V léčbě dekubitů patříme ke špičce, informovanost však stále vázne – Lékařská fakulta MU se připojila ke kampani STOP dekubitům

Dekubitus je chronická rána vzniklá na podkladě lokálního působení tlaku na tkáně. Tak zní oficiální popis z portálu dekubity.eu. Česky však můžeme říct taky proleženina, prosezenina nebo tlakový vřed. Od poloviny devadesátých let minulého století má problematika řešení dekubitů svůj vlastní den, kdy se instituce po celém světě každý třetí listopadový čtvrtek zapojují do osvětové kampaně STOP dekubitům. Od roku 2013 se k němu pod záštitou Ministerstva zdravotnictví připojuje také Česká republika, přičemž Lékařská fakulta Masarykovy univerzity ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Brno letos poprvé přichystala větší informační kampaň, která v terénu dostala podobu kontaktního stánku. Vzhledem k termínové kolizi se státním svátkem 17. listopadu na něj mohli návštěvníci v prostorách nemocnice narazit už o dva dny dříve. „Česko je v oblasti dekubitů – jak v jejich léčbě, tak v prevenci – lídrem,“ říká Andrea Pokorná, proděkanka lékařské fakulty, organizátorka kampaně a nově také zvolená prezidentka EPUAP, mezinárodního poradního panelu právě v oblasti dekubitů.

Na Lékařské fakultě MU řešíme na téma dekubitů už druhý projekt Agentury pro zdravotnický výzkum (AZV ČR). Ten první byl zaměřený na sběr dat o prevalenci tlakových lézí, ten aktuální sleduje nákladovost léčby a prevence dekubitů. Smyslem je ukázat, jak nákladná péče je a jak je třeba nahlížet na správnou prevenci. V praxi se setkáváme s případy, že je provedena plastika rozsáhlého dekubitu u pacienta s poškozením míchy, pak pacienta přeložíme na následnou péči a potom do domácího ošetřování a dekubitus se vytvoří znovu. Takto utrácíme obrovské prostředky z veřejného zdravotního pojištění. Proto je důležité se zaměřit na primární i sekundární prevenci.

Informační kampaň STOP dekubitům tedy není jen pro veřejnost…

…ale i pro další stakeholdery! Aby se vytvářely nové politiky prevence, terapie a tak dále. Skvěle sice zvládáme operace, skvěle dokážeme měřit tlak na danou část těla (tzv. pressure mapping), ale je třeba využívat vhodné postupy v ošetřovatelské péči. Stává se však i to, že se pacient nachází v takovém stavu, kdy dekubitu nemůžeme zabránit, a ten je pak přičítán na vrub zdravotníkům, což taky není úplně správně. I to musí laici vědět, s tím, že naším záměrem v takových případech je poškození kůže a tkání (dekubitus) identifikovat co nejdřív a zabránit zhoršení stavu pacienta.

Proč by se vůbec laici měli o téma dekubitů zajímat? Aby věděli, jak pečovat o rizikového pacienta, kterého dostanou do domácí péče?

To je důležitá otázka a odpověď, kterou je třeba neustále opakovat! Ono je to nejen o ležícím pacientovi, který přichází do domácí péče a kterého by měli jeho ošetřující příbuzní každodenně prohlížet, aby věděli, v jakém je stavu, a když najdou nějaké větší a neblednoucí zarudnutí, měli by to hned hlásit lékaři. Máme například i pacienty na vozíčku, kteří žijí sami a moc dobře vědí, co to je dekubitus, ale podceňují to. I ty je potřeba edukovat a říct, že to není jen o polohování, ale o celkové životosprávě, dodržování pitného režimu nebo například o nějakých výživových doplňcích či jiných vhodných opatřeních.

Řekla byste, že jsou pacienti a jejich pečující příbuzní při odchodu z nemocnice o riziku vzniku dekubitů informováni dostatečně?

S jednou mou studentkou jsme na toto téma dokonce dělaly výzkum a pravda je, že edukováni jsou nedostatečně. Zdravotníci při propuštění pacienta nejčastěji upozorňují příbuzné na lokání tlak, na to, že by pacienti neměli dlouho ležet nebo sedět. A že by měli být pravidelně prohlíženi. Tím to ale často končí. Zapomínají na to, že by měli pečovat o kůži anebo že například na oblast rozkroku či hýždí by vůbec neměli používat mýdlo, protože existují speciální čistící pěny; které navíc vycházejí ve výsledku levněji než používání běžného mýdla. O tom zdravotníci informují jen málo. Ale není to dáno tím, že by nechtěli. Spíš je to zapříčiněno obrovským časovým tlakem během propouštění pacienta do domácí péče anebo tím, že příbuzní u propuštění pacienta z hospitalizace vůbec nejsou, anebo se soustředí na jiné pro ně v tu chvíli významné okolnosti (transport, následná péče apod.).

Jestliže jste zmínila, že jsme mezi lídry ve výskytu a v terapii dekubitů, lze nějak popsat, o jak zásadní problém, například v porovnání s jinými chorobami, se jedná?

Problém je v tom, že jakmile se dekubitus jednou vytvoří, tak ta tkáň v daném místě už zůstane nekvalitní. Nejde tedy jen o kvalitu péče, ale i o to, jak se k sobě člověk chová a jak dbá na prevenci. Jestliže se ale ptáte na prevalenci dekubitů, tak na tu samozřejmě máme také studie, pro které můžeme čerpat z online systémů jejich hlášení. Je paradoxní, že dekubity jsou nejčastěji hlášeny jako nežádoucí události ze zařízení následné péče, tedy například léčeben dlouhodobě nemocných. Nicméně to je dáno i tím, že jsou často do zařízení následné péče pacienti s dekubitem již přijati. Důležité je, aby u každého pacienta byla správně vyhodnocena míra rizika vzniku dekubitů pomocí vhodných škál.

A jsou lidé ochotni dekubity hlásit, jestliže spoléháme na tento self-reporting?

Ve srovnání se zahraničím na tom nejsme vůbec špatně. Myslím, že v Česku jsme zlomili mýtus, že dekubitus je něco, za co bychom se měli jako zdravotníci stydět. Takže jestliže už jsme dnes v situaci, kdy je lidi hlásí, naší snahou teď je dosáhnout toho, aby je rozpoznali a samozřejmě hlásili v co nejranějším stádiu, abychom mohli co nejdřív zahájit odpovídající preventivní a léčebnou terapii.