Na Dni absolventů si jich nešlo nevšimnout. Jindřiška a František Dvořákovi. Ona doktorka, absolventka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity ročníku 1973, on inženýr, učitel. Loni spolu oslavili zlatou svatbu, letos František svou manželku, kterou neoslovuje jinak než „Inko“, doprovodil ke zlaté promoci. Stál jí po boku na každém kroku, s až pečovatelským dohledem. Přitom o manželce mluví jako o „silné a odolné ženě, kterou vždy bavil adrenalin spjatý s prací zdravotní záchranářky“. Tu Jindřiška Dvořáková, atestovaná ortopedka, začala vykonávat v roce 1985, jako jedna z prvních žen u záchranky v okrese, ne-li v celém kraji. Jak moc silná je mezi manželi pomyslná pupeční šňůra jsem si uvědomil, když mě přivítali na své chalupě ve Sloupu na Blanensku a vyprávěli vedle těch profesních i příběhy, jaké žádný rodič nechce zažít. Pan František o sobě ve vztahu k manželce mluví s úsměvem jako o „servismanovi“ a nutno dodat, že jeho servis byl v kombinaci s jeho výřečností neocenitelný i během realizace následujících řádků. Tuhle sympatickou dvojici skutečně nic nerozdělí.
Kdy jste se spolu seznámili?
JD: Známe se od gymnázia. Sedm let jsme spolu chodili, pak jsme se museli kvůli babičce vzít. Manžel tu postavil bytovku a babička nechtěla vidět, že spolu žijeme nesezdaní, takže když jsem byla v páťáku, tak jsme se brali. Loni jsme měli zlatou svatbu.
FD: To víte, já jsem byl partie! Inženýr, černý kudrnatý vlasy, zajištěnej, s třípokojovým bytem, po vojně… za mnou se baby hrnuly! (směje se)
Co vás přivedlo k tomu, abyste se na střední škole rozhodla, že budete studovat medicínu?
JD: Ne na střední, už v mateřské! Já jsem odmalička prohlašovala, že budu doktorka. Naši se mi ze začátku smáli, ale otec mě vždy vedl k tomu, abych se dobře učila, takže když jsem skončila devítku, automaticky jsem šla na gympl; tehdy se říkalo střední všeobecně vzdělávací škola. Tam jsme byli rozděleni na dvě větve – humanitní a matematicko-fyzikální, přičemž kdo měl samý jedničky, tak šel automaticky na matematiku a fyziku. Po maturitě z matematiky, fyziky, češtiny a ruštiny jsem se přihlásila na medinu do Brna. Přijímačky tehdy byly jednodušší než dnes a součástí byl i pohovor, kde se mě ptali, proč chci na medicínu. Já jim odpověděla, že bych chtěla pomáhat lidem. Rodiče měli sice dělnický původ, ale já jsem od mala tíhla k tomu, že budu doktorka. Což se mi tedy nakonec povedlo a ve třiasedmdesátém roce jsem odpromovala.
Co vás během studií nejvíc bavilo?
JD: Anatomie! Tehdy ji vyučoval profesor – na jméno si bohužel nevzpomenu –, kterého se všichni báli, ale mě bavilo si vždycky půjčovat a studovat kosti. Vzpomínám si, že jsem si jednou domů přivezla lopatku a přikládala ji na mámu, která z toho byla úplně vyděšená. (směje se) Anebo když jsme poprvé přišli do učebny s těly, která však byla zakrytá, a vyučující začal povídat. My jsme dávali pozor, najednou jsme se otočili a ta těla byla odkrytá. To byl šok! Bavilo mě i na histologii zkoumání tkání pod mikroskopem a samozřejmě, klinické předměty, když jsme chodili do nemocnice!
Jak vás ovlivnily události roku 1968, které vás zastihly přímo uprostřed studií?
JD: Ani moc ne a vlastně ani na fakultě jsem nic nezaznamenala. Měli jsme takový normální studentský život. Bydlela jsem na kolejích, na Mánesově a na Tvrdého, a furt jsme se učili, takže jsme ani neměli čas se zúčastňovat nějakého politického dění nebo se nějak angažovat.
FD: Přímo 21. srpen nás s manželkou zastihl, když jsme spolu byli poprvé sami stanovat na Vysočině. Až když jsme se po týdnu vrátili, tak jsme zjistili, co se děje. A vzpomínám si ještě – ale to už bylo asi po upálení Jana Palacha –, když kdosi jeden večer burcoval koleje a křičel, že musíme na Svoboďák, že tam je demonstrace. Tak jsme sice jeli, ale jako druháci jsme vůbec nevěděli, která bije. A následné roky, než abych někde běhal po městě, tak jsem stavěl dům, kam jsme se pak s manželkou v páťáku přestěhovali.
„Původně jsem chtěla studovat pediatrii, ale maminka mi řekla, že mám tak moc ráda děti, že kdybych nemohla dítěti pomoct, tak bych to nepřežila. Tak jsem šla studovat všeobecné lékařství.“
Jindřiška Dvořáková
Jak na bydlení na kolejích vzpomínáte?
JD: Tvrdého byly lepší, protože byly blíž školy. Byla tam studovna, společná kuchyňka, na pokojích, co jsme si donesli…
FD: Já jsem za manželkou pravidelně chodil, takže mě tam všichni znali. Vrátnou tam tehdy dělala maminka princezny Lady (z pohádky Princezna se zlatou hvězdou)! Paní Kyselková. Marie, ta herečka, se tou dobou zrovna rozváděla s Petrem Haničincem, a pamatuju si, jak ta na něho, na zeťáka, nadávala!
Jaký byl váš průchod studiem?
JD: Medicína je dřina, to vám řekne každý doktor. Bez poctivého studia ji nikdo nedokončí. Po studiích je už ten režim jiný, i když úspěšně atestovat se dvěma dětmi taky nebyla žádná sranda. Navíc, já jsem na ortopedii atestovala v Praze, kde si myslím, že to bylo ještě o něco těžší než v Brně. Pro mě ještě tím spíš, že jsem neabsolvovala žádnou stáž nebo tak něco, ale prostě ty zákroky, které jsme v nemocnici v Boskovicích dělali, ty jsem uměla – osteosyntézy, korekční operace, operace čéšek…
FD: A zkoušel je doktor, který je u seriálu Nemocnice na kraji města psaný jako odborný poradce…
Jak jste se tedy po studiích dostala na ortopedii do Boskovic?
JD: Já jsem úplně původně chtěla studovat pediatrii, ale maminka mi řekla, že mám tak moc ráda děti, že kdybych nemohla dítěti pomoct, tak bych to nepřežila. Tak jsem šla studovat všeobecné lékařství. Během studií jsem se zamilovala do chirurgických oborů a chtěla jsem operovat, ale to mě zase odrazovali, že ženská přece nemůže stát celý den na sále, prý ať si zvolím nějaký menší obor. Tak jsem se dostala do nemocnice do Boskovic, kde byl tehdy ředitelem doktor Moravec z Černé Hory, a nabídl mi místo na ortopedii s tím, že jsem samozřejmě absolvovala obvyklé kolečko. Nakonec jsem tam byla pět let, během kterých jsem si udělala atestaci a zvládla dvě mateřství. I když na mateřské jsem byla všehovšudy dvacet měsíců, protože po šesti měsících, co jsem byla doma s prvním synem, už mě naháněli zpět do práce. Po pěti letech mě pak Moravec oslovil s tím, že potřebují doktora do Blanska na rehabilitaci…
FD: Manželka nebyla moc aktivní jako studentka, ale jako začínající lékařka byla naopak velice aktivní! V Boskovicích založila nemocniční časopis Puls – později Impuls –, a dokonce fotbalový tým! Vždycky obešla doktory i saniťáky a jezdili hrávat po okrese fotbal, protože manželka byla až do páťáku sama fotbalistka, s Blanskem hrály Moravskou dívčí ligu! V Brně dokonce hrála předzápas před utkáním Zbrojovky, kde bylo třicet tisíc diváků!
Vedení nemocnice takové aktivity podporovalo?
JD: Všechno se dělo pod hlavičkou ROH, předseda nám dal peníze na dresy, na balón a dostávali jsme i na občerstvení. Vzpomínám si, že jednou jsme na sále modelovali sádrovou botu, abychom do ní mohli vložit flašku rumu jako dárek pro soupeře. (směje se)
Co vás přivedlo na myšlenku založit nemocniční časopis?
JD: Ono to souvisí s tím fotbalem. Na odboru byl totiž tehdy předsedou doktor Miloš Straka, primář ARO, který nadhodil, zda bychom o našich fotbalových aktivitách nemohli něco napsat. Tak jsme založili časopis, v němž jsme shrnovali, co zajímavého se v nemocnici událo.
Jaké byly ty první roky v Boskovicích z medicínského pohledu?
JD: Po nějakých třech letech jsem začala sloužit i na chirurgické a později na ortopedické ambulanci. Střídali jsme se tam tehdy ve třech, spolu s primářem Zemanem a doktorem Kalou, s tím, že jeden den jsme vyšetřovali děti. Jinak jsme dělali samozřejmě na lůžkovém oddělení, kde jsme měli nějakých dvacet pětadvacet postelí.
„Ve tři hodiny jsem skončila v Blansku na rehabilitaci a v půl čtvrté jsem už přebírala službu v Boskovicích na chirurgii, kde jsem byla do rána do sedmi. A ráno jsem pak jela zpátky do Blanska.“
Jindřiška Dvořáková
A po pěti letech v Boskovicích jste zamířila do Blanska…
JD: …ale s tím, že ještě asi tři roky jsem dojížděla na chirurgickou ambulanci do Boskovic na pohotovosti. Ve tři hodiny jsem skončila v Blansku na rehabilitaci a v půl čtvrté jsem už přebírala službu v Boskovicích na chirurgii, kde jsem byla do rána do sedmi. A ráno jsem pak jela zpátky do Blanska. Tam jsem byla já jako doktorka a asi pět rehabilitačních sestřiček.
Jak jste se pak dostala k tomu, že jste z rehabilitace začala jezdit v sanitce?
JD: Ředitelem blanenské polikliniky byl tehdy doktor Pokorný, zubař. A když došel pokyn, že musí zřídit záchrannou službu, vyčlenili sanitu. Tehdy se jí nově říkalo úrazový vůz, kvůli čemuž si z nás všichni dělali srandu. Jezdili jsme totiž nejdřív jenom k úrazovým případům a nehodám. Ředitel Pokorný přemluvil pět doktorů z různých ambulancí s tím, že když se něco bude dít, tak pojedeme. Byl tam doktor z plicního, obvoďák, z tělovýchovy, ještě jedna obvoďačka a já z rehabilitace. A k nim dva řidiči. Stálou posádku tvořenou řidičem, lékařem a sestrou měly tyhle vozy až od roku 1988.
Takže jste souběžně s prací na rehabilitaci vyjížděla do terénu tímto úrazovým vozem, když bylo třeba?
JD: No jo, když se něco stalo během pracovní doby, tak jsem prostě řekla lidem v čekárně, že musím odjet, ať počkají. Když se ukázalo, že jde o vážný případ, který jsme museli převézt do Brna, tak jsme vysílačkou zavolali zpátky do nemocnice, aby lidi z čekárny poslali domů. To byl asi i jeden z důvodů, proč vybrali mě, protože já jsem neřešila akutní případy jako třeba chirurg a mohla jsem takto odjet, když bylo potřeba. I když, ředitel mi na dotaz, proč zrovna já bych měla jezdit v sanitce, řekl, že jsem nejvíc erudovaná, protože jsem za sebou měla už zkušenosti z chirurgie.
Jak byly tyto vozy zprvu vybaveny?
JD: Když jsme v pětaosmdesátém začínali, tak žádné specializované zařízení neměly. Byl tam kufr a v něm nejdůležitější léky proti bolesti, obvazový materiál, pár dlah na zlomeniny a kyslík. My jsme se chodívali doprošovat, aby nás vybavili líp. Takže vše, co jsme takhle k úrazům vysílali, byl řidič, lékař, minimální vybavení a hrozná sanitka – Škoda 1203, která se v kopcích tak zahřívala, že přestávala jet a museli jsme motor chladit vodou, kterou jsme vozili v lahvích. Až později, když v osmaosmdesátém ustanovili, že půjde o stálou službu, se pořídily Mercedesy.
To zní jako dost dřevní doby záchranné služby v Česku…
JD: Někdy to bylo fakt šílený! Tehdy ještě k nehodám nejezdili policajti ani hasiči, takže my jsme u nich bývali první, aniž bychom věděli, co nás na místě čeká. Až když jsme na místě třeba zjistili, že je třeba někoho vyprostit, tak se volali hasiči. A my jsme pomáhali tím, co jsme znali ze svých praxí, protože zdravotnické záchranářství, jak ho známe dnes, se nikde nevyučovalo.
„Naše sanitka, Škoda 1203, se v kopcích tak zahřívala, že přestávala jet a museli jsme motor chladit vodou, kterou jsme vozili v lahvích.“
Jindřiška Dvořáková
Neměla jste jako žena potíže být průkopnicí v profesi, která si žádá i notnou dávku fyzické zdatnosti?
FD: Žena by vám povykládala, jak po schodech ze třetího patra nosila na nosítkách stodvacetikilový chlapy…
JD: V adamovských věžácích nebyly tenkrát výtahy, takže tam to občas skutečně bylo náročné. Sem tam nám museli pomáhat i sousedi. Adamov byl vůbec divoký. Říkali jsme mu Kristušácká dolina a často jsme tam jezdili za pobodanými cigány a Kubánci z místní fabriky. Dost se to tam mlelo a když jim zrušili podnikovou pohotovost, tak si volali samozřejmě nás. Jinak k úrazům se nejvíc jezdilo k Černé Hoře, na státní silnici. Tehdy tam ještě nebyl kruháč, žádná omezení, značky ani pruhy na silnicích. Tam jsme k nějaké autonehodě jezdili skoro každou službu.
FD: A pověz o tom porodu…
JD: To nás jednou volali k paní, Vietnamce, kterou jsme měli odvézt do Bohunic. Nakonec jsme ale stavěli v Řečkovicích na benzínce a do Bohunic jsme dojeli už i s dítětem. Ale to byl už můj druhý porod, ten první jsem zvládla ještě na škole, když mě volala sousedka, že její dcera začala rodit a že sanita ještě nedorazila. Naštěstí jsem za sebou měla tou dobou stáže na gyndě, tak jsem ještě jako studentka odrodila chlapečka v bytě. Měla jsem strach, ale pan primář z Boskovic mě tehdy pochválil, že jsem všechno zvládla, jak se má.
Jaké výjezdy vám ještě utkvěly v paměti?
JD: Hodně jsme jezdili taky k přejetí vlakem. Vybavuju si případ v Doubravici nad Svitavou, kam jsme vyjížděli v noci, když už na místě byli i policajti a kde málem vlak srazil i nás, protože nám říkali, že už tam nic nepojede… A ono jelo, čehož jsme si všimli na poslední chvíli! U Dolní Lhoty třeba zase smrťák přímo na Štědrý den, kdy se chlapi opili v hospodě a pak sedli do auta. Dva mrtví, taky smutný příběh…
Takových případů jste asi za život musela vidět hodně, ne?
JD: No ne že by byly na denním pořádku, ale bylo jich dost. Smrtelné úrazy na kole, na motorce, mladé holky… Mezi Lipůvkou a Blanskem těch pomníčků je…
Dá se na taková pravidelná setkání se smrtí zvyknout?
JD: Nikdy to není nic příjemného, zvlášť, když jde o dítě. Jednou nám na polikliniku přivezli mrtvého chlapečka, asi osmiletého, kterého uškrtil jeho tatínek. A pak skočil do Macochy.
FD: Manželka je extrémně odolná, já na ni nedám dopustit. Asi to můžeme říct, ne? (Obrací se na manželku a sahá po fotografiích vystavených na poličce – pozn. autora.) My jsme ztratili tyto dvě děcka…
JD: To je syn a holka, se kterou tehdy chodil.
FD: Když čekali v Blansku na zastávce, zastavil jim kamarád, že přece nepojedou do Sloupu autobusem. Vzal je do auta a zabil je. Klukovi bylo osmnáct, holce sedmnáct let. Její maminka byla taky doktorka, obvodní v Blansku. Takže tohle jsme spolu s manželkou přežili…
JD: Stalo se to v zatáčce nad Těchovem. Není nijak prudká, takže musel jet jak hovado. Vyletěli ze silnice, auto se celé otočilo… Tomu, co to zavinil, se samozřejmě nic nestalo. Vepředu s nima jela ještě jedna holka, která taky přežila. Naši seděli vzadu, oba na místě mrtví.
FD: Museli jsme zrušit Vánoce, protože bychom je nedokázali slavit. Stalo se to v říjnu 1995 a manželka pak deset let po sobě sloužila službu na Štědrý den a já býval v práci s ní, abychom nemuseli být na svátky doma. Až když se pak staršímu synovi narodila dcera, naše vnučka, tak jsme Vánoce zase začali slavit. Mimochodem, vnučka teď šla studovat taky medicínu!
„Po smrti syna byla práce to, co mě drželo při životě. Sedět doma se nedalo vydržet.“
Jindřiška Dvořáková
Jak pravděpodobné bylo, že jste jako záchranářka mohla vyjet ke smrtelné nehodě vlastního syna?
FD: My jsme tehdy byli zrovna v lázních, to jediné nás zachránilo. Protože kdyby ten den byla zrovna ve službě, tak si myslím, že by to nepřežila.
JD: Přitom poté, co se to stalo, chodit do práce bylo to, co mě drželo při životě. Sedět doma se nedalo vydržet.
FD: Přečetli jsme si plno jiných podobných příběhů a knih, protože jsme nejdřív vůbec nevěděli, jak se chovat. Navíc mě jako učitele a manželku jako doktorku znal na Blanensku každý, takže o tom všichni věděli. Nakonec jsme šli za kamarádem psychologem, který nám řekl: „Inko, Františku, co bych vám říkal. Vy jste tak silné osobnosti, že to zvládnete.“ Přitom já su posera, já se nemůžu dívat ani na dojemný filmy. V těchto případech ale platí, že člověk musí zaměstnat ruce a hlavu, jinak se zblázní. V jeskyni Kůlna kdysi spadl do průrvy asi patnáctiletý kluk, zabil se a jeho maminka se zbláznila. Smrt vlastního dítěte spousta rodičů nepřežije.
Což mě tak napadá, na Macochu jste taky musela vyjíždět k množství případů, ne?
JD: Ne, tam už jsme nejezdili, tam volávají rovnou koronera, protože tam už bychom byli zbyteční.
V čem třeba ještě byly ty počátky záchranářství specifické?
JD: My jsme třeba původně jezdili jen v bílých pláštích, ale když byla zima, tak jsem si začala brávat červenou bundu. Když pak začaly jezdit stálé posádky, tak těm se to tak zalíbilo, že si podobné bundy začaly šít přímo v práci. Až později vedení nakoupilo všem jednotné oblečení…
Pro lékaře bývá často milou odměnou poděkování vyléčeného pacienta, které může přijít třeba i po letech. Platí to i u záchranářů? Vybavíte si nějakého takového pacienta, kterému jste pomohla?
JD: U záchranářů je to specifické, protože když přijedete na místo nehody, lidi jsou zranění a v šoku a to, kdo je ošetřuje, většinou nevnímají. Snad jednou za celou kariéru se mi stalo, že přišel manžel od paní, která měla mimoděložní těhotenství, aniž by o tom věděla, a my jsme k ní vyjížděli, když začala silně krvácet. Už byla v kómatu, měla zkolabované žíly, takže jsme do ní nemohli nic napíchnout, přitom do ní bylo třeba dostat tekutiny. Z Blanska do Boskovic na gyndu to bylo dvacet minut, ale povedlo se nám ji zachránit. Její manžel nám asi dva měsíce na to přišel na stanici poděkovat s kytkou. To byl za osmnáct let, co jsem jezdila, jediný takový případ.
Skutečně jediný?
JD: Takový ano, ale ještě vlastně můžu zmínit jeden příběh. Asi znáte zpěváka Laďu Kerndla. Tak jeho dceři Terezce, když měla asi tři roky a měla laryngitidu, kdy vůbec nemohla dýchat, jsem zachraňovala život. Vždycky, když jsme pak byli na nějakém jeho koncertě, tak na pódiu zmiňoval, že „dnes je tu i paní doktorka Dvořáková, která nám zachránila Terezku“. Pak jsme mu spolu s profesorem Romem Kostřicou, který ho operoval, křtili i cédéčko.
FD: To jsem se dmul v hledišti pýchou, jakou mám manželku!
Z opačného pohledu, zažívala jste i případy agresivních pacientů? Mezi záchranáři jde v posledních letech o velké téma…
JD: To víte, že ano. Když byl třeba někdo opilý. Ale kluci saniťáci to s takovýma většinou promptně vyřídili, takže nám lékařům se nikdy nic nestalo. A za ty roky jsme jen jedinkrát měli nehodu, když nám v Brně u Boby nedalo auto přednost.
Jak se na vás coby ženu – záchranářskou průkopnici vykonávající fyzicky náročnou profesi dívali mužští kolegové?
JD: Nijak zvláštně. Věděli, že mám zkušenosti. Navíc, díky tomu, že jsem sportovala, jsem měla dobrou fyzičku. Ať už to byla gymnastika, fotbal nebo turistika.
FD: Na mapě Tater neexistuje místo, kde by naše noha nestála! Vždyť našim klukům bylo devět a jedenáct a už jsme s nima byli na Gerlachu, kam horští vůdci mohli brát až od patnácti let. Všechno jsme to spolu objezdili…
Pokud vím, tak stále na částečný úvazek pracujete, je to pravda?
JD: Dvakrát za měsíc chodím ordinovat na soukromou rehabilitační ambulanci do Letovic. Dělám příjmy a chystám pacientům rehabilitační procedury. I když máme milion aktivit, tak úplně odejít do důchodu se mi nechce, pořád mě to baví. Navíc provozovatel nemůže sehnat nikoho, kdo by mě nahradil. (usměje se)
Pane Františku, jaké to pro vás bylo být manželem ženy – záchranářky, vykonávající časově náročné a svým způsobem nebezpečné povolání, a zároveň otcem dvou dětí, který, jak jsem pochopil, z velké části zajišťoval chod domácnosti?
FD: Je to, jak říkáte. Já jsem zajišťoval – a manželka to může potvrdit – chod rodiny. Já umím všechny domácí práce, jen ne uvařit. V péči o děti pomohlo i to, že jsem jako učitel míval prázdniny. Takže když třeba manželka dělala atestaci, což bylo klukům dva a pět roků, brával jsem je na celé odpoledne do kočárku, aby se mohla učit. Když bývala v práci, tak to taky samozřejmě bylo časově náročné. Já bych vám mohl ukázat diáře z těch dob, že už tehdy to bývalo, jak se řeší dnes, že sloužila sto nebo sto padesát hodin navíc – to byly všechny ty noční služby a víkendy. Na druhou stranu musím říct, že jsem byl na manželku vždycky pyšnej! A prádlo žehlím dodneška. (směje se)
Vladimír Leman promoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v roce 1957. Ač rodilý Brňák, osobní i profesní život strávil v Pelhřimově. Do tamní nemocnice dochází vyšetřovat i ve svých devadesáti letech a je tak nejspíš nejstarším sloužícím lékařem v Česku.
Stopy rodiny Kallů sice vycházejí z Blanenska, jak Karel Kalla starší tak jeho syn se však zapsali hlavně do historie nemocnice v Pelhřimově. Druhý z lékařského rodu tu byl svého času dost možná nejmladším primářem a později i ředitelem v zemi.
