| Popis |
Cíl práce: Stanovit výskyt parametrů autoimunity u pacientů s chronickou hepatitidou B a C (VHB, VHC) léčených konvenčním nebo pegylovaným interferonem alfa (IFN) a sledovat rozvoj autoimunitních onemocnění v souvislosti s touto léčbou. Soubor pacientů a metody: Na Klinice infekčního lékařství v Ostravě byly v letech 1992–2014 hodnoceny autoimunitní parametry u 324 pacientů (271 s VHC, 53 s VHB) léčených IFN. Před léčbou, v jejím průběhu a po léčbě IFN byly stanovovány protilátky antinukleární (ANA), antimitochondriální (AMA), proti hladkému svalu (SMA), proti mikrosomům jater a ledviny (anti-LKM-1), proti dvouvláknové DNA (anti-ds-DNA), proti granulocytům (ANCA), proti deoxyribonukleoproteinu (anti-DNP), anti-nukleozómy, revmatoidní faktor (RF) a cirkulující imunokomplexy (CIK), současně byla hodnocena manifestace autoimunitních onemocnění. Výsledky: U 267 z 324 pacientů byl přítomen alespoň 1 abnormální parametr, pozitivita ANA byla u 140, AMA u 13, SMA u 100, RF u 118, ANCA u 11, anti-ds-DNA u 2, anti-LKM1 u 1 pacienta. Zvýšení CIK bylo u 150 z 227 pacientů, pozitivita anti-DNP u 39 z239, anti-nukleozómy užádného ze 43 pacientů. Alespoň 1 abnormální parametr byl zjištěn u85 % pacientů sVHC au89 % pa cientů s VHB, u 81 % pacientů do 40 let a u 84 % starších, u 90 % pacientů s cirhózou a 86 % bez cirhózy, u 74 % pacientů při léčbě kratší než 30 týdnů a u 87 % pacientů při léčbě přesahující 50 týdnů. Autoimunitní onemocnění se rozvinulo u 4 pacientů, jednalo se o auto imunitní hepatitidu, autoimunitní myositidu, myopatii a diabetes mellitus, přitom jen u 3 pacientů byla prokázána pozitivita ANA, SMA nebo anti-DNP. Závěr: U pacientů s VHB a VHC léčených IFN se často zjišťuje pozitivita ANA a SMA nebo zvýšení RF a CIK, ale jejich výskyt nekoreluje s rozvojem autoimunitních onemocnění.
|