Co nám o sobě můžeš prozradit?
Pocházím z Pensylvánie a chodila jsem na Boston College, kde jsem studovala filozofii a biologii. Až se příští rok vrátím, ráda bych pokračovala ve studiu medicíny, takže v Česku chci skrze Fulbrightovo stipendium pracovat na svém dosavadním výzkumu bakterií způsobujících syfilis, který třeba v budoucnu může vést ke vzniku vakcíny.
Kombinace studia filozofie a biologie není úplně obvyklá. Co tě k ní přivedlo?
Mě filozofie vždycky zajímala a na Boston College mají skvělý studijní program. Ta kombinace se může zdát zvláštní, ale když jdeš ve Spojených státech po střední škole na univerzitu, můžeš studovat, cokoliv se ti líbí, a specializaci si vybíráš až později. Získáváš tak široký záběr, v čemž je americký systém od toho evropského odlišný. Studium sice trvá déle a je dost drahé, ale podle mě to je skvělý systém.
V čem se podle tebe může studium filozofie a medicíny doplňovat?
Mít humanitní a současně vědecký základ je podle mě důležité, protože to člověku umožňuje poodstoupit a podívat se na vědu více holisticky. A popravdě, nemyslím si, že bych se začala věnovat medicíně, nemít za sebou filozofii, protože mi to umožnilo zamýšlet se nad hlubšími životními otázkami o tom, jak žít naplněný život, jaký je můj životní smysl, v čem mohu být dobrá nebo jak můžu přispívat společnosti. To všechno jsou filozofické otázky, které mě spolu s mým kladným vztahem k vědě nasměrovaly ke kariéře v medicíně.
Jsi jednou ze třinácti studujících na Boston College, kteří letos získali Fulbrightovo stipendium. Co všechno obnáší na něho dosáhnout?
Liší se to stát od státu, ale obecně je to dost složitý proces. Můžeš dosáhnout buď na učitelské stipendium, tak jako většina mých spolužáků, kdy v cílové zemi v zásadě učíš angličtinu například na středních školách. Anebo se můžeš pokusit získat vědecké stipendium, kdy si musíš jednak sám najít projekt, na němž bys chtěl pracovat, ale také univerzitu, na které bys chtěl působit, a tu sám oslovit. Musíš se představit, popsat svůj projekt a vysvětlit, v čem je užitečný, proč zrovna tebe by univerzita měla chtít hostit a jak tvůj pobyt přispěje k vzájemným vztahům obou zemí. Popravdě jsem ani nečekala, že se mi podaří stipendium získat.
Čím jsi tedy přesvědčila profesora Šmajse, že jsi ta pravá?
Určitě mi pomohlo, že mám za sebou dobré studijní výsledky, ale taky tři roky práce v laboratoři na projektech souvisejících s infekčními chorobami, snadné to však nebylo. Oslovila jsem mnoho dalších profesorů, nejen v Česku, ale dostávala jsem odmítavé odpovědi s tím, že nepotřebují další studenty z Ameriky nebo že by zabralo hromadu času mě školit a tak podobně. Měla jsem štěstí, protože profesor Šmajs je neskutečně milý a od začátku velice nápomocný a chce své studenty něco naučit. A myslím, že ve finále mě nebylo třeba až tolik zaškolovat, protože v Bostonu jsem pracovala v celkem velké laboratoři. Těch rozdílů mezi Spojenými státy a Českem je sice spousta, ale v laboratoři je hodně věcí stejných. Používají se stejné postupy, stejné experimenty, stejné technologie, a dokonce i stejný vědecký žargon. Je však zajímavé sdílet, jaké to je u nás a jaké tady v Česku.
Původně ses prý chtěla zaměřit na výzkum viru HIV, dnes se zabýváš syfilidou. Co určilo změnu tvého zájmu?
Jak na Boston College, tak na bostonské Harvard Medical School, se kterou jsme spolupracovali, jsou laboratoře zaměřené na výzkum HIV. Když udeřila koronavirová pandemie, věnovali jsme se u nás i výzkumu covidu-19, ale chtěla jsem své zaměření na infekční choroby rozšířit, protože bych se ráda v tomto směru v budoucnu specializovala a věnovala se vývoji vakcín. A pokud jde o očkování, syfilis je v současnosti v popředí zájmu, byť už se o vakcínách proti ní hovoří několik let. Když jsme se o ní učili, přišlo mi to zajímavé, a tak jsem narazila i na profesora Šmajse, protože jeho laboratoř je jednou z mála na světě, která dokáže bakterie syfilidy kultivovat in vitro.
S čím se chceš vracet do Států, až tvůj pobyt v Česku za devět měsíců skončí?
Věda je natolik vrtkavá, že se jen těžko předvídá, co se stane. Ale doufám, že se mi podaří udělat alespoň nějaký objev. Snažím se popsat a analyzovat antigeny přítomné na povrchu bakterie treponema pallidum, původce syfilidy, ve snaze zjistit, které by byly nejvhodnější pro vývoj účinné vakcíny. Pokud se mi podaří alespoň vytyčit směr, kterým bychom měli v budoucnu hledět, bylo by to úžasné. Krom samotné vědy jsem tu ale i proto, abych se seznámila se zdejší kulturou, poznala lidi, jazyk a historii, což je něco, co nikde jinde nezískám.
V seznamování se s kulturou se ti zatím daří jak? Moje zkušenost je taková, že spousta Američanů nemá vůbec ponětí, kde se Česká republika nachází…
Z toho si nic nedělej. Zrovna zeměpis nepatří k silným stránkám Američanů. (směje se) O Česku Američané skutečně mnoho neví. Přitom už za těch pár týdnů, co tu jsem, vidím tu nesmírně bohatou historii. Všechny ty katedrály, kostely a další staré stavby jsou úžasné! Dokonce už jsem se naučila i pár českých slovíček, a poznala jsem i nějaké české tradice. Nevím, jestli to vyslovím dobře, ale jedna kolegyně mě vzala na „hody“, kde se lidé oblékali do tradičních krojů… To je něco, co ve Státech neuvidíš. Protože u nás pochází každý odjinud a lidi často přijedou do Států, přizpůsobí se a vlastní kulturu, tradice a zvyky zapomenou. Takže pro mě byl zážitek vidět lidi oblečené do tradičních krojů, jít vesnicí, tančit a zpívat…
…a pít alkohol. Spousta tradic je u nás spojena s pitím alkoholu. Navíc jsi přijela do období burčáku, takže předpokládám, že tě neminula ochutnávka!
Burčák byl výborný! Ten mi vážně moc chutnal. Ale slivovice? Tu už nikdy pít nechci! Ochutnala jsem, ale další už jsem nechtěla, ale pořád mi ji nutili, že prý se to musí. (směje se)
Tví spolužáci vyrazili do zemí jako je Německo nebo Španělsko, takže v tomto směru jsi skončila v asi nejvíc exotické destinaci. Ale hádám, že ti nakonec budou závidět, ne?
Moje rodina je poměrně zcestovalá a kus Evropy už jsem viděla, ale Česko jsem dosud znala jen z doslechu. Většina lidí však mluví jen o Praze, o tom, jak je nádherná a pohádková. Přitom když se zajímáš víc, můžeš se dočíst, že Brno je jako skrytý poklad Evropy, takže jsem se těšila, přestože někteří lidi v mém okolí to nechápali a vůbec netušili, kam jedu. Když teď ale dávám fotky na Instagram, všichni se ptají, kde jsem, že tu je nádherně. Takže dělám Česku ve Státech pěknou reklamu!
