Připravený pacient je předpokladem úspěšné léčby – Psychologové začali s osvětou Než půjdu k lékaři

„Zaujala mne studie, jejíž výsledky ukázaly, že onkologové byli schopní rozpoznat závažný stres jen u jedenácti pacientů ze třiceti, u kterých byl předem diagnostikován nezávislými odborníky,“ říká doc. PhDr. Miroslav Světlák, Ph.D., přednosta Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, který v rámci své klinické praxe pečuje také o onkologické pacienty. Dle něj podobná zjištění dokládají, že na klinický úsudek se nelze spolehnout bezvýhradně a že lékaři potřebují pomoc svých pacientů, komunikujících otevřeně a kompetentně. K tomu jim má dopomoci soupis Než půjdu k lékaři.

Přináší čtrnáct doporučení, jež mají posílit postavení pacienta coby aktivního partnera, a přispět k možnosti uplatňování co nejvíce personalizované péče přizpůsobené požadavkům konkrétního člověka. Tedy konceptu v zahraničí známého pod zkratkou PCC – patient-centered care. „Představa, že pacient bude vnímat své ,pacientství‘ jako dovednost, je v našich podmínkách nová, mezi lékaři se však o ní diskutuje stále častěji,“ poznamenává Světlák. „Ukazuje se totiž, že PCC má pozitivní vliv na zotavení pacienta, redukuje množství obav, pomáhá zvládat negativní emoce a snižuje celkový diskomfort pacienta, čímž v důsledku snižuje také počet dalších diagnostických testů v následujících dvou měsících od první návštěvy lékaře.“

Motivace tvorby seznamu dovedností kompetentního pacienta tak vzešla z klinické potřeby aplikovat psychologické principy efektivní komunikace do zdravotnictví a vyvážit akcentaci odpovědnosti zdravotníků rozvojem odpovědnosti samotných pacientů. Z doporučení však mohou čerpat sami lékaři. „Je odpovědností člověka v roli pacienta, aby se na setkání s lékařem připravil,“ říká Světlák. „Je však také odpovědností lékařů, aby své pacienty učili, jak komunikovat, aby mohli jako experti podat co nejoptimálnější výkon.“

Častá reakce přetěžovaných zdravotníků, že na rozvíjení aktivní role pacientů, jakkoliv s ní souhlasí, není čas, by přitom neměla být argumentem, proč o něj neusilovat. Psychologové z brněnské lékařské fakulty se odkazují na studii, která ukázala, že doba konzultací, při nichž lékaři empaticky reagovali na emoce a obavy svých pacientů, byla v průměru delší jen o 21 vteřin, ve srovnání s lékaři, kteří emoce pacientů přecházeli. „Každá empatická reakce lékaře v podobě obyčejné pauzy v rozhovoru vedla k osmnáctkrát větší pravděpodobnosti, že pacient bude sdílet své obavy, naděje a hodnoty. A ukázalo se, že pokud se rozhovor podaří a pacient odchází s úlevou, zažívá úlevu i zdravotník,“ dodává Světlák.