„Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“ Když Rudolf Hrušínský coby doktor Skružný v komedii Vesničko má středisková udílel radu, z níž se stala jedna z nejproslulejších hlášek české kinematografie, snad jen představitel hostinského Bedřicha, Jiří Lír, věděl, že v jeho rodišti žádné krematorium není. Zato v okresním městě v době vzniku filmu, v polovině osmdesátých let, fungovala už slušně vybavená nemocnice, kterou z pozice primáře Oddělení klinické biochemie a později rovněž ředitele pomáhal rozvíjet MUDr. Karel Kalla mladší. Druhý z lékařského rodu, jehož nesmazatelná pelhřimovská stopa vychází z Blanenska. Svůj otisk přitom nezanechala jen mezi nemocničními zdmi a ve strukturách České společnosti klinické biochemie, které byl MUDr. Kalla předsedou, ale třeba i na fotbalovém pažitu. A vyjádřeno názvem pelhřimovského FK, lékařský maraton Kallů bude ještě nějakou dobu trvat.
Všichni Kallové – ať už s jedním nebo dvěma eL – pocházejí z Blanenska. Když jsem byl jako medik na praxi u svaté Anny, ošetřoval jsem tam nějakého majora Kallu. Byl to už bělovlasý pán a prý se historií našeho rodu zabýval. Dle něho byl Kalla nějaký vzpurný nevolník z východních Čech, který zabil svého pána a před potrestáním utekl do lesů u Macochy. Moji rodiče museli kvůli soudruhu Hitlerovi prokazovat původ, takže táta ho měl zmapovaný až někdy do roku 1830 a můj dědeček pocházel z Holštejna, kde se propadá Punkva.
Vy jste se ale narodil v Pelhřimově, kde jste strávil celý život. Když jste šel studovat lékařskou fakultu do Brna, tak jste se vlastně vracel do rodného kraje?
Ano, tatínek byl Brňák, z Cejlu. Na klasické gymnázium chodil na třídu Kapitána Jaroše a medicínu vystudoval na Masarykově univerzitě. Kdy přesně, si nejsem jistý, protože byl ročník 1900, takže dospíval za První světové války, a ani nevím, jestli se studovalo šest let nebo kratší dobu. Ještě ve stáří recitoval latinsky básně a když jsem se na gymplu učil latinu, tak vždycky říkával: „Po kom je to dítě tak blbý, to je příšerný!“ (směje se) „Nech ho, nestresuj ho,“ odpovídala mu maminka…
Takže bych měl ještě položit otázku, jak se váš tatínek dostal z Brna do Pelhřimova…
Po promoci nastoupil do Jihlavy, kde byl sekundářem na interně tuším u pana Veselého, a pro změnu na chirurgii působil u primáře Horna asi o čtyři roky starší doktor (Jaroslav) Pujman. Všichni se tenkrát kamarádili, po večerech se scházeli a popíjeli, a když šel Pujman do Pelhřimova dělat primáře na chirurgii a zároveň ředitele celé nemocnice, oslovil tátu, aby tam šel vést nově zřizovanou internu. Otec měl původně namířeno do Bohumína, když tam ale dojel a šel si na nádraží koupit cigarety, povídá trafikantovi, že to tam je nějaký divný. A trafikant na to: „Pane, my tomu tady říkáme prdel světa.“ Tak se zase otočil, do špitálu ani nedošel, sednul zpátky na vlak a šel dělat do Pelhřimova. (směje se) A vlastně se to ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože za Druhé světové války tam byla fronta, zatímco tady byl klid.
Měl jste dáno od malička, že půjdete v tatínkových stopách a budete taky lékař?
No jo, protože s Pujmanovýma a ještě Kunckovýma se naše rodiny každou sobotu pravidelně scházely. Chlapi hráli karty, kouřilo se, pilo víno, ženský kecaly… Já jsem přijel domů ze školy, říkal jsem si, že bych šel na tancovačku, ale pan doktor Kuncek na mě nasadil: „Kolego, to nám nemůžeš udělat, my nemáme čtvrtýho do taroků!“ Vždycky mě takhle přemluvili, takže jsem s nima hrával karty, od mládí poslouchal doktorské případy, který u toho řešili a mně to přišlo strašně zajímavé…
Přijímačky na fakultu pak pro vás musely být brnkačka, ne?
Přijímačky jsem naštěstí nedělal, protože kdybych je dělal, tak mě vykopnou. Já jsem měl základní neznalosti. (usměje se) Ale tenkrát, kdo měl po jedenáctiletce samý jedničky z maturity, byl přijatý bez zkoušek. Vybavuju si, že jsem byl v kanceláři u profesora (Ivo) Hrazdiry, tehdy ještě asistenta, kde bylo zahulíno, že tam pomalu nebylo vidět. A že když mě musí vzít, tak mě teda berou. Když jsme pak ve třetím járu byli na stáži, tak si mě zavolal: „Hele, Kalla, ukaž mi index! Jestli jsme neudělali kravinu, že jsme tě tenkrát vzali.“ Podíval se a povídá: „Ale ne, neudělali, máš to pěkný. Tak takhle hezky pokračuj dál.“
A nakonec jste odpromoval s vyznamenáním, že? Vybavíte se nějakého pedagoga, který vám přirostl k srdci?
Určitě profesora (Jiřího) Štefla z farmakologie. Ten psal dokonce knihy, detektivky, dělal s námi výlety, vykládal historky o významných osobnostech Brna… Profesor Štefl byl velice chytrý a komunikativní člověk! Komouši ho pak ale vyhodili a když se byl podívat na naši promoci, tak tam slzel… Bylo nám ho líto…
Měl jste jasno v tom, že se po promoci vrátíte do Pelhřimova? Váš letitý spolužák, kamarád a kolega, doktor Leman, zmiňoval, že se nechal zlákat pozváním svého spolužáka…
…Mirka Kralerta! Oni byli o čtyři roky výš a společně jsme měli partu, tzv. APIA – Amatérskou pivní internacionálu akademiků. Scházeli jsme se každý pátek nebo jednou za čtrnáct dní U Stopků. Vždycky jsme srazili půllitry a třeli jsme až křemík lítal, jak jsme říkali! Když nějaký prasknul, tak jsme ho hodili na skříň… Tehdy dostávali všichni umístěnky. Já jsem si furt nevybíral, až mi svazačka z komise řekla, že už bych měl, že už je k dispozici jen Ostrava a Humpolec. Tak jsem sáhl po Humpolci. Tehdy to byl ještě OÚNZ Humpolec – Okresní ústav národního zdraví, ale když jsem nastupoval, tak od prvního července už to byl OÚNZ Pelhřimov, což bylo v Jihočeském kraji druhé největší zdravotnické zařízení po budějovickém KÚNZ.
Profesní dráhu jste tedy začal v Humpolci?
Ano, u primáře (Jana) Sedláka jsem strávil tři roky, včetně vojny. Původně to měl být jen půlrok, ale protože v Berlíně zrovna postavili zeď, tak nás tam nechali „po dobu nezbytné potřeby na neurčito“. Vůbec jsme nevěděli, jestli tam budeme měsíc, rok, pět let… Já jsem byl u tankového pluku, všechno to bylo na plné počty, takže nás tam bylo čtrnáct doktorů, já ordinoval jednou za čtrnáct dní… Byli jsme z toho tak otrávení, že jsme chodili chlastat, co vám budu vykládat… Týden před Vánocema nás pak pustili domů. Takto jsem si v Humpolci odbyl vojenskou službu, pak jsem byl na kolečku na chirurgii, což vám taky musím říct historku…
Povídejte…
To mi jednou v noci volali, ať přijedu k porodu. Tak jsem paní nastřihl, jak nás to učili, porodil jsem krásně dítě a když jsem ji pak zašíval, tak mi říká: „Pane doktore, vy máte zlatý ruce. Já jsem první porod absolvovala v Pelhřimově císařským řezem a řekli mi, že nikdy normální cestou rodit nebudu. A vám se to povedlo.“ Měla štěstí, že mi to řekla až po porodu, jinak bych utekl. Protože to byl můj první a zároveň poslední porod. (usměje se) Asi za patnáct let za mnou do nemocnice přišel mladík, že se mi jde ukázat, že jsem ho před lety odrodil. To bylo milé. Abych se ale vrátil, tak taky jsem byl na plicním oddělení. Nejvíc však na interně. Primář Sedlák byl výborný šéf, chytrý člověk. Pak jsme si – to už bylo v Pelhřimově –, kde dělal šéfa na LDN, dokonce i potykali. Chudák umřel na rakovinu žaludku…
„Když jsem se v šestadvaceti stal primářem, co vám budu povídat, věděl jsem o tom kulový.“
Karel Kalla
Takže v šedesátém roce jste promoval, do třiašedesátého působil v Humpolci a pak jste se přesunul do Pelhřimova?
Tenkrát za mnou přijel kamarád, doktor Havlas, který dělal ve vedení OÚNZ a říkal mi, že by chtěli v Pelhřimově zřídit ústřední laboratoř a jestli bych ji nechtěl vést. Tehdy laboratoř patřila pod internu a táta tam chodíval odečítat mikroskopicky moč… Tehdy se v takové laborce dělal jen malý sortiment vyšetření než se dělá dnes… Mě bavila biochemie a patofyziologie, tak jsem mu asi po týdnu rozmýšlení kývnul. Povinně jsem šel ještě na měsíc do Lukavce dělat obvoďáka a prvního listopadu šedesát tři jsem byl jmenován primářem ústřední laboratoře.
To jste musel být v šestadvaceti letech nejmladším primářem v republice, ne?
No jo, no. Co vám budu vykládat, věděl jsem o tom kulový. Měl jsem jednu a půl místnosti a čtyři laboranty – dva hematologické a dva biochemické. Tak jsem začal po tátovi dělat ty moči a připravovat chemikálie a roztoky. Všechno se muselo navážit, namíchat, to nebylo jak dnes, kdy si všechno koupíte hotové… Časem jsem znal takové fígle, že jsem laboranty strčil do kapsy! Asi dva roky jsem jezdil do Prahy, do Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na Katedru klinické biochemie, kterou vedl primář (Karel) Mašek z Bulovky, a jako školitel se mě ujal asistent – později profesor – (Miroslav) Engliš. Tam jsem získal spoustu dovedností a znalostí, které jsem pak používal v praxi. Ve čtyřiašedesátém jsem si udělal atestaci z interny a v roce šedesát šest jsem se stal ředitelem nemocnice…
Čili v šestadvaceti primářem a ani ne ve třiceti letech ředitelem?
Jo, říkali mi, že jsem nejmladším ředitelem… (usměje se)
Nepředhazoval vám někdo, že to máte z protekce, jestliže váš tatínek byl v Pelhřimově váženým lékařem?
Ne, ne. On chtěl ředitele dělat i Jura Tomanů, ale jelikož byl chirurg, tak nakonec seznal, že by to nebylo ideální spojení… Ředitel OÚNZ si nás sezval na Silvestra a prý, že jediný, kdo by to mohl dělat, je Kalla. Já říkám: „Soudruzi, já si na to ale netroufám.“ Dali mi čtrnáct dní na rozmyšlenou, tak jsem rozmýšlel a pak jsem na to kývnul.
Tatínek vám takové rozhodnutí posvětil?
Tatínek mi řekl: „Dělej si, co chceš.“ Já jsem při ředitelování dál působil jako primář na biochemii. Byly to dva půlúvazky, ale v práci jsem býval od rána do večera. Časově to bylo celkem náročné. Laboratoř se mi podařilo posílit, dostal jsem k nám i Pelhřimáka, inženýra (Jana) Kalinu, se kterým jsem začínal studovat a byli jsme spolu v jednom kroužku. Oni ho chtěli po třetím ročníku dát na hygienu, ale on nechtěl, takže kádrovák se mu začal hrabat v papírech a povídá mu: „Čoveče, ty seš syn kulaka!“ Oni měli tehdy statek… Kdyby držel hubu a šel na tu hygienu, jako to udělali jiní, tak normálně dostudoval, ale on měl svoji palici, a tak ho vyrazili. Šel do Uherského Hradiště, dálkově v Bratislavě studoval chemii, a já mu pak jednou nabídl, ať jde k nám do laborky, že takového chytrého člověka potřebujeme. A on souhlasil.
Jaký tu byl v Pelhřimově tehdy kolektiv? Celkově asi dost mladý, ne?
Zrovna Honza Kalina byl asi o pět nebo šest let starší. On měl kvůli tomu kulactví při studiích problémy už dřív… Ale kolektiv tu byl fajn. My jsme tu měli takovou partu – Lemanovi, primář (Milan) Zajíc z dětskýho, jehož paní byla vrchní sestra na ortopedii, Kalinovi a my. Moje manželka byla taky doktorka.
Vy jste skrz naskrz lékařská rodina!
Manželka studovala v Praze a když nastoupila u nás, potkali jsme se na chodbě, a Jura Tomanů říká: „To je hezká holka, že? Ta by stála za hřích!“ – „No jo, no,“ přikývl jsem. Ona původně nastoupila do Humpolce, tak jsem ji tam párkrát navštívil, pak ji pozval na zdravotnický ples a po plese jsme spolu jeli na výlet na Křemešník (Vrch a výletní místo nedaleko Pelhřimova – pozn. autora.). Já jsem auto ještě neměl, tak jsem si půjčil od táty, tisícovku Škodu Popular… No, začali jsme spolu chodit, pak přešla do Pelhřimova a vzali jsme se…
Jako ředitel nemocnice jste musel být, předpokládám, ve straně. Ale zároveň z volby vašich slov usuzuju, že vládnoucímu komunistickému režimu jste zrovna nefandil…
Já jsem s režimem nikdy nesouhlasil, ale jak říkáte, do partaje jsem musel vlízt, jinak bych se ředitelem nestal. Když mě do ní získával primář (František) Linhart, gynekolog, tak říkal: „Hele, ty blbče, čím víc nás tam bude takovejch slušnejch lidí, tím to pro nás bude lepší. Jinak se tam dostanou nějací hajzlové, kteří s náma budou mávat.“ Tak jsem usoudil, že má pravdu…
Jak se v té době dařilo nemocnici rozvíjet a vybavovat novými přístroji?
V sedmdesátých letech jsme z Ministerstva financí dostali devizové prostředky, za které se nakoupily přístroje pro chirurgii, internu a OKB. Od nizozemské firmy Vitatron jsme získali průtokové fotometry i s densitometrickým násadcem na hodnocení elektroforézy bílkovin. Udělali jsme tím velký krok kupředu v repertoáru vyšetřovacích metod. V té době se k nám jezdila dívat řada kolegů z ostatních biochemických laboratoří.
Máte v tomto směru i nějakou z dnešního pohledu už hůř představitelnou historku, která by vystihovala tehdejší politické a společenské poměry?
Díky straně a vládě jsme získali analyzátor Hitachi 704, který byl tehdy asi třetí v republice. Já jsem za ředitele OÚNZ Havlase postoupil na náměstka ředitele OÚNZ pro léčebně preventivní péči. Na prvního máje k nám přijel krajský partajní tajemník a prý: „Co byste potřebovali?“ Havlas laborce a mně fandil, tak mu říká, že bychom potřebovali koruny a devizy na analyzátor Hitachi. „No to já vám zařídím, to se spolehněte,“ povídá tajemník. Dvanáct měsíců se nic nedělo, za rok na prvního máje přijel znova a ptal se, jestli už ho máme. „No, nemáme.“ Rozčílil se, jak je to možný, a že prý až se vrátí na kraj, tak tam uvidí to tóčo, co tam udělá. Do čtrnácti dnů jsme měli peníze i devizy a já jsem se mohl s inženýrem Jirků z technického odboru OÚNZ vydat do Brna nakupovat. Takže jak jsem říkal, díky straně a vládě jsme získali Hitachi. (usměje se)
„Profesor Štefl byl velice chytrý a komunikativní člověk! Komouši ho pak ale vyhodili a když se byl podívat na naši promoci, tak tam slzel… Bylo nám ho líto…“
Karel Kalla
Za vašeho vedení se Nemocnice Pelhřimov stala takzvaně nemocnicí druhého typu. Co to obnášelo?
Typy byly tři. Základní první typ byla nemocnice se čtyřmi odděleními – v našem případě jsme museli zřídit lůžková oddělení na ortopedii, neurologii, urologii a ORL. Když jsme se chtěli stát nemocnicí druhého typu, museli jsme budovat další oddělení, což pak pro pacienty znamenalo dostupnost péče, která tu předtím nebyla, a pro nás větší přísun financí. Trojky pak byly krajské nemocnice, tedy u nás v Budějovicích. My jsme však byli druhé největší zdravotnické zařízení v Jihočeském kraji. Měli jsme tři nemocnice – Pelhřimov, Humpolec a Počátky – a řadu dalších zařízení. Chtěli jsme zrušit některá oddělení, a tak jsme chodili do Počátek a do Humpolce vysvětlovat soudruhům, co všechno by to přineslo – nové přístroje, lepší péči – ale přesvědčit se nám je nepodařilo. Až když přišla revoluce, tak ty dvě jedničky byly do dvou let hotové…
Co přinesla revoluce do vaší práce?
Z finančních důvodů jsme museli zavřít ORL oddělení lůžkové, neurologie se drží horko těžko… Protože nejsou lékaři! Teď budou mít krásné nové oddělení, v nově postaveném pavilonu, ale hlavně, aby byli lékaři. Aktuálně to tam vede Sergej Kusov, Rus ze Sibiře. Slušný člověk, pozdraví a umí.…
Vybavíte si z průběhu kariéry nějakou novinku, která zásadně proměnila vaši práci?
Když jsem dělal v laborce, snažil jsem se co nejdřív zavádět nové věci, o kterých jsem se dozvěděl na školeních nebo dočetl někde v časopisech. Tehdy byla novinka troponin, který se používal při diagnostice infarktu myokardu. Zavedli jsme ho poměrně brzo, internistům se taky zamlouval, tak s ním houfně pracovali, a asi za tři měsíce mi volali z Vojenské pojišťovny v Budějovicích a ptají se: „Prosím vás, co to děláte s tím troponinem? To od rakouskejch hranic na sever nikdo nepoužívá, až vy v Pelhřimově.“ Tak jsem jim vysvětlil, co to je, a řekl, ať počkají, že brzo troponin začnou používat i jinde! Dneska už jde o běžnou záležitost, ale my tehdy byli v kraji jediní!
Čím to, že zrovna v Pelhřimově jste byli takoví průkopníci?
Jinde nebyli tak pružní… S doktorem (Josefem) Kubíkem, což byl primář na ARO, nesmírně obětavý – ten tam i bydlel! – jsme zase u stavů po operacích začali zavádět kompletní parenterální výživu do žíly. Já to znal ze školení v Praze. Udělali jsme si takové kumulativní listy, do nichž jsme zapisovali bilance minerálů, glukózy, tuků a aminokyselin. Každý den jsem s tím běhal z laborky na ARO, kde jsem rozepisoval infuze. Dokonce jsme tu v Pelhřimově pořádali odborné zasedání s přednáškami na téma nutriční výživy… Nebo jsme – taky s primářem Kubíkem – dělali peritoneální dialýzu. To tady ještě nebylo hemodialyzační středisko. Těch flaštiček s roztoky, který jsme pouštěli a vyváděli přímo do břicha, bylo na ARU tolik, že jsme pomalu neměli kam šlápnout. Ale dařilo se a pacientům jsme funkci ledvin skutečně zlepšovali. Pak se to posunulo a někteří si to mohli začít dělat doma sami…
Co vám bylo v průběhu vaší profese největší odměnou?
Samozřejmě vyléčený a spokojený pacient. Ale taky to, že ten kolektiv zdravotníků tu byl v Pelhřimově výborný. Neměli jsme tu žádné rozmíšky, všichni táhli za jeden provaz. To se mi líbilo.
Do nemocnice docházíte dodnes, že?
Jo, ještě na nula celá dva úvazku. Ale když jsem se před časem zbavil těch ředitelských funkcí, říkal jsem si, že by to chtělo něco nového. Tenkrát profesor (Josef) Šobra založil lipidologii, tak jsme u něj byli na kurzu, na konci jsme dostali lejstro, a dělám to dodnes. Teď jsem byl před pár dny na Šobrově dnu v Praze, zase se člověk dozvěděl něco nového… Chodit mezi lidi, zajímat se, to je potřeba, aby člověk potrénoval mozek. A musím se ještě pochlubit – v roce 2017 mi udělilo okresní sdružení ČLK titul Vynikající lékař Pelhřimovska. Byl jsem prvním, od té doby je každoročně udělován vybranému lékaři.
Krom práce pro pelhřimovskou nemocnici jste dlouhá léta působil v České společnosti klinické biochemie. Jak jste se stal členem?
Víte, já jsem klidně mohl skončit v Praze. Mám totiž ještě třetí atestaci, a to ze sociálního lékařství a organizace zdravotnictví. Protože když jsem řediteloval, musel jsem se naučit i problematiku stavebního rázu, jak se stavěly špitály, jaké typy a tak podobně. Tu jsem dělal v roce šedesát osm. No a když jsem o dva roky později dělal atestaci z klinické biochemie, byl u toho profesor (Jiří) Homolka, který mi nabídl místo ředitele na Kachlíkárně, na poliklinice první lékařské fakulty. Prý by mi ho zařídil s tím, že na půl úvazku bych dělal primáře u něho v laborce. Profesor Homolka, když si někoho oblíbil, tak to měl člověk vyhráno a kdybych tam tehdy šel, tak jsem dnes byl profesorem, ten by mě k tomu dotáhl. S díky jsem ale odmítl, protože jsme tehdy byli čerstvě nastěhovaní v novém bytě v Pelhřimově, už jsme měli první dceru… Nicméně o pár let později si mě profesor Homolka vybral, abych se stal vědeckým sekretářem České společnosti klinické biochemie.
Co pozice obnášela?
Původně jsem začal připravovat takový informační časopis – spíš listy – a všem se to strašně líbilo, zajišťoval jsem odborné akce. V té době se v Pelhřimově se uskutečnila řada odborných zasedání jako 2. mezikrajské dny v klinické biochemii VČ a JČ kraje, celostátní sjezd biochemických laborantů a další akce. Vědeckým sekretářem jsem byl od roku 1985 do roku 1998, kdy mě nakonec zvolili za předsedu. Takže na přelomu milénia jsem byl čtyři roky i předsedou České společnosti klinické biochemie do roku 2002. Pak jsem ještě dál působil pár let ve výboru, ale potom jsem toho už nechal. Ale! Napsal jsem něco, co žádná jiná taková společnost nemá. Když bylo padesát let výročí vzniku Společnosti, oslovili mě, ať sepíšu její historii. Tak jsem pátral, kde se dalo, napsal ji a vydala se i jako brožurka. No jo, ale co dál. Bylo by přece škoda nepokračovat. Tak jsem se rozhodl, samozřejmě z legrace, a na výboru navrhl, že v Pelhřimově zřídím Ústav dějin klinické biochemie, jehož budu ředitelem a jediným pracovníkem a budu zpracovávat každý rok jeho historii. Kolegové z toho byli nadšení, a i když na to pak zapomněli, tak já to dělám dodneška. Respektive, loni si vzal v rámci Společnosti historii na starost primář (Richard) Pikner z Klatov, místopředseda Společnosti který, když, jsem mu svoje zápisy předával, žasl, že máme zpracovanou celou historii České společnosti klinické biochemie od založení až do současnosti. Nabídl jsem mu, že dokud mi bude hlava sloužit, tak se o to budu starat.
A aby toho nebylo málo, tak vedle lékařských funkcí jste vykonával i jednu významnou ve fotbale. Jak jste to všechno stíhal?
Jo, čtyřicet let jsem dělal předsedu fotbalového klubu v Pelhřimově. Já jsem byl zvyklý pracovat dlouho… Sám jsem sice hrál basket, ale k fotbalu jsem nastoupil někdy v roce 1973. Táta byl velký fanda, taky tu byl předseda, a už jako kluka mě bral na každý mistrák. Pelhřimov hrával krajský přebor a když jsem k tomu přišel, tak jsme ho vyhráli a postoupili do divize. Tu jsme za mě hráli aspoň pětadvacet let. Navíc ještě dva roky třetí fotbalovou ligu. Když jsem skončil, tak se sestoupilo, pak mě k tomu zase přitáhli na dalších šest sedm let, tak jsme to s kamarády zase vytáhli do divize, pak jsme skončili a zase to padlo do kraje. Letos se ale zase vyhrálo, takže se bude hrát zase divize. Dodneška se na zápasy chodím dívat a o fotbal se zajímám. Jinak srdcem jsem Sparťan, co však fandí i Brnu. Toho mi letos bylo líto, že sestoupilo…
Zbrojovka poslední roky radosti moc nepřináší, takže od příští sezony bude moct brněnský fanoušek opět sledovat derby s Líšní…
Do Líšně jsme během studií na fakultě jezdili šalinou na zámek na vojenskou katedru. Dvakrát jsme byli dokonce na vojenském soustředění na Slovensku. Učili jsme se medicínské věci z válečné chirurgie nebo hygienu a do toho jsme na nádvoří zámku pochodovali… Když jsem pak šel na vojnu, tehdejší hlavní lékař, kapitán, chtěl odejít, tak se hodil marod se žaludečními vředy. A já nastoupil na jeho místo už jako desátník Kalla.
Vaše nejstarší dcera je také lékařka, dokonce stejně jako vy biochemička. Stopa rodu Kallů v pelhřimovské nemocnici tak nemizí…
Dcera se po mně stala primářkou na Oddělení klinické biochemie! A vnuk, ten letos úspěšně dokončil první ročník lékařské fakulty v Praze v Motole. Trošku je mi líto, že nešel do Brna, protože brněnská lékařská fakulta je nejmodernější v Česku, to bezesporu. Děláte to dobře! Do Prahy ho ale vzali bez přijímaček, na základě prospěchu. Každopádně, to už je čtvrtá generace lékařů v naší rodině a možná ji rozšíří ještě další vnuk, který je Brňák a příští rok se bude hlásit k vám na fakultu. Kam taky jinam, že? Tak abyste ho přijali! (směje se)
Vladimír Leman promoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v roce 1957. Ač rodilý Brňák, osobní i profesní život strávil v Pelhřimově. Do tamní nemocnice dochází vyšetřovat i ve svých devadesáti letech a je tak nejspíš nejstarším sloužícím lékařem v Česku.
Po loňském Dni absolventů, který poprvé představil koncept propojení akce s výročními promocemi, se ti, jejichž almou mater je brněnská lékařská fakulta, po roce sejdou znovu. Na 21. června je pro ně připraven bohatý program.
