Rozhovor: Dobře na těle, dobře na duši

Co si představit pod pojmem body appreciation?
Do češtiny se překládá obtížně, já bych však řekla, že jde o pozitivní či vlídný vztah ke svému tělu. Je součástí výzkumného proudu, kterému se říká body positivity, ovšem tento termín už v poslední době začíná být zprofanován a mnohdy ne úplně optimálně prezentován. Ono je dobré pečovat o svou tělesnou kondici a o svůj vzhled, ale když se to z nějakých důvodů nedaří, tak je dobré přijmout sebe sama, jací jsme. Některé trendy jdou však v tomto směru v poslední době do extrémů…

Na co například respondenti v rámci dotazníku odpovídají?
Hodnotí, jak moc respektují svoje tělo, nakolik z něho mají dobrý pocit, jestli jsou vnímaví vůči jeho potřebám a podobně.

Čili nejde ani tak o to, jestli je člověk spokojený s tím, jak vypadá, ale o to, jak se dokáže vnímat?
Jak dokáže být vnímavý, citlivý, laskavý, ohleduplný, respektující. Nelze to tedy zkratkovitě omezit na atraktivitu a na to, jak se sám sobě líbím.

Proč je tak zásadní podobné věci zjišťovat?
Už dříve bylo opakovaně zjištěno, že lidé, kteří mají vlídnější postoj ke svému tělu, vykazují míru vyšší životní spokojenosti a psychické odolnosti. Účelem aktuální studie bylo hlavně zjistit, zda daný dotazník měří stejný koncept napříč kulturami a napříč regiony. A je zajímavé, že se ukázalo, že přes všechny kulturní a sociální rozdílnosti lze tuto metodiku použít univerzálně.

Do jaké míry lze vztahy mezi vnímáním vlastního těla a životní spokojeností rozklíčovat? Co je příčina a co důsledek? Napadá mě, že čím jsem spokojenější se svým tělem, tím jsem spokojenější v životě a čím jsem spokojenější v životě, tím laskavější budu ke svému tělu…
Taková představa se blíží komplexnímu psychosomatickému pohledu na tělesnou a duševní pohodu. Ono to sice není přímo téma probírané studie, ale jiné výzkumy už se mu dřív věnovaly. Jen bych varovala před zkratkovitým chápáním, že například lidé žijící s handicapem nebo s nějakou nemocí nemohou být spokojení. Tak to není. Štěstí není binární jednotka – jsem, anebo nejsem šťastný –, ale má mnoho zdrojů. Jeden z převládajících pohledů na to, co je duševní pohoda, zachycuje pět hlavních pilířů a nejde jen o dobrou náladu, ale vstupuje do toho i kvalita vztahů, jestli dělám, co mě baví a naplňuje, jestli se mi daří plnit si své potřeby a cíle… Čili zdrojů duševní pohody je víc a to, jak se cítíme ve svém těle, jak ho akceptujeme i se svými nedokonalostmi, je jeden z těchto proudů. Ač se ukazuje, že poměrně významný.

Z období covidových lockdownů můžu potvrdit, že nemožnost a nedostatek navyknutého pohybu, který v důsledku vedl ke zhoršení mé fyzické kondice, mě hodně deptal…
Duševní pohoda má i významnou emocionální složku a je potvrzené, že sport a fyzická aktivita napomáhají produkci endorfinů, které tuto emocionální pohodu zvyšují. Těch vzájemných souvislostí je spousta, takže nelze ukázat jen na jeden činitel. To, co jsme však teď potvrdili napříč kontinenty a kulturami, je, že postoj k tělu je založen na podobných zkušenostech, bez ohledu na původ. Mimochodem, ta studie byla prováděna právě během pandemie a autoři to zmiňují jako jeden z jejích největších limitů. Protože i pozitivní zdravotní návyky mohlo výrazně ovlivnit, že člověk nemohl chodit do fit centra nebo sportovat a mohl vnímat, že to negativně ovlivňuje jeho fyzickou kondici a byl pak se sebou méně spokojený.

Jestliže je ale tělesná pohoda úzce spjatá s tou duševní, čím to, že ve vašem žebříčku nejsou Dánové a Finové? A Islanďané, ti se umístili někde v průměru. Jde o národnosti dlouhodobě z různých průzkumů vycházející jako ty nejšťastnější?
To je dobrý postřeh, ale otázku by asi museli zodpovědět kolegové, kteří se věnují interkulturní psychologii nebo někdo přímo z těch zemí. Mě zaujalo to, že Česko se umístilo podstatně níž než Slovensko…

Čím si vysvětlujete takový rozdíl?
Ono je třeba říct, že ty rozdíly na jednu stranu nejsou až tak zásadní. Ale teoreticky za tím může být třeba už zmíněná pandemie, protože v Česku jsme přece jen měli jedny z nejpřísnějších lockdownů, spojených s omezením mnoha aktivit… Jinak, studie věnující se duševní pohodě v rámci Česka a Slovenska existují a možná v nich uvidíme i to, že Slovensko se od Česka začíná hodnotově odklánět.

Nakolik je to, jak vnímáme vlastní tělo, celospolečensky zásadní například v kontextu průzkumů, že více jak polovina dívek už ve věku od 10 do 17 let není spokojena se svojí postavou?
Tohle je skutečně velký problém a je to jeden z důvodů, proč bychom tomuto tématu měli věnovat pozornost a proč by se měly dělat podobné přesahové studie a ověřovat hodnotící škály, aby se daly používat i v dalších výzkumech, už třeba i ve více klinicky orientovaných. Případů poruch příjmu potravy, sebepoškozování a dalších věcí poukazujících na negativní přijetí své tělesné schránky, přibývá skutečně rapidně. Myslím, že jde o téma, které by mělo být otevřeno už v rámci školního vzdělávání, aby se nestávalo, že třeba vyučující tělocviku má nějaké nemístné poznámky… Nabízí se samozřejmě také interpretace, že to souvisí se sociálními sítěmi a s medializací falešného vzhledu, s tím, že se často klade důraz na vnější projevy úspěchu, se kterými jde mnohdy – zejména u žen – ruku v ruce dokonalá ve fitku vydřená postava a tvář bez vrásek.

Což mě přivádí opět k zemím jako Bangladéš nebo Filipíny, které se v žebříčku spokojenosti se svým tělem umístily na předních příčkách. Tam asi pod tímto mediálním tlakem lidé ještě tolik nejsou, ne? Vybavuje se mi zážitek z Číny, kterou jsem navštívil v období jejího velkého ekonomického růstu a společenského uvolnění. Překvapilo mě, jak moc zejména mladí Číňané byli posedlí tím, co bychom mohli nazvat výdobytky západní společnosti, a vnějšími projevy domnělého štěstí…
Já něco podobného zažila na svých cestách do Indie, která byla ještě před dvaceti lety tradiční, religiózní a kolektivistickou zemí. Ovšem s nástupem internetu a mobilních telefonů pak velmi rychle u mladé generace došlo k tomu bažení po západních výdobytcích. A je vidět, že ta snaha nerespektovat svoje kořeny a svoji kulturu, připodobnit se k něčemu, co třeba není autentické a je importované, a která s sebou nese někdy až úsilí spálit mosty se svou rodinou, vírou a tradicí, si pak vybírá daň i na té duševní pohodě.

A pak tu máme Indii na předposledním místě žebříčku…
…jako jednu ze zemí, kde lidé mají nejméně pozitivní vztah ke svému tělu.

Co tedy vlastně dělat, abychom dokázali být zdravě spokojení se svým tělem?
Důležité je o své tělo pečovat skrze vyrovnaný poměr fyzické aktivity a relaxace, při které můžeme zažít pocit uvolnění a doplnit síly. A taky už víme i to, že o své tělo můžeme pečovat efektivním zvládáním stresu, protože zvýšený stres a dlouhodobá nepohoda se propisuje do zdraví a funkce našeho tělesného systému. Takže zaprvé: pečovat. Zadruhé: akceptovat, že ne vše je pod naší kontrolou, že máme nějaké vrozené dispozice a získané znaky, například vlivem úrazu nebo nemoci. Přijmout, že naše tělo se vyvíjí v čase, přijmout jeho přirozené proměny. A za třetí: nesrovnávat se. Být vděční za to, co máme. Tělesná schránka nám umožňuje být, vnímat, reagovat, fungovat, pracovat a radovat se v tomto fyzickém světě. Myslím, že bychom měli být více vděční za to, že máme fyzické tělo jako úžasný systém navzájem propojených a fungujících mechanismů se všemi našimi smysly sytícími naši mentální kapacitu. Jednou za čas se zastavit a uvědomit si, že to je vlastně velká věc, a že to, co mnohdy bereme jako samozřejmost, nám umožňuje žít naše životy tady a teď. A opravdu při tom není nutné se s někým jiným srovnávat.

---

Více článků

Přehled všech článků