V Kolumbii je přes dva miliony válečných dětských obětí

Vaše téma doktorské práce je zcela výjimečné. Proč jste se rozhodla zpracovávat psychosociální problémy dětí ve válečných lokalitách?
Studovala jsem mezinárodní vztahy, ale byl to obor, který byl spíš teoretický, oddělený od praxe. Vždy mě navíc zajímala sociální problematika a aktuální problémy s dopady na vyloučené populace. Když jsem pak zvažovala studium doktorátu, hledala jsem takové zaměření výzkumu, aby jeho výsledky mohly mít přímý a praktický dopad na konkrétní jedince. Věděla jsem, že na Ústavu preventivní medicíny bylo již dříve zpracováno téma žen v ozbrojených konfliktech, což mě oslovilo a inspirovalo ke konečné volbě. Zaměřila jsem se přitom na adolescenty a mladé dospělé, kteří byli jako děti (nezletilí) přímo členem některé z kolumbijských ozbrojených skupin. Je ale pravda, že jsem v daném okamžiku neměla moc reálnou představu o tom, do čeho se vlastně pouštím, a že se jedná o náročné téma, zejména když ho chce student zpracovávat sám, bez zaštítění mezinárodní organizací a bez finanční podpory nějakého projektu. Celý výzkum jsem si totiž financovala z vlastních zdrojů. O to větší zkušenosti jsem na druhou stranu získala.

Jak si vysvětlit, že právě v Kolumbii?
V první řadě jsem se už na střední škole učila španělsky a zajímal mě region Latinské Ameriky. Na vysoké škole jsem měla příležitost navštívit některé z těchto zemí, takže jsem se celkem orientovala v daném prostředí. Měla jsem také kontakty na kolumbijské přátele. Důležitou roli hrál určitě jazyk, protože si nedokážu představit vést výzkum v zemi, kde bych nebyla schopná se domluvit, vyhotovit výzkumné otázky a dotazníky, provádět rozhovory s osobami přímo v jejich rodném jazyce.
Kolumbie je bezpochyby jednou z nejrozmanitějších a pro mě i nezajímavějších zemí vůbec. A nemyslím tím jen přírodou, ale také ekonomicky a především sociálně a kulturně. Navíc je to země, kde ozbrojený konflikt probíhá již více než padesát let. Velkým plusem byl také fakt, že můj školitel, pan doktor Schwanhaeuser, pochází právě z Kolumbie, takže jsem mohla počítat s tím, že mě bude moci lépe nasměrovat, než kdybych se vydala třeba do Afriky.

Píšete, že jste musela spolupracovat se dvěma vládními organizacemi. Bylo složité s nimi navázat kontakt a získávat některá relevantní data?
Byla to pořádná výzva. Jednalo se o instituce, které jsou jako jediné v Kolumbii zodpovědné za reintegrační programy pro bývalé členy místních ozbrojených skupin. Jedna se stará o demobilizované dospělé, druhá instituce pak kompletně zajišťuje péči o nezletilou populaci v Kolumbii. Má tak na starosti na 15 miliónů kolumbijských dětí. Zájem akademické sféry i mezinárodních organizací o témata související s ozbrojeným konfliktem je velký. U obou vládních institucí je proto nejdříve potřeba podat výzkumný předprojekt, který prochází náročným schvalovacím řízením. Původní návrh je nutné po osobních schůzkách podle doporučení upravit a zaslat finální projekt, který musí být opět schválen. Zejména instituce, která pracuje s nezletilými, zamítá až 95 % takových žádostí a hovořit přímo s adolescenty dovoluje jen zcela výjimečně. V tomto ohledu jsem měla velké štěstí, protože moje téma odborníky zaujalo. Osobně se domnívám, že pomohl také fakt, že jsem byla cizinka a nebyla přímo spjata s žádnou kolumbijskou institucí. Nicméně i po schválení projektů nebylo ještě vyhráno, protože výzkum samotný probíhal v různých regionálních centrech, což bylo místy logisticky náročné. Navíc jsem neměla přímý přístup k datům o cílové populaci, jen zprostředkovaný přes odborníky. Často jsem se tak musela zorientovat až na místě.

V médiích můžeme často vidět dětské válečné bojovníky, adolescenty. Jsou v něčem psychosociální dopady válečného konfliktu na bývalé dětské vojáky v Kolumbii ryze specifické a tedy jiné, než v jiných zemích, kde probíhá konflikt?
Neznám popravdě realitu v jiných ozbrojených konfliktech tak podrobně, abych toto mohla kompletně posoudit. Nicméně násilí je v kolumbijské společnosti dlouhodobě zakořeněné a ve venkovských oblastech se staly ozbrojené skupiny často součástí reality. Kolem 70 % dětí a adolescentů se přidává k ozbrojené skupině „dobrovolně“, nebo rádoby dobrovolně na základě falešných slibů, zejména dobrého výdělku. Na rozdíl od arabských států nehraje roli náboženství, indoktrinace je v některých skupinách namířena proti socioekonomické nerovnosti. To vše má pak samozřejmě vliv na konkrétní dopady. Ukazuje se, že záleží nejen na individuálních zkušenostech, ale i na jejich interpretaci. Někteří tito mladí lidé považují své zkušenosti za normální, běžnou součást svého života. Když se pak dostanou do vládního programu, neprojevují se u nich posttraumatické symptomy, ale rizikem například je, že se do ozbrojené skupiny budou chtít vrátit. Navíc i v rámci Kolumbie mohou být dopady různé v závislosti na tom, ke které ozbrojené skupině daná osoba patřila, jakou roli vykonávala, zda se přidala dobrovolně nebo byla přinucena násilím, zda působila v rámci městské milice nebo ve venkovských oblastech apod.

Jakou úlohu v tom hraje kulturní prostředí?
Významnou. V kolumbijské kultuře jsou lidé zvyklí bojovat, hledat možnosti, jak překonat nepříjemné situace, nevzdávat se. A u těchto mladých lidí je právě toto extrémně cítit. Na rozdíl od jiných kontextů, ale i dalších obětí v Kolumbii, se tak většinou nestávají závislými na vládní pomoci. Využívají nabízených příležitostí, ale zároveň se na ně nespoléhají úplně a hledají své vlastní cesty, jak si poradit.

V čem nejvíce mohou být ohroženy sociální vazby a zároveň psychické poruchy Vámi studované populace?
V první řadě tyto děti přichází o dětství, což má samozřejmě zásadní vliv na jejich psychický i kognitivní vývoj. I když často vyrůstají v ne zrovna ideálním rodinném prostředí, v ozbrojené skupině obvykle ztrácejí kontakt s těmi nejbližšími. Tráví léta, kdy se vytváří sociální vazby i identita jedince v prostředí násilí, kde je navíc těžké budovat trvalé vztahy a přátelství, když nevíte, zda budou za pár hodin ti lidé ještě naživu. Pro některé se spolubojovníci stávají jejich rodinou, takže když pak skupinu opouští, přicházejí o svou „rodinu“ v podstatě podruhé. Navíc se v rámci reintegračních programů většinou dostávají do městského a pro ně zcela neznámého prostředí. Potýkají se s nedostatečnými sociálními dovednostmi, neví, jak společnost funguje, často jsou jejich jedinou sociální podpůrnou sítí odborníci a vrstevníci z reintegračních programů. Kromě vztahů s rodinou bývá zásadně narušena také celková důvěra k ostatním, takže i v civilním životě si od ostatních lidí drží spíš odstup. Specifický dopad má pak celá situace na příslušníky indiánských komunit, kteří přicházejí o svou kulturu, jazyk, zvyky, své zázemí. Do svých původních regionů se často z bezpečnostních důvodů vrátit nemohou, jindy ani nechtějí, protože by už do své původní kultury nezapadli. Osamělost, omezený kontakt s vlastní rodinou, nepochopení, diskriminace pak můžou vytvářet dodatečné stresory a přispívat k psychickým problémům.

Byla jste v kontaktu s celou řadou dat a informací včetně jednotlivých institucí. Měla jste možnost se i přímo s těmito adolescenty setkat, popovídat?
Naštěstí ano. V průběhu terénního sběru dat jsem nakonec mohla vést oficiální rozhovory s více než 140 bývalými dětskými vojáky, konkrétně se 74 adolescenty a 69 mladými dospělými. Mimo to jsem měla v rámci programu pro nezletilé možnost si neformálně popovídat i s dalšími adolescenty, zejména s těmi v ústavní péči, kde byl větší prostor si jen tak sednout, zahrát si domino, doprovodit je při vyučování. Tato populace je ale všeobecně velmi uzavřená. S některými se mi podařilo navázat větší důvěru, ostatní mě jen z dálky pozorovali a na případné otázky odpovídali stručně a vyhýbavě. V rámci výzkumu jsem se vládním institucím zavázala k tomu, že se nebudu přímo dotazovat na zkušenosti adolescentů v ozbrojené skupině, abych je znovu nevystavovala traumatickým vzpomínkám. Řada z nich se ale rozvyprávěla sama, třeba i o dětství, trápeních a často byli rádi, že si mohli popovídat. Psychicky to pro mě bylo ale dost náročné, soustředit se v cizím jazyce, neříct něco nevhodného, adekvátně reagovat, nikterak nesoudit, poslouchat smutné i kruté příběhy a zachovat si nadhled nad takovou nespravedlností.

Přiblížila jste se do rodiny, přímo do rodinného kruhu, kde jsou tyto děti?
V případě adolescentů, kteří jsou ve vládním programu, jich naprostá většina žije buď v rámci ústavní péče anebo v náhradních rodinách. Pokud žijí s vlastními rodinami, jedná se často o odlehlé oblasti, kam se i odborníci dostávají komplikovaně a za bezpečnostních rizik. Každopádně jsem měla možnost navštívit některé náhradní rodiny a mluvit s náhradními matkami. Za doprovodu odborníků jsem se dostala také do domovů devíti adolescentů žijících přímo s rodinnými příslušníky. Jednalo se sice jen o přibližně hodinu až hodinu a půl trvající návštěvu, ale i tak jsem mohla poznat, jak žijí, popovídat si například s maminkou a v šesti případech také o samotě přímo v jejich pokoji s daným chlapcem či dívkou. Při návštěvách jsem navíc mohla sledovat interakci rodiny s odborníky, kdy se řešily různé praktické i osobní problémy, včetně těhotenství, utíkání z domova či tendence vrátit se zpět do ozbrojené skupiny.

Jaké jsou u adolescentů, případně mladých dospělých nejčastější symptomy poruch?
U této populace se nejčastěji hovoří o symptomech posttraumatické stresové poruchy jako je znovuprožívání traumatických situací, potíže se spánkem, podrážděnost, návaly hněvu, potíže s koncentrací či přehnaná ostražitostí vůči okolí. Nicméně dopady jsou mnohem komplexnější a velmi individuální, u některých se rozvinou naplno, u jiných případné počáteční noční můry postupně odezní a žádnou speciální terapii či podporu nepotřebují. Často se navíc tyto dopady neprojeví hned, nebo emocionální stav jedince kolísá, chvíli je vše v pořádku a pak se z ničeho nic probudí v úplně jiném rozpoložení. U dívek hraje velkou roli také fakt, že velká řada z nich byla i opakovanou obětí znásilnění jak v ozbrojené skupině, tak třeba již dříve v rámci vlastní rodiny. Problém, kterému se zatím obecně nevěnovalo příliš pozornosti, jsou různé stupně kognitivních poruch. Někteří jedinci potřebují i specializovanou léčbu závislosti na psychoaktivních látkách. Omezeně se vyskytují i další psychiatrické diagnózy, zejména bipolární porucha. Projevují se také poruchy chování a tendence k agresivitě, deprese a smutné nálady, které mohou vést až k pokusům o sebevraždu, sebepoškozování, pocity viny, nízké sebevědomí a somatické problémy.

Jak Vy sama vidíte podporu různých programů s cílem pomoci či minimalizovat psychosociální dopady kolumbijského konfliktu na děti?
Kolumbie má dlouholeté zkušenosti s různými programy na pomoc a podporu obětí ozbrojeného konfliktu, včetně dětí. Na rozdíl od jiných zemí, kde jsou tyto programy z velké části zaštítěny mezinárodními organizacemi, se v Kolumbii prioritně jedná o vládní programy, které spolupracují s mezinárodními vládními i nevládními a místními neziskovými organizacemi. Tím pádem mají tyto programy tolik potřebné dlouhodobé zaměření, postupně se učí z vlastních chyb a jsou uznávány jako vzor i na mezinárodní úrovni. I tyto programy se však potýkají s nedostatkem financí a odborníků na daná témata. Je potřeba si uvědomit, že v rámci Kolumbie hovoříme o více než 9 miliónech registrovaných obětí ozbrojeného konfliktu, z nichž je téměř 2,3 miliónů dětí. Při takové potenciální potřebě péče o duševní zdraví, je kapacita zdravotního systému včetně psychologů a psychiatrů samozřejmě nedostatečná. Co se týká přímo programu pro bývalé dětské vojáky, se kterým mám největší zkušenosti, adolescenti i mladí dospělí mají k dispozici odborníky, mohou se účastnit různých aktivit, získávají lepší přístup ke vzdělání i další benefity. Na druhou stranu, ne všechny strategie psychosociální péče jsou skutečně zavedeny v praxi, odborníci jsou často zatíženi administrativou, ne vždy jsou náležitě finančně ohodnoceni, často tak dochází ke změnám personálu. Navíc ústavní model péče a někdy i model náhradních rodin poněkud izoluje adolescenty od okolního prostředí striktními pravidly a danou rutinou a neumožňuje jim náležitě se připravit na nezávislý civilní život.

Budete se v této problematice i nadále angažovat? Jak?
Momentálně ještě dokončuji závěrečné zprávy pro obě vládní instituce ve španělštině. V jedné jsem výsledky osobně prezentovala již v minulém roce a na jejich základě už byly i zavedeny změny v rámci programu pro nezletilé. S druhou institucí teď domlouváme socializaci výsledků s jednotlivými odborníky tak, aby mohly být implementovány do praxe. Zároveň jsem byla přizvána do jejich výzkumné skupiny, se kterou pracujeme na další publikaci výsledků. Určitě bych se ale velmi ráda této problematice věnovala i poté. Proto se chci, jakmile to bude možné, vrátit do Kolumbie. Na počátku roku jsem totiž přiletěla jen na krátkou návštěvu do České republiky, která se ale neplánovaně protáhla, protože má Kolumbie kvůli současné pandemii stále uzavřené hranice. Bohužel se v důsledku koronakrize zhoršila i bezpečnostní situace v zemi, ale pevně věřím, že se budu moci brzy do Kolumbie vrátit a přímo se zapojit do tamějších ať už vládních či nevládních programů na podporu mladých lidí zasažených ozbrojeným konfliktem.

Krátký profesní životopis 

Ing. Jana Hudcovská, Ph.D.

Vystudovala magisterský obor Mezinárodní a evropská studia - diplomacie na Vysoké škole ekonomické v Praze a v rámci vedlejší specializace se zaměřila na Latinskou Ameriku. V průběhu studia absolvovala výměnný pobyt v Mexiku, následně pomáhala jako dobrovolnice v centru pro duševně nemocné v Bolívii a politickému systému této země se věnovala v diplomové práci.

V roce 2012 zahájila prezenční studium doktorátu na Ústavu preventivního lékařství (dnes Ústav ochrany a podpory zdraví) na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mezitím se trvale usadila v Kolumbii.