10 let P-PooLu: Hledat nejen problémy, ale i řešení

Kdy jste se o existenci P-PooLu doslechli vůbec poprvé?
Miroslav: Jako středoškolák, na dni otevřených dveří. Takže když jsem se pak dozvěděl, že mě na lékařskou fakultu přijali, vyplnil jsem na webu elektronickou přihlášku, napsal motivační dopis a doložil kopie diplomů z předmětových olympiád a projektových soutěží. Za pár dní mi přišla odpověď, že jsem byl přijat i do P-PooLu.
Nikola Eva: Už když jsem si dělala rešerši o vysokých školách a zvažovala, kam se přihlásit, tak P-PooL mě dost zaujal. Stejně jako Mirek jsem na střední škole dělala projektové soutěže a chtěla jsem propojit všeobecnou medicínu s výzkumem. Na jiné fakultě něco jako P-PooL nebylo, takže mi to přišlo jako vhodná cesta, jak pokračovat dál.

Jak zásadní roli při vašem rozhodování, na jakou fakultu si podáte přihlášku, P-PooL hrál?
Lukáš: Rozhodně to bylo plus.
Miroslav: Já jsem se rozhodoval mezi Brnem a 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, ale právě P-PooL rozhodl pro Brno.
Veronika: Já jsem takový specifický případ, jelikož jsem medicínu začala studovat v posledním roce na přírodovědě. Mně se líbí lékařská fakulta jako celek. P-PooL je fajn bonus, ale určující faktor to pro mě nebyl. Já a Beny jsme se do P-PooLu dostali na základě výsledků u přijímacích zkoušek, i když oba jsme na střední škole taky vyvíjeli nějakou činnost navíc…

Když vám byla účast v P-PooLu nabídnuta, váhali jste?
Benjamín: Dost! O P-PooLu jsem věděl, přišel mi fajn, ale nemyslel jsem si, že bych se na fakultu vůbec mohl dostat, takže jsem ho vnímal spíš okrajově. Když jsem pak s výsledky přijímaček obdržel i pozvánku do P-PooLu, tak jsem to dost zvažoval. Ona je totiž brněnská lékařská fakulta celkově jiná v tom, jak přistupuje k vědě a výzkumu, nejen v rámci P-PooLu. Ten už je jen takovou nadstavbou. Takže jsem si ještě zjistil nějaké informace, poptal se pár známých, a nakonec jsem si řekl, že se přihlásím, vždyť co můžu ztratit…

Jak jste se dostali ke konkrétním výzkumným tématům, jimiž se v P-PooLu zabýváte?
Nikola Eva: Plus mínus jsem věděla, že bych chtěla zkusit dělat proteinové inženýrství, proto jsem nastoupila do Loschmidtových laboratoří. Konkrétní téma mi ale bylo zadáno až po domluvě se školitelem, kdy jsem dostala nabídku, že bych mohla pracovat na výzkumu apolipoproteinu E4, což se mi fakt zalíbilo. Nikdo však nemůže vědět, co ho bude bavit, dokud se do toho skutečně nepustí.
Miroslav: My jsme měli vypsaná témata, ze kterých jsme si měli koncem podzimního semestru v prvním ročníku vybrat. Ale dalo se domluvit i zvlášť, což byl můj případ, kdy jsem se domluvil s doktorem Šmídou (Mgr. Michal Šmída, Dr. rer. nat.).
Lukáš: Já jsem se nejdřív individuálně domlouval s farmakologickým ústavem, kde to ale nakonec bohužel nevyšlo. Mezitím si spolužáci z vypsaných témat rozebrali všechna atraktivní a na mě už toho moc nezbylo. Oslovil jsem však docenta Vaňharu (doc. RNDr. Petr Vaňhara, Ph.D.), u kterého už jeden náš spolužák působí, jestli by neuživili ještě jednoho P-PooListu navíc. A on souhlasil.

Jak spolupráci s vašimi školiteli hodnotíte? Z průzkumu mezi absolventy P-PooLu vyplývá, že většina s ní byla spokojená, vyjádřili se však i tací, kteří očekávali větší zájem z jejich strany…
Veronika: Je pravda, že někteří naši spolužáci měli problém se se školiteli domluvit nebo vůbec spojit, ale například ten můj (prof. MUDr. Ondřej Ludka, Ph.D., FESC) je absolutní zlatíčko a neumím si představit lepšího. Už při prvním setkání jsme se ho se spolužačkou nenápadně zeptaly, jestli na nás bude mít čas, protože školitelé klinických výzkumů ho obvykle tolik nemají, a on se pomalu urazil, že se ho na něco takového vůbec ptáme, protože to je prý přece jasné, že ano! (usměje se) Dokonce nás ujistil, že když si budeme hledat pro náš výzkum grant, tak nás celým procesem provede. Což je strašně fajn, že už v této fázi uvidíme, jak se grant podává, jak se píše, jak se případně přepisuje, a tak dále.
Benjamín: Já mám školitele dva, přičemž hlavní školitelka, docentka Bočková (doc. MUDr. Martina Bočková, Ph.D.), je klinička na neurologii. Chápe, že jsme zaneprázdněni studiem, a my chápeme, že ona má zase svoji práci. Takže když je toho moc, umíme se dohodnout. O tom, co děláme, má představu, ví, čeho musíme dosáhnout, a pokud nestíhá, domluví se s druhým školitelem, který se nám pak věnuje. Vychází nám vstříc i s postupným plánováním práce, když zohledňuje, co už máme z teoretických předmětů absolvované anebo se zrovna učíme, abychom nemuseli dostudovávat příliš věcí navíc. V dané tematice se velmi dobře vyzná a dřív, než nám dá za úkol něco zpracovat, s námi zkonzultuje všechnu potřebnou teorii s propojením do praxe, jestliže jde o klinický výzkum. Projdeme si spolu věci, které už byly v dané oblasti vyzkoumány a k tomu mnohé nedořešené hypotézy, na které se pak zaměříme, abychom tu skládačku byli schopni zkompletovat. Vzájemná spolupráce a přístup naší školitelky tedy představuje velkou přidanou hodnotu, což mě na tom baví.

Jak P-PooL zvládáte časově? Miroslave, bylo za těch šest let období, kdy sis říkal, že nestíháš?
Miroslav: Neřekl bych. Já jsem se věnoval spíš teoretickému výzkumu, byť s potenciálním dopadem pro klinickou praxi, a čas jsem řešil tak, že jsem „melouchoval“. Do osmi nebo do devíti večer jsem se učil v kampusové knihovně a pak jsem šel na CEITEC. Tak jsem třeba zjistil, že v laboratoři tkáňových kultur se o půlnoci rozsvěcují ultrafialové lampy. Být takhle v noci v laboratoři je svým způsobem příjemné.
Nikola Eva: Já jsem podobně zjistila, že v Loschmidtových laboratořích se někdy po jedenácté večer zapínají v rámci zabezpečení pohybové senzory. (směje se) Když jsou experimenty náročnější a člověk nemůže odejít uprostřed rozdělané osmihodinové práce, tak prostě zůstane déle. Dlouhodobě by to samozřejmě nebylo zvládnutelné, ale není to každý týden, takže občas pracovat do noci je v pohodě.
Lukáš: Člověk musí být schopen vytěžit ze svých časových možností maximum. A mě třeba čas strávený výzkumem nutí se lépe organizovat a fungovat ve škole.

Kurikulum a harmonogram P-PooLu vám dávají smysl?
Benjamín: Ano i ne. Dnes už se asi trošku liší od toho, s čím začínal před šesti lety Mirek. My měli na začátek všeobecnější vědeckou průpravu a věnovali jsme se anglickým časopisům, učili se, jak je zpracovávat a chápat. Zjistili jsme tak, že některé informace, které jsou v nich prezentované, jsou nevyužitelné, nebo dokonce získané pochybně. K tomu se hodí předmět vyučovaný pracovníky knihovny, kteří nás učí pracovat s rešeršemi nebo s citacemi… A i když ty znalosti uplatníme třeba až v budoucnu, a ne každý nutně všechno, smysl mi to dává.
Veronika: Letos jsme měli jeden předmět přes zkouškové období, takže nebylo úplně příjemné do něj chodit týden a mezi to se učit na zkoušky. Myslím si, že by nám dal mnohem víc, kdyby byl vyučován během semestru.
Nikola Eva: Konkrétně v prváku a druháku, kdy máme dost velkých preklinických předmětů, by bylo možná lepší maličko s vědeckou průpravou polevit. Třeba teď ve třeťáku máme biostatistiku rozdělenou po týdnech, což mi dává větší smysl než jeden blok uprostřed zkouškového.

Naplňuje P-PooL očekávání, s jakými jste do něho šli?
Nikola Eva: V prvé řadě jsem chtěla, aby mě výzkum bavil, aby byl i něco jako můj koníček. Což se, myslím, podařilo.
Lukáš: Moje očekávání byla dokonce předčena. Měl jsem obavy, jestli budu stíhat, nebo jestli nebudu moc pod tlakem, ať už ze strany běžného studia nebo výzkumu, ale zjistil jsem, že na ústavu je kupa příjemných lidí, kteří rozumí tomu, že mám hodně školy a že je někdy těžké vše naplánovat. Druhá obava byla, jak si budu rozumět se spolužáky, jestli tu vzhledem k povaze programu nebudou spíš individuálnější typy. Ale musím říct, že spolužáci jsou skvělí a rozumíme si.
Benjamín: Podle mě je potřeba uvědomit si, že i když člověk chce sebevíc, všechno se stihnout prostě nedá. Je třeba myslet i na volnočasové aktivity a klidně, ať jednou z nich je pak i taková „škola“ jako je P-PooL.
Veronika: Základem je, aby to člověka bavilo, a nebral to jako další povinnost.

Když Lukáš zmiňoval spolužáky, jak vás jako P-PooListy vnímají oni?
Veronika: Je pravda, že okolo P-PooLu existuje velké stigma a P-PooListi jsou velmi často označováni za divné… Všichni jsme o tom slyšeli dopředu a člověka to trošku znejistí. Když jsme se v prvním týdnu seznamovali s jednotlivými pracovišti, někteří doktoři ani nevěděli, co všechno program obnáší. A dokonce, jeden z doktorů nás trošku posměšně nazval „novodobou šlechtou“… Ale není se čehokoliv bát, P-PooListi jsou úplně normální!
(Všichni se smějí.)

Jak takové stigma odbourávat?
Benjamín: Vysvětlovat, jaký je princip a záměr P-PooLu, protože někteří doktoři ho skutečně můžou chápat mylně. Náš ročník se snaží působit i na sociálních sítích, aby P-PooLu dělal osvětu.

Máte pocit, že vás už teď P-PooL směřuje k další kariéře nebo ho vnímáte jen jako jakési zpestření studia?
Miroslav: Příjemné zpestření to určitě je, ale zároveň mě pomáhá směrovat dál. Můj školitel působí na CEITECu a je spjatý i s interní hematologickou a onkologickou klinikou, takže jsem si řekl, že se sám dám na hematoonkologii. Byl jsem už na klinice na pohovoru, kterého se účastnili pan přednosta Mayer (prof. MUDr. Jiří Mayer, CSc.) a pan primář Král (MUDr. Zdeněk Král, CSc.). S oběma jsem se už díky P-PooLu v průběhu studia seznámil, takže jsme si vlastně popovídali jen krátce s tím, že se mi ozvou. Myslím, že pokud si člověk v P-PooLu dobře zvolí téma, může ho nasměrovat i do další kariéry.
Nikola Eva: Já, když jsem nastupovala, tak jsem si myslela, že zůstanu jen jako akademik ve výzkumu. V P-PooLu už během studia rozjíždíme něco, na čem můžeme dál stavět, takže by se taková zkušenost dala využít v rámci PhD studia. Dnes už ale zase víc kroužím okolo kliniky a asi nejsem úplně ideální příklad člověka, který by dokázal říct, co bude dál dělat, protože mám pocit, že ta představa se každý měsíc maličko proměňuje. Ale i to je super – díky příležitostem si všechno vyzkoušet, si ty mantinely svého dalšího směrování takto určovat.
Lukáš: Mě to k vědě táhne už od střední školy, takže jsem P-PooL bral jako zpestření studia. Chci si ale nechávat dveře otevřené co nejvíce směry, ať už budu klinik nebo akademik.
Veronika: Ono je to asi jiné u studentů, kteří fungují v rámci teoretických pracovišť, a u nás, kteří pracujeme na klinice. Já například zpracovávám dva projekty, jeden v rámci P-PooLu a jeden mimo něj, abych si rozšířila spektrum toho, co mě zajímá. Je důležité zmínit, že vědecko-výzkumné činnosti se můžete jako student lékařské fakulty věnovat i když nejste v P-PooLu. Stačí oslovit vybrané pracoviště a nejhorší, co se může stát, je, že vám odpoví zamítavě nebo vůbec. Což se nám už taky stalo. (usměje se) Takže P-PooL je spíš takové zpestření a zároveň komunita, skrz kterou se dá poznat spousta podobně smýšlejících lidí, a která otevírá možnosti, jak dál. Člověka navíc P-PooL učí nejen hledat problémy, ale i jejich řešení.

Nějaká rada na závěr pro ty, kteří do studia nastoupí v nadcházejícím akademickém roce a třeba účast v P-PooLu teprve zvažují?
Miroslav: Důležitý je výběr tématu a rozložení sil, ať se nestane, že si toho na sebe naložíte příliš. Může se totiž stát, že dlouho nebudete mít žádné výsledky. Ale nenechte se tím odradit. Něco nakonec získáte vždy.
Veronika: Nebát se to zkusit! Téma se dá v průběhu studia případně změnit. V tomto je P-PooL hodně otevřený a prostudentsky orientovaný.
Benjamín: Obecně, ať už jste v P-PooLu nebo ne, v rámci studia na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, zjistíte, že věda, která se tady dělá, je nejenže srovnatelná s tím, jaká se dělá v zahraničí, ale v některých oblastech je dokonce na vyšší úrovni. I o tom je při výběru studia dobré mít přehled a být si jistý, že jdete na správnou školu!

---

Více článků

Přehled všech článků