Příběhy obyčejného lékařství: Bohužel, pamatuju si všechno

Že se Jiřina Jedličková Kargerová stane doktorkou, měla nejspíš napsáno v osudu. Jenže jak už tomu tak bývá, ten se naplnil jinak, než si sama či její rodiče představovali. V důsledku poválečného politického a společenského vývoje, ale i shodou náhod – pravda, bezpochyby osudových – se stalo, že namísto doktorátu z práv se celý svůj profesní život titulovala coby doktorka medicíny. Její – perspektivou vládnoucího komunistického režimu – „nesprávný původ“ se jí sice připomínal až do revolučních událostí roku 1989, navzdory tomu se vypracovala v uznávanou hematoložku III. interní kliniky Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně a krajskou ordinářku pro hematologii, později, v devadesátých letech, primářku tamní krevní banky. Blízcí o ní říkají, že je „k nezastavení“, což platí i o jejím vyprávění, v němž do svého životního příběhu nechává vstupovat řadu vedlejších postav, a i nepatrné odchylky od hlavní linie dokáže doplňovat pozoruhodnými detaily. Nejsou to vzpomínky vždy jen příjemné, a tak lze pochopit i s mírným povzdychem v hlase pronesené „Bohužel, pamatuju si všechno.“ Přitom by mělo platit „Bohudík.“ Jestliže se totiž o někom v monografiích dočtete, že „jako zkušený funkcionář svými pozitivními postoji přispěl ke konsolidaci nemocnice“, v dobovém kontextu tvrdé normalizace je takové hodnocení pouze jednou stranou mince.

4. 4. 2024 Václav Tesař

Bez popisku

Jak vzpomínáte na dětství? Vaše rodina pochází ze Zábřežska, dědeček Vilém Antonín Karger byl poslancem Moravského zemského sněmu za Agrární stranu a taky starostou obce Lesnice…
…kde zakládal gymnázium a pěvecký spolek Vlastislav, jak se nakonec jmenoval i můj otec, poslední z pěti dětí, kluků. Dědeček měl veliký statek a jako malá jsem tam moc ráda jezdila. Sedávala jsem u telat a zpívala jim, vybírala slepicím vajíčka… V Lesnici už začínají Jeseníky, moc krásná krajina, a tatínek se tam rád vracíval alespoň v létě na dovolenou. Matka naopak vůbec, ta byla z úplně jiného prostředí.

Vy jste se narodila už v Brně?
Ano. Tatínek byl advokát, před válkou zastupoval mimo jiné známou rodinu textilních průmyslníků Neumarků, Tomáše Baťu nebo zemědělský podnik Moragro. Prošel několik koncipientských míst, od Zábřehu, přes Uherské Hradiště, Prahu nebo Slaný, kde se taky seznámili s maminkou. Maminčin tatínek se vyučil v železářství U Rotta, a protože ten neměl pokračovatele, nabídl dědečkovi po vyučení, že mu podnik prodá. A dědeček ho skutečně odkoupil. Tehdy to bylo něco jako Vichr v Brně, významný podnik. Byli jedni z prvních, kdo měli ve Slaném auto, pravidelně jezdili do Prahy na představení Voskovce a Wericha… A dědeček tenkrát rozhodl, že matka musí umět pořádně německy, tak ji dal na rok na penzionátu do Děčína, a protože první republika byla nadšená pro Francouze, tak pak ještě do penzionátu do Rouen. Maminka tak už jako sedmnáctiletá holka dokonale poznala Paříž, kde se seznámila s řadou kulturních představitelů tehdejší republiky, třeba i s Bohuslavem Martinů a jeho paní. V Praze pak měla malý byt za divadlem, kam chodila na všechna možná představení a mezitím se učila v hotelu Paříž vařit… Takže měla takový kulturní základ a s tatínkem se seznámili právě ve Slaném, na tenise a vzali se. Matka tehdy dostala obrovské věno, dva miliony korun!

To musely být obrovské peníze v té době!
To víte, že ano! Patrová vila v Brně, v dnešní Masarykově čtvrti, tenkrát stála 175 tisíc, tak si to představte. Maminčin bratr jí tehdy ale poradil jakousi investici, ať peníze nechá dva roky ležet a pak že dostane ještě jednou tolik. Jenže za dva roky už tady byl Hitler a platil stop stav, kdy se nesmělo nic prodávat ani kupovat. Takže celé věno dali před válkou do cenných papírů Fondu na obranu vlasti. Ony ty peníze sice platily i po válce, ale koupit se za ně daly leda konfiskáty po Němcích a po Židech, které taky spousta Čechů kupovala. Můj tatínek však řekl, že by takový konfiskát nikdy nekoupil, protože by se nechtěl hojit na neštěstí cizích. Takže když přišla v třiapadesátém roce měnová reforma, všechno krachlo…


z protektorátu do komunismu


Jak se ještě před válkou rodiče dostali do Brna?
V Brně na náměstí Svobody v domě U Čtyř mamlasů, v prvním patře, měl velikou kancelář nějaký doktor Mačák. Už starý pán, měl tuberkulózu, se kterou se jel na dva roky léčit do Švýcarska. Chtěl svou advokátní kancelář přenechat někomu spolehlivému a vybral si mého otce. Tatínek se tu odborně rozrostl, až zastupoval všechny možné architekty a tak dále. Měla jsem sice slečnu na hlídání, ale dodnes si vzpomínám, že jsem spoustu pracovních schůzek absolvovala s ním, protože mě neměli rodiče kam dát…

Jak jste v Brně prožila jako dítě válku?
Bydleli jsme v nájemním domě na Grohově ulici a všechny rodiny jsme za války držely při sobě. Žili jsme takovým komunitním životem. Bydlela tam ale i jedna německá rodina, starší bezdětný pár s babičkou, z těch jsme měli všichni strach. Nikomu sice nic neudělali, ale taky pro nikoho nic neudělali. Když pak byli odsunutí, zjistili jsme, že měli sklep narvaný čokoládami a dalšími potravinami. Mohli nám, dětem, tabulku dát nebo něco, že jo… Tatínek od nich při odsunu koupil dalekohled, aby měli ryto… Německých rodin ale bylo v sousedství víc. Na prodloužené Grohově bydlela ještě jedna mladá Němka s malým chlapečkem Horstem a ta teda na Hitlera nadávala… Kousek pak ještě jedna rodina, která měla dceru Herthu, kterou moje maminka brávala s sebou do divadla a ona mě později zase vozila v kočárku. Mého otce za války ničilo, že nemohl jezdit do Lesnice, protože dědeček už byl starý. A tahle Hertha přes svého tatínka, který musel být jako živnostník v německé partaji, otci sehnala propustku, aby ten alespoň poslední půlrok, než dědeček ve třiačtyřicátém roce zemřel, za ním mohl do Lesnice jezdit. Žádné ústrky ze strany Němců jsme tedy za války nezažili. Něco jiného pak byl nálet v listopadu 1944… Soused tatínkovi vyhuboval, že je od něj nezodpovědné, aby zůstával s malým dítětem v Brně, takže jsme se hned po něm přestěhovali za strýcem do Kunštátu, kde jsem pak do konce války prožila nejkrásnější část svého dětství.

Jiřina Jedličková s tatínkem v Beskydech.

Když se po válce chopili moci komunisté, tak jestliže byl váš tatínek advokát, jejich nástup pro vás asi neznamenal jen ztrátu úspor, ne?
No ne, otec se stal po válce členem Advokátní poradny, než byl ve čtyřiapadesátém vyhozen z advokacie a poslán do výroby jako spousta dalších kolegů, kteří kádrově neodpovídali. Rodiče měli existenční problémy, o všechno přišli, já školačka a teď, co se mnou. Na gymnázium jsem z kádrových důvodů nemohla. Přitom problémem nebyla ani tak tatínkova profese, ale fakt, že můj strýc v minulosti působil jako náměstek ministra vnitra (Jana) Černého. Dokonce jsem si vyslechla „jak si vůbec dovoluju se s takovým původem hlásit na gymnázium“. Díky šťastné náhodě jsem se nakonec dostala na zdravotnickou školu Vesna, na Jaselské, kam byly přijaty děti se špatným původem. Úroveň sice byla jinde než na gymnáziu, ale měli jsme třídu, která při sobě hodně držela, protože všichni jsme byli z rodin nějakým způsobem komunismem postižených. Třeba já a ještě jedna spolužačka – taky dcera advokáta – jsme nesměly zůstat v Brně, pokud bychom po škole chtěly hned začít pracovat…

Práce ve zdravotnictví vás nijak zvlášť od dětství nepřitahovala, jak to mnozí lékaři mívají? Vlastně jste neměla na výběr…
Absolutně vůbec. Být jiná doba, tak na medicínu nejdu, protože bych po tatínkovi vedla advokátní kancelář a věnovala se právu. To ale tenkrát vůbec nepřipadalo v úvahu. Takže se stalo, že rodiče tehdy nějak zařídili, abych mohla chodit do tanečních s kamarády z gymnázia, což mi zajistilo manželství, a to mě zase přivedlo ke studiu medicíny. Chodila tam i neteř jednoho notáře, která po prodělané obrně špatně chodila, byla i trošku obézní a neměla žádné tanečníky. Kdežto já jsem byla taková enfant terrible a tanečníků jsem měla spoustu. Mezi nimi i nějaký Jura Fukal, který byl příbuzný tady té dívky a chodíval do tanečních s ní, aby měla s kým tančit, přitom už to byl student pátého ročníku na medicíně. Jednou se ale Jura namíchnul, že už nebude nikomu dělat vola a vzal si jako pomoc kamaráda, ze kterého se pak vyklubal můj Vašek… (směje se)

Takže životní lásku a svůj osud jste našla skrz taneční, do kterých jste ani jeden vlastně vůbec neměli chodit…
Vašek byl atlet, po válce reprezentant v ragby. Studoval medicínu, ale byl o deset let starší než já, takže když já jsem maturovala, on už nastupoval do praxe. Jenže já, jak jsem nesměla být zaměstnaná v Brně, tak mě posílali k Jihlavě a kamarádku někde po jižní Moravě. Vašek tou dobou začínal v Hodoníně, kde se budovala nová nemocnice, tak jsme si to chtěly vyměnit, abych mu byla blíž… Mimochodem, manželka tehdejšího primáře na chirurgii, paní Jiřina Drobná, byla sestra slavné operní pěvkyně Soni Červené…

„Protože můj budoucí muž byl lékař, rozhodla jsem se, že medicínu vystuduju taky, abych nebyla pod jeho úroveň.“

Jiřina Jedličková

Podařilo se vám umístěnky vyměnit?
Nepodařilo. Já, jak jsem byla jinak slušně vychovaná, tak když jsem tenkrát odcházela z kádrové komise, tak všichni ztuhli, jak jsem si ulevila „Do prdele!“ (směje se) Mimo to, mě ta transfuzní stanice, na kterou jsem byla přidělená, vůbec nebavila. Ale ono tehdy hrozilo, že bych mohla skončit i v Pacově, na Pelhřimovsku, což by bylo na dojíždění úplně absurdní, takže to už i rodiče zpozorněli, a nakonec nějak zařídili, že mě přijali na transfuzní stanici v Třebíči.

Co vás nakonec přivedlo na lékařskou fakultu v Brně?
Tím, že můj budoucí muž byl lékař, rozhodla jsem se, že medicínu vystuduju taky, abych nebyla pod jeho úroveň. Primář z Třebíče, MUDr. (Jan) Vacl, mi pomohl získat místo na hygieně v Brně, díky čemuž jsem mohla začít chodit do přípravného kurzu k přijetí na medicínu, a tak jsem se na to upnula, že jsem nevnímala vpravo ani vlevo. Po ročním kurzu jsem úspěšně složila zkoušku, ale nebylo mi to nic platné, protože Ministerstvo zdravotnictví mě ke studiu neuvolnilo. Přitom uvolnění obdržela kolegyně, která vůbec zkoušku na lékařskou fakultu nesplnila… Vypravila jsem se proto stěžovat si přímo na ministerstvo, kde byl vedoucí kádrového oddělení tak konsternován odvahou osmnáctileté holky, že mi to uvolnění nakonec poslal tři dny před zápisem. Je fakt, že to hlavní nadšení mě po prvním ročníku přešlo… (směje se) Ale po roce studia jsem se provdala a změnila si jméno, takže ta hlavní šikana ze strany komunistů pro mě skončila.

Jiřina Jedličková na dobových fotografiích jako studentka (vlevo foto z tanečních).


stomatoložkou z nutnosti


Kam jste zamířila po studiu?
Představte si, že studujete šest roků, načež vám řeknou, že vám nařídí, že musíte jít do Ústí nad Labem nebo do Ostravy. Manžel, ten měl dobrý kádrový profil. Jeho tatínek byl profesí bednář v pivovaře a jako sociální demokrat po válce spadl mezi komunisty. A i když se nijak politicky neangažoval, založil v Modřicích družstvo bednářů, takže ten režimu vyhovoval… Manžel byl asistentem na druhé interně, já už v šestém ročníku měla malého syna, tatínek měl za sebou nějaké mrtvičky a infarkty, takže já, abych mohla zůstat alespoň v kraji, jsem se upsala k tomu, že se přeškolím na zubaře, kterých bylo málo. Moc jsem o tom nevěděla a vrtačky jsem se bála, ale akceptovala jsem se, že půjdu na rok na stomatologickou kliniku. Tam jsem poznala i úžasného profesora (Josefa) Švejdu. Nakonec jsem skončila ve Slavkově u Brna, kam jsem každý den dojížděla, a už od šesti od rána cestou poslouchala v autobusu ženský, jak se hádají o vedoucí pozice. To bylo něco příšernýho! Něco málo jsem se tam ale přece jen naučila, a ještě před pár lety to v důchodu ještě uplatnila.

Jak to myslíte?
Když manžel umíral, bral biologické léky, jejichž vedlejším účinkem bylo rozpadání horní čelisti. No nepostihlo to jeho?! Tak jsem s ním v pětadevadesáti letech jezdila na kliniku pořád vytahovat sekvestry, navíc to bylo za covidu, takže jsem se radši rozpomněla, jak jsem se učila extrakce, vzala kleště na hřebíky, vypálila je, polila nějakou kolínskou a suverénně jsem mu jeden takový sekvestr vytáhla. (směje se)

Jak dlouho jste ve Slavkově pobyla?
No, oni mě tehdy podrazili, protože mi slíbili, že když se stanu zubařkou, budu moct zůstat v Brně. Dnes vám to asi přijde směšné, ale v té době bylo i dojíždění do Slavkova náročné a kolikrát se stávalo, že jsem nestihla autobus a vracela se z práce domů pozdě večer stopem. Když nasněžilo, tak to kolikrát bývalo o život. Až jednou, když se s námi na sněhu u Pinduly vyboural autobus, jsem se zařekla, že skončím. Navíc, být ve Slavkově s těmi kolegyněmi, co se pořád jen dohadovaly, bylo hrozný. Nakonec jsem ve Slavkově byla tři roky, než mi došlo, že jediný způsob, jak se z tama dostat, je porodit druhý dítě… Sice jsem na mateřské byla jen tři měsíce, ale protože jsem byla původně laborantkou, strčili mě pak k (docentovi Vilému) Hulemu do laboratoře.

„Hematologie mě bavila, pohled do mikroskopu mi připomínal umělecké obrazy.“

Jiřina Jedličková

Vilém Hule je považován za zakladatele brněnské hematologie. Jaký byl?
On dřív dělal v Olomouci, kde mimochodem medicínu po válce pomáhala budovat spousta odborníků z Brna. Byl to velice chytrý, trošku zvláštní člověk, který měl své problémy. Nikdy mu nedali profesoru, protože byl zavřený. Nějaká laborantka udělala kiks v krevní bance, kdy zaměnila dvě krve a pacient v důsledku toho zemřel. Hule byl na služební cestě, takže s tím neměl nic společného, ale tenkrát se za chybu netrestali ti, kteří ji udělali – zvlášť, když měli nějaké „zázemí“ – ale šéfové. Takže zavřeli Huleho, i když všichni věděli, jak nesmírně chytrý jako biochemik, hematolog a experimentální patolog je. Mimo to nádherně kreslil. Jako první v republice nakreslil hematologický atlas. Byl zavřený tři roky, ale ten jeho škraloup byl takový, že ho pak z milosti vzal profesor (Miloš) Štejfa (starší), který ho vzal k sobě do laboratoře na první interní klinice, kde pak Hule vychoval řadu skvělých hematologických a biochemických laborantů.

Ale vy jste pod ním dlouho nezůstala, že?
Byla jsem u něho chvíli, ale moc mě to neuspokojovalo, protože jsem laboratorním prostředím až tak oslněná nebyla. Víc mě bavila klinika, a protože už jsem za sebou něco měla, něco znala, tak mě pak na kliniku vytáhl profesor (Jaroslav) Pojer. Mezitím se ale stalo, že hematologii nikdo nechtěl dělat. Nabízeli to všem možným komunistům, ale ti by nejradši, kdyby už dostali výsledky naservírovány na zlatém podnosu, za které by už jen sebrali docentury. Mě s profesory Pojerem a (Edgarem) Ningerem naopak hematologie bavila, oba si mě oblíbili a před okupací jsem byla za hvězdu. A mým mentorem se stal docent (Zdeněk) Churý z experimentální patologie, až do prověrek v sedmdesátém roce, kdy přešel do funkce městského hematologa.

Co všechno se pro vás změnilo se srpnem šedesát osm?
Přišly prověrky, Ninger padl v nemilost… Za vším byl profesor (Lubomír) Malinovský, anatom. To byl člověk, který odstavil několik lidí, včetně třeba profesora (Karla) Žlábka… Za války se jmenoval Miller, pak se nechal přejmenovat podle maršála Malinovského… (usměje se) Kvůli Maliňákovi vyletěla v podstatě celá třetí interna, protože všichni asistenti na ní vyjádřili nesouhlas se vstupem okupačních vojsk. Byla jsem jedna z těch, kdo podepsal, že takový člověk nemá na lékařské fakultě co dělat. Přestože odborně byl chytrý, jeho morální kvality byly takové, že jako učitel lékařů byl nepřijatelný. Měl i syna, který musel taky na medicínu, moc ho nebavila, ale nějak ji vystudoval a pak se stal hudebníkem. (Luboš Malinovský, bubeník alternativních kapel Pro pocit jistoty nebo Podchodem vchod – pozn. autora.) Naši kluci říkali, že na to, jaké měl rodiče, se z něho stal docela fajn chlap… Dceru se pro změnu jako každý správný komunista té doby snažil provdat do Itálie, což se mu taky podařilo… (Sám Malinovský se po revoluci v roce 1989 stal pro fakultu z politických důvodů nepřijatelným a v roce 1990 byl zbaven vedení anatomického ústavu. V roce 1991 odešel do důchodu a několik dalších let pracoval na univerzitě v Říme – pozn. autora.)

I. interní klinika FN USA, 1968. Jiřina Jedličková vpravo, druhý zprava tehdejší ředitel nemocnice František Konečný. Zcela vlevo primář Kratochvíl, v popředí vrchní sestra.


jediná široko daleko


Vy jste v nemilost neupadla?
Já jsem se rozhodla, že na klinice nemůžu po roce sedmdesát dál zůstat. Měla jsem nabídku od docenta (Dušana) Mrkose z druhé městské nemocnice, abych šla dělat městského hematologa. Mrkos byl taky vyhozen z fakulty, ale byl to takový nóbl člověk, chytrý, už starší pán a stal se primářem… Tehdy primář neznamenal tolik jako dnes a režimu nevadili. Byl taky hematolog, a protože hematologové byli tehdy takoví outsideři – hematologii nikdo moc nechtěl dělat – tak jsme se všichni znali a drželi jsme na sebe. Mě hematologie ale bavila, pohled do mikroskopu mi připomínal umělecké obrazy. Jezdívali jsme do Prahy na odborné schůze a po nich jsme si vždy dali na Václaváku želví polívku a halibuta na rožni. Tenkrát želví polívka stála deset korun, dneska byste ji nezaplatil. (směje se) Funkci městského hematologa předtím zastával doktor (Zdeněk) Ditrich, báječný pán, který ale v roce 1971 tragicky zemřel. Dělával takové pitomé představení s vajíčkem, jako že ho spolkne, ale nespolkl, vždy ho pak vyplivl. Až se jednou stalo, že mu to vajíčko uvízlo v krku, nikoho nenapadlo udělat mu tracheotomii a on se udusil. A protože Mrkos věděl, že na třetí interně nemůžu zůstávat v takovém Augiášově chlívě, nabídl mi, ať jdu městského hematologa dělat já. Šla jsem se poradit za Pojerem, tehdy už taky vyhozeným, a ten mě od toho odradil, protože městský hematolog měl sice svoji ambulanci, ale neměl lůžka. Místo mě nabídku přijal docent Churý, který na experimentální patologii neměl profesní budoucnost, protože v budově na Komenského náměstí se místo lékařů kliniků usadili veterináři, kteří se starali o býky a prasata pro výzkumy kardiologů.

Rozhodla jste se tedy na třetí interně zůstat, přestože, jak říkáte, prostředí připomínalo Augiášův chlív?
Taky že ano! Třeba doktor (Pavel) Přikryl, stejný ročník jako já, to byl notorický alkoholik. Ale musel být Malinovskému vděčný a nepředstavoval tak hrozbu pro jeho Vladěnku (manželku Malinovského), která pak hned dostala docenturu… Jednou ho poslali na stáž do Ameriky, ale udělal tam ostudu, opil se do němoty, šel někam, kam neměl, a skončil ve špitálu… A jak je svět malý, tak po rozvodu si vzal druhou ženu, jejíž první manžel byl můj spolužák ze střední školy, který teda taky skončil špatně. Oni byli tehdy kluci po střední škole posíláni na Ostravsko, mezi horníky, kde se naučili pít, a tenhle můj spolužák dopadl obzvlášť špatně. V deliriu tremens se svlíknul do naha, zalezl za jakési šprlení v domě, kde dřív bydlel, a tam ho našli až po zimě. Úplně mumifikovaného.

To nezní jako prostředí, ve kterém by vás mělo těšit pracovat…
Malinovský třetí internu skutečně celou zlikvidoval. To byla normalizací nejhůř postižená klinika v celé republice. Já tehdy dokonce už podala i výpověď, ale profesor Pojer, který byl pro mě největší osobnost, mi řekl: „Kolegyně, zůstaňte tam. Máte tam lůžka, máte tam určité renomé a můžete lidem daleko víc pomáhat než z ambulance.“ A oni by mě i těžko pouštěli, ředitelství výpověď nepřijalo a vyhrožovali mi, že mě přece vychovali… Já se jim ale postavila, protože nikdo z nich pro mě neudělal vůbec nic. Nakonec to uznali a dali mi pokoj. Vůbec se však nezajímali, jak a kde budu pracovat, tak jsem si nechala zastavět kousek chodby a svoje místo si uchovala, protože to co já stejně nikdo jiný nedělal. Vlastně jsem tam přežila jen proto, že jsem jako jediná široko daleko měla hematologickou atestaci.

Profesor Lukáš Fasora v publikaci Dějiny Lékařské fakulty píše, že „vztahy mezi lídry normalizace na fakultě byly komplikované“…
No, jak říkám, Augiášův chlív! Kdo byl tehdy jmenován docentem, tak já bych se za to styděla. (směje se) Představte si, jak můj muž, jinak dělnického původu, doplatil na mě a na to, jak jsem byla důvěřivá. S kolegy pracovali na nějakém projektu, ale neměli na něho na klinice prostor a klid, tak já vůl jim nabídla, ať využijí pokoj u nás v domě. Ti kolegové byli komouši, ale tvářili se jako kamarádi, aby pak na něho nastoupili s tím, že máme buržoazní styl života! Takový kreatury tam fungovaly…

„Kdo byl tehdy jmenován docentem, tak já bych se za to styděla.“

Jiřina Jedličková

Na koho naopak z té doby vzpomínáte v dobrém, krom profesorů Ningera s Pojerem?
Třeba tehdejší ředitel nemocnice, MUDr. František Konečný, byl báječný člověk. Schopný a velice přátelský. Nikomu neublížil, naopak mnoha lidem pomohl, včetně Ningera s Pojerem, kterých si vážil jako čestných a skromných lidí. Sám ale taky neskončil dobře…

Co se mu stalo?
Mého syna v sedmi letech pokousal v obličeji pes a aby se mu jizva po operacích lépe hojila, dostávali jsme propustky na výjezdy k moři, do Francie nebo do Itálie. Jednou jsem těsně před odjezdem ještě něco zapomněla na klinice a když jsem se tam zastavila, jeden z kolegů mě vítal takovým teatrálním způsobem, že mi musí něco ukázat. Já si říkala, že to bude nějaká blbost, protože v nemocnici byly běžné vtípky, že si někdo lehl na lůžko a předstíral, že umřel. Jenže tehdy na tom lehátku ležel ředitel Konečný, doopravdy mrtvý. Dostal infarkt. To bylo v roce 1969, už na něho komunisti taky tlačili…

…takže mu srdce selhalo v důsledku toho tlaku?
No jo… Na rozdíl třeba od Brázdy. To byl vedoucí lékař na klinice, kterého pak udělali náčelníkem ve Vojenské nemocnici. (Plk. MUDr. Jan Brázda, internista, v letech 1972–1974 náčelník Vojenské nemocnice Brno – pozn. autora.) Vzpomínám si na jednu společenskou akci, při které starší seděli u většího stolu a nás pár mladších u stolu menšího. Brázda na nás, proč prý sedíme bokem, a my jsme odvětili, že jsme se odtrhli jako Biafra, která tehdy čerstvě vyhlásila nezávislost. (Republika Biafra byl státní útvar existující v letech 1967–1970 na jihovýchodě Nigérie. Francouzský spisovatel Louis Aragon na podzim 1968 v kontextu možné perspektivy posrpnového Československa použil termín „Biafra ducha“ – pozn. autora.) Brázdu to tak rozlítilo, že vstal a jak byl opilý, vytáhl zbraň a vypadalo to, že bude střílet… To byl nepříjemnej, takovej zarytej komouš!

Jiřina Jedličková, leden 1984.

Na emigraci jste po šedesátém osmém nepomýšleli?
Můj muž by emigroval raz dva. Já jsem na to ale neměla nervy. Přitom jak jsem vám vyprávěla o té Němce ze sousedství, o Herthě, tak ta nám jednou zatelefonovala a pozvala nás do Frankfurtu, kde tehdy bydlela. My tenkrát přebývali několik dní ve Vídni a skutečně jsme přemýšleli, že bychom už se zpátky nevrátili, ale já jsem to neustála. Mně se najednou začalo stýskat po otci, po takových maličkostech, co jsem měla doma, po Vysočině… Ale udělala jsem dobře.

Opravdu?
A tak o syny jsem se starala hlavně já, a i když jsem bývala často v nemocnici, pomáhala mi matka. Takže představa, že budu někde ve Frankfurtu, aniž bych uměla pořádně německy, o kluky by se neměl kdo pořádně starat, protože manžel ten býval furt někde pryč s ragbisty, se kterými jezdil zprvu jako hráč, později jako lékař… Tak jsem se rozhodla, že se vrátíme.

Nelitovala jste toho někdy?
Víte, on to na jedné straně byl Augiášův chlív, ale na druhé straně jsme měli skvělé přátele. Většinou to byli vrstevníci Vaška, kteří zažili ještě úplně jiné časy, lidé z řad výtvarníků nebo sportovců, takže my jsme zároveň žili jakoby úplně vedle. Určitě znáte třeba Ivana Rullera (Ivan Ruller, architekt a v letech 1990-1994 děkan Fakulty architektury VUT, rovněž se věnoval ragby – pozn. autora.), po kterém teď bude v Brně pojmenované nábřeží, ten byl taky stíhaný komunisty a taky tu zůstal. Nebo sochaře Zdeňka Macháčka a malíře Bohumíra Matala… Ne že bychom tvořili zrovna disent, ale byli jsme v takové opozici…

„V některých funkcích po revoluci zůstali i ultra komunisti a tvářili se, že už jimi nejsou…“

Jiřina Jedličková

Na interně u svaté Anny jste zůstala až do první poloviny devadesátých let…
No, protože ona se tehdy třetí interna de facto dělila a přesouvala se do Bohunic. Profesor (Jiří) Vorlíček chtěl, abych tam šla s ním a dělala mu primáře. Já jsem ale v devadesátých letech řekla, že do Bohunic mě nikdo nedostane, protože jsem věděla, co tam je za lidi. Tehdejší šéfové najednou nebyli komunisti, prý se pomýlili, a rázem byli čistí jak lilie. Tak přece bych nelezla někam, kde mně to nesedí.

Jak jste tohle, jak se říká, převléknutí kabátů, vnímala?
V některých funkcích zůstali i ultra komunisti a tvářili se, že už jimi nejsou… Někdo má větší zábrany, někdo menší, někdo je nemá vůbec. Brala jsem to, jak to je. Jako realitu. Může mi to být líto – ne osobně, ale lítost nad lidskou povahou –, ale lidi jsou zkrátka takoví. Nedělejme si žádné iluze.

Jiřina Jedličková, březen 1990.

Poslední roky kariéry jste tedy strávila jako primářka Krevní banky FN USA…
Já jsem si myslela, že do důchodu už nějak dožiju na klinikách jako konsiliář. Ale ukázalo se, že to není to pravý ořechový, protože ono to konsilium stejně nikoho moc nezajímalo a doktoři si fungovali víceméně po svém. Až mě ředitelka Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně Alena Štětková oslovila s tím, ať jdu dělat primáře na Krevní bance. Zezačátku jsem nebyla kdovíjak nadšená, pak jsem ale zjistila, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Byli tam bezvadní lidi, se kterými jsme se stali přáteli, a já tam zůstala až do důchodu v roce 2001. Nerada bych na někoho zapomněla, ale těch kolegů, z nichž se stali přátelé, byla za ty roky spousta. Krom už jmenovaných manželů Ningerových, profesora Pojera nebo docenta Churého třeba taky manželé Hrubiškovi z Bratislavy, z Prahy pánové profesoři Libánský, Klener a Koutecký, z Hradce Králové Vaňásek s Peckou, v Brně profesoři Lokaj, Štejfa, Bravený, Klabusay nebo Černý, anebo taky neurologové Nedbal, Chrást a Nosová. Těch si budu do smrti vážit pro jejich odbornost i za přátelství v těžkých dobách.

Přestože vy pocházíte z rodiny advokáta a jeden z vašich synů se také našel v právu, váš druhý syn Václav potvrzuje, že lékařská profese často přechází z rodičů na děti, že?
Ano, napoprvé se sice nedostal – to víte, to nebylo jak děti komunistů, které brali hned – ale pak patřili s kamarádem k premiantům ročníku, protože si toho, že je vzali, tak vážili, že tomu studiu dávali vše. Dnes dělá plíce na onkologii. Je žákem profesora (Pavla) Pafka, moc hodnej kluk a lidi ho mají moc rádi. Co víc si můžu přát?

Jiřina Jedličková na Krevní bance FN USA, 1995.

Jiřina Jedličková, 2024.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info