps). Nejde ovšem jen o výpis evidence, stejně tak se zabývá i tím, aby doporučení bylo možné použít při vzdělávání a implementovat je do stávající praxe. Výsledkem je rozsáhlý několikasetstránkový dokument s řadou příloh. Celý dokument by si asi nenašel velké množství čtenářů, je proto rozdělen do několika částí, z nichž pro většinu kliniků je asi nejdůležitější část Concise guidelines for clinical practice (tedy jakási stručná doporučení pro klinickou praxi). Ta v podstatě určují postup, o kterém se domníváme, že s největší pravděpodobností povede k úspěchu v určité situaci u dané skupiny pacientů (u dospělých, dětí, novorozenců po porodu, na operačním sále apod.). Postup v souladu s těmito doporučeními lze tedy považovat za „lege artis“. Zdravotník se samozřejmě může rozhodnout v konkrétním případě u konkrétního pacienta postupovat jinak, než uvádí doporučené postupy, v takovém případě by měl ovšem velmi pečlivě zdokumentovat, jak a hlavně proč se od těchto postupů odchýlil, jelikož doporučené postupy lze vnímat i jako standard péče z právního hlediska v evropském prostoru.

Jak se vám podařilo napojit na tým, který guidelines připravoval?
Již několik let předtím jsem se věnovala oblasti vzdělávání. Společně s dalšími členy výboru České resuscitační rady, ale i dalšími spolupracovníky, jsme v České republice začali vyučovat kurzy základní i rozšířené resuscitace Evropské resuscitační rady, které jsou akreditovány v mnoha zemích Evropské Unie a Velké Británie, ale i v některých mimoevropských zemích. Pomáhala jsem s rozjezdem kurzů European Paediatric Advanced Life Support například v Rumunsku, Švédsku, Finsku a na Ukrajině. V zemích, kde mají tyto kurzy delší tradici, jsou běžně povinnou součástí předatestační přípravy lékařů a vzdělávání dalších nelékařských zdravotnických pracovníků. Když Evropská resuscitační rada vypisovala výběrové řízení do Science and Education Committee pro oblast Paediatric Life Support, podala jsem na podnět předsedy ČRR přihlášku a byla jsem do výboru vybrána v roce 2017. Kolektiv autorů guidelines se etabloval z tohoto výboru, ačkoliv ne všichni členové výboru jsou zároveň autory. Práce na guidelines logicky navazuje na další aktivity, kterými se jednotlivé výbory dlouhodobě zabývají. Kromě guidelines pro resuscitaci dětí jsem byla za dětskou skupinu vybrána ještě do týmu, který vytvářel část zabývající se etikou a rozhodováním na konci života, což je taktéž oblast, která je mi blízká.

Jak hodnotíte kvalitu vzdělávání v této oblasti v ČR?
Vzdělávání v oblasti resuscitace se jistě posouvá dopředu, ale současný stav není ani zdaleka ideální. Především existují velké rozdíly mezi jednotlivými zařízeními, co se týká intenzity i kvality provedení různých resuscitačních kurzů, velké jsou rozdíly v kvalitě lektorů a instruktorů. Totéž platí o různých školeních resuscitace a první pomoci pro veřejnost. V mnoha zdravotnických zařízeních je stále standardem výuky resuscitace dvouhodinové školení KPR jednou za rok, které je koncipováno jako frontální přednáška bez praktického nácviku, případně v dnešní době pouze online. Přitom je řada studií, které ukazují na výrazný a hlavně rychlý pokles praktických dovedností, nejsou-li pravidelně trénovány. Jen málokdy zahrnují tato školení i tzv. netechnické dovednosti a týmovou práci, přitom tyto faktory mají přímý vliv na výsledek léčby mnoha kritických stavů i srdečních zástav. Z tohoto hlediska jsou asi o něco dále ve vzdělávání zdravotnické záchranné služby a také vybrané fakultní a velké nemocnice, i když i zde existují regionální rozdíly. V poslední době považuji za úspěch, že se podařilo do legislativy ČR prosadit, aby byli členové nemocničních resuscitačních týmů školeni v certifikovaných kurzech s mezinárodní platností (ALS, EPALS). Věřím, že situace se bude nadále vyvíjet k lepšímu v oblasti pregraduální i postgraduální výuky a také celoživotního vzdělávání zdravotníků.

Naše fakulta se pyšní novým simulačním centrem. Budou využitelné guidelines pro výuku v tomto centru?
Bez pochyby ano. Na jejich základě vznikají také vzdělávací kurzy Evropské resuscitační rady, ale jistě budou postupy aplikovány i do dalšího vzdělávání zdravotníků i laiků. Simulace s různou mírou věrnosti jsou koneckonců budoucností vzdělávání v medicíně. Navíc část týmu SIMU je tvořena také vynikajícími lektory resuscitačních kurzů ERC, takže propojení těchto aktivit je a bude dostatečně zajištěno.